Pak se ukázalo, že to byla žena, která se za muže pouze vydávala. Některé dámy se dokážou vžít do role muže velice úspěšně. A v případě rodícího muže jim to jde ještě líp. S lehkostí sobě vlastní pak mohou přecházet z role otce do role matky a naopak, abychom nakonec uznali, že jsou skvělými otcomatkami.

Nebo jak už jsem řekl, skvělými rodiči. Vlastně rodičem. Promiňte, chvílemi se v tom nevyznám. V tomto druhu proměn neexistuje žádná genderová rovnost. Uznávají to i psychologové.

Případů žen, které úspěšně předstíraly, že jsou muži, je podstatně víc než případů opačných. To platí už od starověku. Spousta žen však mužskou roli nepředstírala. Některé cítily, že mužem doopravdy jsou, a to velmi intenzivně. Autoři, kteří takové případy seriózně hledali, jich nalezli několik set. Zato případů mužů, kteří se dokázali úspěšně a přesvědčivě vžít do ženské role, nalezli jen pár.

Společnost nechce, aby se muž stal matkou svého dítěte a žena jeho otcem

Existuje tu ale skupina lidí, pro které není tento problém žádnou genderovou hrou. Transsexuálové se skutečně mohou cítit uvězněni ve vlastním těle. Moderní medicína jim umí pomoci, i když operace a léčba, na jejímž konci je úřední změna pohlaví, pro ně není ničím jednoduchým.

U nás tuto změnu podmiňujeme tím, že klient musí podstoupit chirurgickou sterilizaci. Společnost se snaží zabránit tomu, o čem jsem mluvil. Nechce, aby se muž stal matkou svého dítěte a žena jeho otcem. To by už bylo opravdu přehnané. V zahraničí však za to Českou republiku kritizují.

Zdá se, že genderistický duch vyspělé lidskoprávní modernosti postupně doputuje i do české kotliny. Po vzoru Austrálie, Argentiny a Spojených států, ale také Rakouska a některých skandinávských zemí. Naši transsexuální jedinci pak budou moci plodit potomky v tom pohlaví, které si zvolili.

Záludný rodičovský relativismus

Je to další krok směrem ke komplikované postmoderní pluralitě. A sexuální neutralitě. Jako by rozdíly mezi muži a ženami byly stále méně důležité. Ideologové, kteří za tyto věci bojují, už v některých státech prosadili, že ke změně pohlaví není třeba odborné vyšetření, ale ani specifická terapie. Stačí prosté prohlášení na úřadě, že se jedinec cítí být příslušníkem opačného pohlaví. A je to vyřízené. Ale opravdu je? Může všechno vyřešit jenom jejich rozhodnutí na základě pouhého pocitu?

V zákonech, které zmínění ideologové prosadili nebo prosazují, se také neříká nic o tom, kolikrát za svůj život může člověk ke změně svého pohlaví dospět. Lobbistická skupina, která u nás takový přístup prosazuje, nabádá politiky, aby rozhodnutí v této oblasti nekonzultovali s odborníky. Vždyť co mohou psychiatři a sexuologové vědět o změně pohlaví, když ve většině případů nejsou sami transsexuálové.

Tím ale rodičovský relativismus zdaleka nekončí. V některých zemích už začali odmítat to, aby se mluvilo o otci a o matce. Tito noví věrozvěsti doporučují lidem používat unisexuální termín: rodič. Má to podle nich řadu výhod. Třeba tu, že rodiči mohou být i osoby stejného pohlaví. Nebo tu, že rodičem může být jenom jeden člověk, obvykle člověčice.

Znevýhodnění až šikana klasického modelu rodiny

Sociální stát, který v euroatlantické civilizaci pilně budujeme, stále více šikanuje a znevýhodňuje klasické manžele a jejich rodinu. Snaží se podporovat hlavně nejrůznější menšiny a jejich „lidská práva“. Bohužel na úkor většiny. Je otázka, komu tenhle binec vyhovuje. Rozumně uspořádané a racionálně řízené společnosti určitě ne.

Pozoruhodných výsledků dosáhlo také jiné hnutí. Snaží se minimalizovat rozdíly mezi pohlavími, tentokrát na veřejných záchodcích. Stále častěji slyšíme hlasy o tom, že je třeba budovat veřejné toalety jako unisexuální zařízení. Naposledy jsem tuto diskusi zaregistroval na půdě staroslavné Karlovy univerzity v Praze. Překvapuje vás to?

Ale vždyť i americký prezident Barack Obama se proslavil výnosem, podle kterého americké státní školy mají mít pouze „unisexuální“ záchody. Některé státy unie však takové nařízení odmítly. Zdá se, že USA ještě úplně neopustil zdravý rozum.

Ale abychom nepodléhali přílišnému optimismu. Jistý americký starosta, myslím, že byl z New Yorku, proslavil své město kuriózním výnosem. Muži i ženy mohou libovolně navštěvovat pánské nebo dámské záchodky. Podle něj není podstatné, jak lidé vypadají, ale jak se cítí. Tedy mužem nebo ženou. Nebyl jsem v New Yorku už řadu let. Proto nevím, jak se ten výnos v praxi osvědčuje. Znám ale řadu sexuálních deviantů, kteří by podobné ustanovení vřele uvítali i u nás.

Ke změně pohlaví není v některých zemích nutné odborné vyšetření, ale ani specifická terapie. Stačí prohlášení na úřadě, že se jedinec cítí být příslušníkem opačného pohlaví. A je to vyřízené. Ale opravdu je?