Naše doba je rychlá, přesycená informacemi a často se pro mnohé odehrává ve virtuálním světě. Je toho hodně a nejde jít u všeho do hloubky, a tak plujeme po povrchu. Ve vztazích k druhým i k sobě samým.

Odbudeme se, že na to zrovna není čas. Následně se zacyklíme v problémech a pak je toho tolik, že si řekneme, že “s tím už stejně nejde nic dělat”.

„Často může souviset naše nechuť požádat o pomoc s přesvědčením, že na všechno musíme stačit sami, že komu se pomáhá, za moc nestojí. A věřte nebo ne, může za tím stát i řada příkazů z dětství: ´Musíš být silná/ý, a to prokážeš tím, že po druhých nic nebudeš chtít.´ V naší chabé duši vznikne nutně silný paradox. Ten, komu se pomáhá, je slabý a já chci přece být dokonalá/ý a k tomu patří síla zvládat. Problém je, že se tak necítím a vnitřní konflikt selhání v nás začíná žít,” vysvětluje Iva Kyselá, lektor Akademie rodičovství.

Proč zatím není prestižní mít svého psychoterapeuta nebo rodinného supervizora?
Pořád je v nás silnější představa, že za odborníkem jdu jenom s problémy.
Když mám problémy, stydím se za ně, jsem divný/á, nemocný/á.
Bojím se označení “psychouš”.
Velmi mi záleží na tom, co o mně říkají ostatní a chodit na terapie není trendy.
Nemám dost odvahy něco měnit.

Jak to máte vy? Kdo je slabý? Kdo je silný? Ten, kdo vyhledal odborníka, když se cítil, že něco v životě nezvládá, nebo ten, kdo trpí ve svých potížích a jen kvůli společenským konvencím za odborníkem nepůjde?

Řada našich přesvědčení se vytvořila výchovnými přístupy rodičů, ale i kulturními hodnotami společnosti. Ty nás často brzdí a nastavují příliš malé hranice.

Řídí i váš život některá z těchto přesvědčení?
Pokud si sám/sama neumím pomoct, tak jsem zklamal/a.
Co se děje za našimi dveřmi, je jenom naše a nikdo se to nesmí dozvědět.
Odborníci jsou experti, ti toho napovídají, ale pak si s dětmi stejně musím poradit sama.
Musím počkat, děti z toho vyrostou a pak budu zase spokojená.
Komu se pomáhá, s tím je zle.
Výchova je přirozená věc, mě rodiče nějak vychovali, i já to zvládnu.

Říct si o pomoc může předcházet větším problémům

Oddalování pomoci se ale nemusí vyplatit, problém se může výrazně prohloubit a následné řešení pak může být o mnoho složitější.

„Potíže vaše nebo vašeho dítěte se mávnutím kouzelného proutku nevyřeší ze dne na den. Psycholog rovněž není majitelem věštecké koule a neprozradí vám stoprocentní prognózu vývoje vašich potíží, ani přesné datum jejich definitivního vyřešení. Jen se vám pokusí ukázat něco, co jste možná neviděli, a naučí vás něco, co jste neuměli,” vysvětluje psycholožka Eva Kneblová.

Kdo nám může pomoci
S psychologem lze řešit většinou problémy rodinné, partnerské, rodičovské či profesní. Dokáže vás vyšetřit a poradit vám.
S psychoterapeutem lze navíc trénovat simulované situace.
Psychiatr dokáže odborně řešit psychické potíže, které mohou hraničit s riziky vážnějších psychických poruch.
Pomoci mohou i mentorové. Mentorink (mentoring) je o zmapování minulosti a vysvětlení jejího vlivu na přítomnost. O zodpovězení otázek, proč se to či ono dělo. O vlivu výchovy a prvních vztahů na současnost. O definování emočních rovnic a jejich odstraňování.
Koučink velmi dobře navazuje na mentorink. Řeší současnost i budoucnost. Pomáhá jasně si definovat, kde chce člověk být, a jak se tam dostat rychleji a jednodušeji, než kdyby se o to pokoušel sám.

Doba, ve které žijeme, nás vede k tomu, že musíme dělat rychlá rozhodnutí, zorientovat se v obrovském množství informací a vybírat to podstatné. Není to jednoduché pro nás dospělé, natož pro děti. I v tom nám mohou pomoci odborníci.

„Odborníky není nutné vyhledávat jenom tehdy, když máte starosti, ale i když si chcete rozšířit svoje postoje k životu, naučit se přemýšlet v souvislostech nebo se zorientovat ve svých životních hodnotách. A klidně se naučit techniky, které vám pomohou, až se do nepohody dostanete. Vždyť prevence je vždy účinná,” uzavírá téma lektorka Iva Kyselá.