Knihkupci ze všech koutů světa prodali přes sto miliónů kusů tohoto bestselleru a u nás pak přes půl miliónu. Premiéra filmu, která se mimochodem konala na svatého Valentýna, přivedla do kin v ČR přes dvě stě tisíc diváků jenom během prvního víkendu. Zlomila tak všechny dosavadní rekordy návštěvnosti.

V recenzích a diskusích všeho druhu se můžeme setkat s nejrůznějšími výklady tohoto titulu. Většina z nich se pohybuje ryze v psychologické rovině. Fenomenální úspěch díla vysvětlují buď ženskou slabostí, nebo naopak silou.

Někteří lidé například tvrdí, že film přišel ve vhodnou chvíli. Žijeme prý v době postfeministické, kdy největší zbraní žen není jejich síla, ale zranitelnost. Současné ženy, které žijí ve vyspělých západních společnostech, líčí kritici jako dobře fungující výkonný a silný stroj. To, že se při sexu podrobí mužům, můžeme prý chápat jako určitou psychologickou kompenzaci. A je přitom jedno, jestli jde o podrobení, ke kterému dojde ve skutečnosti, nebo jen v jejich představách.

Motiv sexuálního násilí se objevuje v ženských erotických fantaziích relativně často. Podle výzkumů sní čas od času o znásilnění nebo o jiném přinucení k sexu 57 procent z nich.

Fakt, že hlavní hrdinka Anastasia nemusí dělat vůbec nic, protože její milenec Christian ji zahrne vším, na co si jen pomyslí, interpretují jako potřebu silných moderních žen aspoň na chvíli vypnout a nechat muže, aby se o všechno postaral.

Feministky vysvětlují tu samou skutečnost opačně. Jde prý o projev potlačovaného traumatu. Ženy se musely podrobovat mužům, a to po dlouhá staletí. Tento postoj hluboce zakořenil v jejich psychice a není pro ně snadné se od něj osvobodit. Čím emancipovanější však budou, tím emancipovanější sex budou údajně potřebovat.

Umělecko-intelektuální recenzenti posuzují obsah Padesáti odstínů šedi celkem jasně. Poukazují na jeho nulovou uměleckou hodnotu. Z toho podle nich logicky vyplývá, že knížku hltají jednoduché nebo nevzdělané konzumentky.

Z filmu Padesát odstínů šedi

Z filmu Padesát odstínů šedi

FOTO: CinemArt

Padesát odstínů šedi je v jednom ohledu pouhým opakováním toho, co měly ženy vždycky rády. Naše babičky četly Červenou knihovnu a naše matky zase Harlekýnky, emancipace neemancipace. Střídaly se jen kulisy. Ženy se v nich měnily z chudých švadlenek a prodavaček květin na manažerky nebo majitelky luxusních obchodů.

E. L. Jamesová zasadila do tohoto rámce přece jenom něco nového: otevřeně a naplno popsala erotické scény, které někteří odborníci označují trochu diskutabilním způsobem jako sadomasochistické. Byla bych ale s těmi definicemi opatrná.

O ženské sexualitě toho totiž doposud moc nevíme, na rozdíl od té mužské. Je ale zjevné, že motiv sexuálního násilí se v ženských erotických fantaziích objevuje relativně velmi často. Podle British Sexual Fantasy Research Project, tedy studie, která analyzovala desítky tisíc erotických fantazií žen, sní čas od času o znásilnění nebo o jiném přinucení k sexu 57 procent z nich. Jde ovšem o násilí, které je přitahuje pouze v představách. Žádná z nich by asi nechtěla zažít znásilnění ve skutečnosti. Tenhle rozpor lze vysvětlit snadno. Ženy pudově přitahuje obdivuhodná mužská síla, ale ne mužská brutalita.

Proto za úspěchem Padesáti odstínů šedi nemusíme hledat nic tajuplně složitého. Můžeme ho vysvětlit takhle jednoduše. Autorka se trefila přesně do toho, o čem ženy často sní a po čem v sexu touží. Asi není náhodou, že tuto knihu vytvořila spisovatelka, a nikoli spisovatel.

To, že se nešíří pokoutně jako samizdat, ale masově se prodává a ženy ji čtou třeba i v metru, je dobrou zprávou pro tvůrce výborné mediální strategie a špatnou pro feministky. Dnešní moderní žena se nemusí stydět za koupi tohoto bestselleru nebo za návštěvu stejnojmenného filmu. S přehledem ustojí i fakt, že přes svou emancipovanost stále touží po mužské síle. Sexuální preference jsou totiž vrozené. Nemění se v závislosti na stavu společnosti, kultury, vzdělání a jiných vnějších faktorech. A je dobře, že toho díky Padesáti odstínům šedi víme o ženách zase kousek víc.