Co mají tyto tři ženy společného? Stud, zábrany a nejistotu. Tedy potíže, se kterými se setkává každý sexuolog. Jdou ruku v ruce s ženskými sexuálními dysfunkcemi. Abychom pochopili jejich kořeny, musíme se vrátit o několik set let zpět.

V západní kultuře se postoje lidí k sexualitě vytvářely na základě křesťanství. To k něžnému pohlaví nebylo příliš laskavé. Církevní vůdcové prosadili řadu svazujících pravidel, která se týkají sexu.

Křesťanství například úplně ignorovalo ženský genitál. Nebo ženám nabízelo dobrou možnost hluboce se stydět za své pohlaví. Pro ně pak bylo těžké, aby měly rády svou vaginu, když o ní jejich náboženství mluvilo jako o „rozšklebené tlamě pekel“ nebo jako o „hrázi mezi výkaly a močí“.

Ve většině kultur menstruaci od pradávna považovali za něco opravdu nečistého.

Svým klientkám proto ráda vyprávím, že existovaly a existují i jiné kultury. Mají ke zmíněnému genitálu kladný vztah a dokonce ho oslavují. Není pro ně žádnou pekelnou tlamou, naopak, stal se pro ně zdrojem božských, až nadpřirozených schopností, které je mohou ochraňovat před zlými silami.

Další důležitý prvek, který sehrál zápornou roli v pomyslném historickém dramatu „O ženě a jejím vztahu k vlastní vagině“, se jmenuje menstruace. Ve většině kultur ji od pradávna považovali za něco opravdu nečistého. V řadě primitivních kmenů izolovali menstruující ženy ve speciálních chatrčích. Nemohly s nikým mluvit a po skončení menstruace se musely pro jistotu ještě rituálně očistit.

U národů, u nichž bylo běžnou věcí, že si vybíraly vši, dostaly v období měsíčků tyčku, aby se poškrábaly jinak než prsty. Rukou se nesměly dotknout ani vlastního jídla. A běda tomu, kdo by se k nim přiblížil. Píše se o tom i v bibli: „Každý, kdo by se jí dotkl, bude nečistý až do večera.“ Od dob, které jsem teď popsala, uplynula spousta času, ale stopy těchto postojů nalézáme v naší kultuře, a dokonce i v jazyce, ještě dnes. Třeba v odborném slangu gynekologů přetrvává termín špinění. Znamená mírné krvácení.

Ženy, co nezažily sexuální výchovu

Do mé ordinace pořád chodí generace klientek, které v dětství nezažily sexuální výchovu. Jediné informace o svém genitálu dostaly od matek. Často k tomu došlo až ve chvíli, kdy za nimi vyděšeně přiběhly, že krvácejí a nevědí, co se děje. Matky jim daly vložku a pár důvěrných ženských rad. Potichu, a nejednou i pokoutně, aby to tatínek a další muži z rodiny náhodou nezaslechli.

Ale co si budeme nalhávat. Zkuste mít ráda svůj genitál, když jediná závažná informace, kterou o něm v dospívání dostanete, je ta, že z něj jednou za měsíc teče krev.

Muži to mají snazší. Už jako malí kluci se učí, aby měli ke svému penisu veskrze pozitivní a láskyplný vztah. V pubertě se ho automaticky naučí ovládat, díky biologickému sexuálnímu puzení. Nemají problém s tím, aby se sexuálně vzrušili a dosáhli orgasmu. Kéž by se totéž dalo říct o ženách. Mnohé z nich se to musí složitě učit. Buďto samy, nebo společně s partnerem.

Ženy se učí tomu, aby měly rády svůj genitál.

Hezky to vyjádřila i slavná spisovatelka Simone Beauvoireová ve své knize Druhé pohlaví. Když se ženy odevzdávají mužům, nebývá to podle ní kompenzováno prudkou a bezpečnou rozkoší. Škoda. Obětovaly by svůj stud daleko snadněji a raději, kdyby si tím otevřely brány ráje.

Přes to všechno se ženy učí tomu, aby měly rády svůj genitál. Některým to možná trvá chvilku déle. Proto spoléhám na jejich muže. Právě oni mohou zbavit své partnerky studu a nejistot. Pokud je dokážou přesvědčit, že právě tahle jejich část těla, která tak často nemá žádné hezké jméno, případně vůbec žádné, se pro ně stala tím nejhezčím a nejmilejším místem na světě.