Veškeré obavy této starostlivé matky jsou zbytečné. Předmět Sexuální výchova se snaží o kultivaci mezilidských vztahů a prevenci negativních jevů. Onanie mezi tyto jevy nepatří. Její propagace, nebo dokonce výuka, je navíc zbytečná. Naprostá většina dětí onanuje od útlého mládí, někdy i od let kojeneckých.

Lidé dlouho považovali masturbaci za výrazně mužskou záležitost. Dnes víme, že v této aktivitě vedou ženy. Pocity a představy hrají v jejich životě, a nejen sexuálním, daleko významnější roli než u mužů. Na rozdíl od nich mají proto k onanii vztah trvalý a na sexuální nouzi nezávislý. Oddávají se jí soustavněji.

Vzhledem k mnohem méně nápadným mechanismům poševního sebeukájení je ženská masturbace skrytější. Často postačí jen rytmické stahování svalů poševních svěračů. Nebo přitisknutí na nějaký vystupující kus nábytku, případně jiný předmět. Ve většině případů si nemusí zavádět žádný předmět do vchodu. Děvčátka někdy používají plyšové hračky. Dospívající dívky si oblíbily sprchu s prudším proudem vody, kterou si aplikují na poštěváček nebo na oblast poševního vchodu.

Ani muže nemusí nikdo učit onanii v kurzech. Dráždění penisu a jiných erotogenních oblastí těla zvládne každý samouk. Tato aktivita je pochopitelně hodně individuální a měla být také zůstat intimní záležitostí. Rozhodně se nehodí na veřejnost.

Už Starý zákon se zmiňuje o onanii

První zmínky o onanii obsahuje Starý zákon. Hospodin usmrtil Ónana, který „kdykoli vcházel k ženě svého bratra, vypouštěl semeno na zem, aby mu nezplodil potomka“ (Gen. 38,9). Dodnes trvají spory, zda šlo o onanii nebo přerušovanou soulož.

Starověcí lékaři (např. Hippokratés a Galénos) považovali za škodlivou pouze nadměrnou onanii. Nesprávně chápali význam mužského ejakulátu pro organismus. Jeho ztrátu hodnotili jako příčinu úbytku životního elánu a vysychání míchy.

V novověké literatuře položil základ nauky o škodlivosti masturbace lausannský lékař Simon André Tissot. Jeho nesmyslná myšlenka o zhoubných následcích onanie se záhy rozšířila do celého kulturního světa. Opisovaly ji všechny lékařské kapacity. Dnešní námitky proti onanii vycházejí především z křesťanského učení o tom, že pohlavní styk má sloužit výhradně k otěhotnění. Křesťané proto odsuzují jako hřích masturbaci, stejně jako přerušovaný pohlavní styk nebo veškerou antikoncepci.

Sexuologové považují autoerotiku za přirozenou součást lidské sexuality. Neslouží jen k ukojení v případech nouze. Představuje normální doplněk párové sexuální aktivity. Nemůže nikomu uškodit, a při zachování intimity ani nikoho pohoršovat.

Světová deklarace sexuálních práv přijatá sexuologickým kongresem v roce 1999 zaručuje právo na sexuální potěšení, včetně autoerotických aktivit. Vidí v nich zdroj tělesného, duševního a intelektuálního blaha. Moderní lékařská věda navíc zjistila, že tělesné škody člověku nezpůsobuje onanie, ale nesmyslný boj proti ní.