„Svoji ženu jsem za pětadvacet let manželství uhodil asi čtyřikrát,“ svěřuje se klidným hlasem padesátník Kamil, do kterého by jen těžko někdo řekl, že může mít problémy se zvládáním agrese. V jeho rodině nešlo ani tak o fyzické napadání partnerky jako o neustálý strach z hádek a z toho, co se stane. „Pro manželství jsme neměli dobrý základ. Vychovávala mě autoritativní matka, manželku zase autoritativní otec,“ vysvětluje Kamil. Do vztahu si tedy oba nepřinesli příliš důvěry nebo zdravého sebevědomí. To zákonitě způsobilo velké problémy.

„Od začátku manželství se žena cítila utlačovaná a já zase zneuznaný.“ Kamil nejdřív trpěl výbuchy vzteku, ty si ale nespojoval do celistvého problému. „Jednou za měsíc byla hádka, ale bral jsem to tak, že jsme se jenom pohádali,“ objasňuje Kamil počátky potíží. I když jeho agrese postupně narůstala, nepovažuje se za klasického pachatele domácího násilí, za své činy se stydí a léta se snaží o nápravu. „Poprvé jsem ženu uhodil po čtrnácti letech vzájemného soužití. Cítil jsem se strašně.“

Psycholog nepomohl

Hned poté si v místě svého bydliště našel psychologa, aby mu pomohl s neschopností se ovládat. Bohužel individuální terapie příliš nefungovala. Kamil si s výbuchy, které nastávaly nejčastěji při nedorozumění v komunikaci, nedokázal poradit. Nejhorší byl pro něj fakt, že špatnou situaci v rodině odnášely i děti. Zvlášť nejstarší syn se vzpurnější povahou si agresi otce odskákal.

„Když jsem se před více než rokem dozvěděl, že existuje kurz pro lidi se špatnou schopností zvládat negativní emoce, bral jsem to jako poslední šanci. Nechtěl jsem, aby na mě děti vzpomínaly jako na násilníka.“

Hodně jsem si uvědomil, jak umím být sobecký. Moje nová partnerka se ke mně chovala tak jako já ke své ženě, a opravdu se mi to nelíbilo. Kamil

Kamil měl štěstí, do kurzu, který jako novinku zorganizovalo pražské SOS centrum Diakonie, se dostal bez potíží. „Skupina pracuje jako celek, a my jsme si jen těžko mohli dovolit pustit do ní někoho, kdo by ji rozhodil,“ vysvětluje psycholožka a vedoucí skupiny Anna Wackermannová. „Po důkladném vstupním pohovoru jsme odmítli několik zájemců.“ Kurz můžou navštěvovat jen muži a ženy s velkou motivací a odhodláním ke změně.

Na deset let do vězení odsoudil před čtyřmi lety Krajský soud v Hradci Králové Radka Chaloupku, který nožem zavraždil svou manželku Terezii. Tragédii nezabránilo ani to, že dříve byl soudem kvůli domácímu násilí dvakrát vykázán ze společné domácnosti.

Na deset let do vězení odsoudil před čtyřmi lety Krajský soud v Hradci Králové Radka Chaloupku, který nožem zavraždil svou manželku Terezii. Tragédii nezabránilo ani to, že dříve byl soudem kvůli domácímu násilí dvakrát vykázán ze společné domácnosti.

FOTO: ČTK

„Ve skupině jsem potkal lidi s podobnými problémy, jako jsou ty moje,“ vzpomíná Kamil na začátky podpůrného programu v SOS centru. Kamil ze začátku nevěděl, co si má o nedirektivně vedené skupině myslet, zda mu volný průběh sezení pomůže, a uvažoval o tom, jestli by nebylo lepší, kdyby dostával jednoznačné rady. „Terapeuti spíš fungovali jako lodivodi a dbali na to, aby se při jednotlivých sezeních neztratil směr.“

Stejný problém jako mám já

Na tomto typu skupinové psychoterapie by mělo jít hlavně o sdílení a porovnávání problémů a o vzájemné nastavení zrcadla. I přes volnost ve vyjadřování a zpracovávání problémů mají dvouapůlhodinová sezení svůj řád. Na začátku hodiny jednotliví klienti zhodnotí, co se stalo během uplynulého týdne, jak jim sebeovládání šlo nebo nešlo. Kamila práce ve skupině i její členové opravdu nadchli, každý týden dojížděl do Prahy až ze Šumperka, kde pracuje.

„Ze začátku jsem vůbec nevěřil tomu, že lidi, které před sebou vidím, mají stejný problém jako já. Nikdy bych si to do některých z nich netipl. Nakonec se z nás stala bezvadná parta.“ Kamil si našel i jiný důvod, proč do Prahy dojíždět. V průběhu terapie opustil manželku kvůli jiné ženě. Nový vztah mu ale vydržel jen pár měsíců a momentálně se snaží udělat vše pro to, aby se mohl ke své původní rodině se třemi dětmi vrátit. Z několikaměsíčního milostného zážitku se poměrně tvrdě poučil. „Hodně jsem si uvědomil, jak umím být sobecký. Moje nová partnerka se ke mně chovala tak jako já ke své ženě, a opravdu se mi to nelíbilo,“ říká zklamaně Kamil.

Násilnické chování často odnáší nejen partner, ale i děti.

Násilnické chování často odnáší nejen partner, ale i děti.

FOTO: Ilustrační foto, fotobanka Profimedia

„Své sobectví jsem si předtím vůbec neuvědomoval. Ani to, jak můžu své blízké zraňovat. Vlastně mi tohle vysvětlil jeden kolega ze skupiny,“ říká Kamil a dodává, že pokud si může z celé anabáze odnést něco pozitivního, tak že mu skupina díky této příhodě pomohla získat jiný pohled na sebe sama.

Jsem jako alkoholik

I když podpůrný program ukončil, nemyslí si, že by se z něj jednou stal absolutní kliďas. „Podle mě mám stejný problém jako třeba alkoholici. Sice můžete celý život abstinovat, ale alkoholikem jste vždycky,“ přemýšlí Kamil, který vidí svoji lepší budoucnost především ve schopnosti zůstat ve střehu a dlouhodobě si problém uvědomovat. Návrat k manželce ale nebude nic jednoduchého. I když jeho žena souhlasila s tím, že by se k sobě jednou mohli vrátit, ztracenou důvěru je těžké obnovit. Samotným navštěvováním kurzu svoji ženu o zásadní změně své povahy zatím nepřesvědčil. On sám si je jistý tím, že změna je nutná na obou stranách.

„Přijde mi, že jsem se někam posunul, ale manželka setrvává na místě. Pořád je nedůvěřivá k lidem kolem sebe i ke mně. Pořád nechce věřit tomu, že by na mě mohl být spoleh.“ Kamil roční terapii ukončil teprve nedávno. Jestli se opravdu změnil, nemůže zatím potvrdit ani z vlastní zkušenosti. „Setkáváme se se ženou o víkendech. Nejsem tak vystaven zátěžovým situacím, abych na sto procent věděl, že jsem z toho venku.“ I proto bude do centra docházet dál jednou měsíčně. Většině z nás se možná zdá zvláštní, že manželka, která je jak verbálně, tak fyzicky napadána, svého muže většinou neopustí a nepožádá okamžitě o rozvod.

Je zarážející, kolik fyzické i psychické bolesti může způsobit nejbližší člověk.

Je zarážející, kolik fyzické i psychické bolesti může způsobit nejbližší člověk.

FOTO: Ilustrační foto, fotobanka Profimedia

Podle psycholožky a vedoucí terapeutické skupiny Anny Wackermannové to není v případě jejich klientů ničím neobvyklým. Hádky a rozbíjení nádobí nejsou jedinou věcí, která se v takovýchto partnerských svazcích děje. Často se ti dva lidé opravdu milují a nezažívají spolu jen špatné chvíle. Většinou se nerozejdou i kvůli dětem.

Patologičtí násilníci k nám nesmějí

„Naše skupina není pro patologické násilníky, kteří za svůj vztek viní všechny okolo. Klienti se za své chování cítí provinile, jsou ze sebe nešťastní a chtějí se upřímně změnit,“ vysvětluje Wackermannová. „Klienti sem chodí právě proto, aby si svůj stávající vztah už dál nekazili. Pokud jejich soužití už skončilo, nechtějí si rozbít to další,“ dodává s velkými sympatiemi ke svým svěřencům Wackermannová. Idea vytvořit skupinu, která se nevěnuje obětem domácího násilí, ale právě pachatelům, vznikla v rámci prevence kriminality zhruba před rokem a je možné ji navštěvovat zdarma.

První klienti nedávno program ukončili a psycholožka věří, že alespoň někteří z nich mají šanci své životy změnit. „Ze začátku mi spousta mých známých včetně kolegů říkalo, proč se těmihle lidmi vůbec zaobírám, když tady trpí někdo jiný, ale musím říct, že moji klienti jsou z celé situace sami nešťastní.“

Zpackané vztahy

Za člověka, který si zpackal vztah, se považuje i Jarda. „Jeden kolega ze skupiny to dobře popsal. Řekl, že jsme jen nešťastní chlapi zoufalí z toho, co všechno se jim vlastní vinou pokazilo ve vztahu,“ říká čerstvý třicátník. Do skupiny se přihlásil, i když svoji bývalou manželku nikdy neuhodil. Velmi dobře si ale uvědomoval, že má problém se sebeovládáním, a chtěl ho řešit raději dříve než později. „Do SOS centra Diakonie mě poslala kamarádka v době, kdy jsem se ještě snažil zachránit manželství. To se sice nepodařilo, ale věděl jsem, že mám zlozvyk, který nechci přenášet na další potenciální partnerku,“ vypráví Jarda.

U mě se projevovala dlouhodobá vyčerpanost ze vztahu, úzkost z toho, co přijde, a nakonec, když už se náš vztah rozpadal, docela primitivní vztek. Jarda

Svůj pětiletý vztah zakončený ročním manželstvím popisuje jako problémový. „Oba jsme byli konfliktní a navzájem jsme se vytáčeli.“ Nakonec manželé nenašli jiné východisko a ještě v době, kdy Jarda chodil do skupiny, se rozvedli. Rozluka proběhla kupodivu v klidu. „Naštěstí jsme neměli děti.“ I přesto mělo pro Jardu význam do skupiny dál docházet, objevovat příčiny své agrese a učit se ji zvládat. „Líbilo se mi, že skupina mi umožnila pohled na věc z docela širokého úhlu,“ vysvětluje Jarda s tím, že dnes už daleko lépe zná mechanismus, jak jeho agresívní chování vzniká, a ví, jak nenechat vztek převzít kontrolu.

Rok 2004 - šťastná matka a úspěšná spisovatelka Simona Monyová. Podle slov jejích přátel se ale ve vydaných knihách objevují násilnické příběhy z jejího vlastního života.

Rok 2004 - šťastná matka a úspěšná spisovatelka Simona Monyová. Podle slov jejích přátel se ale ve vydaných knihách objevují násilnické příběhy z jejího vlastního života.

FOTO: ČTK

„U mě se projevovala dlouhodobá vyčerpanost ze vztahu, úzkost z toho, co přijde, a na konec, když už se náš vztah rozpadal, docela primitivní vztek,“ vyjmenovává Jarda s tím, že ve výsledku chtěl bývalou manželku potrestat za to, co se nepovedlo. „Budu se ještě hodně dlouho stydět.“

Nejlepší je fyzicky odejít

„Kořen problému byl v nedostatku sebedůvěry, vlastně jsem agresivitou reagoval na pocit nejistoty nebo nedostatku uznání,“ svěřuje se Jarda, který v úspěch skupiny věřil už proto, že má sám státnice z psychologie. Během ročního kurzu měl Jarda možnost zjistit, v čem je jeho problém a co by mu pomohlo v jeho zvládnutí. „Pro mě je dobré z konfliktu odejít, a to doslova fyzicky. Počkat, až emoce vychladnou. Nenutit partnerku ke komunikaci, pokud mluvit nechce, a tak dál.“ Podle Jardy nebylo v jeho případě dobré podceňovat odpočinek a relaxaci, i když to může znít banálně.

Dnes je mu jasné, že pokud se cítí dobře a odpočatě, konfliktní situace lépe zvládá. Po roční zkušenosti je Jarda rád, že se do skupiny dostal. „Myslím, že pomocí ostatních klientů SOS centra se člověk pohybuje rychleji. Už proto, že může srovnávat svoji situaci a svoje pocity a názory jejich prostřednictvím korigovat.“ Klienti podpůrné psychoterapeutické skupiny jsou odhodláni se změnit, jak jen to jde, stát se lepšími lidmi a nezraňovat své nejbližší. Jestli se jim to v každodenním životě bez pravidelného dozoru a vzájemné podpory podaří, zůstává otázkou i pro ně samotné. „Někteří to určitě zvládnou, nebo se můžou do skupiny vrátit,“ dodává Anna Wackermannová.