Renesanční hospodyně a ženy měly být cudné a vědomé si své podřízenosti vůči mužům. Objevovaly se ale i případy, které se společenskému zvyku zcela vymykaly a jako takové vstoupily do dějin. O jednom z nich se zpívaly kramářské písně jako třeba Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, zajímala se o něj literatura i dramata. Byl to příběh života Elišky Kateřiny Smiřické z počátku sedmnáctého století.

Eliška Kateřina nebyla z ledajakého rodu. Smiřičtí patřili koncem 16. století mezi nejbohatší šlechtické rody v zemi a působili ve středních a severovýchodních Čechách. Zikmund Smiřický, který zemřel roku 1608, rozdělil kšaftem (závětí) rozsáhlý majetek mezi své syny Jaroslava, Jindřicha Jiřího a Albrechta Jana. Svoje měly dostat i dcery Markéta Salomena a Eliška Kateřina.

To by ovšem nesmělo dojít ke skandálu. Eliška Kateřina nebyla žádná krasavice. Často prý „na paní mateř svou naříkávala, že jí vždycky laje, že není pěkná a že nerovně chodí“. Byla sice přihrblá, ale uměla číst a psát a toužila po lásce. A za ní se rozhodla jít za každou cenu.

Venkovský milenecký pár - na sex si předkové vždycky našli čas.

Venkovský milenecký pár - na sex si předkové vždycky našli čas.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Pro Boha jsem ji prosil

Eliška Kateřina byla chytrá žena. V roce 1608 jí bylo sladkých sedmnáct a dobře věděla, že její zjev není tak oslnivý, aby se mladí šlechtici rvali o její ruku. Tak se začala poohlížet po poddaných a porušila tím všechny normy svého stavu.

V roce 1608 pobývala na zámku v Kostelci nad Černými lesy. A tam se zamilovala do kováře Jiříka Wagnera. Už předtím usilovala o jiné dva poddané, ale z toho sešlo. Přišla na to totiž její matka Hedvika z Házmburka a nechala seřezat Elišku Kateřinu i její služky.

Nebylo to nic platné. Dívka si poté stejně vybrala kovářského a začala za ním s milostnými návrhy posílat svou služku Evu. Pod různými záminkami jej zvala na zámek a nabídla se mu zcela beze studu. Někdy k ní lezl oknem po žebříku.

Jiřík byl upřímně nešťastný - z poměru se šlechtičnou měl strach. Sám později vypovídal: „Však jsem ji pro Boha prosil, i tu děvečku, která pro mne chodívala, aby mi pokoj daly, že pryč uteku, neb tu o můj krk běží. Tu mi ona řekla: Nebudeš-li ke mně choditi, tehdy já napíši list, že si mi násilí učinil a nechám ho na stole a sama skočím z vokna a hlavu srazím. A ty budeš trápen a o hrdlo přijdeš. A ona tu stojíc, měla rozparek u sukně i košile roztrhaném, že jí bylo všecko vidět a velela mi tam šáhnout. Tu sem se přece vopovážil, když mne tak napomínaly.“

Zámek Hrubá Skála, ve kterém byla vězněna Eliška Kateřina.

Zámek Hrubá Skála, ve kterém byla vězněna Eliška Kateřina.

FOTO: Vasil Bobík

Nebožák se sexuálně harašící šlechtičně neubránil. A že měla fantazii.

Stoječky jsme koštovali

„Nejprve sme stoječky koštovali a potom podruhý na jakýsi stolici,“ vypovídala později o svém milování s kovářem Eliška Kateřina. Měla štěstí, že neotěhotněla, neb „do ní nic nepouštěl, vše v košili zůstávalo“. Byla to výpověď velmi otevřená. Šlechtična také začala uvažovat o tom, že s Jiříkem uteče a vdá se za něj. Za blíže nejasných okolností byl plán milenců vyzrazen.

Zikmund Smiřický dceru nevydědil, protože v krátké době zemřel. Věc začala řešit Hedvika z Házmburka. Elišku Kateřinu uvěznili na Hrubé Skále a později na Kumburku. Jiřík Wagner a služka Eva strávili několik let ve vězení českodubského zámku. Eliška Kateřina na tom byla lépe. V roce 1619 jí navrhl sňatek vdovec Otto Henrich z Vartenberka, zvaný Kulhavý. Měl zájem hlavně o její peníze.

Unesl ji ze zámku a hned si ji vzal. Manželé se usadili v Jičíně. Konec šlechtičny byl ale tragický. Dne 1. února 1620 došlo v jičínském zámku k výbuchu střelného prachu ve sklepení, část zámku se zřítila a v troskách zemřela těhotná Eliška Kateřina.

Právo zabít nevěrnici

Její případ byl mimořádný. Kateřina porušila všechny zvyky svého stavu, ale i normy společenské. Pro středověk i novověk platilo v českých zemích pravidlo, že základním požadavkem pro vstup do manželství je být pannou.

Panna až do první poloviny 19. století měla být zbožná, čistá, cudná a v manželství se měla řádně starat o domácnost. Byla ovšem stále ohrožována ďábelským pokušením v podobě neurvalých proutníků.

Při domácích roztržkách často docházelo k pranicím.

Při domácích roztržkách často docházelo k pranicím.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Většina dívek se nevdávala z lásky, ale rodiče vybrali dceři budoucího muže, kterého měla poslouchat a spolupracovat s ním. Některá manželství byla kupodivu šťastná a manželé si mezi sebou vytvořili pěkný vztah, jiná nikoli. V katolickém světě měla vydržet navždy a ženská nevěra byla nemyslitelná. U mužů se promiskuita nepovažovala za nic výjimečného, pokud „počestný rodinný stav udržoval“.

Ve středověku a raném novověku delikt cizoložství stíhal jak soud, tak i parožím ozdobený manžel. Ten dokonce mohl nevěrnici i jejího milence zabít. Jeden z autorů Starých letopisů českých zaznamenal, že roku 1507, před „samými vánocemi dal pan Mikuláš Trčka z Lichtenburka stít nějakého Šanovce, člověka stavu rytířského, který byl u něho ve službě, a zaživa pohřbít babu, která sloužila paní Trčkové. Svou manželku dal zazdít. Říká se, že spolu cizoložili a „ta baba je dala dohromady“.

To se ovšem netýkalo měšťanů a poddaných (soudními případy v dějinách se zabýval Jindřich Francek v knize Zločin a sex v českých zemích, Knižní klub 2000).

V roce 1545 přistihl žirovnický řezník Brychta svou manželku s Kryštofem z Gutštejna a na místě milence zabil. A byl sťat. Další nevěrníci bývali rozčtvrceni, jiní platili pokuty či skončili na mučení. Případ od případu byl rozdílný. Zvlášť drsný byl konec jistého Mojžíše Žalmana, kterému v květnu 1535 novoměstští konšelé „vajce kázali uřezati a sám je sobě řezal, protože s křesťankami líhal“.

Přesto se cizoložilo vesele dál. A také panny nebyly pannami tak, jak měly být.

Bez kalihot seděl

Někdy v roce 1620 se v Berouně začalo šeptat, že služebná Dorota Tatíčková se slézá s měšťanským synkem Danielem Vokounem. Aby věc vyšetřil, vypravil se k ní městský rychtář Jan Zelenka s Janem Hozou, právním služebníkem a dalšími pomocníky z řad ponocných. Dorota nechtěla otevřít, dokud rychtář nepohrozil, že dveře vyrazí. Nakonec je pustila dovnitř celá „rozchlupacena“, s nedbale přehozenou sukní. Tvrdila, že u ní nikdo není.

Rychtář na ni zařval: „Ty Důro v hrdlo lžeš. Hozo, vem svíčku a pohlédni pod postel, já vím, že jest tam.“

Hoza posvítil a uviděl, že „týž Daniel Vokounek pod postelí bez kalihot seděl, a Dorotě Tatíčkovej řek: Podej mi sem kalihoty, bodejž tě sto hromů zabilo“. Oba putovali do vězení, ale po čase je propustili, když prohlásili, že se vezmou.

Při vyšetřování případu se objevily nové skutečnosti o Dorotě Tatíčkové. Jistý svědek Mates Rudolf totiž vypovídal o tom, že v době, kdy Dorota vypomáhala na berounské faře, tam byli ubytovaní vojáci.

Těm se líbila a divoce s ní souložili: „Když ten jistý s ní skutek učinil, hodil ji jinýmu a tak všichni s ní jebali. Kněz Martin nemohl se na to dívati, já také zase pryč šel. Kdoví, co a jak dlouho s ní sobě tak počínali.“

Druhý den narazil Rudolf na kněze a poptával se, jak ta sodoma skončila: „Pravil, že když jsem já odešel, ještě desetkrát hůře bylo.“

Intimní život byl tajemstvím

O sexu našich předků mnoho nevíme - setkáváme se s ním většinou právě u soudních případů, u manželských sporů, při nejrůznějších protizákonných deliktech. Intimní život v dějinách zůstával tajemstvím, které úplně neodkrývají ani prameny osobní povahy. Jisté je, že zvlášť žena měla jediný legální prostor pro uspokojování svých sexuálních potřeb -a to v manželství.

Středověk byl kupodivu v sexuálních záležitostech vcelku tolerantní - ženina rozkoš byla pokládána za základ pro početí. V 16. století tomu bylo jinak. Objevovaly se mravoučné knihy vyzývající k askezi, jako např. v roce 1590 próza Kupidova střela od Šimona Lomnického z Budče.

Nebyla k ženám vlídná - jejich sexualita se měla vztahovat pouze k početí dítěte. Styk mezi nesezdanými jedinci byl prohlášen jako „smilstvo prosté“. V posteli se uznávala jen misionářská poloha. O sexu se nejvíc dozvěděli soudci.

Někdy čekalo na cizoložníka či cizoložnici lámání kolem.

Někdy čekalo na cizoložníka či cizoložnici lámání kolem.

FOTO: archív Lenky Bobíkové

Svícnem jí hlavu prorazil

Dolní konzistoř na Starém městě pražském se v roce 1615 zabývala manželstvím měšťana Martina Štilera a jeho třetí ženy Kateřiny. Martin se s ní soudil, protože na něj žalovala, že ji bije a týrá. I sousedka Marta Rudolfová to dosvědčovala u soudu. Prý jednou k ní přišla Kateřina a plakala, protože manžel „se na ni dobyl do komory, kde se byla zavřela, a rapírem jí ruku probodl. Rukávec měla zkrvavený. Říkala o manželovi, že jest šelma, zrádce zpolíčkovanej, že nic k ničemuž není, že se s ní morduje“.

Intimní život Štilerových byl kvůli Martinově impotenci nulový. Kateřina o něm ostatně prohlásila: „Je mordýř, krkavec starej, vošoustalej po třech ženách, že již k ničemuž není“.

Jejich spory řešil Martin tím, že se s Kateřinou pral a mlátil ji vším, co mu pod ruku přišlo. A ona si přála jeho smrt. Spory vyvrcholily bitkou, ve které Martin Kateřinu „dvakráte v ruku škodně ranil, hlavu závorou hrozně zbil a potom i svícnem jí hlavu prorazil, takže ji barvíř hojiti musel“.

To už bylo příliš a Martin putoval na několik dní do vězení. I taková byla idyla manželského života, která umožnila víc se dozvědět o manželském sexu. Prudérní vztah k sexu se příliš neměnil ani v 19. století. Manželé spolu „měli střídmě obcovat“.

Dívky i tehdy vstupovaly do manželství nevědomé. Stefan Zweig vzpomínal, jak jeho tetička v 19. století se hned po svatbě vrátila k rodičům se slovy, že „toho příšerného člověka, za něhož ji provdali, nechce nikdy vidět, neboť tato obluda a šílenec se naprosto vážně pokoušel ji svléci. Jen stěží se prý tomuto zjevně úchylnému požadavku ubránila“.

Otevřeně se začalo mluvit o sexu po první světové válce, která ženy paradoxně osvobodila. Za války nahrazovaly chybějící muže - stanuly na jejich místě v továrnách, usedaly za volant. Mohly se začít svobodně rozhodovat i v sexuálních otázkách.