Renesanční hospodyně a ženy měly být cudné a vědomé si své podřízenosti vůči mužům. Objevovaly se ale i případy, které se společenskému zvyku zcela vymykaly a jako takové vstoupily do dějin. O jednom z nich se zpívaly kramářské písně jako třeba Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, zajímala se o něj literatura i dramata. Byl to příběh života Elišky Kateřiny Smiřické z počátku sedmnáctého století.

Eliška Kateřina nebyla z ledajakého rodu. Smiřičtí patřili koncem 16. století mezi nejbohatší šlechtické rody v zemi a působili ve středních a severovýchodních Čechách. Zikmund Smiřický, který zemřel roku 1608, rozdělil kšaftem (závětí) rozsáhlý majetek mezi své syny Jaroslava, Jindřicha Jiřího a Albrechta Jana. Svoje měly dostat i dcery Markéta Salomena a Eliška Kateřina.

To by ovšem nesmělo dojít ke skandálu. Eliška Kateřina nebyla žádná krasavice. Často prý „na paní mateř svou naříkávala, že jí vždycky laje, že není pěkná a že nerovně chodí“. Byla sice přihrblá, ale uměla číst a psát a toužila po lásce. A za ní se rozhodla jít za každou cenu.

Pro Boha jsem ji prosil

Eliška Kateřina byla chytrá žena. V roce 1608 jí bylo sladkých sedmnáct a dobře věděla, že její zjev není tak oslnivý, aby se mladí šlechtici rvali o její ruku. Tak se začala poohlížet po poddaných a porušila tím všechny normy svého stavu.

V roce 1608 pobývala na zámku v Kostelci nad Černými lesy. A tam se zamilovala do kováře Jiříka Wagnera. Už předtím usilovala o jiné dva poddané, ale z toho sešlo. Přišla na to totiž její matka Hedvika z Házmburka a nechala seřezat Elišku Kateřinu i její služky.

Nebylo to nic platné. Dívka si poté stejně vybrala kovářského a začala za ním s milostnými návrhy posílat svou služku Evu. Pod různými záminkami jej zvala na zámek a nabídla se mu zcela beze studu. Někdy k ní lezl oknem po žebříku.

Jiřík byl upřímně nešťastný - z poměru se šlechtičnou měl strach. Sám později vypovídal: „Však jsem ji pro Boha prosil, i tu děvečku, která pro mne chodívala, aby mi pokoj daly, že pryč uteku, neb tu o můj krk běží. Tu mi ona řekla: Nebudeš-li ke mně choditi, tehdy já napíši list, že si mi násilí učinil a nechám ho na stole a sama skočím z vokna a hlavu srazím. A ty budeš trápen a o hrdlo přijdeš. A ona tu stojíc, měla rozparek u sukně i košile roztrhaném, že jí bylo všecko vidět a velela mi tam šáhnout. Tu sem se přece vopovážil, když mne tak napomínaly.“

Nebožák se sexuálně harašící šlechtičně neubránil. A že měla fantazii.

Stoječky jsme koštovali

„Nejprve sme stoječky koštovali a potom podruhý na jakýsi stolici,“ vypovídala později o svém milování s kovářem Eliška Kateřina. Měla štěstí, že neotěhotněla, neb „do ní nic nepouštěl, vše v košili zůstávalo“. Byla to výpověď velmi otevřená. Šlechtična také začala uvažovat o tom, že s Jiříkem uteče a vdá se za něj. Za blíže nejasných okolností byl plán milenců vyzrazen.

Zikmund Smiřický dceru nevydědil, protože v krátké době zemřel. Věc začala řešit Hedvika z Házmburka. Elišku Kateřinu uvěznili na Hrubé Skále a později na Kumburku. Jiřík Wagner a služka Eva strávili několik let ve vězení českodubského zámku. Eliška Kateřina na tom byla lépe. V roce 1619 jí navrhl sňatek vdovec Otto Henrich z Vartenberka, zvaný Kulhavý. Měl zájem hlavně o její peníze.

Unesl ji ze zámku a hned si ji vzal. Manželé se usadili v Jičíně. Konec šlechtičny byl ale tragický. Dne 1. února 1620 došlo v jičínském zámku k výbuchu střelného prachu ve sklepení, část zámku se zřítila a v troskách zemřela těhotná Eliška Kateřina.

Právo zabít nevěrnici

Její případ byl mimořádný. Kateřina porušila všechny zvyky svého stavu, ale i normy společenské. Pro středověk i novověk platilo v českých zemích pravidlo, že základním požadavkem pro vstup do manželství je být pannou.

Panna až do první poloviny 19. století měla být zbožná, čistá, cudná a v manželství se měla řádně starat o domácnost. Byla ovšem stále ohrožována ďábelským pokušením v podobě neurvalých proutníků.

Většina dívek se nevdávala z lásky, ale rodiče vybrali dceři budoucího muže, kterého měla poslouchat a spolupracovat s ním. Některá manželství byla kupodivu šťastná a manželé si mezi sebou vytvořili pěkný vztah, jiná nikoli. V katolickém světě měla vydržet navždy a ženská nevěra byla nemyslitelná. U mužů se promiskuita nepovažovala za nic výjimečného, pokud „počestný rodinný stav udržoval“.

Ve středověku a raném novověku delikt cizoložství stíhal jak soud, tak i parožím ozdobený manžel. Ten dokonce mohl nevěrnici i jejího milence zabít. Jeden z autorů Starých letopisů českých zaznamenal, že roku 1507, před „samými vánocemi dal pan Mikuláš Trčka z Lichtenburka stít nějakého Šanovce, člověka stavu rytířského, který byl u něho ve službě, a zaživa pohřbít babu, která sloužila paní Trčkové. Svou manželku dal zazdít. Říká se, že spolu cizoložili a „ta baba je dala dohromady“.

To se ovšem netýkalo měšťanů a poddaných (soudními případy v dějinách se zabýval Jindřich Francek v knize Zločin a sex v českých zemích, Knižní klub 2000).

V roce 1545 přistihl žirovnický řezník Brychta svou manželku s Kryštofem z Gutštejna a na místě milence zabil. A byl sťat. Další nevěrníci bývali rozčtvrceni, jiní platili pokuty či skončili na mučení. Případ od případu byl rozdílný. Zvlášť drsný byl konec jistého Mojžíše Žalmana, kterému v květnu 1535 novoměstští konšelé „vajce kázali uřezati a sám je sobě řezal, protože s křesťankami líhal“.

Přesto se cizoložilo vesele dál. A také panny nebyly pannami tak, jak měly být.

Bez kalihot seděl

Někdy v roce 1620 se v Berouně začalo šeptat, že služebná Dorota Tatíčková se slézá s měšťanským synkem Danielem Vokounem. Aby věc vyšetřil, vypravil se k ní městský rychtář Jan Zelenka s Janem Hozou, právním služebníkem a dalšími pomocníky z řad ponocných. Dorota nechtěla otevřít, dokud rychtář nepohrozil, že dveře vyrazí. Nakonec je pustila dovnitř celá „rozchlupacena“, s nedbale přehozenou sukní. Tvrdila, že u ní nikdo není.

Rychtář na ni zařval: „Ty Důro v hrdlo lžeš. Hozo, vem svíčku a pohlédni pod postel, já vím, že jest tam.“

Hoza posvítil a uviděl, že „týž Daniel Vokounek pod postelí bez kalihot seděl, a Dorotě Tatíčkovej řek: Podej mi sem kalihoty, bodejž tě sto hromů zabilo“. Oba putovali do vězení, ale po čase je propustili, když prohlásili, že se vezmou.

Při vyšetřování případu se objevily nové skutečnosti o Dorotě Tatíčkové. Jistý svědek Mates Rudolf totiž vypovídal o tom, že v době, kdy Dorota vypomáhala na berounské faře, tam byli ubytovaní vojáci.

Těm se líbila a divoce s ní souložili: „Když ten jistý s ní skutek učinil, hodil ji jinýmu a tak všichni s ní jebali. Kněz Martin nemohl se na to dívati, já také zase pryč šel. Kdoví, co a jak dlouho s ní sobě tak počínali.“

Druhý den narazil Rudolf na kněze a poptával se, jak ta sodoma skončila: „Pravil, že když jsem já odešel, ještě desetkrát hůře bylo.“

Intimní život byl tajemstvím

O sexu našich předků mnoho nevíme - setkáváme se s ním většinou právě u soudních případů, u manželských sporů, při nejrůznějších protizákonných deliktech. Intimní život v dějinách zůstával tajemstvím, které úplně neodkrývají ani prameny osobní povahy. Jisté je, že zvlášť žena měla jediný legální prostor pro uspokojování svých sexuálních potřeb -a to v manželství.

Středověk byl kupodivu v sexuálních záležitostech vcelku tolerantní - ženina rozkoš byla pokládána za základ pro početí. V 16. století tomu bylo jinak. Objevovaly se mravoučné knihy vyzývající k askezi, jako např. v roce 1590 próza Kupidova střela od Šimona Lomnického z Budče.

Nebyla k ženám vlídná - jejich sexualita se měla vztahovat pouze k početí dítěte. Styk mezi nesezdanými jedinci byl prohlášen jako „smilstvo prosté“. V posteli se uznávala jen misionářská poloha. O sexu se nejvíc dozvěděli soudci.

Svícnem jí hlavu prorazil

Dolní konzistoř na Starém městě pražském se v roce 1615 zabývala manželstvím měšťana Martina Štilera a jeho třetí ženy Kateřiny. Martin se s ní soudil, protože na něj žalovala, že ji bije a týrá. I sousedka Marta Rudolfová to dosvědčovala u soudu. Prý jednou k ní přišla Kateřina a plakala, protože manžel „se na ni dobyl do komory, kde se byla zavřela, a rapírem jí ruku probodl. Rukávec měla zkrvavený. Říkala o manželovi, že jest šelma, zrádce zpolíčkovanej, že nic k ničemuž není, že se s ní morduje“.

Intimní život Štilerových byl kvůli Martinově impotenci nulový. Kateřina o něm ostatně prohlásila: „Je mordýř, krkavec starej, vošoustalej po třech ženách, že již k ničemuž není“.

Jejich spory řešil Martin tím, že se s Kateřinou pral a mlátil ji vším, co mu pod ruku přišlo. A ona si přála jeho smrt. Spory vyvrcholily bitkou, ve které Martin Kateřinu „dvakráte v ruku škodně ranil, hlavu závorou hrozně zbil a potom i svícnem jí hlavu prorazil, takže ji barvíř hojiti musel“.

To už bylo příliš a Martin putoval na několik dní do vězení. I taková byla idyla manželského života, která umožnila víc se dozvědět o manželském sexu. Prudérní vztah k sexu se příliš neměnil ani v 19. století. Manželé spolu „měli střídmě obcovat“.

Dívky i tehdy vstupovaly do manželství nevědomé. Stefan Zweig vzpomínal, jak jeho tetička v 19. století se hned po svatbě vrátila k rodičům se slovy, že „toho příšerného člověka, za něhož ji provdali, nechce nikdy vidět, neboť tato obluda a šílenec se naprosto vážně pokoušel ji svléci. Jen stěží se prý tomuto zjevně úchylnému požadavku ubránila“.

Otevřeně se začalo mluvit o sexu po první světové válce, která ženy paradoxně osvobodila. Za války nahrazovaly chybějící muže - stanuly na jejich místě v továrnách, usedaly za volant. Mohly se začít svobodně rozhodovat i v sexuálních otázkách.