Z obranné reakce na možné ohrožení vztahu se tak stane velmi omezující a stísňující chování jednoho z partnerů, který v podstatě tomu druhému nedává šanci normálně žít a fungovat.

Velké sebevědomí střídá méněcennost

Chorobný žárlivec na první pohled vypadá velmi sebevědomě a uvědoměle. Ve vztahu se chová jako generál, který velí nesvéprávným dětem a hádá se s nimi o každý svůj názor. Neskončí, dokud se partner nevzdá a nepřizná i to, co bohužel ani neudělal.

Ve skutečnosti jde přitom o velmi méněcenné lidi, kteří si nevěří a podléhají tomu, co si o nich myslí jejich okolí. Bojí se, že pro svého partnera nejsou dost dobří, že by ti druzí mohli být přitažlivější, chytřejší či zábavnější a oni sami by partnerovi nemuseli stačit.

Čím atraktivnějšího partnera tedy vedle sebe žárlivec má, tím nepříjemnějším se stává. Pocit a strach, že nezvládne konkurovat všem lidem, kteří budou flirtovat s jeho partnery, je doslova přivádí k šílenství.

Bohužel toto zprvu nevinné chování může vést až k doslova paranoidnímu jednání, kdy se takto nemocný člověk řídí chorobnými představami ohrožení a stihomamem a nikdo mu není schopen vysvětlit, že jeho teorie jsou naprosto nesmyslné a neoprávněné. A to i přesto, že se velmi často jedná o velmi vzdělané lidi, kteří na okolí působí kultivovaně. Ke svému protějšku se však chovají velmi vulgárně, agresivně, s patrnými znaky psychického násilí.

Podle psychologa Freeamana uvažují lidé s paranoidní poruchou osobnosti typickým způsobem, který lze vyjádřit ve třech větách: „Lidé jsou zlí a nelze jim věřit.“ „Když k tomu budou mít příležitost, podvedou nás.“ „Člověk se může spolehnout jenom sám na sebe.“

Myšlení žárlivců je tedy značně narušeno vzhledem k neustálému očekávání negativní budoucnosti. A jen skutečně výjimečně jsou schopni připustit, že jejich úvahy nemusí být vždy zcela správné.

„Po svatbě mi manžel neustále vnucoval, že se chovám divně a že mám určitě nějakého milence. Přestože jsem se snažila manžela přesvědčit, že to není pravda, dál mě špehovat, kontroloval mi e-maily, telefony a dokonce volal i na čísla, ze kterých mi během dne někdo volal. A bylo jedno, zda šlo o kolegyni, či kamarádku oficiálně uloženou pod pravým jménem,“ svěřuje se v internetové diskusi 30letá Monika.

Jak překonat sebe sama
Předně je důležité si uvědomit, že tím, kdo má problém, jste vy.
Pokud vás popadne záchvat žárlivosti, zastavte se a vyčkejte okamžik, než začnete cokoli řešit. Tímto tréninkem se naučíte lépe zvládat své pocity.
Přestaňte se chovat k partnerovi jako ke svému majetku a nechte mu dostatečný prostor pro jeho práci, koníčky i přátele.
Přestaňte s partnerem manipulovat a dejte mu možnost se vyjádřit. Pečlivě mu naslouchejte.
Svůj čas pak věnujte nejen partnerovi, ale i svým koníčkům a přátelům. Nečiňte svého partnera jediným středem svého života.

Odrazy výchovy a genů

Za chorobnou žárlivostí velmi často stojí geny a citové strádání prožité v dětství. „Více než třetina žárlivců tuto vlohu zdědila po přímém předkovi, tj. otci nebo matce. Tvrdí-li žárlivec, že se u něj v příbuzenstvu nic takového nevyskytlo, může se mýlit, protože žárlivost se často v rodinách tají, dokonce i před těmi nejbližšími,“ vysvětluje náš největší odborník na vztahy doktor Miroslav Plzák.

I on se shoduje s celou řadou dalších odborníků, že žárlivost může spustit i citové strádání, které dospělý jedinec zažíval v dětství. Pokud totiž dítě neprožívá při svém vývoji dostatek lásky a porozumění, pak má daleko větší sklony stát se v dospělosti chorobně žárlivým. To samé však lze říci i u dětí, které vyrůstaly v sourozenecké rivalitě, kdy rodiče upřednostňovali jedno dítě před druhým, nebo dětí, které byly svědky žárlivých scén svých rodičů.

Někdy za chorobným strachem může stát i předchozí negativní zkušenost, kdy se vztah rozpadl kvůli nevěře. V tomto případě je však nutné zastavit projevy nedůvěry hned v počátku.

„Pokud je žárlivost způsobena emočním zraněním z bývalých vztahů, pak nejlépe funguje partnerský rozhovor na toto téma tak, aby žárlivec dostal prostor svěřit se se svými nepříjemnými zážitky, a dostal tak ze sebe všechny negativní emoce,“ radí psycholožka Lenka Černá z Můjvztah.cz a dodává: Má-li člověk negativních zkušeností ze vztahů více, pak je pravděpodobné, že se chová podle tzv. emočního vzorce, který je nutný odhalit a změnit. S tím však pomůže jedině odborník.“

Na vlastní kůži ji zažil téměř každý z nás

Podle mezinárodního průzkumu „Láska a žárlivost“, kterého se zúčastnilo téměř sedm tisíc mužů a žen z dvaceti zemí světa včetně Česka, se s určitou formou žárlivosti setkal každý člověk. Dokonce 78 % lidí tvrdilo, že žárlivost je přirozenou součástí lásky, ovšem žárlivého partnera by ve skutečnosti snesla pouhá polovina z nich.

Z výzkumu také vyplynulo, že lidé vnímají mnohem hůře žárlivost ze strany ženy a pouze 33 % Čechů věří svému partnerovi na 100 %.

Nejčastěji se pak lidé uchylují k tomu, že prohledávají svému protějšku kapsy, prohrabávají papíry na pracovním stole, rozlepují dopisy nad párou, volají do hotelu, kde protějšek bydlí na služební cestě, vyzvídají u kolegů v práci a zapírají milované osobě, když po nich v telefonu zatouží jakékoliv opačné pohlaví.

Za nejžárlivější národy pak průzkum označil Turky a Španěly. Hned za nimi následuje Portugalsko, Finsko a Polsko. Naopak mezi nejdůvěřivější národy patří Kanaďané a Nizozemci.

Může se stát i velkým problémem

Mnozí psychologové chorobnou žárlivost přirovnávají k notorickému alkoholismu. Představa, že se v manželství partner změní, je stejně naivní, jako že notorik přestane pít. Navíc soužití se žárlivcem je často mnohem náročnější než soužití s alkoholikem. Pokud totiž alkoholik překročí určitou hranici, je schopen si svou závislost přiznat a začít se z ní léčit, což se o chorobném žárlivci říci rozhodně nedá. Ten si většinou přizná, že má problém, až když je příliš pozdě.

Přesto lze chorobnou žárlivost dost dobře léčit, a to kombinací vhodných léků a psychoterapie. Ovšem pouze v ten moment, pokud si nemocný uvědomí své problémy a dokáže se pro zlepšení stavu dostatečně motivovat, což je všeobecně největší problém všech chorobných žárlivců.

Nejčastěji si lidé nedokážou udržet vztah:
Protože dělají vše, aby od sebe svou lásku odehnali.
Snaží se své partnery doslova „otrávit“.
Stávají se ztělesněnou bolestí: naříkajícím, plačícím a křičícím dítětem, které věří, že musí dostat to, co chce, a to za každou cenu.