Podle izraelského experimentálního psychologa Tsachiho Eina Dora evoluce lidskou společnost formovala tak, aby se stávala z emocionálně stálých i nestálých individuí. Pokud totiž čelí hrozbám, reagují lidé různě podle toho, jestli považují svět za bezpečné či nebezpečné místo.

Evoluce tedy vytvořila mix lidí s různými styly připoutání (attachmentu), protože směs různých typů má lepší šanci na přežití než skupina tvořená pouze stabilními či pouze labilními jedinci.

Proč lidé žijí v neharmonickém soužití

„Emocionálně stabilně připoutaní a klidní lidé mají nevýhody. Reagují i konají pomalu, protože se musejí nejprve zorganizovat,“ vysvětluje Ein Dor, proč je lepší být v krizi a nebezpečí labilním typem.

To podle něj vysvětluje, proč má polovina populace nepevný a vrtkavý styl partnerského připoutání, zatímco jako partnery většina lidí preferuje jedince bezpečné a stabilní.

Bezpečné neboli pevné připoutání (attachment) mají lidé, kteří vidí svět většinou jako bezpečné místo, dokážou se s optimismem soustředit na své úkoly a nenechají se stáhnout do bahna negativních myšlenek. Vyhledávají skupiny a dobře v nich pracují.

Nejistý či nepevný styl připoutání mají lidé, kteří jsou úzkostní, většinou tíhnou k podobným lidem, jsou přitom rezervovaní, vyhýbaví, rádi řeší problémy sami a málo spoléhají na partnery.

Typ připoutání se vyvíjí v dětství

Malé dítě se totiž nemůže spoléhat na sebe a je závislé na rodičích. Když pláče a rodiče ho rychle utiší a přijdou k němu, dítě má pocit, že svět je bezpečné místo. Když ale rodičovská pomoc nepřijde včas a není adekvátní, dítě pociťuje úzkost a získává nejisté emocionální připoutání.

Ein Dor se zabýval výzkumem attachmentu experimentálně ve skupinách dospělých lidí. A došel k závěru, že nejistý styl attachmentu je evoluční adaptací, která je výhodná v nebezpečí a období nejistoty. Proto se tento styl attachmentu přenáší a lidé s tímto stylem připoutání mají ve společnosti své místo.