Článek
Jenže skutečnost je trochu jiná. Opravdový kleptoman, tedy člověk trpící závažnou impulzivní poruchou, jež ho nutká krást, nebere věci, které by mohl použít pro svou osobní potřebu.
Ukradne cokoli (pro něj zcela nepoužitelného a mnohdy laciného, prakticky bezcenného) a pak to třeba zahodí, zničí nebo dokonce tajně vrátí. Jde mu pouze o požitek z krádeže samotné. A právě na tom obvykle obhajoba „rádobykleptomanů“ shoří.
Krádež jako dobrodružství
Dáma, jež v obchodě sebere drahý parfém nebo modelový kousek oblečení přesně ve své velikosti, nemůže dost dobře tvrdit, že to je předmět pro ni nepotřebný – právě naopak, zjevně se jí hodí a také ho hodlá používat.
Tím se od opravdu nemocného kleptomana zásadně liší a okolnost, že má dost peněz na to, aby si věc koupila, takže krást nemusí, na situaci nic nemění. Jediné, čím se liší od normálních zlodějů a čím se zároveň podobá „pravým“ kleptomanům, je požitek z krádeže jako dobrodružství.
Kleptománií však netrpí a je za své činy právně zcela odpovědná (především právě proto, že si vybírá to, co chce, co se jí hodí a co navíc bývá drahé).
Někdy pomůže i ostuda
Zatímco kleptomanie jako závažná psychická porucha se obvykle projeví už v dětství či během dospívání a léčbou ji lze ovlivnit jen do jisté míry, zmíněná „rádobykleptomanie“ neboli odvozená forma patologického kradení se většinou objeví až jako důsledek nějaké konkrétní situace a cílenou terapií se dá úplně odstranit.
Mnoho postižených vyléčí samy fatální následky jejich odhalení – soudní řízení, ostuda, společenské znemožnění, nezřídka i rozpad partnerského vztahu apod. Pravému kleptomanovi však ani tohle nepomůže – ten nese smutné dohry svého chování sice většinou těžce a úzkostně, ale poruchy se přesto zbavit nedokáže.
Přesné statistiky o počtu „pravých“ i „nepravých“ kleptomanů však neexistují – je zřejmé, že značné procento případů (obou typů) se utají, obvykle i za pomoci příbuzných.
Proč to vlastně dělají?
Pocity provázející krádež mají obě skupiny dost podobné – jde o výrazné psychické napětí před krádeží a příjemné uvolnění po ní. Nejen proto se tyto projevy dávají do souvislosti s problémy v sexuálním životě. U žen jde navíc často o to, že na sebe chtějí upoutat pozornost (již se jim ze strany partnera nedostává), mají sklon k hysterii, nudí se, touží po dobrodružství.
U dětí je to zase většinou snaha o to, aby si jich (příliš zaměstnaní) rodiče konečně všimli nebo aby si vylepšily postavení mezi vrstevníky a dodaly si sebevědomí.
Ačkoli muži trpívají touto poruchou méně často, imunní proti ní nejsou – příčinou je obvykle nevyhovující sex, pocit malého sebeuplatnění a nedostatečného ocenění ze strany partnerky či spolupracovníků.
Zatímco kleptomanům se doporučuje soustavná a dlouhodobá (i celoživotní) psychoterapie, někdy v kombinaci s podáváním antidepresiv, u odvozené formy patologického kradení je napřed nutné odstranit za pomoci psychologa příčiny, jež vedly k jejímu vzniku. Když se to podaří, zaměřuje se následná léčba hlavně na návykovou stránku tohoto chování, a to s poměrně značnou mírou úspěšnosti.