Hlavní obsah
Kateřina Chroboková alias Katta Foto: Tomáš Nosil

Umělkyně Katta: Varhany mě nikdy nepřestaly fascinovat

Českých varhanic není mnoho a ona je jednou z nich. Kateřina Chroboková alias Katta pochází ze zajímavé rodiny. Její maminka Naděžda i teta Pavla Tomicová jsou herečky, tatínek Jiří uzdravuje záda i špičkovým sportovcům. Ona žije hudbou. Nechala si vyrobit speciální mobilní varhany, díky nimž může hrát i v zemích, kde tento nástroj nemají. „Chci být ambasadorkou varhanní hudby po celém světě,“ tvrdí.

Kateřina Chroboková alias Katta Foto: Tomáš Nosil
Umělkyně Katta: Varhany mě nikdy nepřestaly fascinovat

Na brněnské JAMU jste vystudovala rovnou dva obory. Varhany a cembalo. Dalo se to stíhat?

Dnes vlastně nevím, proč jsem byla tím studiem tak posedlá. Pamatuju si, že na konzervatoři jsem ze začátku bojovala s tím, abych vůbec vydržela soustředěně sedět a hrát na svůj nástroj. Tenkrát by některé profesory ani nenapadlo, že se ještě během studia obrátím do druhého extrému a stane se ze mě fanatik, který je schopný trénovat na varhany až devět hodin. To by nenapadlo tehdy asi ani mě.

Pak mě přijali na JAMU. Toužila jsem ale zároveň studovat někde jinde než u nás a otevřít si tak zase další obzory. Proto jsem se už na konci prvního ročníku na JAMU přihlásila na vysokou uměleckou školu v Holandsku, kde jsem paralelně vystudovala obor varhany.

Pak jsem pokračovala ve studiu hry na cembalo a přihlásila se na Scholu Cantorum ve švýcarské Basileji, což je velmi uznávaná škola pro studium barokní hudby. Někteří známí mi už začali říkat, že bych měla jít na odvykačku, že jsem na studiu asi závislá.

Následoval krátký pobyt v Paříži, kde jsem spolupracovala s Univerzitou Paris 8 na multimediálním projektu. Poté jsem poznala svého nynějšího manžela, přestala konečně studovat a usadila se v Praze.

S manželem, hudebníkem Markem Vrabcem, který je uměleckým ředitelem mezinárodního festivalu Struny podzimu.

Foto: archiv Kateřiny Chrobokové

Je také muzikant?

Ano, vystudoval konzervatoř a pak obor management na pražské AMU. Za dob Václava Havla založil na Pražském hradě festival Struny podzimu. A byl šest let i uměleckým ředitelem festivalu Dvořákova Praha.

Jaké jsou vaše první vzpomínky na varhany?

Velmi intenzívní. Odmala jsem věděla, že chci dělat jen hudbu, nic jiného mě nezajímalo. Já byla jako dítě dost introvertní. Hudba byla takový můj svět, do kterého jsem utíkala a schovávala se. Pořád jsem opakovala, že chci jít na tu konzervatoř. To slovo jsem znala od mámy. Často mi vyprávěla, že klavíristi tam dřou i osm hodin denně.

A taky říkala: Pokud nebudeš cvičit tolik hodin, tak nemá smysl, abys to dělala. Ani to mě neodradilo. Dnes vděčím mámě za to, že mě v hudbě vždycky podporovala a koupila mi můj první klavír.

Když mi bylo asi šest, začala mě brát s sebou na Mezinárodní varhanní festival, který probíhá každoročně v Olomouci v chrámu svatého Mořice. Mají tam obrovské pětimanuálové varhany. Už tehdy probíhal dole v kostele přenos na obrazovky, aby lidé mohli vidět práci rukou i nohou varhaníka. Varhany mě svým monumentálním zvukem naprosto uchvátily.

A v paměti mi také utkvělo jedno vystoupení anglické varhanice. Na varhanních koncertech většinou hráli muži. V tu chvíli jsem si začala představovat, že bych na varhany mohla přece hrát taky! To se stane, když vyšlete myšlenku do vesmíru. Zřejmě to byl osud. Od té doby mě varhany nikdy nepřestaly fascinovat. Mají neuvěřitelnou škálu zvukových barev.

Nechala jste si vyrobit nástroj na míru. Je bílý a má barevné klávesy. Je výhoda mít vlastní nástroj?

Je, a veliká. Varhaník je limitován tím, že varhany se převážně vyskytují pouze v sakrálním prostředí kostela. Jen výjimečně jsou v koncertním sále, jako v Rudolfinu nebo v Obecním domě.

Pro mě jsou klasické chrámové varhany svým zvukem nenahraditelné, a navíc zní opravdu nejlíp v kostele. Ale je spousta krásných míst, kde bych chtěla předvést ať už klasickou, nebo svoji tvorbu, a kdybych neměla vlastní mobilní nástroj, nešlo by to. Dokonce i v kostele na něj občas hraju. Tamní varhany někdy neodpovídají parametrům, které potřebuju ke svým skladbám. A tak to kombinuju, střídám nástroj kostelní a svůj vlastní.

„Když hraju na varhany, mám pocit, jako by mnou proudila očistná síla,“ tvrdí.

Foto: ČTK

Je mou ambicí být takovou ambasadorkou varhanní hudby i na místech, kde varhany běžně nemají. Díky tomu jsem hrála třeba v Jakartě v Indonésii. Bylo to v moderním divadle, kde se konají velice zajímavé projekty. Ředitel divadla miluje varhany, a tak mě pozval. Hrála jsem pro lidi, kteří by se jinak k takové hudbě nedostali.

Čím je váš nástroj výjimečný?

Byl pro mě vytvořen na objednávku. Mobilní bílé elektronické varhany mi postavila firma Shan. Mají úplně stejné parametry jako varhany kostelní, ale na rozdíl od nich jejich velmi lehká konstrukce umožňuje snadný transport. Klávesy a pedál se rozloží a vše se vejde pouze do dvou větších boxů.

Co se týče zvuku, tak tým firmy Sonus Paradisi, která dokumentuje a nahrává originální a vzácné nástroje po celém světě, pro mě sestavil speciální kombinaci rejstříků ze tří světových nástrojů, které jsem si sama vybrala.

Jsou to varhany renesanční v Izole, barokní ve Velesově, a romantické v Caenu. Sestavila jsem si tak unikátní paletu varhanních zvuků odpovídající mému zvukovému ideálu. Je vhodná jak k interpretaci klasických skladeb, tak i vlastních kompozic.

Přední český houslista Josef Špaček má na své housle hypotéku. A vy?

Nemám, ale nebylo by špatné si vlastní varhany nechat pojistit. Ani ruce nemám pojištěné. Budu to muset změnit.

Kolik kil shodíte během koncertní šňůry?

Je pravda, že během koncertů vždy pravidelně zhubnu. Nástroje, na které hraju, se od sebe dost liší. Některé typy varhan, konkrétně barokní, mohou být na hru fyzicky celkem náročné. Zmáčknout jejich mechanické klávesy, které trochu kladou odpor, je někdy docela obtížné.

Ale i při hře na můj nástroj, na který se mi hraje dobře, je to velký výdej energie. Když hrajete na varhany, zaměstnáte při tom celé tělo. Každá ruka hraje na jiném manuálu. Těch manuálů neboli kláves může být až pět nad sebou. Do toho varhaník hraje i nohama. Pedál má celkem velký rozsah. No a já k tomu ještě v některých skladbách zpívám. Známí říkají, že jsem jako chobotnice.

Koordinace pohybů vám problém nedělá?

Ne, u varhan to zvládám perfektně, ale zvláštní je, že v běžných úkonech mám občas problém se soustředit na víc věcí najednou. Třeba nedokážu zároveň vařit a ještě s někým konverzovat. Nebo když se balím a spěchám na vlak, musím vypnout i rádio, protože se zaposlouchám a okamžitě začnu zpomalovat tempo.

Kontroluje váš tatínek neurochirurg stav vašich zad?

Táta i můj bratr, který je chirurg a šel tak ve stopách otce, tvrdí, že neuvěřitelně přibývají degenerativní změny na páteři. Že to dříve tak časté nebylo. Je to daň za to, jak moc sedíme, fenomén dnešní doby.

I já měla problémy, táta mi zařizoval obstřiky a říkal, že musím cvičit. On je pro mě velikým příkladem. Je houževnatý, v mládí se věnoval boxu a dodnes chodí na tréninky. Každý den cvičí. Pamatuju si odmala, jak pořád dělal sklapovačky a skákal přes švihadlo. Můj brácha taky cvičí a je aktivní.

Největší problémy s páteří a s často zablokovanými zády jsem měla v pětadvaceti. Táta mi poradil, že na to zázračně působí plavání. Takže jsem pět let, tak šest dní v týdnu, chodila úplně fanaticky plavat. Skoro každý den kilometr, úplně jsem tomu propadla. A všechny problémy vymizely. Později jsem trochu ubrala v plavání a přidala běh a kolo. Ale dnes jsem ráda, že stihnu trénink jednou týdně.

Energie z vás tryská, kde ji berete?

I když jsem unavená, jakmile začnu mluvit o muzice, dostanu se do emoce, která mě nabíjí. Jako bych se napojila na universum. Mám to už od dětství. Někdy mám při hraní na varhany pocit, jako by skrz ten nástroj a tu muziku proudila očistná duchovní síla.

Byť klasiku nechci přestat dělat, je nádherná a baví mě, mé vlastní skladby mě skutečně nabíjejí. Tam vyjádřím všechny své pocity a emoce. Ráda také zhudebňuji a zpívám staré duchovní texty v latině nebo staroslověnštině. Zejména ve staroslověnštině cítím své kořeny a je to pro mě vždy velmi silné.

Během koncertů se vedle hraní na nástroj často doprovází i pěvecky.

Foto: Pierre Weber

Vystoupila jste i s Hradišťanem. Jak došlo k vaší spolupráci?

S Jurou Pavlicou se známe už nějaký čas. Máme k sobě vzájemný respekt jako kolegové i přátelé. Byli jsme s mým mužem jednou na jejich koncertě. Pamatuji se, jak mě neskutečně zasáhla jejich skladba ve staroslověnštině Otvéšta. Jejich pětičlenná kapela mužských hlasů zpívala dvojhlasně v kvintách. Mělo to ohromnou sílu s atmosférou duchovního prostředí ortodoxního kostela. Okamžitě mě to inspirovalo k napsání skladby na staroslověnský text Bogorodice Djevo.

Po nějaké době jsem měla sen, jak tuto moji sólovou skladbu se mnou zpívá nějaký mužský sbor. Probudila jsem se. Asi půl roku po tom jsme začali plánovat spolupráci s Jurou a jeho Hradišťanem. Tehdy jsem netušila, že to budou právě oni!

Dnes máme společný projekt. Ukázku z něj vysílala Česká televize. Tento benefiční koncert je věnovaný sbírce na výstavbu nových varhan v katedrále svatého Víta a Vojtěcha na Pražském hradě. Mají být umístěny na kruchtě katedrály, kam od počátku patří, ale nikdy tam nebyly.

Prozraďte některá zajímavá místa, kde jste vystoupila.

Byly to prestižní anglické katedrály, jako je například Coventry nebo St. Albans. Nádherná místa s úžasným vyzařováním. Krásný zážitek mám z Mexika, kde jsem hrála na jejich nejuctívanějším poutním místě, v bazilice Panny Marie Guadalupské. Schází se tam denně stovky poutníků.

My varhaníci musíme zkoušet často večer, protože kostely jsou přes den otevřené pro návštěvníky. Třeba v katedrále svatého Pavla v Londýně bylo možné zkoušet jedině v noci. To má člověk někdy i strach tam být úplně sám.

Navíc angličtí kolegové si libují ve vyprávění duchařských historek z kostela, kterými mě před tím vybavili. Ale vše jsem nakonec zvládla a byl to velký zážitek.

Herečka Pavla Tomicová je její teta.

Foto: Milan Malíček, Právo

Co považujete za největší úspěch?

Hezká otázka, na kterou jsem vždy odpovídala výčtem těch krásných a zajímavých míst, kde jsem hrála, nebo slavných orchestrů, s nimiž jsem vystoupila. Ale zjišťuju, že největší úspěch je, když se vám podaří prosadit svůj sen. Jít za ním i mimo svou komfortní zónu.

Když jsem začala dělat vlastní hudbu, byl to krok trochu do neznáma. Pro pořadatele klasických koncertů to bylo něco nového, svérázného a nevěděli, co si o tom přesně myslet.

Člověk nesmí přestat bojovat za to, co by chtěl, i za cenu, že je to náročné a vypadá to někdy beznadějně. Mně se podařilo hrát na klasických festivalech svoji hudbu a získat postupně ocenění i u mezinárodní kritiky. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Ale budu pokračovat dál, protože je to pro mě největší vyjádření sebe sama.

Pokud moje hudba zasáhne posluchače, rozproudí v nich emoce a oni pak odcházejí z koncertu šťastní, je to ten největší úspěch.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků