Hlavní obsah
Tomáš Měcháček Foto: Jan Handrejch, Právo

Tomáš Měcháček: Autoritu si musí instituce i lidé zasloužit

Vést s ním rozhovor znamená být stále ve střehu. Rozhodně neunavuje dlouhými historkami ani se nedělí o své názory. Je pohotový, břitký, svérázný. Má rád humor a reklama, kde hraje hodného bankéře, baví devětatřicetiletého herce Tomáše Měcháčka stejně jako role chirurga Adama v televizním seriálu Modrý kód.

Tomáš Měcháček Foto: Jan Handrejch, Právo
Tomáš Měcháček: Autoritu si musí instituce i lidé zasloužit

Dřív po vás lidi na ulici nebo v hospodě chtěli půjčku, chtějí teď operaci?

Ne, ještě jsem se asi jako doktor nezavedl. Ale o půjčku si občas někdo řekne. Spíš ze srandy.

Moc rozhovorů nedáváte, zato jsem vás na jedné fotce viděla se vztyčeným prostředníčkem. Proč?

Nějaký fotograf mě fotil s rodinou, a já se fotím jen v práci. Do mého soukromí nikomu nic není a ani na něj nikdo není zvědavý, ne?

Jste herec, popularita k tomu patří.

Proto tu teď sedíme.

Z těch mála věcí, co jsem se o vás dozvěděla, je, že jste DAMU studoval devět let. Jak se vám to povedlo?

Zkoumal jsem první část názvu své práce bakalářské, později magisterské práce Lenost versus jiskra. A zkoumal jsem ji dlouho.

Jakub Urbánek jako Warren, Jiří Untermüller v roli Otise a Tomáš Měcháček alias Steiner v komedii Pane, vy jste vdova!, kterou uvedlo Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích.

Foto: ČTK

Na co jste přišel?

Že čím déle člověk lenoší, tím musí být jiskra větší, aby vzplál plamen tvorby.

Než jste se hlásil na herectví, padaly i jiné alternativy?

Ano, hlásil jsem se i na pajďák. To se částečně naplnilo, protože po skončení DAMU jsem tam začal učit. A učívám doteď.

Jaký jste pedagog?

Přísný, ale spravedlivý. Nebo bych chtěl takový být. Jak to je skutečně, byste se musela zeptat studentů.

Proč chcete být zrovna takový?

Protože učím řemeslo. Tam to jinak nejde, studenti herectví jsou pakáž. Sám jsem takový byl.

Ocenil jste vy jako student herectví, a tudíž pakáž, přísnost?

Ocenil, ale na mě byli přísní málo. Proto jsem studoval devět let. Kdyby byli učitelé přísnější, měl bych to hotové za čtyři pět…

Zkurvení havlisti (komedie z naší sauny) je divadelní hra, kde se sešel s Daliborem Gondíkem a Miroslavem Hanušem.

Foto: archív Komediograf

Deset let jste cestoval po světě s norskoanglickým divadlem NIE. Jak se to seběhlo?

Stále jsem členem mezinárodní divadelní skupiny New International Encounter, se kterou jsem sjezdil celý svět. Na DAMU nás totiž učil pedagog z Anglie, který s námi nastudoval ve čtvrtém ročníku představení, o rok výš studoval Nor, který hrál v jeho představení v Divadle Drak.

Slovo dalo slovo. Spolupráce nám všem sedla a chtěli jsme spolu pracovat i dál. A tak jsme odjeli do Mšena u Mělníka, tam jsme nazkoušeli první představení a dvanáct let s ním jezdili po světě.

Měl jsem opravdu štěstí, že jsem hned po škole nastoupil tady do té party. Nedělali jsme to kvůli penězům, jen jsme doufali, že to nebude nic stát. Jenže po roce jsme se tím začali živit. Pak známý kolega z divadla otvíral v Norsku divadelní školu a sháněl učitele pohybu. Což byla tehdy moje partnerka. Tímto jsme jí dali práci a jeli do Norska.

Jaké byly tři roky v Norsku?

Mokrý a tmavý. Bydleli jsme nad Trondheimem (třetí největší norské město – pozn. red.), ale nebyl jsem tam pořád, jezdil jsem s divadlem všude možně. Ze tří let jsem tam pobyl sotva dva.

Neuvažoval jste o tom zůstat?

Ne.

Dovedl byste žít někde jinde než v Čechách?

To zase jo. Třeba v Kodani nebo v Londýně. Ale vždy bych se sem vracel. Čechy jsou hezké a malé.

Vracíte se i do severních Čech, odkud pocházíte?

Jsem Ústečák, takže do Ústí nad Labem se vracím. Teď začneme v Činoherním klubu zkoušet Čarodějova učně, takže se budu vracet ještě častěji. Představení se k severu váže, pověst o Krabatovi pochází z Lužických hor. A to je vše, co o tom vím.

V seriálu Modrý kód hrajete chirurga Adama Brejchu. Musel jste se něco přiučit, co se týče řezání?

Ano, na natáčení je přítomný odborný poradce. Lékař, který dohlíží, jak držet skalpel a podobně. I sálové sestřičky nás školí, jak podávat nástroje a jak se do čeho řeže. A taky jak se tvářit, aby bylo jasné, že vím, co dělám.

Svérázného chirurga Adama hraje v seriálu z lékařského prostředí Modrý kód.

Foto: archív Prima

Jak byste Adama Brejchu charakterizoval?

Jako proutníka s traumatem.

To by byl hezký titulek, ale musel by vás vystihovat. Šlo by to?

Ne. Nejsem ani proutník, ani s traumatem. Je to herecký protiúkol. Ale líbí se mi, že Adam překračuje tabu v lidské interakci. To máme společné.

Chápu. Už se vám to někdy nevyplatilo?

Mnohokrát.

Jak to dopadlo?

Dostal jsem přes držku. Nebo jsem se popral a vyhrál.

Necháte se snadno vyprovokovat?

Dřív jo, teď už tolik ne. Teď mě baví provokovat a chodit si pro fauly. Pro přes držku. Když vidím debila, rejpu tak dlouho, až pozná, že je debil a špatně to snáší.

Potkáváte jich hodně?

Už ne, teď už jsem obklopen samými šťastnými lidmi.

Byl jste provokatér i jako kluk?

Myslím, že ano. Mám za to, že autoritu si musí instituce i lidé zasloužit.

Objevil se v seriálu České televize Svět pod hlavou, který se odehrával ve více časových rovinách. Ta jedna patřila normalizaci.

Foto: ČTK

Kdo si zasloužil tu vaši?

Nemám problém ji přiznat, mají ji někteří pedagogové a lidé, kterých si vážím. Nejsem drzý na všechny a pořád. Poznám, kdo si zaslouží, abych držel hubu a krok.

A kdo si to tedy zaslouží?

Těch je. Herečtí kolegové, lidi ze štábu, co znají své řemeslo. Nebo děda. Dej mu pánbů nebe. Ten měl autoritu. Byl to voják z povolání. Ale nestřílel, spíš rýsoval v kanceláři. Ráno v šest už byl na zahradě, makal a měl režim.

To se vám líbilo?

Ne, tehdy vůbec. Měl autoritu. Mít režim bych si přál, ale nemám ho rád. Někdy se hodí, zvlášť po dlouhém období chaosu.

Jak snášíte pohled na krev?

Pokud není mého syna, je to v pořádku.

A na vlastní?

V pohodě. Já jako malý byl hodně rozsekaný. S tím nemám problém.

Kde jste se rozsekával?

V Ústí nad Labem a v Křešicích u Litoměřic u dědy a babičky.

Při jakých činnostech?

Při dětských hrátkách.

Nebyl jste hyperaktivní?

Tehdy se říkalo z divokých vajec. Jestli jsem byl hyperaktivní, nevím. Úplně ADHD nejsem, ale z divokých vajec jsem byl. Furt jsem si rozsekával hlavu, ruce, nohy, ale nikdy jsem neměl nic zlomeného.

Je váš syn po vás?

V něčem jo, rozseklý párkrát byl. Ale on si láme nohy, už třikrát. Je křehký.

Máte ho ve střídavé péči, jaké to je?

Perfektní, ale náročné. Střídáme se po třech týdnech. Týden je moc málo, než si všichni zvyknou, je to pryč. Myslím, že to zvládám, včetně domácnosti, protože jsem emancipovaný muž. A nejsem na to sám…

A co máte jako emancipovaný muž před sebou?

Se synem se věnujeme wakeboardingu, což je něco jako snowboard na vodě, a to nás baví. Pracovně mě čeká divadelní premiéra 28. října ke sto letům založení republiky. S Daliborem Gondíkem a Miroslavem Hanušem budeme hrát v pražském Divadle v Dlouhé hru Luboše Baláka Zkurvení Havlisti. Je to smutnohra ze sauny, a bude tak velká taškařice, až z toho dostaneme do držky.

Od koho?

Od Havlistů i Okamurovců.

Máte rád kontroverzní projekty?

V představení se střílí na všechny strany, a myslím, že ti chytřejší se tam najdou. A asi se to bude líbit pražské kavárně.

Není vám líto, že vás lidé spojují nejčastěji s bankéřem z reklamy, a ne s rolí, řekněme ze závažnějších projektů?

Ne, není mi to líto, role bankéře je vtipná. Reklama se povedla a s Tominou dostáváme dostatek prostoru pro blbnutí, což nám jde samo, protože se známe už přes dvacet let a jsme sehraní.

Má rád happeningy, na tomhle vystoupil 17. listopadu 2015 a jmenoval se Karta pro příštího prezidenta.

Foto: ČTK

Kde jste se s Tominou neboli Tomášem Jeřábkem seznámili?

V Kolíně, odkud pochází. Seznámil nás můj spolužák, který byl členem legendárního divadelního spolku Igdyž, z kterého později vzešel ultralegendární Kašpárek v rohlíku. A tam jsme se potkali, padli si do oka a zamilovali se. Od té doby jsme se od sebe neodtrhli.

Workshopy, které coby pedagog vedete, se zabývají improvizací. Dá se naučit?

Dá. Je několik způsobů a škol, jak improvizovat, jako třeba divadelní sport od Johnstona. Má svá pravidla i vítěze. Pro mě improvizovat znamená být přítomen na scéně v tom, co se děje, a reagovat na to, co přichází zvenku. To je Lecoqova škola. Mám rád klauniádu, která vychází více z pohybu těla nežli ze slova. To je důležité méně, situace se rozehrává pohybem.

Když se řekne klaun, představím si cirkus a červený nos. A moc mě to nebere, vás ano?

Nos používám při výuce, ale při představení není vlastně potřeba. Divadelní klaun je něco jiného, představte si spíš Charlieho Chaplina nebo Laurela a Hardyho.

Měl jste je rád?

Ano, grotesky jsem miloval a miluju stále, čím dál tím víc. Nebyla žádná legrace je dělat, herci byli ohromní profíci, takoví, že se nám o tom jen zdá. Takovému humoru se já směju pořád.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků