Článek
Se stepem si spojím třicátá léta v New Yorku nebo Jirku Korna. Co přivedlo ke stepu vás?
Maminka, když jsem byla malá. Bylo mi asi sedm, když mě přihlásila do taneční školy, protože jsem byla hyperaktivní. Bylo to fajn, ale na konci hodiny nastoupila další parta a byly to dětičky s capkajícíma nožičkama. To mě zaujalo.
Popadla jsem ty botičky a objevila na nich dva plíšky, nahoře i dole. Mamka poznala, že se mi to moc líbí, a tak mě převedla do stepu. Nejdřív jsem se s tím jen tak mazlila, ale pak rodiče viděli, že mi to jde.
Bylo mi třináct, když mě přihlásili do tanečního studia do Prahy, následně jsem potkala Pavla Strouhala, se kterým jsem na sobě začala pořádně makat.
Tak, že jste se čtyřikrát stala stepařskou mistryní světa.
Ano, poprvé, když mi bylo třináct. Když se na něco vrhnu, jde to celkem rychle. S ničím se moc nemažu. Nejdřív jsem prošla Českou republikou a pak jsem šla do světa. Půl roku se na to dře, i když já nedřela, mě to bavilo.
Netrénovala jsem od rána do večera, ale čtyři hodiny v kuse jen o víkendech, když to vypukne, nahrne se do haly kolem sto dvaceti účinkujících, aby zjistili, jaký je tam povrch. Trenér mi třeba řekl: letos to klouže víc, namoč si plechy.
Namoč si plechy?
No latináři, tedy tanečníci latinsko-amerických tanců, si mažou podrážky, aby jim boty víc klouzaly a pohyb byl plynulejší, ale u stepu je to naopak. Tam to klouzat nesmí, protože to byste spadli na hubu. Nebo si něco zlomili. Je to jako krasobruslení.
Hraje, zpívá a stepuje od svých sedmi let. „Musela jsem rychle dospět,“ říká.
Jezdila jste sama dvakrát týdně trénovat do Prahy ve třinácti letech?
Když se mnou mohl tatínek, jel on, když mohla maminka, jela ona. Když nemohl ani jeden, tak už jsem musela sama. Před mistrovstvím i víckrát do týdne. No nedivte se, byla jsem hyperaktivní.
A pak jste šla na JAMU.
Jo. A byla jsem tam dva měsíce. Už jsem totiž hostovala v divadle, takže jsem nedostudovala, zůstala jsem u konzervatoře.
Zastepovala jste si Jiřím Kornem?
Ano, můj manažer a tehdejší trenér Pavel Strouhal mi nabídl, že pana Korna mohu ještě s ostatními doprovodit na jeho koncertě k sedmdesátinám. Jiří Korn je neuvěřitelný člověk. Profesionál každým coulem, pokorný, laskavý. A jak si koncert užíval! Neslezl z jeviště, všechno dělal poctivě, zpíval, tančil.
Nic nebylo odfláknuté ani na playback, vše bylo vymyšleno do detailů. Úžasný člověk, velký zážitek. Zírala jsem na něj a žasla. Vždyť on by mohl být mezinárodní hvězda.
Jak se vám zpívalo hlavou dolů při písničce Stojky v soutěži Tvoje tvář má známý hlas?
No bylo to náročné, stejně jako všechno ostatní. Stres, nervozita, protože všude byli noví lidé a nové prostředí. Pak už jsem si zvykla, ale když jsem stála poprvé před kamerou a uslyšela výborně, Maruška: tu je kamera jedna, tu kamera dve a v túto dobu sa pozeraj sem, tak jsem jen vykulila oči.
Nádech, výdech a hned první číslo jsem podělala. Druhé taky, ale divadlo člověka naučí, že přes všechny kraviny se jede dál a nedá se na sobě nic znát.
Poznali byste ji? Jako jamajský reggae zpěvák Sean Kingston to rozjela v pořadu Tvoje tvář má známý hlas.
Sebevědomí vám nechybí, ostatně to nijak neskrýváte.
Nemám ráda falešnou skromnost a snažím se ji odnaučit. Pokud je někdo skromný sám od sebe, je to krásné. Můj manažer mi ale poradil, ať se na ni vykašlu, že mi ji stejně nikdo neuvěří. Zamyslela jsem se a má recht.
Nejde o to, že bych vše zvládala a všechno uměla. To vůbec. Věřím si ve stepu, a pokud mě někdo kritizuje, zeptám se ho: ty stepu rozumíš? A kde jsi byl a co jsi získal?
V herectví a zpěvu si tolik nevěřím, musím toho ještě dost zažít, vždyť je mi teprve dvaadvacet. V této oblasti si rady ráda vyslechnu, ale co se týče pohybu, nikoho moc neposlouchám, kromě choreografů.
Znáte své silné i slabší stránky. Souvisí to s tím, že jste si prožila ztrátu obou rodičů?
Je to možné, ale nemám srovnání, jaká by byla běžná Kačenka a jak je na tom ta, dejme tomu, postižená osudem. Ale já byla vždy silná. I když vevnitř jsem křehule, rozbrečím se nad vším. Dost se obaluju, aby na mě lidi moc nemohli.
Ve třinácti jste byla poprvé mistryní světa a potom ještě třikrát. A vzápětí vás potkala ta tragédie. Těžko představitelná turbulence.
Věděla jsem, že doma to není úplně v pořádku. Přesto jsem trénovala a ještě v prosinci jsem byla na mistrovství. V červnu se to stalo. Táta zemřel na rakovinu a o týden později se maminka oběsila. Já ji našla. Snažila jsem se chovat racionálně, vyřešit situaci.
Uzavřela jste se pak?
Ne, nejsem povahou introvert. Ani nemůžu říct, že jsem se s tím za těch pět let, co uplynuly, úplně vyrovnala. Je to sice už dlouhá doba, ale tohle bude dlouhý běh.
Samostatnost pro mě nebyla paření a zábava, ale práce. Brala jsem sice sirotčí důchod, ale ten nestačil.
Jasně, nějak jsem se srovnala, ale boj pořád probíhá a hned tak nezmizí. Se stepem jsem přestala, ale nebylo to kvůli tomu, co se stalo doma, prostě nebyl čas. Měla jsem povinnosti na konzervatoři a taky v divadle. Bylo to i takové uzavření jedné životní kapitoly, tlustá čára za minulostí, abych mohla jít dál.
Teď jste ale celá v černém.
Teď jo, ale to jsou jediné věci, které mám momentálně vyprané (směje se).
Kam jste po smrti rodičů šla?
Mám o jedenáct let starší sestru. S manželem mají baráček v Praze. Sestra se stala mým poručníkem, abych nemusela do dětského domova. Vzala si mě k sobě a do mých osmnácti jsme to nějak zvládaly, abychom se z toho obě nezbláznily.
Nechtěla jsem moc být v Praze, táhlo mě to do Brna, kde hraju doteď. Chtěla jsem už mít svůj život a dělat si, co chci. Na tom jsem dřela zuby nehty.
Moc na výběr jste asi neměla, musela jste se nějak uživit.
Jasně, samostatnost pro mě nebyla paření a zábava, ale práce. Brala jsem sice sirotčí důchod, ale ten samozřejmě nestačí, takže jsem rychle nastoupila do divadla v Brně.
V Ordinaci v růžové zahradě si zahrála dceru právničky Josefínu, která se zamilovala do lékaře.
Musela jste asi i rychle dospět…
To už dávno předtím. Problémy doma jsem pozorovala dlouho, táta nám chřadl před očima. Kdybych nedospěla rychle, asi bych se zbláznila.
Nezbláznila jste se, naopak máte slušně našlápnuto. Kam?
Kačenka je rozdělená na dvě poloviny. Ráda bych rodinu, ale miluju i divadlo. Takže klasické dilema, co řeší každá žena: kariéra, nebo rodinný život? A tak to házím za hlavu, neřeším to. Beru, co přijde.
Ráda bych byla matkou, ale je mi dvaadvacet a mám celkem čas. A ani kariéra mi neuteče. Když se dobře zapíšu u těch, co mi dávají šanci, budu se mít kam vrátit. Šikovný člověk se vždy uplatní, i když hereček je dost. Ba co víc, je nás jako smetí.
Jsem hodně smíšek, ale tragédie umím taky. Mně nejde být normální.
Určitě budu chtít obojí, herectví i rodinu. Je mi jedno, co kdo říká, mnoho lidí má ke mně připomínky, ale na to já dost kašlu.
Máte kromě divadla a stepu ještě nějakou vášeň?
Ráda zachraňuju zvířata. Posílám peníze na ta s hendikepem. Šílím, když vidím na dálnici, kolik je přejetých ježků, srnek…A chtěla bych mít vlastní útulek pro zatoulaná zvířátka.
Srší z vás ohromná energie, hodně se smějete. Umíte hrát i tragédie?
Ano, jsem hodně smíšek, ale tragédie umím taky. Mně nejde být normální. Lidi ráda pobavím, ale smutné věci hraju taky, však k životu patří.
O tom vím své, že pořád není jen smích. Občas je třeba si pobrečet, je to očista. Já brečím furt, dojme mě každý happyend.
