Hlavní obsah
Petra Voráčková Foto: Petr Horník, Právo

Petra Voráčková: Živí mě fotka a video

Z fotek byste řekli: něžná blondýnka. Ale ve skutečnosti jí je všude plno. Hlavně její nakažlivý smích mi dal zapomenout, že vlastně pracuji. Petra Voráčková cestuje, fotí, točí o svých cestách videa a o všem vám povypráví na svém kanálu s názvem Restless Child - Neposedné dítě - na YouTube. Veselá extrovertní dívka z Kladna, která si názor tvoří zážitkem. Uvařte si čaj nebo si objednejte pivo a přidejte se k našemu povídání.

Petra Voráčková Foto: Petr Horník, Právo
Petra Voráčková: Živí mě fotka a video

Bez svého stativu a zrcadlovky na cestu nevyjede. Své koníčky dokázala spojit s prací tak, že se jimi dnes uživí. A není divu.

Fotografie čtyřiadvacetileté Petry Voráčkové mají moc vás vtáhnout do sebe tak, že pomalu kupujete letenku na jimi zachycené místo. Vystudovala obor Multimédia v ekonomické praxi na VŠE a tím to všechno začalo. Její videoblog na YouTube byl její bakalářskou prací a dnes ho sleduje přes patnáct tisíc lidí. Na Instagramu, což je sociální síť pro sdílení fotografií i krátkých videí, ji sleduje dokonce přes dvacet tisíc lidí.

Začneme cestováním, chcete?

Samozřejmě.

Jak jste se k němu dostala? Byl to váš sen? Byla jste odmala dobrodružka?

Vždycky jsem byla na rošťačiny, ale zároveň jsem byla dobře vychované dítě. Takže šlo spíš o rošťačiny typu dětí z Bullerbynu. Později jsem se dostala do Skautu, který je stále součástí mojí duše. Tam nás učili zásady, které Skaut zastává, i umění přežít v přírodě, ale promítali nám také fotky našich cestovatelů.

Najdu si na internetu věci zajímají, osrdíčkuju si je a místa, která mě v Google Maps a pak chodím srdíčko od srdíčka.

Většinou to byly samé pro nás něčím neznámé či exotické země - Ukrajina, Rumunsko, Arménie, Gruzie - prostě hory a příroda, žádná Paříž nebo Londýn. Fotky z těchhle míst a jejich příběhy mi učarovaly.

Kouzelné snímky z Kanady jsou jen zlomkem toho, co nám Petra jako RestlessChildCZ na sociálních sítích ukazuje.

Foto: archív Petry Voráčkové

Ve Skautu jsem zároveň potkala kamarádku, která byla vždycky ještě divočejší než já. Stopovala asi od patnácti a jednou jsme se rozhodly, že pojedeme stopem do Řecka. To mi bylo čerstvě devatenáct. Předtím bylo pár výletů do okolních zemí s kamarády, ale Řecko byla první velká cesta.

A cestování se nakonec stalo vaší profesí. Co přesně děláte?

Pracuji pro jednu cestovní kancelář, která zprostředkovává americkým seniorům výlety do Evropy s autentickými zážitky. A já pro ně fotím a točím videa propagující různé destinace. Živí mě tedy fotka a video. Jsem vlastně hlavní tvůrce obsahu pro jejich sociální sítě a webové stránky. Je to skvělé, kombinuje to úplně všechno, co mám ráda.

Dřív jsem měla obživu poskládanou z různých menších projektů a začínala jsem focením svateb. Je tam tedy vývoj: od „musím dělat svatby, abych mohla cestovat" po ”cestování a práce jsou jedno".

Co vám dává? Obešla byste se bez cestování?

Snažím se nemít pocit, že musím pryč, ale zčásti to ve mně určitě je. Větší je ale rozhodně touha poznávat něco, co neznám: nové prostředí, nové lidi, nová místa.

Úžasně mě baví poznávat věci sama, ne si o tom číst, ale zažít to. Jednoduše to, o čem jsem slyšela a chci o tom taky vyprávět, musím nejdřív sama zažít.

Jezdíte po světě soukromě i pracovně, takže jste na cestách vlastně pořád. Nepřejí se to?

Určitě. Myslím, že představa, že lidé, kteří neustále cestují, jsou šťastnější, není úplně pravdivá. Teď jsem si třeba lebedila tři měsíce na jednom místě, našla jsem si tam svůj bazén, své kavárny, prostě svůj prostor a byla jsem naprosto spokojená.

Je důležité si umět život namíchat tak, aby si člověk vždycky vážil toho, co má. Když začínáte chtít něco jiného, ochutnejte to a připomeňte si tak, že to, co máte, je boží. A když pak opravdu zjistíte, že to chce změnu, udělejte ji.

Kouzelné snímky z Itálie...

Foto: archív Petry Voráčkové

Jezdíte sama?

Občas. Snažím se cestovat sama co nejmíň, ale kvůli práci se mi to stává. Když si můžu vybrat, cestuji radši s někým. Ráda své dojmy sdílím.

Spíš s muži, nebo se ženami?

Když se zamyslím nad převažujícím procentem kamarádů, se kterými jsem cestovala, musím říct holky. Jezdím ale i s partnerem. Jsme na jedné vlně a také je to způsob, jak spolu trávit čas, protože je z Německa, dokončuje tam studium.

Takže vztah na dálku a v dálkách?

To je ono. Lidé se mě ptají, kde bydlím. Původně jsem z Kladna, kde mám stále bydliště, když jsem v Čechách, ale teď jsem byla vlastně tři měsíce u přítele v Essenu, takže asi bydlím tam. Neřekli jsme si, že spolu žijeme, ale pořídili jsme si kytky na balkón. Tak nějak přirozeně to vyplynulo.

Z vaší prezentace na sociálních sítích jsem měla dojem, že jste sama.

Já o příteli vlastně na sítích vůbec nemluvím. On sám není aktivní na žádné z nich a já nechci jít proti jeho přesvědčení. Vlastně se spolu ani moc nefotíme, možná jednu fotku za půl roku, což je vtipné vzhledem k tomu, jak často fotím sama sebe, ale oběma nám to tak vyhovuje.

Kdybych ho někdy chtěla představit lidem, šlo by to asi jen formou podcastu (zvukový záznam - pozn. red.). Studuje filozofii, a tak by mohl sdělit své zajímavé myšlenky.

Jak spolu mluvíte?

Anglicky. Přítel žil se svou rodinou tři roky v USA a má angličtina je také obstojná. I o té filozofii si popovídáme. (směje se)

Poznali jste se na cestách?

Poznali jsme se před dvěma lety v uprchlickém táboře. Jako dobrovolníci. Vídali jsme se na dva týdny jednou za dva měsíce, teď je to díky tomu, že jsem změnila práci, a nejsem tak vázaná na Česko, jednodušší.

Jste pořád v pohybu. To asi nejde moc dohromady s rodinou. Jak vidíte svou budoucnost?

Nejsem si jistá. To je jedna z věcí, které si můj mozek zatím nepřipouští jako aktuální možnost. Můj současný plán, který realizuji v rámci měsíců, je pořídit si dodávku a předělat si ji na obytnou, abychom ve chvíli, kdy přítel dostuduje, mohli nasednout a objet minimálně Evropu. Ale uvidíme, kam všude nás zaveze.

Snímek z Makedonie...

Foto: archív Petry Voráčkové

Takže v životě neplánujte?

Mám pocit, že můj život jede z roku na rok. Určitě to není dlouhodobé plánování. Kromě toho, co člověk dělat musí... Třeba důchodové připojištění atd.

Vyhrála jste nízkonákladový závod Lowcost Race. Co to je? Proč vás to chytlo?

Poprvé jsme jeli druhý ročník. To byl závod ještě hodně komorní. S kamarádkou z vysoké školy jsme si jednou v Riegrových sadech na pivu řekly, že pojedeme, a nakonec jsme to skutečně dotáhly a závod vyhrály.

Lowcost Race je český závod, který má 40 záchytných bodů po celé Evropě a vaším cílem je jich zvládnout co nejvíce, a to jen se sto eury v kapse. Založil ho Miky Škoda na základě Red Bull Can you make it? Challenge. Je to skvělé pro mladé lidi, plné energie a nadšení pro dobrodružství.

Jak si vybíráte země, kam pojedete?

Buď si země nevybírám a vybírá to za mě někdo, kdo mě někam posílá, nebo si vybírám vizuálně, podle toho, co se mi líbí a co o tom vím.

Další místo, kam pojedu na vlastní triko, je západní Irsko. Další způsob, jak si vybírat destinace, je ITB - jeden z největších cestovních veletrhů v Evropě a možná i na světě, tam jsem se dozvěděla o Wild Atlantic Way, což je cesta po západním pobřeží Irska. Teď už jen sehnat lidi, kteří budou mít čas a finance ve stejnou dobu jako já, a to nebývá tak jednoduché. (směje se)

Plánujte aspoň pracovně? Zjišťujete si a zajišťujete věci, než jedete, nebo vše až na místě?

Moc si neplánuji čistě proto, že jsem taková jako člověk. Taková neorganizovaná. Díky tomu, že většinou cestuji po Evropě, mi odpadá zajišťování víz nebo zdravotních věcí typu očkování. To jsou věci, které bych si jinak určitě zjišťovala.

Stop je dobrý jako zážitek sám o sobě. Mít ho ale jako způsob přepravy se může rychle zajíst.

Co průvodce nebo mapy?

Používám spíš webové stránky jako likealocalguide.com. Tam si najdu věci a místa, která mě zajímají, osrdíčkuju si je v Google Maps a pak chodím srdíčko od srdíčka. Papírové průvodce tedy nepoužívám vůbec.

Je nějaký rozdíl mezi ženou cestovatelkou a mužem cestovatelem?

Je. Bylo by super, kdyby nebyl. Naštěstí ale ne všechny ty rozdíly jsou negativní. Když jste žena, která cestuje „nedejbože" sama nebo s kamarádkou, tak si všichni zákonitě myslí, že jste v hrozném nebezpečí a že se vám každý snaží ublížit.

Já jsem s tím nikdy problém neměla, a to i přesto, že jsem stopovala v místech, jako je třeba Palestina. Nikdo mi nikdy nechtěl nějak vážně uškodit. Bez negativních zkušeností se to samozřejmě neobejde, ale většinou jsou to maličkosti.

Ale určitě nějaké potenciální nebezpečí hrozí. Máte nějaký recept, co dělat, nedělat, jak se chovat, nechovat atd.?

Ze začátku jsem s sebou vždycky vozila pepřový sprej, ale teď už téměř ne, zjistila jsem totiž, že je ve spoustě zemí nelegální. To je třeba jedna z věcí, které je dobré si zjistit dopředu.

Co mě cestování, nebo spíš časté komunikování s cizími lidmi naučilo, je říkat ne. Občas se někdo snaží až moc - nebo vlezlým způsobem - pomáhat. Poslouchejte instinkt. Třeba při stopování je dobré si uvědomit, že nemusím nastoupit k prvnímu, který mi zastaví. Jakmile se mi ten člověk i byť jen trochu nezdá, nenastoupím.

Petra v Izraeli.

Foto: archív Petry Voráčkové

Mohou stopovat všichni?

Ano. Stop je dobrý jako zážitek sám o sobě. Mít ho ale jako způsob přepravy se může rychle zajíst. Je to proces, který může trvat dvě hodiny, taky ovšem celý den. Nikdo nemá povinnost vás vzít.

S přítelem jste se seznámila v uprchlickém táboře. Tam jste jela proč? Pomáhat? Seznámit se se situací? Udělat si vlastní názor?

Úplně původně to bylo proto, že uprchlíci byli tehdy veliké téma, všichni se o nich bavili a já se do diskusí nechtěla přidávat, protože jsem neměla dojem, že mám informace založené na dostatku faktů. Spolužačka přišla s tím, že jeli někam na balkánskou trasu, když ještě fungovala. Tak jsme se s pár přáteli domluvili a jeli jsme na podzim pomáhat do Srbska.

Pak jsem se na nějaké konferenci potkala s klukem, který chtěl jet do Idomeni, místa, kde se uprchlíci po uzavření hranic mezi Řeckem a Makedonií zastavili. Původně to bylo spíš takové to: Jasně, napiš mi až někdy pojedeš a já pojedu taky....No ale on se za týden ozval a já musela dodržet slovo, které jsem dala. Původně jsme měli jet na pět dní, ale nakonec jsme zůstali čtyři týdny a bylo to skvělé!

Jaký obrázek jste si udělala?

Že je to mnohem komplikovanější, než aby to šlo napsat do jednoho článku, natož komentáře na sociální síti nebo v diskusi. Odnesla jsem si z toho velké pochopení a hodně vnitřního klidu. Nejedná se o žádnou invazi.

Věci, které se tu snaží někdo někomu namluvit, nebo ty, kterým tu prostě lidé věří, jsou vlastně úplně mimo realitu. Některé věci, kterých se v souvislosti s imigranty lidé bojí, jsou neopodstatněné, ale rozumím jim.

Jak jste v táboře pomáhala?

Rozdávala jsem lidem banány.

Banány? Jak to myslíte?

Byla jsem ve skupince, která měla na starosti rozdělování banánů. Ale s kamarádem jsme přitom vymysleli projekt Světla pro Idomeni. Když jsme se procházeli večer táborem, byla všude tma. Málokdo měl baterky.

Převážně v režii kamaráda jsme získali dotace a nakoupili jsme ve vesnici, kde jsme bydleli, solární lampy a každý večer jsme procházeli kempem a snažili se je rozdat.

Moc si neplánuji čistě proto, že jsem taková jako člověk. Taková neorganizovaná.

Taky to byla životní lekce. Člověk se musí naučit rozlišit, kdo pomoc potřebuje. V ideálním případě bych samozřejmě dala světlo každému, kdo má pocit, že ho potřebuje, ale přednost měly vždycky stany, kde byly děti, také staří lidé.

Bylo zajímavé sledovat, na kolika rovinách musíme fungovat - museli jsme se s lidmi bavit, což bylo někdy složité, protože se na nás valil dav a my ho měli udržet potichu, abychom se mohli vůbec s někým domluvit.

Nakonec jsme koupili levné krosny, se kterými jsme obcházeli tábor stan po stanu a rozdávali postupně. Tak jsem se naučila i základy arabštiny.

No vidíte, jak tam vlastně probíhá komunikace? Funguje angličtina?

Vesměs ano. Spousta lidí mluví plynule, spousta se snaží základními frázemi a pak je velká spousta, u které se mísí arabština, fársí nebo kurdština. Donutilo nás to naučit se slova jako banán, světlo, a dost!, počítat do deseti v arabštině i kurdštině a podobně.

Byli tam překladatelé?

V části, kterou měla na starost naše neziskovka, měli nasmlouvané dva místní mladé lidi. Čtrnáctiletou dívku překládající z arabštiny do angličtiny a asi sedmnáctiletého kluka.

Cestování s partnerem je úžasné, ale je to i prověrka vztahu. Petra s přítelem na cestě Amerikou a Kanadou v jezeře v Ohiu.

Foto: archív Petry Voráčkové

Vznikla tam i škola, že?

Ano, jedna z neziskovek postavila veliký stan a dala dohromady školu tím stylem, že některé lekce dávali dobrovolníci, ale hodně lekcí bylo vedeno lidmi z tábora.

Pamatuji si, že jeden z lidí, se kterými jsem se tam nejvíc bavila, byl starý pán Mustafa téměř bez angličtiny. Hodně nám pomáhal a byl hrozně fajn. Býval učitelem umění v Idlibu v Sýrii.

Rukama, nohama jsem mu vysvětlila, že se otvírá škola a on by tam mohl učit kreslení, ale musí si to zařídit. Nakoupili jsme mu veškeré možné propriety, ale vlastně nevím, jak to skončilo. Škola fungovala pár týdnů a pak byl tábor v Idomeni srovnaný se zemí.

Kromě své práce točíte videa na YouTube a máte vlastní videoblog Restless Child. Jak vás to napadlo?

YouTube je super, ten mě baví. S blogem Restless Child jsem začala při studiu multimédií na ekonomické praxi při VŠE. Potřebovala jsem si vybrat projekt na bakalářku.

Během studia jsme dělali pár projektových prací, které ale vždycky po semestru skončily. Chtěla jsem něco, co přežije déle, když do toho dám práci, čas i snahu. Už tehdy jsem, jak jsem říkala, měla ráda cestování a fotografování. Spojila jsem to, ale došla jsem k tomu, že se radši vyjadřuji přes video než psaním, a tak to vzniklo. Točím už tři roky. Jsem i vášnivý sledovatel YouTube, ne úplně českého, ale miluju zahraniční kanály třeba s rozbory filmů.

Blog jste tedy začala bakalářskou prací, bakalářem jste se školou i skončila?

Ano. Respektive doma jsem slíbila, že když budu magisterský titul potřebovat, dodělám si ho, ale můj obor magisterské navazující studium nemá a sama mám pocit, že v oboru marketingu ani potřeba není.

Vždy, když na delší dobu vyrazím za hranice, začnu si víc vážit Česka. Znáte to?

Určitě. Asi bych tu nakonec i chtěla žít. Je to tu skvělé v různých směrech, ať už jde o cenu piva, nebo o snadno dostupné zdravotnictví. Nemáme sice megahory, ale máme krásné hory. Nemáme moře, ale máme jezera.

Počasí je tu vlastně vždycky příjemné nebo snesitelné. Dokonce mi venku někdy chybí i ta česká zvláštnost, že na sebe lidé v tramvaji nekoukají, nebaví se spolu a každý si jede to své.

Existuje něco, co pomůže člověku překonat strach z cestování nebo třeba z neznámých destinací?

Věřím tomu, že to je o jednom kroku. Takovém to: Už jsem vyšla ze dveří a už není cesty zpět. Potom se to na sebe nabalí a jde to samo.

Ale jak na ten první krok?

Dozvědět se co nejvíce a ujistit se, že se vlastně není čeho bát. Bojíte se, že se ztratíte? Využijte google streetview a projděte si trasy předem. Lidé, kteří nevládnou jazyky, si můžou přibrat někoho vládnoucího. Nebo se sami mohou učit jazyky, to se nikdy neztratí a je to nejlepší řešení. Jde hlavně o to nebát se mluvit i se základy, většinou vám lidé rozumějí.

Napsala jste článek o ideálech krásy, kde říkáte: Ve chvílích, kdy skutečně žijeme, nemáme čas přemýšlet nad tím, jak u toho vypadáme. To je velká pravda.

A stále sama se sebou souhlasím. (směje se)

Jste sama se sebou spokojená?

To se liší den ode dne a hodinu od hodiny. (znovu se nakažlivě směje) Ale pořád jsem to já, ve finále vypadám pořád stejně, takže je to vlastně jedno. Na druhou stranu jsem vychovaná ve společnosti, ve které tu všichni žijeme. Nikdy tedy asi nebudu natolik v zenu, abych si opravdu upřímně řekla, že mi na tom nezáleží.

Prostě se snažím, aby mi na tom záleželo co nejméně, resp. aby mi přemýšlení o tom, jak vypadám, nenarušovalo život. Když mě malá pochybnost donutí jít třeba plavat, tak super... Ale abych si nedala třeba černé pivo, protože to jde do břicha a prsou... tak to tedy ne!

Co vás ještě baví?

Hodnotné konverzace s lidmi o čemkoli. Na to by se měli všichni soustředit mnohem víc než na fotky a na Instagram. S partnerem jsme tuhle byli na filmu Avengers a ještě pár hodin po filmu jsme na sebe v kavárně křičeli něco o dimenzích. Nebo sáhodlouhá zapálená diskuse s přáteli o tom, jak funguje obraceč času z Harryho Pottera. Mám štěstí na lidi kolem sebe.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků