Hlavní obsah
Deformace těla způsobené korzetem - uprostřed pro srovnání silueta Medicejské Venuše z Florencie. Foto: Repro Od empíru k druhému rokoku, Lidové noviny 2004

Mučivý krunýř, který dámy milovaly

Móda vždy odrážela dobový ideál krásy, ať už byl jakkoliv bizarní. Absurdně široké krinolíny střídaly úzké sukně, upjaté límečky zase odvážné dekolty. Prostředky, které pomáhaly dosáhnout žádané siluety, ovšem často ničily zdraví. Výjimečně drastické až smrtelně nebezpečné pak bylo stahování pasu korzetem. Přesto tahle marnivost vyhrávala nad rozumem už od čtrnáctého století.

Deformace těla způsobené korzetem - uprostřed pro srovnání silueta Medicejské Venuše z Florencie. Foto: Repro Od empíru k druhému rokoku, Lidové noviny 2004
Mučivý krunýř, který dámy milovaly

Spisovatelka a přítelkyně básníka Jakuba Demla, Pavla Kytlicová (1874-1932) vzpomínala na jeden ze svých plesů na počátku 90. let 19. století, který navštívila společně se sestrou Lídou. Ta se už několik roků pravidelně stahovala do „kosticového krunýře“, aby dosáhla kýženého vosího pasu. Na parketu vypadala skvěle. A najednou ze sálu zmizela.

Pavla se po ní začala shánět a: „Našla jsem ji na lehátku v šatně v ubohém stavu: krásný bleďounce zelený pás přestřižený – i ležela tu Lidunka jako žlutavý, puklý karafiát. Už dvakrát jí matka tu nešťastnou šněrovačku spálila, ale ona si ji vždy zase opatřila, tentokrát však nadobro zkrotla, neboť stonala asi šest neděl, vtlačila si prý žluč do jater.“

Dvě sešněrované dívky v 80. letech 19. století

Foto: Repro Doba turnýry a secese, Lidové noviny 2006

Podobné případy nevolnosti nepatřily k nijak výjimečným. Připojovaly se k nim i bolesti břicha, dušení, mdloby a poškození vnitřních orgánů. Nositelky ale raději trpěly, aby se přiblížily k vytoužené metě – 40 až 50 centimetrům v pase!

Marně před takovým nešvarem varovali lékaři – obraceli se ovšem na menšinu – miliony venkovanek a příslušnic městské chudiny si nikdy podobný kus prádla neoblékly.

Korzety se přesto staly v Evropě populární už ve 14. století a na módním výsluní se držely až do začátku dvacátého století. Jednou výjimkou bylo období empíru.

Mušelínová nemoc

„Přes dosti krátké, k tělu jako zvlhlá látka lnoucí šaty z indického mušelínu, které odhalovaly jemné obrysy postavy, navlékla Marie červenou řízu, jejíž četné, do stran postupně klesající záhyby vytvářely půvabné řasení řeckých tunik,“ popisoval s obdivem spisovatel Honoré de Balzac jednu z hrdinek ve svém románu Šuani z roku 1829.

Empírová móda pod vlivem osvícenských idejí vyzdvihovala přirozenost, návrat k přírodě a volnost. Právě proto zavrhla nepohodlný korzet.

Pod vlivem antické kultury vytvarovala jednoduché košilové šaty s páskem pod ňadry z lehoučkých materiálů, nejlépe bílých. Takzvané chemise (francouzsky košile - pozn. red.) vynikaly hlubokými výstřihy a rozparky až nad kolena.

Nekonvenční oděv mnohé šokoval, další nadchl. K těm druhým patřil švýcarský prozaik Gottfried Keller, který prohlásil, že „lidé se pohybovali tím lehčeji, protože moudře nechali korzet, krinolínu a paruku ležet tam, kde je revoluce odhodila“.

Dlužno ale podotknout, že lehounké látky z mušelínu či batistu nechránily před nepřízní počasí. Vyznavačky této módy prokázaly ohromnou otužilost, když k novým šatům nosily jen punčochové kalhoty pleťové barvy a tenounkou košilku. Navíc se chemise ještě namáčely ve vodě kvůli lepší přilnavosti. Nositelkám hrozilo přinejmenším nastuzení, přinejhorším zápal plic. Ne nadarmo se zánětům vaječníků říkalo eufemisticky „mušelínová nemoc“.

Francouzští lékaři konstatovali, že na hřbitově na Montmartru přibývá hrobů mladých, elegantních žen. Ve 20. letech 19. století se ale korzet se slávou vrátil.

Gulášek na ňadrech

Zmíněná Pavla Kytlicová líčila, jak se s matkou vypravila do jednoho obchodu, kde za pultem seděla a obědvala otylá dáma: „Přes svou ohromnou tloušťku byla ještě stažená hodně vysokou šněrovačkou, jaká byla tehdy v módě. Kdyby tato nešťastnice byla chtěla jísti jako jiní lidé, byla by na talíř vůbec neviděla. Pomohla si tedy zcela prostě: na jejích mohutných ňadrech spočíval talířek s guláškem, jejž s patrnou chutí a velice hbitě právě dojídala, vytírajíc poslední zbytek šťávy houstičkou.“

Tehdejší ideál krásy představovala žena s příliš úzkým pasem, bujným poprsím a oblými boky – její postava připomínala přesýpací hodiny.

Ideální tvar ženské postavy

Foto: Repro Doba turnýry a secese, Lidové noviny 2006

A k tomu mohl dopomoci pouze sešněrovaný korzet. Vyráběl se z bavlny a kůže, zdobil jej mušelín, stužky a krajky. Původně jej šili krejčí a švadleny, od roku 1815 vznikla speciální profese korzetiérů a začaly se vyrábět ve velkém díky začínající průmyslové výrobě.

Kostru mučivého krunýře tvořily kostice nebo dřevěné a ocelové pásy, později vulkanizovaná guma. Někde jej všívali přímo do šatů – postupně se prodlužoval kvůli módním proměnám siluety.

Vezme se nějaká látka, hodinová péra, roh nebo kostice a udělá se z toho krásná ženská.
Jan Neruda o korzetu v roce 1889

Šněrování nebylo jednoduché, účastnily se ho alespoň dvě osoby a vynaložily na ně vedle úsilí i spoustu času. Služebným rakouské císařovny Alžběty, zvané Sissi, trvalo utažení korzetu své paní celou hodinu. Pak měla v pase neuvěřitelných 48 centimetrů.

Navíc se nechávala do svých šatů pokaždé zašít, aby tvary oděvu vynikly co nejvíc. Nosit korzetové prádlo ale znamenalo přetrpět mnohé – špatně se v něm pohybovalo, kostice se lámaly a tlačily. Deformovalo hrudní koš, oslabovalo zádové svaly, vytlačovalo obsah břišní dutiny k bránici. Přesto se bez něj ženy neobešly.

Nápadník se snaží pomoci přítelkyni při šněrování.

Foto: Repro Od empíru k druhému rokoku, Lidové noviny 2004

Bez dechu na pláži i v lázních

„Šněrovačka dělá dnes ženskou. Bez ní dnes není ženské krásy. Vezme se tedy nějaká vhodná látka, hodinová péra, roh nebo kostice, nějaké bavlněné, hedvábné nebo lněné šňůry a udělá se z toho krásná ženská,“ posmíval se Jan Neruda panující ženské módě v roce 1889.

Korzetů nabízely inzeráty bezpočet – zdravotní pro otylé dámy, pařížské pro útlé a neduživé, mateřské pro ženy trpící žaludečními potížemi. Nosily se denně.

Existovaly dokonce i takzvané koupací. Doporučoval je například časopis Moniteur de la mode z května 1879: „Roztomilý korzet s kosticemi, vytvořený Monsieurem P. de Plumente, je nepostradatelný pro všechny, kdo se koupají. Vždy graciézní v tomto půvabném obalu, můžete čelit indiskrétním pohledům diváků, které lze najít, nezvané, na všech plážích, stejně jako v našich pařížských lázních.“

Korzet prostě zaručoval utrpení od rána do večera.

Doporučovaný koupací oděv

Foto: Repro Doba turnýry a secese, Lidové noviny 2006

Proto proti němu začali v 19. století brojit lékaři a ve svém úsilí o jeho vyčlenění z dámských šaten nepolevovali. Přičítali mu vinu za leckteré onemocnění – od rakoviny až po zácpu.

Oslnit intelektem, ne vyšpuleným poprsím

Francouzský lékař Louis Chapoton si v roce 1904 zaznamenal pro něj nepochopitelný případ. Jistá sedmnáctiletá dívka si už v deseti letech oblékala velmi těsný kabátek a ve dvanácti jej nahradila skutečným korzetem. Začala mít potíže:

„Korzet jí působil skutečné útrapy a brzy zjistila, že si jej musí před jídlem uvolňovat. V době od čtrnácti do patnácti let přes své trápení neustoupila od přání mít velmi útlý pas. Za krátký čas se u ní začaly dostavovat prudké bolesti v nadbřišku, které ji sužovaly po celý den a polevily jen tehdy, když korzet odložila.“

Doktor jí nařídil zdraví ohrožující prádlo odložit, ale neudělala to, o jejím dalším osudu nic nevíme. I v českých zemích se ozývaly hlasy odsuzující šněrování.

Chirurg a beletrista Duchoslav Panýrek, píšící pod pseudonymem Jaroslav Květ, rovnou prohlásil: „Slabé děti, slabá generace, slabí otcové a slabé matky – toť stesk příznačný pro dnešní dobu! A příčina toho všeho? Neváhám obvinit korset. Není sice jediná příčina, ale část viny nese jistě.“ Panýrek odsuzoval i těsné punčochy a příliš úzké střevíce.

Prsospínka Sapfó

Originální řešení problému předložil veřejnosti lékař Bohuslav Tablic – kvůli deformování prsou by si je dívky vůbec zakrývat neměly. Sám ale připustil, že „takovému řešení brání i panenský stud, který ochrana jest ctnosti“.

Vedle mužů medicíny hřímaly proti nošení této části oděvu i feministky. Jejich představa rovnoprávnosti se týkala i šatů osvobozujících od tísně šněrovaček. Navíc hodlaly muže oslnit svým intelektem, nikoli vyšpuleným poprsím.

Obě skupiny hledaly řešení. Přidali se k nim dokonce výrobci korzetů. Někteří se zabývali myšlenkou vytvářet prádlo, „které se nebude šněrovačkou říditi, ale šněrovačky se budou dle tvaru těla zhotovovati“.

V roce 1892 se tak na trhu objevila „prsospínka Sapfó“, předchůdkyně podprsenky. Následovaly nejrůznější „podprsní živůtky“. Jednu z prvních podprsenek představil v roce 1907 slavný tvůrce haute couture (vysoké krejčovství – pozn. red) Paul Poiret.

Zaměstnával v Paříži přední návrháře a propagoval volné pohodlné tuniky z drahocenných látek a s pestrými barvami. Nabízel i dvouřadové kabátky, kostýmy jako základ šatníku, zkrácené sukně.

Přesto konec korzetu přinesla až velká válka. Náhradu za něj návrháři nabídli, takzvaný reformní oblek.

Kukly s kapucí

Brooklynský lékař William Dickinson ho navrhl koncem 19. století, který ale krásnější polovinu lidstva neoslovil. Skládal se ze zimní spodní košile sahající od krku ke kyčlím, mušelínové kazajky, ze svrchní haleny a z pytlovitého paleta. Dáma v něm vyhlížela jako kukla s kapucí. Objevila se ale i půvabnější verze reformních šatů.

Reformní šaty ženy neoslovily.

Foto: Repro Doba turnýry a secese, Lidové noviny 2006

Belgický architekt a malíř Henry van de Velde, bojující za zapuzení korzetu, navrhl čajový oděv sice volný, ale bohatě zdobený a zřasený.

Neujal se ale pro svou nákladnost.

Van de Velde usiloval o stylovou jednotu do té míry, že oblékal svou manželku do barvy, která odpovídala barvě doma připravovaných pokrmů.

Nejen korzet ztěžoval ženám život

  • V sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století se staly módním hitem úzké sukně s vepředu překříženými cípy.
  • Jejich nositelky si musely svazovat nohy u kolen, aby se přiměly dělat malé krůčky. Jinak by se totiž svalily na zem. Takové konání jim způsobovalo stálou bolest dolních končetin.
  • Obdobný výstřelek navrhl v roce 1910 Paul Poiret. Nazval jej „kulhavou sukní“.
  • Sahala ke kotníkům, byla uzoučká, dole lemovaná kožešinou. Dalo se v ní jedině belhat. Nakrátko ji proslavila francouzská herečka Cécile Sorelová, která v ní vystoupila na jevišti. Celé představení prostála pod umělým stromem, aby se v ní nemusela pohybovat.

Malíř Henri de Toulouse-Lautrec přiznal, že na návštěvě u van de Veldových se domníval, že paní domu vítá hosty v županu. Tak či tak, éra šněrování končila.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků