Hlavní obsah
Miroslav Táborský Foto: Jan Handrejch, Právo

Miroslav Táborský: Jsme teď nervóznější, zbrklejší - zbrkle řešíme i vztahové problémy

Milovníka si zahrál během své téměř čtyřicetileté kariéry dvakrát. A to ještě jako ochotník. „Dost jsem se při tom trápil,“ přiznává osmapadesátiletý herec Miroslav Táborský, jehož nezaměnitelnou tvář a mimiku znají diváci z desítek rolí, v nichž ztělesnil padouchy i dobráky, postavy tragické i komické. Na DAMU ho přitom přijali až napočtvrté, mezitím stačil vystudovat hradeckou pedagogickou fakultu a málem z něj byl učitel fyziky.

Miroslav Táborský Foto: Jan Handrejch, Právo
Miroslav Táborský: Jsme teď nervóznější, zbrklejší - zbrkle řešíme i vztahové problémy

Co považujete za svou nejodpornější roli?

Jednoznačně sadistického bachaře Žabáka ve Zdivočelé zemi. Jiří Stránský, který má za sebou pracovní lágry včetně Jáchymova, ho napsal podle skutečné postavy. Estébák Novotný v Koljovi byl také záporák, ale vyvolává spíš úsměv, lidé na mě dodnes volají: „Milej zlatej!“

Jak se u vás ti padouši a dobráci střídají?

Nestřídají se. Já to měl spíš po obdobích. Nejdřív jsem hrál blbce, pak přišla dlouhá etapa padouchů. Až ve čtyřiceti přišel dobrák Lukeš v seriálu Místo nahoře.

Jeden profesor na divadelní fakultě mi předpověděl, že můj čas přijde kolem čtyřicítky, ať jsem trpělivý. Měl pravdu. Teď jsem zase prožíval komediální období. Nedávno jsem po čase dostal vážnější roli v Hřebejkově Zahradnictví.

Sadistický dozorce zvaný Žabák v seriálu Zdivočelá země.

Foto: archív ČT

Jste tedy se svým hereckým osudem spokojený?

Jsem. Sice jsem si nezahrál Hamleta ani Cyrana, ale dostal jsem tolik jiných pěkných rolí, které jsem si zpětně mezi herecké sny zařadil.

Snil jste někdy o tom, že budete hrát u Cimrmanů?

To by mě donedávna ani nenapadlo! Naštěstí to napadlo Zdeňka Svěráka. Známe se od Kolji a od té doby (1996 - pozn. red.) jsem se mihl ve všech jeho zfilmovaných scénářích. Dokonce jsem si řekl o malou roli v jeho posledním filmu Po strništi bos - nechtěl jsem tu sérii přerušit.

Můj vstup do Divadla Járy Cimrmana je ale spojený se smutnou událostí - s úmrtím Ladislava Smoljaka v roce 2010. Tehdy zvažovali, jak bude divadlo dál pokračovat, a Zdeněk Svěrák přišel s nápadem, abych se s ním alternoval ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. S velkým váháním jsem to zkusil.

Jak to dopadlo?

Pro mě skvěle. Těším se na každý večer, který s nimi strávím. Nedávno jsem dostal druhou roli - doktora Vypicha v Záskoku. K ní jsem přišel tak, že jeden z „otců zakladatelů“ divadla Jaroslav Weigel se jí vzdal, že už je pro něj fyzicky moc náročná. To je určitě pochopitelné, když je mu 86 let! Kvůli těmto okolnostem si vlastně nepřeju žádnou další roli. Jsem ale připravený pomáhat.

V pražském Divadle v Dlouhé hraje s Janem Vondráčkem v Souborném díle Williama Shakespeara ve 120 minutách.

Foto: Martin Špelda

Vaše tvář neodmyslitelně patří k filmovým pohádkám. Je to jiné hraní?

Šťavnatější. Charaktery bývají v pohádkách napsané trochu tlustší čarou než v inscenaci nebo ve filmu pro dospělé. Jsou taky zjednodušené, není tam prostor pro drobnokresbu. Je jasné, kdo je kdo, neskrývá se to do posledního obrazu. A vždycky je to příjemná práce. Česká pohádka má ve svém výsledku pohladit a to se přenáší do atmosféry při natáčení.

Hrajete rád pro děti?

Ano. Hrát pro děti je osvěžující. A nedomnívám se, že se pro děti má hrát jinak. Aspoň já používám herecké prostředky ve stejné míře a kvalitě jako při představeních pro dospělé. Jen musí být představení správně věkově zacílené.

Jeden profesor na divadelní fakultě mi předpověděl, že můj čas přijde kolem čtyřicítky.

Je chyba přivést děti na představení určené pro jinou věkovou skupinu. Ty děti pak nejsou dobrými diváky a nám se špatně hraje. Máme s manželkou dvě loutková představení a dáváme pozor, abychom hráli pro tu správnou věkovou skupinu.

Manželka loutkoherečka vás naučila vodit loutky?

Něco jsem od ní pochytil. Ale můj dědeček loutky vyráběl, jako kluk jsem od něho dostal loutkové divadlo. Jsem poměrně manuálně zručný, takže mi vodění loutek snad nedělá problémy. A snad jsem i pro sebe našel rozdíl mezi činoherním a loutkovým herectvím.

Je to dobrodružství, když si musím naordinovat, že kontakt s diváky nenavazuji já, ale loutka a že všechny prostředky, které mám k dispozici, musím nasměrovat do ní. Baví mě to a považuji loutkoherectví za krásnou hereckou disciplínu, která má však svá pravidla. U loutek dětem pracuje fantazie a dokážou to neuvěřitelně prožívat.

Společně vystupují v loutkovém představení pro děti Pohádkové nepohádky Josefa Čapka.

Foto: archív Miroslava Táborského

S manželkou Kateřinou se můžete pochlubit dlouhodobým šťastným soužitím. Dáte recept?

To bych si netroufl. Najít toho pravého pro společný život je štěstí a dar. A vždycky záleží na těch dvou. U nás to bylo tak, že jsme oba chtěli ten vztah vždycky pěstovat a udržet. Nemůžu říct, že jsme neměli krize. Nikdy nás ale nenapadlo je řešit jinak než pozitivně.

A navíc, brali jsme se v „pokročilém věku“: mně bylo 33, Kateřině 30. Už jsme něco měli za sebou a vstupovali jsme do manželství s rozmyslem.

Znepokojuje vás, kolik rodin se rozpadá? Že je pomalu víc těch neúplných?

Je teď neklidnější doba. Dřív byl svět stabilnější a troufám si říct pozitivnější - zpětně si to uvědomuji při hudbě, divadle, filmech. Bylo to asi tím, že po dvou válkách byl svět nějakou dobu optimistický, a to se projevovalo na chování lidí. Stabilita a optimismus se postupně vytrácely, což rozhoupalo i vztahy. Jsme teď nervóznější, zbrklejší - zbrkle řešíme i vztahové problémy.

Před rokem jste se v Divadle v Řeznické představil jako režisér. Bylo těžké režírovat sám sebe?

Byla to větší zodpovědnost. Ale herectví je tanec mezi tím, co herec myslí, že hraje, a tím, jak to vnímá divák. Čím lepší herec, tím víc se ty dva pohledy shodují. Snažil jsem se využít všechny svoje zkušenosti, aby tomu divák rozuměl, tak jak bych chtěl.

Jako vedoucí provozovny Sběrných surovin s Jaroslavou Pokornou v inscenaci 407 gramů z Bohumila Hrabala v Divadle v Dlouhé.

Foto: archív ČT

O čem je pro vás hra Odvolání?

O vztahu k pravdě. Když je člověk hodně mladý, má pocit, že pravda je absolutní hodnota, která má přednost přede vším. Postupně zjišťuje, že ne vždy je dobré pravdu říkat - třeba ze slušnosti nebo taktu.

A pak se někdy dostane do situace, kdy se bojí říkat pravdu: ze zbabělosti či jen z pohodlnosti. V té hře se promítá celá tahle škála. A jelikož tam vystupují starší a mladý člověk, jejich pohledy na pravdu se střetávají.

Kdy se váš pohled na pravdu zásadně střetl s jiným?

To by byl dlouhý seznam. Takové střety proděláváme všichni snad denně. Je to naprosto přirozené. Proto také ta hra tak dobře funguje a diváci jí rozumí.

Málokdo ví, že jste léta členem České filmové a televizní akademie, která také rozhoduje o Českých lvech. Je v tom velká politika?

Vůbec ne, je to prosté hlasování jednotlivých členů v jednotlivých kategoriích. Hlasy se pak sečtou, aniž bychom věděli, jak hlasovali druzí. Několikrát jsem se této možnosti vzdal, když jsem nestačil kvůli pracovní vytíženosti zhlédnout všechny nominované filmy.

Poslední roky to je jednodušší, protože se můžeme na filmy podívat individuálně podle svých časových možností. V některých kategoriích ale nehlasuji, protože si nemyslím, že jim rozumím. Tu a tam se stane, že nesouhlasím s výsledkem hlasování, ale nemůžu s tím nic dělat. Každý má právo na svůj pohled. Pokud bych zjistil, že se s hlasováním nějak manipuluje, šel bych od toho.

V televizní pohádce Duch nad zlato ztělesnili s Radkem Holubem a Martinem Dejdarem vykutálené mizery.

Foto: Martin Špelda

Když jste toho v posledních letech tolik z české filmové produkce viděl, jaký je váš názor na ni?

Točí se toho moc. Když mi nějaká produkce nabízí práci, velmi často slyším: „My na to ale nemáme moc peněz.“ Mám vždycky chuť říct: „Tak to netočte.“ Peníze se tím množstvím rozmělňují. Pak všichni naříkají, že na to do kina chodí málo diváků.

Jenže náš trh má nějakou kapacitu, a máte-li každých čtrnáct dnů nějakou českou premiéru, nemůže na to přijít půl miliónu diváků. Peníze se pak nevracejí. Takže se neinvestuje dost do přípravy filmu ani do scénáře, dodělává se to na poslední chvíli, šije se zkrátka horkou jehlou. Hodně filmů nemělo vůbec vzniknout. Nebo měli tvůrci počkat, až to dozraje.

Málokterý český herec má na svém kontě tolik rolí v zahraničních filmech…

Může za to souhra náhod. Zahraniční produkce, které tady točily, pořádaly castingy na menší role. Občas jsem je něčím zaujal a daly mi roli větší. To byl i případ španělského filmu Dívka tvých snů s Penélope Cruzovou (v roce 1999 za něj ve Španělsku získal Goyovu cenu v kategorii herec - objev roku - pozn. red.).

Jak jste jazykově vybavený?

Nijak zvlášť. Spíš umím jazyky imitovat. Jazyk vnímám zvukově. Naštěstí jsem během jednoho natáčení pro britskou produkci už na začátku devadesátých let pro sebe našel klíč, jak na to. Byla to jednodenní role, ale se spoustou textu.

V humorné pohádce Láska rohatá hrál pekelného inspektora, neoblomného byrokrata nekompromisně trestajícího porušení pekelných paragrafů.

Foto: archív ČT

V čem ten klíč spočívá?

V mnohem tvrdší přípravě. Češtinu ovládáme přirozeně. Hrát v cizím jazyce je o hodně těžší, protože musíte jinak nastavit mluvidla. Všiml jsem si, že hodně českých kolegů hrajících v zahraničních filmech mluví hrozně pomalu. Přišel jsem na to, že v cizí řeči musím mluvidla tak zautomatizovat, abych mluvil stejně rychle jako rodilí mluvčí. Takže si repliku v cizí řeči musím opakovat tolikrát, až je to pro pusu pohodlné. A to je technická dřina, nic jiného.

Jaké to bylo hrát s Penélope Cruzovou?

Dobré, protože je to dobrá herečka. V té době stála teprve na začátku světové kariéry. Ve Španělsku už ale její hvězda zářila. Celý španělský štáb mi přišel skvělý. Všichni herci byli ve Španělsku hvězdami první velikosti. A ještě k tomu skvělí parťáci. Na tom si dal režisér při obsazování, myslím, hodně záležet. Penélope byla jedním článkem té party.

Považuju to za jedno z mých nejkrásnějších pracovních setkání. Ale podobnou zkušenost mám vlastně se všemi velkými hvězdami, s nimiž jsem se při práci setkal. Ono platí, že když je někdo dobrý herec, většinou je i dobrý kolega.

Jako režisér se představil v Divadle v Řeznické, kde v dramatu Odvolání hraje zkušeného kněze otce Farleye, který má přivést na pravou cestu rebelského studenta katolického semináře Marka Dolsona (Filip Cíl).

Foto: Alena Hrbková

Stál jste před kamerou vedle opravdu velkých hollywoodských hvězd. Jak jste s nimi vycházel?

Třeba se Sigourney Weaverovou, s níž jsem se potkal při natáčení Sněhurky - Příběhu hrůzy (1997 - pozn. red.), jsme probrali děti i divadlo, které k mému překvapení brala velmi vážně.

Rád vzpomínám na práci s Mattem Damonem a Heathem Ledgerem na filmu Kletba bratří Grimmů. Oba se ukázali jako hračičkové, kteří byli natěšení na každý nápad. Dalo se s nimi vymýšlet a blbnout. I fotbálek jsme si zahráli mezi karavany během pauzy. Vzpomínku mi trochu kalí jen to, že Heath už nežije.

Když jsme u fotbálku, jak se udržujete v kondici?

Věnuji se jí víc než dřív. Dobrá kondice k herectví patří, alespoň k mému. Jenže předtím na to nebyl čas. Až po padesátce. Tehdy jsem narazil na partu přátel, kteří mě vyhecovali k závodům na horském kole. Při tom prvním mě naštvalo, jak jsem slabý, a zakousl jsem se do toho.

Letos mám za sebou tři závody a těší mě, že se zlepšuji. Vrací se mi to i na jevišti, mnohem líp se mi hraje. Jezdí se mnou i mladší syn a někdy vyhecujeme i manželku.

Před rokem jste po dvaceti letech odešel z angažmá v Divadle v Dlouhé. Jak si představujete svou hereckou budoucnost?

Jsem ve věku, kdy ještě mám síly, a chtěl bych si na jevišti ještě „užít“. Chci si teď víc vybírat úkoly, které mě baví, a stojí mi za to, věnovat jim čas a energii. Tehdy budu šťastný - a bude mi v podstatě jedno, kde to bude.

Už teď mám Odvolání v Divadle v Řeznické, po vlastech českých jezdím se sólovým představením Blázinec, což je dost velký mazec, protože tam ztvárňuju patnáct postav, a s komedií A na hrušce sedí diktátor, kde hraju s Jitkou Ježkovou. K tomu vystupuju s Vaškem Koptou a jeho ženou Simonou Vrbickou ve Viole v představení Volnost, rovnost, gastronomie a brzy začnu zkoušet v Divadle Ungelt. To všechno by nešlo se stálým angažmá dohromady.

V Dlouhé ale asi budu ještě dlouho dohrávat čtyři inscenace, a pokud se na něčem shodneme, možná přibude i něco dalšího.

S manželkou Kateřinou, loutkoherečkou, vychovali syny Dominika (27) a Radovana (20).

Foto: Lenka Hatašová

Jste ambiciózní?

Ano i ne. Jeden můj kamarád říkal, že žije šťastně od doby, kdy přestal mít ambice. Přemýšlel jsem o tom a mockrát jsem měl pocit, že to tak taky mám.

Moje ambice nemají konkrétní podobu: jako být členem toho a toho souboru, hrát tu a tu roli. Moje ambice je dělat práci, z níž budu mít radost. V tom tedy ambiciózní jsem.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků