Hlavní obsah

Josef Zíma: Pořád zazpívám rokenrol, lidovku i operetu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Z prince z pohádky Princezna se zlatou hvězdou vyrostl v krále. Krále dechovky. Mezitím prošly desítky divadelních i filmových rolí a stovky písniček, které si pobroukáváme dodnes. A také sláva, přízeň publika i chvíle zoufalství. Josef Zíma, zvaný Pepíček, oslavil devadesátiny s úsměvem na rtech a mikrofonem v ruce.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Životní jubileum oslavil v živém vysílání rozhlasového pořadu Tobogan.

Článek

„Zrovna jsem se vrátil z vystoupení ve Vlašimi na zámku. Bylo tam krásně, lidi fantastický,“ pochvaluje si. „Naštěstí jsem obdařený hlasivkami, které hodně vydrží. Bez ohledu na věk mohu zpívat na orchestrální základy natočené třeba před čtyřiceti lety. Nezměnil se mi rozsah. Moc mi bylo líto kamaráda Karla Gotta, který nejenže byl vážně nemocný, ale hlasivky už nebyly takové jako kdysi.“

S Karlem Gottem ho pojilo dlouholeté přátelství. Sblížil je zájem o swing. Společně objížděli burzy a sháněli a vyměňovali si zajímavé zahraniční desky, které tenkrát byly velkou vzácností.

Se slavným zpěvákem nazpíval v roce 1963 v oblíbeném televizním pořadu Babiččina krabička písničky Dvacetikoruna není tak veliká a Všechny myši za sebou.

„Karel byl vzácný člověk, pracovitý, solidní, ke všem laskavý,“ vzpomíná Josef Zíma.

Král dechovky, průkopník muzikálu

Když ho jako populárního zpěváka tanečních písní oslovila gramofonová firma Supraphon, jestli by nechtěl nahrát nějaké lidové písničky, neodmítl.

„Mám k téhle muzice úzký vztah, oba rodiče byli Jihočeši, vyrůstal jsem uprostřed lidových písniček. Pamatuji se, jak byla v roce 1938 mobilizace na obranu proti Hitlerovi, na návsi stanovali vojáci, večer u ohýnku hráli při harmonice písničky, které zpívám dodnes.“

Svíjel jsem se s mikrofonem na šňůře na jevišti a všichni na mě koukali jako na zjevení

Obrovský úspěch u diváků měl v sedmdesátých a osmdesátých letech hudební televizní pořad Sejdeme se na Vlachovce, který 24 let moderoval a zpíval v něm. Na Vlachovku se pořádaly zájezdy z celé republiky. Když pořad v roce 1989 skončil, uváděl dechovkové pořady v Českém rozhlase.

Dosud na rozhlasové stanici Region každou sobotu uvádí Tu naši písničku, kde zní nejen dechovka, ale i opereta a písničky šedesátých let. Josef Zíma je spjatý i s počátky českého muzikálu.

„První muzikál sem přivezli Werich a Voskovec, byl to Divotvorný hrnec, který ve své úpravě představili v roce 1948 v dnešním Divadle ABC. Já jsem v něm hrál v roce 1965 v Hudebním divadle Karlín roli Woodyho.“

Foto: ČTK

Zlatá šedesátá ve znamení bigbítu: vystoupení se studiovou skupinou Karla Dudy.

Velké muzikálové role ho čekaly i v domovských Městských divadlech pražských - v Chicagu, Řeku Zorbovi (tehdy s názvem Já k čertu žiju rád), v Malovaném na skle, Alelujá, dobří lidé nebo Expresso Bongo.

„To už se dalo nazvat rokenrolový muzikál. Svíjel jsem se s mikrofonem na šňůře na jevišti a všichni na mě koukali jako na zjevení.“

V roce 2000 využili jeho zkušeností tvůrci muzikálu Monte Cristo Karel Svoboda a Zdeněk Borovec a obsadili ho do role abbého Farii.

Vyrostl na swingu

„Nenávidím škatulky: rocker, dechovkář, swingař. Mám rád dobrou hudbu jako takovou, na žánru mi nezáleží. Žánr se ale musí uznávat,“ zdůrazňuje jubilant.

„Jako herec jsem se musel zhostit rozličných úkolů, vždycky jsem chtěl poznat co nejširší škálu svých možností, měl jsem a mám to tak i ve zpěvu. Zazpívám rokenrol, lidovou písničku i operetu. Vyrostl jsem ale na swingu, Franku Sinatrovi, Bingu Crosbym. Z našich jsem obdivoval Rudolfa Cortéze, Arnošta Kavku, Oldřicha Nového, to byl jeden z mých velkých vzorů.“

Petr Janda: Pořád chrlím nápady, jedu a jedu

Styl

Sám teď nejraději poslouchá vážnou hudbu. „Setkával jsem se s ní od dětství, moji rodiče byli velmi muzikální, maminka hrála na klavír a zpívala, otec hrál na housle. Brali mě od dětství na operu. K vážné hudbě ale musí člověk dospět. Mám moc rád melodické opery Pucciniho, Verdiho, Bizeta. Čtyři hodiny Wagnerových oper nevydržím.“

„Vkusu současných posluchačů a diváků moc nerozumím,“ přiznává. „Neházím všechny do jednoho pytle, ale většina mladých má ráda muziku, která mi nic neříká. Mám rád písničky s hezkými melodiemi, u těch současných mi chybějí melodické nápady. Řekněte, můžete po čtvrtroce, co jste v rádiu slyšela nějakou současnou písničku, si ji znovu zazpívat?“ ptá se mě.

Nenávidím škatulky: rocker, dechovkář, swingař. Mám rád dobrou hudbu jako takovou, na žánru nezáleží

Přiznávám, že žádnou takovou zrovna v paměti nevylovím, zato z jeho písniček si po desetiletích hned vybavím Zpívám blues jen a jen pro tebe… nebo Nej, nej, nejhezčí je láska ještě plachá…, kterou nazpíval s Pavlínou Filipovskou.

„No vidíte, tu jsme si společně zazpívali i na oslavě mých narozenin. A s mojí kamarádkou Yvettou Simonovou Tak už to někdy bývá,“ dodává.

Nezapomenutelný princ Radovan

Je takřka nemyslitelné si představit vánoční svátky bez pohádky režiséra Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou (1959) nebo bez Mrazíka (1964), kde propůjčil hlas růžolícímu Ivánkovi, zatímco jeho žena Eva Klepáčová namluvila Nastěnku.

Role prince Radovana mu přinesla velkou popularitu, ale známý byl už z divadelních rolí a také z rozhlasu a z televize, kde účinkoval od roku 1954. Jenže tenkrát ještě moc televizních přístrojů v domácnostech nebylo.

V televizi začínal jako moderátor neboli konferenciér. Uváděl pravidelný Měsíčník zajímavostí a dobré pohody.

„Byl jsem na vojně ve Vojenském uměleckém souboru a na jednom vystoupení v pražské městské knihovně jsme s kolegyní zpívali s harmonikou nějaké humorné lidové písničky. Přišli tam tehdy pracovníci začínající televize režisér Zdeněk Podskalský a dramaturg Jaroslav Dietl. Hned ten večer mi nabídli účinkování v televizi,“ vzpomíná.

„Na své první natáčení nezapomenu. Všechno se vysílalo živě, v dost úděsných podmínkách, nic se nepředtáčelo. Ten večer omylem pustili jiný film, než jsem ohlásil, a musel jsem z toho vybruslit. Asi se mi to povedlo a nechali si mě tam. Po nějakém čase přišli na to, že taky zpívám. Hudbu k písničkám mi tehdy psal hlavně Jiří Šlitr, slova Miroslav Horníček.“

Léta s Werichem

Miroslav Horníček ho v polovině padesátých let seznámil s Janem Werichem. „V každém pořadu jsem měl hosty, přišel tam vedle Miroslava Horníčka jednou i Jan Werich,“ vzpomíná.

„Když Werich v roce 1956 uváděl ve svém divadle jednu italskou komedii a potřeboval do ní mladíka, který uměl zpívat, Horníček mě připomněl. Pan Werich mě pozval na hostování, moc mi tenkrát pomohla spolužačka Alena Vránová, se kterou jsme v té hře tvořili pár. Dobře to dopadlo a hned mi nabídl angažmá,“ doplňuje.

Po boku Jana Wericha a jeho tehdejšího jevištního partnera Miroslava Horníčka hrál Josef Zíma v Těžké Barboře, Baladě z hadrů, Caesarovi (původně hry Osvobozeného divadla).

V životě jsem měl tři velké učitele: profesora Miloše Nedbala, pana Wericha a režiséra Alfréda Radoka

„Ředitelování neměl Werich rád. Nesmělo se mu říkat ředitel, ale šéf. Byl přísný, nesnášel nekázeň. Potrpěl si na pořádek, všechno muselo klapat podle něj. Měl i svoje vrtochy a nálady,“ vzpomíná Josef Zíma.

„Hlavně to byl nesmírně moudrý člověk. Jako principál pro nás v té mizerné době dělal, co mohl. Ze všeho nás vytahoval.

Vždycky říkám, že jsem měl v životě tři velké učitele: na DAMU profesora Miloše Nedbala, pana Wericha a režiséra Alfréda Radoka, u kterého jsem v roce 1964 hrál v Komorním divadle v Rollandově Hře o lásce a smrti. Byla to pro mě velká čest, že se mi nebál svěřit velkou dramatickou roli, i když jsem byl v povědomí jako zpěváček.“

Standa Hložek: Fanynky volaly manželce, že jsem spadl s letadlem

Styl

V čem mu osobně podal Werich pomocnou ruku? „Když mě chtěli naverbovat na udavače,“ připomíná Josef Zíma nepříjemné setkání s StB.

„Chtěli po mně třeba vědět, jak diváci reagují na pana Wericha. Svěřil jsem se mu s tím a poprosil ho o pomoc. Neznám všechny podrobnosti, jen vím, že se znal s tehdejším ministrem vnitra Barákem a po nějaké jeho intervenci mi dali pokoj. Navíc na mě nasadili takového blba, že jsem se až styděl. Po revoluci jsem se dozvěděl, že jsem měl ve vnitráckém spisu napsáno, že jsem k ničemu, protože jsem mluvil jen o sobě.“

Osudový rok 1959

Jan Werich mu pomohl i po tragické autohavárii v roce 1959, kdy byl Zíma dlouho upoután na lůžko a odsouzen k vysokému peněžnímu trestu, protože se při nárazu do stromu těžce zranili tři spolujezdci.

„Založil pro mou dceru Zuzanu, které byl teprve rok, vkladní knížku, kam přispívali i další kolegové. Trvalo dva roky, než jsem mohl zase stát na jevišti. Zprvu jsem jezdil po estrádách, finančně to byla bída. Fyzicky jsem se z toho po pár měsících dostal, po psychické stránce to není vyřešené dodnes. Ponesu si to až do konce života.“

Tragicky to odnesla i manželka herečka Eva Klepáčová. Když ležel v nemocnici, pokusila se o sebevraždu skokem z okna a psychické problémy ji pronásledovaly až do její smrti v roce 2012.

Hynek Čermák: Ženská duše mě fascinuje

Styl

Přes všechny strasti vydrželo jejich manželství přes půl století. „Je to tím, že jsme se málo viděli,“ konstatuje s úsměvem jubilant. „Byli jsme oba hodně zaměstnaní, doma jsme si jen podávali dveře, čímž sice trpěla naše malá dcerka, ale nám to prospělo. Manželé si nesmějí zevšednět, musejí se na sebe těšit. To se nám podařilo.“

Když se seznámili, bylo jí šestnáct, jemu o rok víc. „Viděl jsem ji náhodně v kavárně, kde byla s jinou společností. Hned se mi líbila. Zjistil jsem, kdo to je. Hostovala tehdy v nějaké dívčí roli ve Vinohradském divadle, stával jsem u zadního vchodu, abych ji uviděl. Skutečně jsme se setkali, až když dělala zkoušky na DAMU. Byla taková doba, kdy o všem spolurozhodovali studenti, jejich zástupce seděl i u přijímaček. Naprostá pitomost. Náhodou jsem v porotě jako zástupce studentstva zrovna seděl já. Na chodbě jsem jí mohl říct, že je přijatá. To jsme spolu promluvili poprvé.“

Foto: ČTK

Pětašedesátiny oslavil v roce 1997 koncertem v pražské Lucerně. Prvním gratulantem byla jeho manželka Eva Klepáčová.

Vzali se v roce 1958, brzy se narodila dcera Zuzana. Není bez zajímavosti, že paní Eva měla původně hrát princeznu Ladu v Princezně se zlatou hvězdou po boku svého manžela, ale těhotenství už na ní bylo tolik patrné, že roli převzala Marie Kyselková.

Dcera Zuzana se zprvu vydala ve stopách svých rodičů a vystudovala hereckou konzervatoř. Brzy se však vdala, narodily se jí dvě dcery a s hraním byl k radosti rodičů konec.

Nikdy si nestěžovat

Velké pochopení neměli zpočátku pro synovu hereckou dráhu ani rodiče Josefa Zímy. „Byli oba učitelé, když jsem z gymnázia odešel na konzervatoř, nebyli vůbec nadšení. Být ,komediantem‘ nepovažovali za důstojné. Když mě pak viděli v rozhlase a televizi, byli na mě pyšní.“

Jak vypadala popularita v utažených padesátých letech? „S dneškem se nedá porovnat. Jednak neexistoval bulvár, jednak se v té doba považovaly jakékoli pěvecké nebo herecké idoly za něco škodlivého,“ usmívá se Josef Zíma a dodává, že popularita měla tehdy přátelské rozměry.

„Lidé mě poznávali na ulici nebo v tramvaji, u vchodu do baráku postávala děvčata s památníčky, v noci mi občas telefonovaly z flámu, abych za nimi přišel. Komu by nedělalo dobře, že se lidem líbí, co dělá? Mám to tak dodneška. Po vystoupení ještě hodinu podepisuju fotografie. Dřív chodily holčičky, teď chodí babičky.“

Na vysoké noze si tehdejší hvězdy nežily ani po materiální stránce: „Dnes si umělec řekne o nějaký honorář, když mu pořadatel může vyhovět, domluví se. Za nás byl striktní sazebník, vystupovali jsme za tolik, kolik bylo určeno. Za vystoupení jsem měl 150 korun, co vám mám říkat. O gážích v divadle raději pomlčet. Peníze nám rozhodně nikdo závidět nemohl.“

Zdeněk Svěrák: Humor mám po tátovi, po mamince se dojímám

Styl

Pro Josefa Zímu je charakteristické, že si nikdy nestěžuje. Ve svých devadesáti se sice špatně pohybuje, ale libuje si, že mu pořád slouží hlas i paměť a může vyjíždět za svým milovaným publikem.

„Celý život jsem sportoval,“ zdůrazňuje. „Dneska na to i trochu nadávám, protože jsem si přitom oddělal obě kolena. Mám je vyměněná, jedno bych už zase potřeboval nové, ale do toho se mi už nechce. Prý jsem neměl běhat, ale chodit na intenzivní procházky. Jenže kdybych od mládí neběhal, možná bych tu nebyl.“

Radost mu dělá i rodina, kterou zůstává obklopen. Bydlí s dcerou a zetěm v domě na pražské Bílé Hoře, který postavil před padesáti lety. Ke dvěma vnučkám mezitím přibyla čtyři pravnoučata. To, že se ani jedno z nich nedalo na uměleckou dráhu, ho nijak nermoutí.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám