Hlavní obsah
"Někdy si říkám, že nejsme kapela, ale hudební hnutí," směje se Jindra Polák (stojící uprostřed), když mluví o počtu členů skupiny Jelen. Foto: Petr Kozlík

Jindra Polák alias Jelen: Jsme spíš hudební hnutí než kapela. Kdo přijde, ten hraje

„Jsme všichni trochu hyperaktivní,“ tvrdí o své kapele její charismatický lídr. Skupina Jelen vyprodává sály, ale nebylo tomu tak vždy. Jindra Polák působil jako grafik i jako pouliční muzikant. „Z trojice práce, rodina, muzika muselo jít něco stranou. Volba byla celkem jasná,“ vzpomíná na dobu, kdy se stal profesionálním muzikantem.

"Někdy si říkám, že nejsme kapela, ale hudební hnutí," směje se Jindra Polák (stojící uprostřed), když mluví o počtu členů skupiny Jelen. Foto: Petr Kozlík
Jindra Polák alias Jelen: Jsme spíš hudební hnutí než kapela. Kdo přijde, ten hraje

Stává se vám často, že vás nazvou Jindrou Jelenem?

Poměrně ano. Mám ještě tu zvláštnost, že se nejmenuju Jindřich, ale Jindra. V novinách však o mně jednou psali jako o Jindřichu Jelenovi. Přišlo mi to vtipné. Pane Jelene na mě volají docela často.

Už jste si zvykl, nebo na to koukáte jako jelen?

Zvykl a je to docela fajn.

Když jsem kapelu Jelen viděla poprvé, byla jsem příjemně překvapená. Nával pozitivní energie a noví a noví hráči na pódiu. Kolik vás vlastně je?

Teď nastálo sedm. A jako pravidelný host Kateřina Marie Tichá, to je osm, poslední dobou Míša Tučná, takže i devět. A v týmu máme několik dalších lidí, bez kterých už bychom snad tu nacpanou sezonu ani nezvládli, takže když vyrážíme na vystoupení, jede nás třináct čtrnáct.

No počkejte, to na komorní koncerty moc nevypadá! Musíte jen na velká pódia!

Na malé scény už se moc nevejdeme. (směje se) Jsme navíc všichni hyperaktivní, pobíháme po pódiu a pořád někde skáčeme, takže malý prostor je trošku o život.

Začínali jste ale ve třech.

Já, Ondra Málek a Martin Kasal, oba z Přibyslavi, jsme se potkali na jamsession u Martina Ledviny, našeho současného producenta. Dali jsme se dohromady a záhy zjistili, že potřebujeme kytaristu, abychom to všechno uhráli.

Na nahrávání našeho prvního alba jsme si ale pozvali trumpetistu Sašu, a on že by si s námi chtěl zahrát i naživo. Proč ne, vzali jsme ho na koncert, a on už s námi zůstal. Našemu Honzíkovi bylo patnáct, když za námi přišel, že by stál o to hrát u nás na kytaru. Už máme dvě, nauč se na banjo, řekli jsme mu. No a on se do měsíce naučil.

Někdy se smějeme, že jsme spíš hudební hnutí než kapela. Kdo přijde, ten hraje. (směje se)

Muziku jsem chtěl dělat vždy, vždyť jsem z muzikantské rodiny! tvrdí.

Foto: Jiří Štarha

Jak je to dlouho, co jste sekl s prací grafika v časopise?

Asi dva roky.

Bylo to těžké rozhodnutí?

Ano, ale byl jsem ve fázi, kdy jsme měli 70 až 80 koncertů za měsíc, a i když jsem dělal jen na poloviční úvazek, s uzávěrkou se stejně nehnulo, musel jsem tam být.

Svoje holky jsem to léto, a tím myslím od května do září, viděl všeho všudy jen dvacet dní. Přicházel jsem o to nejlepší, dceři bylo šest let. Řekl jsem si, že jedna věc musí jít stranou: rodina, muzika, nebo práce. Rozhodnutí bylo dost jasné. Spočítali jsme, že na složenky bude. A tak jsem dal výpověď a skočil do prázdna.

Ale most se objevil.

Ano, když se člověk rozhodne srdcem a do prázdna skočí, vesmír ho chytí. Nedovolí mu padnout.

Vaše žena souhlasila?

Ano. Ví, co jsem zač, a že by se mnou nebylo k vydržení, kdybych sekl s muzikou. Všichni v kapele, co jsme ženatí, máme v ženách oporu, bez které by to nešlo.

Vždy jste chtěl být muzikant?

Vždyť jsem z muzikantské rodiny.

Ano, váš dědeček měl tiskárnu na noty v Benátkách nad Jizerou a babička byla zpěvačka!

A její maminka taky, ve vídeňské opeře. Tatínek toho dědečka byl houslový virtuos. To máme v rodině a v tom jsem vyrůstal. Od pěti šesti let jsem chodil do hudebky na klavír, trumpetu a trombon.

A cvičil stupnice. Nuda, ne?

Víte, že ani ne? Bavilo mě to. Na trombon jsem hrál v dechovém orchestru v lidušce a měli jsme mladého osvíceného dirigenta, který nás kromě toho, co jsme hrát museli, nechal hrát i Ježka nebo lambadu. To pro nás byla zábava.

Vytáhl nás na soutěž dechových kapel do Francie a hned po vystoupení nás zavedl do Disneylandu. S tím orchestrem jsem si poprvé zahrál i na ulici. Učitel nás vytáhl na Staromák, dal před nás kufr od trumpety a my si vydělali první dvacky. Bylo mi asi čtrnáct a byl to velký zážitek.

Naučil jsem se tam fungovat s celkem a stejně tak vnímat i hudbu jako celek. Ta je složená z různých melodií. Když jsem trénoval na trombon, slyšel jsem jen pár tónů, ale když se v orchestru jednotlivé nástroje spojí, je to krásné.

Přede dvěma lety pověsil práci grafika na hřebík a naplno se věnuje muzice.

Foto: Petr Kozlík

Jste týmový hráč?

Ano, proto jsem chtěl mít kapelu. Zlom nastal asi v patnácti, když jsem zjistil, že existuje rocková muzika. Mezi deskami doma jsem našel skupinu Kiss. Jedno z jejich alb, kde byla písnička od Paula Stanleyho Tonight You Belong To Me a byl to velký zážitek.

Když jsem slyšel ten kytarový riff, něco se stalo. Nevěděl jsem, co to je, ale pochopil jsem, že to chci dělat. Odložil jsem trombon, koupil si elektrickou kytaru a začal psát vlastní písničky.

Říkáte, že jste týmový hráč, ale na ulici v Irsku jste hrál sám.

Odjeli jsme tam s bráchou. On je taky muzikant, má svou kapelu Vintage Wine, táhne ho k tvrdším věcem, k takovému keltskému punk rocku. V Čechách se tehdy, kolem roku 2004, na ulici hrát nesmělo a nás to táhlo si to zkusit.

Hráli jsme vlastní věci, občas spolu, ale většinou každý zvlášť. Byli jsme zvyklí hrát v klubech, na jevišti, kde je člověk oddělený, ve své zóně.

Na ulici je to jinak, tam jsem byl ve veřejném prostoru. Lidé jinak komunikují, je to intimnější a bližší, byla to velká škola. Na ulici je člověk jen za sebe.

Měl jste trému?

Trochu vždy. S kýmkoli jsem se bavil, přiznal, že nějakou míru trémy má. Dá se na ni zvyknout a najít v ní adrenalin. Když se vběhne na pódium, energie se spojí s tou od kamarádů, přebije to všechno.

Jste dlouhodobě šťastně ženatý. Což ale neznamená, že nemáte muzikantské fanynky. Jak je berete a jak vaše žena?

S ní se známe dlouho, od mých devatenácti, tedy skoro dvacet let, a zažili jsme toho spoustu. V žádném vztahu, kde je muzikant, koncerty a šňůry, to bez důvěry nejde. A my si věříme.

Za ty roky jsme si ujasnili, že spolu chceme být. Ani jeden z nás by neměnil. Člověk pozná spoustu krásných žen, což je příjemné a fajn, ale tohle mám vyřešené.

Kapela zpívá písničky Michala Tučného, a tak se sešla s jeho ženou Martou a dcerami Gábinou a Míšou.

Foto: Martin Ledvina

Já vás nepodezírám. Jen mě zajímá, jak přistupujete k fanynkám.

Každý muzikant je rád mezi lidmi, kterým se jeho muzika líbí, ať už jsou to muži, nebo ženy. Fanynek i fanoušků potkáváme hodně. Je to příjemné, rád je poznávám a komunikuju s nimi.

Máte mnoho krásných písniček, ale hitem zůstává Magdalena, tu chce publikum vždy. Není vám už protivná?

Ne, my se na ni těšíme. Nemáme písničky, co by nás štvaly. Spousta kapel to říká v rozhovorech a je možné, že se to za ty roky může stát. Ale my zase nehrajeme tak dlouho. Když Magdalenu začneme hrát a všichni zpívají s námi, je to pro nás stále zážitek.

Jak vznikla vaše spolupráce s Míšou Tučnou?

První velký festival, kam nás pozvali na pódium, byla před šesti lety Stodola Michala Tučného. Velký zážitek, kdy jsme dostali důvěru organizátorů a prožili si nový pocit. Tam jsme se s Míšou potkali, pomáhala to organizovat.

Vloni Káťa Tichá, která už je součástí jeleního stáda, přišla s tím, že byl zrušený koncert na Michalovu památku v pražské Lucerně, kde měla zpívat, a že ji to mrzí. Bylo nám to také líto, zavolali jsme proto Míše, že by bylo fajn zahrát na našem turné pár písniček jejího táty. A že bychom byli rádi, kdyby do toho šla s námi.

Proto zpíváte s Míšou Tučnou?

Od začátku jsme chtěli, aby to nebylo jen o tom, že Jeleni hrají písničky Michala Tučného. Chtěli jsme, aby to mělo nějaký přesah, nadstavbu a z toho důvodu jsme kontaktovali Michalovu rodinu a chtěli to mít posvěcené i od nich. Díky tomu jsme měli šanci připomenout Michala nejen jako velikého umělce, ale také jako chlapa s velkým srdcem a milujícího tátu a manžela.

Někdy mám trochu dojem, že jsme z poslední generace, která má jeho hudbu v aktivním povědomí. Já třeba tu muziku znám odmala, mezi deskami mých rodičů byly i ty Michalovy. Ale dnes, kdo neposlouchá Country radio, nemá rodiče milovníky country nebo nechodí hrát s kytarou do hospody, skoro nemá šanci Tučného slyšet.

Fanynky neváhají dát svou přízeň najevo.

Foto: Jiří Štarha

Když jsme třeba začali hrát písničku Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, překvapilo mě, kolik lidí bylo nadšených, že to je super píseň, ale neznali ji. Doufáme, že se nám třeba podaří představit jeho písně mladému publiku, které je nezná.

Jaký to byl pocit, předělávat písně takové legendy. Nebáli jste se trochu?

Nechtěli jsme písničky překopávat, ale zároveň jsme je chtěli hrát po svém. Jinak to ani neumíme. Potkali jsme se i s Michalovou ženou Martou, dostali šanci zajet si do Hoštic, hráli jsme v hasičárně, kde Michal s Tučňáky zkoušel.

Dostali jsme se k různým artefaktům, jeho banju a třeba k americké vlajce, kterou mu Anka Chřestýš (americká country zpěvačka) přivezla podepsanou od jeho idolů a vzorů, jako byli třeba Bill Monroe, Bobby Bare, a hlavně Michalův velký vzor Willie Nelson.

Turné pak proběhlo ve skvělé atmosféře. Když skončilo, seděli jsme po posledním vyprodaném koncertě v pražském Foru Karlín v šatně a říkali si, jak to uteklo. Co teď?

Vyplynulo, že bychom si spolupráci mohli protáhnout a udělat si pro radost desku Michalovi na jeho památku. Vyšla 7. června a kromě jeho známých písní je tam i jedna rarita, písnička Nashville, kterou jsme objevili mezi Michalovými demonahrávkami a se souhlasem jeho rodiny dokončili. Na podzim na desku navážeme koncertním turné nazvaném podle desky Půlnoční vlak.

Vaší dceři Lucince je devět let. Zpívá si vaše písničky?

Je nadšená a je ráda, pokud ji někam vezmu, ale je ještě malá. Když mě slyší v rádiu, je nešťastná, že jsem tam, a ne doma. Písničku Klidná jako voda jsem napsal pro ni. Když je na vystoupení, vždy jí tu písničku věnuju.

Jen ta bříška prstů ji zmátla...

Ano, v písničce Světlo ve tmě se zpívá Seříznem si bříška prstů kvůli otiskům. A ona dřív říkala, že se jí písnička líbí, ale že fakt neví, proč táta chce, abychom se řezali do bříška! (smích)

Na Pražském Majálesu vystoupil se svojí kapelou Jelen a zpěvačkou Míšou Tučnou. Publikum dostali do varu.

Foto: Petr Klapper

Český písničkář

Jindra Polák je představitelem nové generace českých písničkářů, kteří se na hudební scéně objevili po roce 2000. Tito muzikanti, mezi něž se v první fázi řadili zejména Tomáš Klus a Xindl X, nejsou zásadně dotčeni společenskou situací u nás před sametovou revolucí a základní motivací jejich tvorby je silná písnička s dobrým textem.

Polák také velmi brzy pochopil, že právě dobrý český text může dát výrazné melodii mohutná křídla.

To, že se rozhodl nezůstat na scéně sám, bylo nejspíš vyústěním potřeby silného zvuku písniček, zvuku, který mu bude jako autorovi nabízet mnoho výrazových možností k interpretaci. A tak vznikla skupina Jelen.

Je to sice nezvykle velké hudební těleso, základem jeho tvorby jsou však obyčejné a ve stavbě klasické písničky, které lze zahrát s kytarou u táborového ohně a ony při tom neztratí svůj tvar. JaS

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků