Daniel Hůlka: Úroveň českých muzikálů je hrozně nevyrovnaná

Můj celoživotní operní sen je zpívat Richarda Wagnera a teď jsem dospěl do věku, kdy ho můžu zpívat. Mám nastudovaného Bludného Holanďana, zatím jsem ho zpíval jen koncertně a vyšla na to dobrá kritika v odborném tisku. Na příští rok mám pozvánky na konkurzy do dvou divadel v Německu a do Vídně.

Německo ani Rakousko nejsou daleko. Hlavně bych ale musel na čas všeho ostatního nechat a chodit na hodiny a věnovat se tzv. hlasové hygieně – hlas se musí po letech muzikálů učesat.

Ne, pokud zpíváte dobře technicky, za což vděčím svému drahému profesoru z konzervatoře Zdeňku Jankovskému. Muzikál je ale jiný styl. Nelze jeden den zpívat pop nebo muzikál a druhý den operu, je třeba to oddělit.

Než pojedu na ty konkurzy, budu ještě zpívat Přemysla v Libuši v Plzni. V titulní roli vystoupí Eva Urbanová, se kterou jsem zpíval Přemysla v Národním divadle. A protože Smetanu považuju za wagnerovského epigona – tohle čeští operní odborníci neradi slyší – bude to výborná příprava.

K Wagnerovi se musí člověk proposlouchat. Italské autory mám ale stále rád, Pucciniho, Leoncavalla, Mascagniho a samozřejmě Verdiho, ne všechny jeho opery. Takové ty valčíkové, jako třeba Traviatta, nemusím. Nejvíc miluju jeho Othella. To je pozdní Verdiho období, po jeho setkání s hudbou Wagnera.

Nastoupil nový šéf opery, se kterým jsme si nepadli do oka. Hlavní ale byly osobní důvody. Já měl v té době hrozně práce, tolik, že jsem se sesypal. V Národním divadle jsem zpíval Přemysla a Dona Giovanniho, na Zábradlí jsem hrál v Shakespearově tragédii Troilus a Kressida a k tomu v šesti muzikálech. Takže devět inscenací v sedmi divadlech. A nebylo to z hamižnosti, že bych chtěl tak vydělávat – to se v divadle stejně moc nedá – ale byly to tak zajímavé nabídky, že jsem nedokázal odmítnout.

Chodil jsem pořád s taškou narvanou texty. Vždycky jsem přišel do nějakého divadla a musel jsem si srovnat v hlavě, co jdu zrovna hrát. Z každého představení jsem měl nervy a začal jsem se vlastně každého bát. A tahle práce se dá dělat, jen když člověka baví, ne když z ní má strach. To se mi stalo a já ze všeho vystoupil. A zavřel jsem se na dva roky v Jevanech.

Přetáhl jsem hodinový strojek – těžká endogenní deprese, panické ataky, omdlíval jsem na jevišti.

Že jsem si dal dva roky klidu. Když se mi začalo trochu stýskat, začali mi volat kolegové, že se vrací Dracula, že to nechtějí dělat beze mě. Takže to byl Dracula, kdo mě vtáhl zpátky.

Režíroval to zase Jozef Bednárik v krásném prostoru Hybernie. Bylo to daleko divadelnější než to první nastudování v Kongresovém centru.

Bylo to třináct let od první premiéry, za tu dobu se stala spousta věcí, zažil jsem mnoho vítězství a proher. Textař Zdeněk Borovec to napsal tak geniálně, že všechno to tam v té roli je. Když jsem ji poprvé zpíval v roce 1995, ještě mi nedocházely, až při první zpívané zkoušce po návratu. Teď, když to hrajeme v Karlíně, tam toho je zase víc.

Strašně mě těší, že to tak silně prožívají i diváci. Ještě se mi nestalo, aby po představení nebyl potlesk vestoje. Nic krásnějšího jsem nezažil. Jen mi je smutno, že nikdo z autorů toho muzikálu už nežije: skladatel Karel Svoboda, textař Zdeněk Borovec, režisér Jozef Bednárik, choreograf Richard Hess, asistent režie a můj spolužák Lubomír Fritz. I to je v mém třetím Draculovi.

Všichni mi říkají, že si to nedovedou představit, ale já už ano. Tátova sestra žije ve Švýcarsku, a když jsem jednou za ní byl, řekla mi, že v Basileji hrají Draculu a jestli bych to chtěl vidět. Hodně to zmodernizovali, na scéně skoro nic nebylo. Většinou to nemám rád, ale musím říct, že to bylo vynikající představení včetně hlavního představitele, což byl drobný blonďák.

Když to skončilo, šel jsem jim do zákulisí poblahopřát. Znali samozřejmě záznam našeho představení, podle toho se to učili. Najednou jsem se tam objevil jako zjevení a oni z toho byli úplně u vytržení.

Je pravda, že jsem v Londýně pár muzikálů viděl a je to, jako když dostanete facku. Vidíte tam čistou dokonalost. Toho jsme opravdu ještě nedosáhli. Nebo jen vzácně.

Vzpomínám, že když jsme hráli Bídníky, přijeli to schválit majitelé práv a tvrdili, že to je jedno z nejlepších představení, jaké viděli. Rozhodně jsme se už něco naučili. Problém je, že úroveň českých muzikálů je hrozně nevyrovnaná. Jsou dobré i takové, které neměly spatřit světlo světa.

Naučil jsem se plánovat stejně jako práci i odpočinek. Jinak to nejde. Naplánuju si pobyt u moře, na horách, závody námořního jachtingu, to je moje velká radost a odreagování. Prostě čerpat dost energie fyzické i psychické, abych mohl dobře fungovat.

Ne. Hodně pracuju v divadle, dělám na zahradě a kolem baráku, takže to, co sním, spálím. Původně jsem chtěl dům v Jevanech přestavět, ale ukázalo, že je daleko snazší ho zbourat a postavit nový. Bydlím teď v mobilním domku a dohlížím na to, co se tam děje.

Přízemní srub. Mám skoro tři čtvrtě hektaru lesnatého pozemku a do lesa patří srub.

To nevím… Ještě před Vánoci to vypadalo, že tam nebudu sám, ale po novém roce to vzalo rychlý konec.

To jste řekla velmi výstižně.

Nevím. Já se fakt snažím.

Asi to nemám ve hvězdách. Jenže bych moc chtěl mít syna. Ženské se mohou nechat uměle oplodnit, ale co já?

Vůbec nic! Jenže brácha má dcery, tak bych chtěl aspoň trochu nastolit v naší rodině rovnováhu.

Chystám se zase s kytaristou Lubomírem Brabcem na moře. Můj sen je dojet na plachetnici do Antarktidy, což znamená projet kolem mysu Horn, což je nejtěžší námořnické místo na světě.

Můj největší cestovatelský plán ještě musí počkat – cesta kolem světa. A to dvě: jedna na lodi a jedna po souši.

Od čtvrt roku do pěti let, záleží na tom, jak to pojmete. Bavil jsem se o tom s pár lidmi, kteří to podnikli, a ti mě varovali, že člověk po delší době ztratí kontakt se svým prostředím a vnímáním času. Takže je lepší třeba tři měsíce, pak se na čas vrátit a zase vyrazit dál. Což by se v mém případě dalo propojit s nějakou prací.

Jistou dobu jsem se zasazoval, aby stát přispěl na rekonstrukci olomoucké katedrály, která byla na spadnutí. Svolával jsem tiskovky, pořádal jsem koncerty. Natočil jsem k tomu cédéčko, kde se mnou zpíval i olomoucký arcibiskup Jan Graubner, zpívali jsme Svatováclavský chorál. Vatikán koupil asi 200 tisíc kusů a výtěžek šel na katedrálu.

Každý rok vozí do Vatikánu vánoční strom jedna země, v roce 1999 vyšla řada na Česko a papež mě při té příležitosti pozval k audienci. Šla z něho neskutečně pozitivní energie, i když už byl hodně nemocný.

Po té audienci jsem pro něj zpíval venku na Svatopetrském náměstí. Bylo to úplně mystické, protože hned jak jsme dozpívali, rozezněly se všechny zvony.

Nejsem vzorový křesťan. Třeba mi schází to manželství. Ale vážně. Zpíval jsem v kostele, ministroval jsem, chodil jsem na biblické hodiny, jsem ale hodně volnomyšlenkářský a je mi blízký buddhismus.

Nechodím pravidelně do kostela, ale jsem křesťan postojem k dobru a ke zlu, pomoci potřebným.

Převládá u mě strach – mezi uprchlíky je spousta těch, kteří utekli před válkou a zaslouží si pomoc, ale je mezi nimi i spousta těch, před kterými ti druzí utekli. A my je nedokážeme rozlišit. Chápu proto radikální postoje některých politiků, protože k jejich úkolům patří chránit zemi a národ.

Naprosto. Je správný a logický.

Ano. Přátelíme se, a když se setkáme, mluvíme o všem možném. On je úžasný debatér, je radost s ním o něčem hovořit. Má neuvěřitelný přehled.

Jednou jsem ho pozval na koncert, který začínal Dvořákovými Biblickými písněmi. Není to jeho široce známé dílo a jen málokdo ví, že texty jsou sestavené z žalmů Bible kralické. Po koncertě mě hned Miloš vyzkoušel, jestli vím, odkudže ty texty jsou.

Bohužel vím. ABBA.

Ne, proti gustu žádný dišputát. Nedělali pořád jen špatnou muziku, ale můj šálek kávy to není.

Nenapadá mě nic, čím by mě naštval, pohoršil nebo udělal něco, v čem bych se za něj nepostavil.

Ten projev byl Zemanova úmyslná provokace, a pokud jde o to, že se ocitl vedle Konvičky, tak to nebyla jeho vina. Těžko můžeme chtít po prezidentovi, aby hlídal každého, kdo se vecpe na pódium, ze kterého mluví. To ho měl z toho pódia shodit, nebo co? Za sebe můžu říct, že fašouny nenávidím.

Kamarádím se s Oldou Lichtenbergem, producentem divadla Broadway, který se léta s Milošem Zemanem zná. Jednou za ním šel na návštěvu a vzal mě s sebou. A padli jsme si od prvního okamžiku do noty.

Zprvu tím, že nám oběma chutná gothaj a tmavá tlačenka. Hlavně mě naprosto okouzlil tím svým přehledem.

Prokázal jsem svoji naprostou naivitu. Pořád jsem na politiku nadával po hospodách, a tak jsem si řekl, že bych místo žvanění pro to mohl něco udělat. Naivně jsem si myslel, že když se dostanu do parlamentu, budu moct pomoct kultuře. Stačila mi jen předvolební kampaň, abych zjistil, že si všichni myslí, že mi jde o prachy. Útočili na mě ještě dřív, než jsem cokoliv řekl. Zkusil jsem to, nevyšlo to a už nikdy víc.

Přišel jsem za ním úplně rozčarovaný a ptal jsem se ho, čím mu můžu být prospěšný. On se na mě podíval a řekl: Zpívej.

Okamžitě ano. Nevím o nikom, kdo by ho mohl nahradit.

Samozřejmě.

Jako že by mi radil ve vztazích? Tak to ne, poslechne si mě, když si postěžuju, ale myslím, že mu jsem v tomhle trochu k smíchu.