Hlavní obsah

Danica Jurčová: Už vím, co nechci opakovat

Právo, Lucie Jandová

Svůdná devětatřicetiletá slovenská herečka je v Česku jako doma. Smutek z nedávného rozchodu s přítelem tu zahání prací a snaží se nepropadat špatné náladě. „Brýle nasazuji raději ty růžové než šedé,“ směje se. „Těžkých chvil je v životě dost, a tak se raději soustředím na ty lehčí!“

Foto: Agentura SCHOK - Viktor Kronbauer

Jako Rosalinda a Celie se sešly i letos s kolegyní Soňou Norisovou v inscenaci Jak se vám líbí na Letních Shakespearovských slavnostech.

Článek

Vyrůstala v rodině obklopená psychology, a tak není divu, že nad každou otázkou dlouze přemýšlí. Od okaté sexbomby byste možná čekali něco jiného než touhu navštívit egyptské pyramidy a přiznání, že nespokojenost v partnerských vztazích je nutné začít řešit u sebe. Ale není divu. Rodinné zázemí ji nemohlo neovlivnit. Psychologem je její bratr, strýc z matčiny i otcovy strany, otec i maminka.

„Jsou ale celkem normální a na rodinných srazech to jako na skupinové terapii nevypadá, věřte mi. I když terapie by se mi občas hodila, jako každému! Rodina mi ale zatím žádnou nenaordinovala,“ žertuje herečka, kterou známe z filmu Bestiář či ze seriálů Obchoďák, Policajti z centra, Kriminálka Staré Město nebo Nemocnice na kraji města - nové osudy.

Slovenky u mužů bodují

Uznává ale, že výchova v tak silné koncentraci psychologů se jí hodí při analýze postav, které má hrát. Vždy zkoumá jejich charakter, motivy, povahu. A ještě raději se jede podívat do míst, kde se děj scénáře či divadelní hry odehrává.

„Před časem jsem byla s maminkou na dovolené na Kypru. Tam zasadil Shakespeare děj Othella. Bavilo mě představovat si tohle drama v kulisách skutečného místa,“ usmívá se herečka.

Úsměv jí vůbec málokdy mizí z tváře. Ptám se, zda jsou opravdu Slovenky emotivnější a citlivější než české ženy, jak o tom mnoho českých mužů básní.

Foto: Petr Horník, Právo

Atraktivní herečka vyrůstala v rodině psychologů. „Terapii mi ale zatím neudělali,“ směje se.

„Možná je to jen takové zdání,“ zaculí se a dodá, že takhle nad tím nikdy nepřemýšlela. „Asi se jim líbí slovenština, s tím se u mužů, ale i žen setkávám, zdá se jim melodičtější a měkčí.“

V dětství dlouho chtěla být archeoložkou a snila o tom, že jednou objeví něco moc cenného. „Vzácnou mumii třeba. Možná mě jen inspirovala dobrodružná série knížek Alfred Hitchcock a tři hledači, kterou jsem jako holka milovala. Každopádně Egypt mě vždy velmi přitahoval, a i když jsem ho už navštívila, zdaleka jsem ještě nebyla všude tam, kam bych si přála se podívat, a v místech, která mě jako dítě lákala, třeba pyramidy.“

Taková malá energická mrška

Historii má ráda a má slabost pro to, hrát divadlo v historických kulisách pod širým nebem, zejména pokud jde o jejího oblíbeného Shakespeara. I když ráda vzpomíná na natáčení filmů Bestiář, kde hrála s Karlem Rodenem, či Přijde letos Ježíšek?, ve kterém se sešla s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou, kouzlo divadla ji vždy znovu zláká. A tak i letos obětuje léto Letním shakespearovským slavnostem.

Momentálně je čerstvě bez partnera a říká, že už dnes přesně ví, jaké chyby opakovat nechce.

„Letos to bude již třetí představení, ve kterém budu na slavnostech hrát. Shakespeara mám ráda a jeho díla jsem hrála v různých divadlech, některé postavy dokonce i dvakrát. Tak si říkám, že pokud někde bloudí jeho duch, možná to nějak sám zařídil,“ směje se.

Její vůbec první role po studiích na bratislavské VŠMU byla Celie v komedii Jak se vám líbí. Právě shakespearovské komedie má snad ještě radši než hry tragické.

„Je v nich živý humor, jsou odlehčené a navíc se vždy vymstí nadutost a zvítězí čistá láska, a já mám pohádky ráda i v životě,“ usmívá se.

Foto: Bontonfilm

Filmovou milenkou Karla Rodena byla před osmi lety ve snímku Bestiář.

Letos si zahraje služebnou Marii ve Večeru tříkrálovém, která drobnou lstí zkomplikuje, co se dá. „Marie je taková malá energická mrška, ve hře zadělá na komické situace a udělá si legraci z nadutého Malvolia, ale nemyslí to zle. Je temperamentní a veselá a to se mi líbí,“ říká o své postavě.

A jestli bude na hradbách zima? „Nevadí, jsme zvyklí hrát i v dešti a chladu. Když bude třeba, navléknu si pod historický kostým troje silonky a je to!“

Momentálně žije sama

Připouští, že kromě veselých mívá i smutné dny. „To si pak někam zalezu a raději nechci nikoho vidět a otravovat. A když je už opravdu zle, zavolám dobré kamarádce, které to všechno vypovím a jejíž rady mi vždy pomohou.“ Sama se ale spíš označuje za bojovnici a chmurám propadat nechce.

„Jóga, procházka nebo jiná fyzická aktivita je nejlepším lékem na všechny chmury. Jasně že nejde pořád být v pohodě a nad věcí, někdy mě přemůžou emoce a racionální myšlení se marně hlásí o slovo. Jsem celkem temperamentní, ale vím, že jak rychle emoce přijdou, tak zase rychle opadnou.“

V shakespearovských hrách účinkuje ráda i proto, že se v mnoha z nich řeší milostné vztahy a láska. „O těch přemýšlí snad každý, představuje si, jak by měl asi vypadat ten jeho milostný život,“ podotýká. Momentálně žije sama, samostatná se však snažila být vždy. Nedělá jí problém přejíždět autem mezi představeními, která hraje v Bratislavě, a těmi pražskými.

Foto: archív Mestského divadla P. O. Hviezdoslava

S Dušanem Kaprálikem a Danielem Ratimorským hraje v hořkosladké komedii Sladký domov Mestského divadla P. O. Hviezdoslava v Bratislavě.

„Zvládám i všemožné práce v domácnosti, nedávno jsem se odhodlala dofouknout si i pneumatiku a zjistila jsem, že to není nic těžkého. Nicméně galantnost u mužů mě rozhodně neuráží. Ultrafeministky nechápu, proč by mi mělo vadit, že mně muž chce pomoci do kabátu?“ diví se.

Tříska v oku

Někdy přemýšlí nad tím, zda lidé v minulosti neřešili méně problémů než my teď. „To určitě, na spoustu našich nářků neměli naši předkové čas. Moje babička měla například velmi těžký život,“ prozrazuje herečka.

„Narodila se v roce 1913 a do školy chodila denně do skoro dvacet kilometrů vzdálené Bytče. Zažila dvě světové války, její rodina několikrát vyhořela, často se stěhovali. Vyprávěla, jak jí jako malému děvčátku spadla do oka tříska a lékař nebyl k mání široko daleko. Ani peníze na něj. Tak ji naložili na vůz se dřevem, odvezli do nejbližší vesnice a tam jí místní bylinkářka třísku z oka vysrkla jazykem, jako ještěrka. Pro babičku to prý byl dost traumatický zážitek.

Mého dědu, tedy jejího muže, komunisté později nenechali na pokoji a zakázali mu vykonávat jeho profesi. Byl právník. Musel se živit jako automechanik, a to pro něj jako pro jemného a vzdělaného člověka nebylo snadné. Přesto si babička nikdy nestěžovala. Byla houževnatá, nebála se práce a uměla se postarat o tři děti.

Měla přirozenou pokoru před životem a vážila si ho. Dodnes na ni všichni v rodině vzpomínáme, na její sílu a houževnatost,“ zamýšlí se a dodává, že dnes jsme tak přecitlivělí, že si necháme dát injekci, aby nás nebolela ta další injekce.

Moc se nechápeme

I ona by chtěla mít svou rodinu, děti a věří, že to jednou přijde. Momentálně je ale čerstvě bez partnera a říká, že už dnes přesně ví, jaké chyby opakovat nechce.

„Sbírám další zkušenosti a taky poznatky o sobě,“ tvrdí a přidává pár mouder, ke kterým v poslední době dospěla. „Před čím člověk utíká, to ho dožene. Co honí, to uteče před ním, a když člověk hledá, nenajde. Dokud člověk není spokojen sám se sebou, nemůže být šťastný ani ve vztahu. A tak v sobě hledám klid a vyrovnanost. Vše přijde v pravý čas.“

Foto: archív Mestského divadla P. O. Hviezdoslava

V představení Aj múdry schybí se vedle Mila Krále představuje jako matka, která od syna vyžaduje absolutní oddanost.

Často pozoruje nejen u párů ve svém okolí, ale i u sebe, jak mezi lidmi selhává komunikace. „Myslím, že je třeba si umět pojmenovat svoje přání, obavy a tužby a ty umět srozumitelně sdělit druhému. Normálně a bez křiku a výčitek. Protože slova se těžko berou zpět a svým blízkým někdy řekneme i věci, které nás pak mrzí. Nemůžeme je pak vzít zpět. Moc často se stává, že se prostě jenom nechápeme.“

Skromná žena, líný muž

Někdy se Danici stává, že ji často okolí bere jako teenagerku. „Ještě teď mi lidé někdy tykají,“ směje se. „Jsem ráda, že nevypadám na svůj věk a někdy díky tomu zažívám i vtipné situace. Nedávno si mě například jedna učitelka na školním výletě spletla se svou studentkou, ale to se stává opravdu zřídka,“ prozrazuje.

„Možná je to i způsobem oblékání. Když jdu ven, dám si kšiltovku a vlasy si nejraději schovávám pod ni. Jsem zvědavá, kdy si mě spletou s klukem!“ směje se.

Ostatně mezi nimi má pár hodně dobrých kamarádů. „Vyrůstala jsem se starším bratrem a v mužském světě se cítím jaksi přirozeně.“ Domnívá se, že kamarádství mezi mužem a ženou je možné. „Proč si kazit kamarádství něčím jiným?“ ptá se.

Nedávno při návštěvě filmového festivalu ve Zlíně zaslechla ve výtahu, který byl kdysi kanceláří Tomáše Bati, zajímavý bonmot: „Skromná žena rovná se líný muž. Asi se ho budu držet i v životě!“

Reklama

Související témata:

Související články

Šárka Vaculíková: Nemusím být superžena

Štíhlá, okatá, s energickou bradou, která vám bude možná povědomá. Ano, Šárka Vaculíková (28) je neteř známého herce Lukáše Vaculíka. Podobně jako on je napůl...

Eva Jeníčková: Jsem bikontinentální

Ve třiadvaceti, kdy už díky Sněženkám a machrům a dvěma pokračováním Básníků okusila filmovou slávu, jí poměry v Československu byly těsné. Odešla do Ameriky,...

Výběr článků

Načítám