Hlavní obsah

Dana Zátopková: I po deseti letech bez Emila mám pocit, že ten vztah stále trvá

Právo, Dana Kaplanová

Občas se těžce nadechne a lokty si stiskne hrudník. Má zlomená tři žebra. „Ještě nejsem úplně v pořádku,“ prohodí Dana Zátopková, olympijská vítězka v hodu oštěpem z roku 1952 v Helsinkách. Její manžel Emil Zátopek tam tehdy vyhrál hned třikrát - běh na pět a deset kilometrů a maratón.

Článek

V neděli (21. listopadu - pozn. red.) už to bude deset let, co zemřel. Jak se slavné oštěpařce žije bez něj?

„Už jsem se s tím vnitřně smířila, ale trvalo mi to téměř čtyři roky. Počáteční smutky přešly, upravila jsem si praktický běh života, nic jiného mi ani nezbývalo. Někdy si promítám, jak jsme spolu žili a jestli to mělo nějaký význam. Zhodnotím to a pak si dám prkno pod krk, oddělím mozek od srdce a jede se dál,“ usměje se a gestem naznačí odříznutí hlavy od trupu.

Povídáme si v jejím novém bytě. Na gauči sedí Vlasta, její kamarádka ze studií, a během rozhovoru ještě zabouchá na okno Dušan Moravčík, bývalý reprezentant v běhu na tři kilometry překážek. Zajímá ho, jak se Dana má a co bude dělat na Silvestra. Manželé Zátopkovi bydleli v pražské Tróji, v domě, který si postavili svépomocí.

„Hodně jsme se nadřeli, ale brali jsme to jako trénink a bavilo nás to. Přiučila jsem se zednickému řemeslu, omítala jsem jako profesionál. Do základů jsme například dali mramorovou desku, kterou jsme kdesi vyhráli a vlastně nám k ničemu nebyla, ale na zpevnění domu se hodila. Všude kolem rostla džungle, na ten pozemek léta nikdo nesáhl, takže jsme ho postupně upravovali a udělali jsme si krásnou zahradu,“ vypráví Dana.

Stěhování byla zkouška

Před třemi lety se ale rozhodla, že dům prodá a zařídí si bydlení, které odpovídá jejímu věku. Udělala dobře, protože se už nestačila o dům a zahradu starat a pohled na to, jak všechno chátrá, by nesnesla. V nové zástavbě poblíž objevila malý byteček s předzahrádkou, který ji nadchl.

„Stěhování v pětaosmdesáti letech prověřilo moji fyzickou i duševní kondici. Jenže se ukázalo, že ne nadarmo jsem olympijská vítězka. Někdy už jsem úplně plivala krev a byla jsem naprosto vyřízená, ale zvládla jsem to. Přejít z velkého domu do malého bytečku je hodně těžké, musíte zredukovat věci, vzít je všechny s sebou nemůžete.“

A tak to, co jí bylo obzvlášť milé, dala do jednoho pokoje a zbytek si rozebrali její kamarádi. Něco nabídla muzeu v Kopřivnici. Nechala si truhlu, kterou vlastnoručně malovala, skříň, stůl a lavici, dva akátové pařezy, staré přes padesát let, zvonec z Finska a pár dekorací.

Manžela se nevzdala

„Věděla jsem, že mi s výběrem nikdo nepomůže. Proto jsem se radila s Ťopkem, často si s ním povídám. Mám ho trošku doma v modrém džbánku. Přináší mi to útěchu, mám pocit, že ten vztah dál trvá.“

Foto: Profimedia.cz

Polibek zlatých manželů Zátopkových na olympiádě v Helsinkách roku 1952.

Emil Zátopek je pochovaný v rožnovském skanzenu. To místo se mu líbilo, byl to jeho rodný kraj. „Vždycky říkal - tady by se to spinkalo! Tím vznikla myšlenka, že bychom tam oba mohli být pochovaní. Jenže on mě předešel. A najednou jsem měla jeho urnu dát do Rožnova. Zhrozila jsem se, že mi po něm v Praze nezbude ani kousek. Naráz mi přišlo hrozně těžké, že on už bude na Moravě a já tady sama a už k němu nebudu mít přístup. Tak jsem si ho chtěla kousek nechat a půlku jsem z urny usypala,“ přiznává Dana.

Když si později modrý džbánek s Emilovým popelem fotíme, doprovází to slovy: „Ťopečku, fotíme se!“

Zvířata s sebou nevzala

Když se konečně nastěhovala do nového bytu, zjistila, že jí chybí kontakt se zvířaty, který si vzájemně vypěstovali v zahradě u domu.

„Datel, sýkorky koňadry a hrdličky k nám přilétali na okno. Vždycky jsem jim kupovala slunečnicová semena, veverka si chodila pro oříšky, opatrovala jsem zatoulané ježky. To důvěrné společenství a propojení s přírodou jsem tady necítila. A dodnes mi velice chybí finská sauna. Měli jsme ji s Emilem ve sklepě, byla maličká a na dřevo, polévali jsme vodou kameny, vyhřívali jsme se v ní v zimě a byli jsme šťastní. Domácí sauna je něco jiného než sauna v nějakém areálu. Ale člověk nemůže mít všechno.“

Teď má malou předzahrádku, na kterou vysázela kytky tak, aby kvetly od jara až do podzimu. A konečně jí také začali na okno létat ptáci. „Nejdřív koňadry, ale už se tu objevil i datel a samozřejmě straky. Ty se snad přemnožily. Ze severu přiletěly vrány a v noci sem chodí neznámý kocour, tak mu vždycky něco nechám v misce. Ptákům sypu ovesné vločky.“

Tři zlomená žebra

Z nedávné cesty po Moravě si přivezla čtyři narcisové cibule. Nasadila je na předzahrádce, přikryla hlínou a dřevěnou tyčí si chtěla to místo označit. Nešlo to, tak ji uchopila oběma rukama a vší silou ji zapíchla do země. Tyč se zlomila, Dana setrvačností přepadla na kbelík se zeminou a zlomila si tři žebra.

„Už mi to srůstá, ale hodně to bolelo. Kvůli zranění jsem nejela s partou do oblíbených lázní v Třeboni a odřekla jsem několik akcí, na které jsem se těšila,“ pokyvuje hlavou.

„Ve stáří je třeba přepnout na mírné tempo, učit se pokoře a přizpůsobit se situaci, která je. My sportovci totiž všechno hodnotíme podle fyzické kondice, sil ubývá a je těžké se s tím smířit. Nedávno jsem například chtěla přeskočit nízké zábradlíčko jako překážkáři, zakopla jsem a už jsem letěla. Vybrala jsem to až těsně nad zemí. Uvědomila jsem si, že už na mnohé nemám a že už stojím na cestě, po které se odchází. Je to čas k zamyšlení, jestli jsem tady k něčemu byla.“

Mládež nahradila potomka

Podle Dany je určitým ukazatelem to, jestli má kolem sebe partu dobrých lidí. „Když už nejsem hvězda, jsem stará, vrásčitá, a přesto u mě je skupina přátel, tak je to dobré. Je to výsledek mého chování. I při tom stěhování mně pomohlo tolik lidí!“

Dlouho ji také trápilo to, že s Emilem neměli děti. Ale on po nich moc netoužil. Říkával jí - Co blázníš? Ty si myslíš, že když zrovna my dva nebudeme mít děti, tak lidstvo vymře?

„Hustil to do mě tak dlouho, až mně to přestalo vadit. Nakonec jsem stejně celý život byla mezi mladými, nejen když jsem dělala trenérku, ale i teď, když s olympioniky zahajujeme dětské olympiády a různé sportovní akce pro mládež. Pracuji v předsednictvu Klubu olympioniků, pořád nás někam zvou, máme nabitý kalendář. Nejenže zažijeme spoustu věcí, ale hlavně se setkáme s prostými zajímavými lidmi.“

Být starý a ještě protivný, to už by bylo moc!
Dana Zátopková

Velmi si váží také seniorských hnutí, která aktivují lidi k tomu, aby se trochu hýbali. Líbí se jí například Seniorská míle, kterou nedávno odstartovala i se zlomenými žebry na pražské Kampě. „Běhali tam nebo jen pochodovali nejen důchodci, ale i dědečkové s vnoučaty. Letos vyhrál už potřetí za sebou kardiochirurg Jan Pirk. Ale tady nejde o výhru ani o výkony. Staří lidé často ztrácejí sebevědomí, ani se jim nedivím. Proto si vážím každé akce pro seniory. V jednom finském seniorském klubu jsem viděla heslo - Běháme, abychom zemřeli zdraví.“

Lidé ji pořád poznávají

V Hraběticích u Jablonce nad Nisou ji v náhodné hotelové restauraci nadšeně vítali. Ve Štúrově, kam jezdí pravidelně do plaveckého areálu s termální vodou, si lidé vyžádali besedu a autogramiádu. Stále ji poznávají.

„Překvapuje mě to. Nedávno jsem v Praze na Štrosmajeráku nastoupila do tramvaje, přistoupil ke mně pán středního věku a řekl - Vy jste paní Zátopková, že? Řekla jsem, že ano, a on mně políbil ruku. A dodal - Poprvé v životě vás vidím živou, vždycky jsem si to přál! Dojal mě a skoro jsem začala brečet.“

Ve svých osmaosmdesáti už ani po ničem netouží. Letos také poprvé vynechala pobyt s kamarádkou u moře. „Už jsem viděla dost. Život jsem měla tak bohatý, tak pestrý, nikdy jsem ani nečekala, že by mě něco takového mohlo potkat. Když člověk stárne a není už pěkný a zdravý, spíš si obstarává náhradní díly - sluchadla, protézy, ortézy, ale přesto může být přívětivý. Na kráse už nezáleží, hezký však může být i ten, kdo je milý. Zvlášť ve stáří je to důležité. Být starý a ještě protivný, to už by bylo moc!“

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám