Barbara Nesvadbová: Není lepšího zaměstnance než máma malých dětí

Ač její poslední kniha teprve nedávno spatřila světlo světa, Barbara Nesvadbová už v hlavě nosí další námět. Ráda by co nejdříve napsala pohádky.

Jednu pohádkovou knížku, Garpíškoviny, už napsala a podle svých slov by si ještě jednou přála zažít ten milý pocit při školním čtení svého textu pro děti, které jsou upřímné a bezelstné. Hrdinou první knihy byl Bářin pes, nyní by se mělo jednat o příběh jedné z osmi jejích koček.

Jak vidno, inspiraci Bára Nesvadbová čerpá ze svého života. Nejen pro dětské knihy, ale i pro ty ostatní. „Jsem ráda pozorovatelem,“ říká o sobě.

„Žiju v ženském světě s mámou a dcerou. Pracuji mezi ženami. Mám hodně dobrých blízkých přítelkyň. Věřím na ženské přátelství. Jsem s ženami moc ráda. Inspirují mě. Asi jim někdy trochu kradu historky. Jsem přesvědčená, že i když autor stokrát řekne, že nepíše autobiograficky, tak to tak není. Jeho knihy jsou vždy určitým druhem jeho vnímání světa. Taví skrz sebe realitu.”

„I autor hororů píše přece to, co jeho napadne, je to jeho fantazie, z čehož plyne, že například půvabného Nesboa je třeba se lehce bát. Nedávno jsme seděli s Michalem Vieweghem a Mára Vašut převyprávěl úžasné setkání s fascinující dívkou. No a my dva s Michalem málem šli do losu, kdo si tu historku vezme.”

„Autor skrz sebe, jako přes cedník, drolí to, co ho někde zaujme. A už je jedno, jestli to je les, nebo příběh ženy, která sedí vedle v kanceláři. Právě ve svém ,holčičím‘ světě nacházím plno inspirace, je pro mě velmi svébytný a zajímavý, naprosto rozdílný od toho mužského, kde mi vhled jistě chybí.”

„Sice ve střední Evropě je ona proklamovaná rovnoprávnost pokročilá, ale myslím, že je nutné mít neustále na mysli, jak vypadá postavení žen na jiných kontinentech, v jiných vírách. A hlavně také nezapomenout, že třeba v jednom švýcarském kantonu získaly ženy volební právo až v roce 1996, je to sice výjimka, možná snad i zábavná…”

„Smutné ale je, že ani v naší zemi stále nejsou platební podmínky rovnocenné a mateřství se myslím s otcovstvím jistě srovnávat nedá, byť obě role jsou převelice důležité a ani jedna by neměla chybět. Od Ústavního soudu teď při rozchodu klidně můžete dostat střídavou péči, zcela zákonně, ale kdo vrátí do každodenní praxe chiruržku, která byla na mateřské?”

„Neznám ideální rozdělení, jen to překrývání dávno daných archetypů nemyslím, že může, v rámci rodiny, fungovat. Jaká je ale cesta pro současnou dobu, aby se z našich dětí nestaly položky, to vážně netuším. Možná nás vývoj společnosti sám poučí. Snad.“

Jako příklad ne úplně rovnocenného rozprostření sil uvádí čtení pro veřejnost. „Je to legrační, letím na veřejné čtení někam do knihovny třeba v Oloumouci v hektice z redakce, kde pracuji, s dcerou Bibianou, která se vedle mě učí, a pak se opět v hektice vracím domů venčit zvířata, vařit večeři, zcivilizovat dům a zkontrolovat redakční proces.”

„Muž spisovatel si tam dá vínko, případně i přespí, okouzlí čtenářky, prostě na pohodu. Jsou to samozřejmě tátové od rodin, ale doma mají manželku, která se postará. Upřímně, ráda bych takovou manželku třeba na měsíc brala,“ směje se.

Může to vypadat jako stěžování, ale není tomu tak. Bára Nesvadbová by neměnila. Je šťastnou maminkou čtrnáctileté dcery a už patnáct let šéfredaktorkou ženského módního časopisu.

„Mateřství je pro mě neopakovatelná zkušenost. Mám jedno dítě, i když jsem si jich celoživotně přála víc. Nezažila jsem větší radost než koexistenci v dětském kolektivu. Ale až v dost pozdním věku jsem zjistila, že jsem trombofilik, kdybych to věděla dřív, bylo by plno věcí v mém životě zřejmě jinak a asi bych nenapsala těch vašich zmiňovaných deset knih, ale s pomocí warfarinu měla další děti. Beru Bi jako největší dar od světa, pánaboha i osudu.“

Není obvyklé, aby v čele módního časopisu vydržela šéfredaktorka tak dlouhou dobu. Bára Nesvadbová má podle svých slov velké štěstí na kolektiv. „Jsme spolu těch 15 let a máme se rádi. Nikdy mě nikdo nezklamal, moji kolegové jsou skvělí lidé. Jsme přátelé. Za ta léta se umíme tolerovat za každé situace,“ říká.

Podle ní není lepšího zaměstnance než máma malých dětí. Sama do redakce nastoupila, když byla těhotná a měla možnost pracovat z domova. „Mému zaměstnavateli bylo jedno, kdy budu pracovat, jestli ve dne, nebo v noci, chtěl vidět výsledek. Dal mi volnost a důvěru. Snažím se jeho velkorysost splácet ostatním,“ vysvětluje.

Na názor některých, že jí jako spisovatelce spojení s módním průmyslem škodí, reaguje s úsměvem. „Jsem přesvědčená, že to lze skloubit. Nemám ráda rychlé soudy, postavené na klišé. Móda nemusí být vnímaná jen jako konzum, ale jako druh umění. Jasně že je pravda, že šaty člověka nedělají, to je samozřejmě nesmysl. Těšit však mohou. A zároveň prostřednictvím lesklého časopisu se dá dělat spousta dobrých věcí. Za tu dobu, co se věnuji neziskovému sektoru, jsme i díky časopisu pro handicapované získali 7,5 miliónu korun! To by se mi bez média a dobrých kolegů nikdy nepodařilo,“ říká.

Dvě její knihy byly zfilmovány. První, Bestiář, režisérkou Irenou Pavláskovou, Pohádkáře natočil Vladimír Michálek. Protože Laskonky nejsou jeden ucelený příběh, ale 26 fejetonů či povídek, film spisovatelka neměla v plánu.

„Velmi dobře se mi dělalo s Vladimírem Michálkem, mám ho ráda. Milovala jsem jeho film Je třeba zabít Sekala, proto jsem ho tehdy oslovila. Když jsme se s producentkami bavily o Pohádkáři, padala různá jména režisérů. Skončily jsme na otázce, kdo dokáže v Čechách natočit vášeň tak, aby byla spalující. Ne směšná. A jediný, kdo mi tam seděl, byl Vladimír. Ani jsem si tenkrát nemyslela, že by kývl. Začali jsme si o tom povídat a natočil to. Pro některé zcela jinak, než je kniha. Pro některé zcela špatně. Pro některé úžasně. Neumím být kritikem. Mám ten film ráda. I Vladimíra. Tedy jeho víc,“ říká s úsměvem.

„Teď se spolu bavíme o jedné novele z knížky Přítelkyně, která je o neviditelném, tichém, postupném domácím násilí. O manipulaci. O přerodu silných žen v postavičky, které jsou vláčeny okolnostmi. Ale víte, jak teď vypadá český filmový svět. ,Prosím něco ve stylu Bridget Jonesové,‘ je objednávka producentů. A to jistě není úplně téma, co jsem zmínila,“ říká trochu skepticky.

Nabízí se otázka, zda jsou maminka a dcera prvními čtenářkami Bářiných knih, když spolu žijí. To však odmítá. Vysvětluje, že dceři je čtrnáct, to ještě není její literatura. „Táta četl moje texty. Pak taky Magdalenka Dietlová. Ale hlavně moje nakladatelka. U Laskonek byla první čtenářkou Jitka Čvančarová. V létě, na kamenech u vody. Bavily ji. Naštěstí.”

„Máma sice čte úplně všechno, co jí předám, ale moc na její názor nemůžu dát, je to přece jen milující maminka. Bojí se, že bych si mohla ublížit nebo že si do mě někdo kopne, má to obranné vnímání věcí kolem mne. Jako každá máma. Ale přesto, že je moje máma psychiatr, má ke mně snad zdravý vztah,“ směje se.

Mnoho lidí by asi bralo jako výhodu mít doma psychiatra stále po ruce. I když se říká, že to nejde. „Máma dokonce jednou vyrobila ceduli: Doma neléčím. Myslím ale, že nevědomky se to děje neustále. Nikdo není stroj. Možná tam je jádro mého vyprávění příběhů. Doma se pořád něco analyzovalo. Naši měli stejnou profesi a stejné vzdělání – medicínu. Táta dělal převážně skupinovou terapii, máma individuální. Byla to nekončící série příběhů a případů. Takže pro mě vlastně není žádné prostředí dost divné,“ říká Bára Nesvadbová.

Sama Bára je pozitivní, zářivá, ale její poslední kniha má v sobě kromě vtipu i smutek. „Paradoxně, ač se snažím být veselým člověkem, seč můžu a beru za svou povinnost rozveselovat lidi kolem sebe, tak vlastně ani nevím proč, už nepíšu s lehkostí, možná to je věkem. Nakladatelka mi často předhazuje, že texty jsou čím dál víc těžší. Věk ale přece nese také nějaké poznání. To je spravedlivé. A ve čtyřiceti jsme ve vhledu do dalších let ještě miminka. Ta zásadní poznání, že život není žádná sranda, ta nás teprve čekají,“ nabízí svůj pohled Bára Nesvadbová.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: