Než v roce 2000 dostala Českého lva za roli Marie ve filmu Musíme si pomáhat, byla neznámou slovenskou herečkou. "Vypadá křehce, ale je to drsná horalka," hodnotí ji režisér oceněného filmu režisér Jan Hřebejk. "Ale to se přece nevylučuje, ne?" měkce odpovídá Anna, které by nikdo čtyřicítku nehádal, natož pak o pět let víc.

Vyrůstala ve Vrátné dolině, nedaleko Terchové, odkud pocházel Jánošík. "Krást bych nedokázala, ale možná to sociální cítění máme společné," směje se.

Její rodiče tam působili jako ředitelé hotelu. Takže žádná chaloupka, žádný drsný život.

"V dětství jsem chtěla být jedním z vesnických dětí. Ale neměli jsme ani krávu, abych mohla chodit na pastvu! A protože k nám jezdilo hodně českých turistů, mluvili jsme s kamarády česky a hráli jsme si na Čechy. To byla naše nejoblíbenější hra."

Na maminku vzpomíná jako na krásnou a hodnou ženu, která ráda vařila, na tatínka, který zemřel, když Anně bylo sedmnáct, zase jako na přísného, ale veselého a společenského člověka. "Chtěl mít ze mě právničku. Ale ještě mě stihl vidět, když jsem poprvé vystoupila na jeviště. Bylo to v Púchově, kde jsem chodila na gymnázium a do ochotnického kroužku."

Bolek Polívka byl pro Annu jeden z nejlepších filmových partnerů

Jako holka milovala české seriály, obdivovala Hanzlíka, Abrháma... Právě s ním se po letech sešla při natáčení filmu Konečná stanice. "Hrála jsem lehce retardovanou uklízečku záchodků, on zas bývalého šoféra, co pořád postává na zastávce. Byli jsme roztomilý pár!"

To už z ní byla profesionální herečka, která za sebou měla působení v Trnavě a s úspěchem dobyla i Bratislavu. Tam ji v roce 1999 objevil Jan Hřebejk pro svůj film Musíme si pomáhat, kde ztělesnila hlavní ženskou roli. "Natáčení bylo skvělé," vzpomíná. "Ve scéně, kdy se na mě měl sápat, vydržel Jarda Dušek všechny mé opravdovské facky a kopance. Myslím, že měl dokonce modřiny, ale nepřiznal to." A jaký byl Bolek Polívka coby filmový manžel? "I po těch letech musím říct, že byl jeden z těch nejlepších filmových partnerů, jaké jsem v životě měla. Galantní, skvělý spoluhráč. Pomáhal mi, učil mě mluvit."

V době natáčení bylo Anně čtyřicet. Byl to pro ni zlomový věk? "Neměřím čas na roky, jako spíš na významné události. A tenhle film pro mě významný byl."

Následovala vlna popularity i nabídky práce v Čechách. Loni se objevila ve filmu Sluneční stát. Tentokrát na rozdíl od Hřebejkova filmu nehrála tichou a klidnou manželku, ale rozvedenou alkoholičku, která se živí sexem po telefonu. V první chvíli byla nabídkou zaskočena. Divila se, že si na tuhle roli vybrali právě ji. "Ne, nevím, jak to probíhá na erotických linkách," vrtí hlavou, "ale jsem přesvědčena, že tak, jak jsem to zahrála! Protože po premiéře za mnou přišlo dost chlapů a žertem se ptali, jestli jim někdy taky zavolám." V Místě v životě ztvárnila usměvavou místostarostku Petru Janatovou, která není ambiciózní političkou, spíš se ráda stará o lidi ve svém okolí. I Anna Šišková se občas veřejně vyjádří. Naposledy se podepsala pod petici za odvolání slovenského ministra kultury.

Politiku poznala i z jiné strany: slovenský prezident Gašparovič ji spolu se zhruba stovkou umělců už několikrát pozval na hrad k novoročnímu přípitku. "Je tam vždy o mnoho víc mužů než žen," prozrazuje Anna, "a já vždycky přemýšlím, jestli je mužů pozvaných víc, nebo ženy jednoduše nepřijdou, jako jsem to letos udělala já." To zůstala v Praze se svým novým přítelem, režisérem Jiřím Chlumským, se kterým se poznala právě při natáčení seriálu Místo nahoře.

Rozchod s manželem bohužel ukončil i jejich filmovou spolupráci

Její hrdinka Petra Janatová prochází v seriálu rozvodovou krizí. I Anna má jednu za sebou - se slovenským režisérem Jurajem Nvotou. Žili spolu čtrnáct let a za tu dobu mnohokrát spolupracovali v divadle i v televizi. Před čtyřmi lety ji Juraj Nvota obsadil i do svého prvního celovečerního snímku Kruté radosti. Tam jí byl filmovým partnerem Ondřej Vetchý, se kterým se teď sešla v seriálu Místo v životě. Krátce po dokončení snímku se Anna Šišková a Juraj Nvota rozvedli. "Natáčení tohoto filmu byla doba, kdy jsme si asi nejvíc rozuměli. To, že jsme se s Jurajem rozešli, bohužel ukončilo i naši spolupráci." Vychovali spolu dvě dcerky. Mladší Tereze je osmnáct, starší Dorotě čtyřiadvacet. Ostatně ta už není úplně neznámá. Mohli jsme ji vidět ve filmech Děvčátko nebo Perníková věž.

"Dorotka se ale necítí být herečkou, to si jen zkusila. Je to multitalent. Skládá hudbu k divadelním představením, vydala svoje CD, má pravidelnou rubriku v jednom nebulvárním týdeníku, hned vedle pana Lasici. Vždycky jsem jí nechávala volnou ruku, takže ani k herectví jsem ji nijak netlačila a neradila jí. Jen když byla nějaká věc hotová, řekla jsem svůj názor, co se mi líbí a co ne."

Své dcery se snažila vychovávat podobně láskyplně, jako vychovala maminka ji. "Stane se, že přijdou domů z nějaké návštěvy a oči mají navrch hlavy. Mami, diví se, v té rodině se vůbec neobjímají," vypráví o svých herečka. "Jsem ráda, že mám zrovna dcery, přála jsem si děvčata. Vyrůstala jsem jediná mezi čtyřmi bratry." 

"V dětství jsem chtěla být jedním z vesnických dětí. Ale neměli jsme ani krávu, abych mohla chodit na pastvu!"

V seriálu Místo v životě hraje matku dospívajícího syna a připouští, že i to má své půvaby. Říká, že jí při natáčení došlo, jak je příjemné mít syna. "Máte pocit, že vám vyrůstá ochránce, který si vás váží a stojí při vás. Děvčata odletí, občas od mámy chtějí poradit, ale většinou žijí pro svou rodinu."

A v čem jsou dnes děti jiné než jejich rodiče? "Myslela jsem si, že jsou úplně jiné. Ale když jsem jednou při úklidu našla povídku své starší dcery, pochopila jsem, že i ti na první pohled sebevědomější a drsnější mladí mají úplně stejný vnitřní svět, jako jsme měli my. Jen se musejí projevovat tvrději."

Dnes pendluje Anna Šišková mezi Bratislavou, kde hraje v Astorce a Radošínském naivním divadle, a Prahou. Zde vystupuje ve Švandově divadle. "Takže mám tak čtrnáct představení do měsíce v Bratislavě, čtyři v Praze a do toho natáčím nový český seriál Eden. A v noci se přesouvám. Je to hrozně vyčerpávající, hlavně když nasněží. To jedu i sedm hodin. Ale jinak to zvládám za tři!"

V připravovaném seriálu Eden se zpočátku živí jako prostitutka, která ale pomáhá policistům. Nakonec začne pracovat v policejním baru jako servírka. "Je to taková živá postava, která si ráda zakouří třeba trávu!" prozrazuje herečka.

"Herec je tím lepší, čím víc toho prožil ve vlastním životě."

Křehce vyhlížející blondýnka, která své odpovědi špitá a tvrdí o sobě, že je stydlivá, dokáže na jevišti řvát jak tur a vylovit ze sebe převratné emoce. "Herec je tím lepší, čím víc toho prožil ve vlastním životě. Nemusí projít právě tou zkušeností, kterou hraje. Pravda je, že čím víc bolesti člověk prožije, tím spíš pochopí postavy, které něco trápí. Zralí lidé bývají i zralými herci," myslí si.

Ve Švandově divadle ve hře Ženy mezi nebem a zemí například ztělesnila neúspěšnou herečku, která je ochotná udělat cokoli, aby její sedmiletý syn Jašek vylezl zpod stolu, kde se schovává už řadu týdnů po bolestném rozvodu rodičů. Když jí tu roli nabídli, hned jí vyvstaly vlastní prožitky coby herečky a matky.

"Doteď si pamatuju, jak mě trápilo, když jsem odcházela do práce a musela jsem nechat děti u paní na hlídání," vzpomíná.

V divadle Astorka zase ve slovenské hře Přítelkyně hraje stárnoucí a dost vyšinutou ženu. "Svoje role vždycky hodně prožívám a tahle mi fakt dává zabrat! Nikdy nechodila do práce a je zcela závislá na svém manželovi. A to je moje noční můra: být na někom závislá."