Vzpomenete si na svou první návštěvu Prahy?

Bylo to v sedmé třídě na školním výletě, jeli jsme nočním vlakem, což byl sám o sobě zážitek.

Pamatuji se, že když jsme jeli nakupovat do Bílé labutě, ztratili jsme v metru spolužačku. Ozvalo se Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají a ona nestačila nastoupit. Učitel jí akorát stačil ukázat na prstech TŘI, že má pak vystoupit na třetí stanici. Jako herec jsem tu poprvé vystupoval někdy v roce 1997 s Radošinským naivním divadlem.

Překvapilo vás něčím pražské publikum?

Ve hrách Stanislava Štepky (zakladatel a umělecký šéf Radošinského naivního divadla – pozn. red.) je hodně čistě slovenských historických souvislostí a reálií – zjistili jsme, že pražský divák se směje jinde než bratislavský nebo košický.

Zaujalo mě to. Se slovenským divákem se už dobře známe, těžko se vzájemně překvapíme. Přijedeme ale do Ostravy nebo do Třince, a diváci tam najednou reagují na jiné věci. Je to hrozně zajímavé a oživující.

S Radošinským naivním divadlem už spolupracujete dlouho.

Oslovili mě ve čtvrtém ročníku, protože jsem se jim hodil do dvojrole Smrti a Konferenciérky v inscenaci Tata. Bylo to zároveň moje absolventské představení. Stále tam účinkuji v Malém velkém muži, v inscenaci o Štefánikovi, mám tam asi šest rolí. Mezitím jsem hrál i ve Slovenském národním divadle, v Astorce, pak v muzikálech na Nové scéně.

Jak jste se dostal do pražského Národního divadla?

Zatím jsem se všude dostal tak, že mě pozvali. (smích) Režisérské duo SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) mě už znalo, odpovídal jsem jejich představě Vodníka. Všimli si mě někdy před deseti lety v tanečním představení 100 Wounded Tears, kde účinkovalo šest tanečníků a já jako herec. Bylo to velmi kruté představení a zároveň nesmírně živelné a fyzicky náročné.

„Skutři“ mi na základě toho nabídli titulní roli ve svém muzikálu Quasimodo. Naše spolupráce pokračovala muzikálem Mauglí, tanečním představením Orfeus s bratry Bubeníčkovými a inscenací s mezinárodním obsazením Bouře, inspirovanou Shakespearem.

I na letošních Letních shakespearovských slavnostech zamotá v roli škodolibého elfa Puka v komedii Sen noci svatojánské lidskými osudy.

I na letošních Letních shakespearovských slavnostech zamotá v roli škodolibého elfa Puka v komedii Sen noci svatojánské lidskými osudy.

FOTO: Viktor Kronbauer

Jaké byly vaše pocity při vstupu do zlaté kapličky?

Vznešený pocit mi kazilo zklamání, že nejsem první.

Jak to myslíte?

Prý ve zdejší činohře jedna slovenská herečka někdy v šedesátých letech vystupovala.

Jako etnickému Maďarovi vám však prvenství jistě patří.

Určitě! Obsadit Maďara do Kytice Karla Jaromíra Erbena chtělo od SKUTRU odvahu. Erbenův Vodník je další podivná bytost, kterou ztělesňuji. Není zrovna upovídaný, žádné dlouhé české monology tam nehrozily.

Na scéně Národního divadla jako Vodník v Erbenově Kytici. Matku a dceru ztělesnily Taťána Medvecká a Anna Fialová.

Na scéně Národního divadla jako Vodník v Erbenově Kytici. Matku a dceru ztělesnily Taťána Medvecká a Anna Fialová.

FOTO: ND – Pavel Hejný

Zato klade poměrně velké fyzické nároky.

To ano, musím si udržovat fyzickou kondici, což ale systematicky dělám už dvanáct let. Režiséři tedy věděli, co v tomhle smyslu ode mě mohou očekávat. Po jejich Quasimodovi mě nemohlo nic překvapit: zpíval jsem v těžké masce, která se nesměla odlepit, zavěšený v šestimetrové výšce hlavou dolů.

Druhá věc je, že Vodník je na scéně do půli těla nahý. Když jsem viděl návrh kostýmu, hned mi bylo jasné, jakou dietu zahájím, aby se na mě dalo dívat. (smích)

Co pro to děláte?

Jednak mám osobního trenéra, jednak se snažím správně se stravovat. Jenže během generálkového týdne přinese nějaká milá kolegyně do šatny cukroví nebo zákusky, po nějaké těžké zkoušce vám rupnou nervy a nacpete se k prasknutí.

Máte před premiérou nervy?

Kolem mě je tolik nervozity, že k tomu nemusím přispívat. Považuji to za zbytečný výdej energie. Zpočátku jsem byl velký trémista, protože jsem vůbec netušil, jak to dopadne. Nazkoušeli jsme komedii, obecenstvo zaplní sál a vy nevíte, zda a kdy se začnou smát.

Jak jste přišel ke své obdivuhodné češtině?

Do vody mě před deseti lety hodil Michal Horáček, když mě obsadil do své hudební hry Kudykam, kde jsem v titulní roli alternoval s Vojtou Dykem a Karlem Dobrým. To byla opravdu výzva, protože pan Horáček prošpikoval své texty archaickými výrazy, které jsem musel dešifrovat.

Třeba nepeskujte mě – co mám s tím člověkem dělat, když ho nemám peskovat? Nebo hladiny se čeří: dovtípil jsem se celkem rychle, co se děje s hladinami, když se čeří, ale zazpívat to pro mě nebylo úplně lehké.

Hned potom přišla titulní role ve hře Merlin ve Švandově divadle, kterou režíroval můj ročníkový režisér z bratislavské divadelní fakulty Dodo Gombár. Výhoda byla, že jak Kudykam, tak Merlin, jsou bytosti, které nepocházejí z tohoto světa, takže u nich nějaký akcent nevadí. Hodně jsem se ale snažil. Nesnesu pomyšlení, že by divák, který si zaplatil, odcházel nespokojen.

Jako vládce pekel v pohádce Čert ví proč (2003) se Štěpánem Kubištou a Táňou Pauhofovou.

Jako vládce pekel v pohádce Čert ví proč (2003) se Štěpánem Kubištou a Táňou Pauhofovou

FOTO: archiv ČT

Kdy jste vlastně stál poprvé na jevišti?

V Košicích ve druhém ročníku na elektrotechnické průmyslovce. A od té doby jsem z jeviště neslezl. Bavilo mě bavit lidi a bylo mi jedno, v jaké roli nebo žánru. Těšilo mě, když jsem udělal na jevišti nějakou srandu a spolužáci se smáli.

Pár dnů před maturitou jsem jel na konkurz do oblastního divadla v Komárně. Když mě vzali, bylo mi jasné, že transformátory a generátory mým osudem nebudou. Nakonec jsem však zakotvil v maďarském divadle v Košicích, které byly přece jenom blíž od Malého Kamence, odkud pocházím.

Neuvažoval jste o studiu v Budapešti? Na bratislavské fakultě jste jistě musel překonávat jazykové překážky.

Celé dětství jsem sledoval maďarské televizní kanály a viděl, kolik tam je úžasných herců, takže mě to ani nenapadlo. Co bych tam dělal? Ke studiu na bratislavské škole múzických umění mě dokopali kolegové z divadla. První dva tři měsíce jsem ve škole se slovenštinou bojoval.

Pociťoval jste kvůli tomu nějaké příkoří?

Ne, s mým jménem bylo každému jasné, kdo jsem. Zpočátku nedokonalou slovenštinu jsem vždycky překryl herectvím, ke kterému maďarský akcent patřil. Těm, kdo mně nabízeli práci, to evidentně nevadilo.

Do srdcí českých filmových diváků jste se zapsal jako Lucifer v pohádce Čert ví proč.

Došlo k tomu náhodou. Doprovázel jsem kamaráda, který tam šel na konkurz na roli prince. Konkurz organizoval pomocný režisér filmu Musíme si pomáhat a chtěl jsem ho pozdravit.

„Když už jsi tady, tak vyplň tenhle formulář,“ povídá mi. Dopadlo to tak, že mi režisér Roman Vávra oznámil, že budu hrát Lucifera.

Jako židovský uprchlík najde útočiště u manželů, které v Hřebejkově filmu Musíme si pomáhat hráli Bolek Polívka a Anna Šišková.

Jako židovský uprchlík najde útočiště u manželů, které v Hřebejkově filmu Musíme si pomáhat hráli Bolek Polívka a Anna Šišková.

FOTO: archiv ČT

Vaše role v Musíme si pomáhat se naprosto vymykala komickým rolím, které jste dosud ztvárnil.

Udivilo mě, že mám najednou možnost hrát dramatickou, až tragickou postavu. Konečně jsem mohl ukázat, že jsem vlastně tragéd. Nejnáročnější bylo, že jsem po natáčení jel zpátky do Bratislavy, kde jsem večer odehrál nějakou komickou roli, a zase se druhý den vrátil k osudu židovského mladíka na konci války.

Podobná situace se opakovala s filmem Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který jsme teď dotočili. Hraji tam zarputilého komunistu, který se po válce mstí za útrapy prožité v koncentráku, protože se domnívá, že mnozí lidé v jeho vesnici v tom měli prsty.

Pouštíte si tyhle emočně náročné role k tělu?

To si nemohu dovolit. Po natáčecím dnu mě odvezou a hraju někde jinde něco úplně jiného. Musím rychle přepnout. Nejsme v Hollywoodu, kde stačí natočit jeden film, na který mohu vynaložit veškerou energii, protože nic jiného už pak nemusím třeba rok dělat.

Jack Nicholson určitě nemusí vedle natáčení hrát v několika divadlech, běhat na poštu pro nevyzvednuté zásilky, shánět instalatéra, chodit nakupovat…

Vy asi nejste materiální člověk.

Jsem narozený ve znamení Panny, a tak mám rád kolem sebe pořádek. I ten materiální, abych se o materiálno už nemusel víc starat. Jako typická Panna jsem i šetrný, ale dobré jídlo, fitness a kulečník si dopřeju. Kulečník hraju závodně.

Co vás k němu přivedlo?

Že to musíte trefit naprosto přesně. Zase se v tom projevuje ta puntičkářská Panna.

Puntičkářství není pro život úplně komfortní vlastnost.

To není. Jsem hrozně netrpělivý vůči jiným. Všechno bych udělal jinak a lépe. (smích)

V připravovaném filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu o válečných a poválečných osudech vesnice v pohraničí ztělesnil muže prahnoucího po pomstě.

V připravovaném filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu o válečných a poválečných osudech vesnice v pohraničí ztělesnil muže prahnoucího po pomstě.

FOTO: Bontonfilm

Tak i proto žijete sám?

To nevím, zda to s tím úplně souvisí. Postupem času jsem zjistil, že nedokážu udržet dlouhodobý vztah, a když jsem byl nějakou dobu sám, zjistil jsem, že mi to vlastně nevadí. Programový samotář ale nejsem: v celibátu jsem nežil ani nežiju.

Hnízdící instinkty nemáte?

Ne, ty mi zcela chybí.

Mohla v tom sehrát roli tragická smrt vaší o rok starší sestry, jíž jste byl svědkem, když vám byly čtyři?

Možná. Po určité době však zůstanou jen vzpomínky. Nemůžu žít po zbytek svého života s vědomím ztráty, kterou jsem v dětství zažil.

Hráváte i maďarsky?

Minulou sezonu jsem se v Košicích vrátil do jedné inscenace.

Ve filmovém dramatu Učitelka hraje otce, který se postavil manipulativní třídní učitelce v podání Zuzany Mauréry.

Ve filmovém dramatu Učitelka hraje otce, který se postavil manipulativní třídní učitelce v podání Zuzany Mauréry.

FOTO: archiv ČT

Jaké to po letech bylo?

Těžké, protože jsem maďarštinu na jevišti dlouhou dobu nepoužíval. Najednou se vynořily výrazy a slovní spojení, které jsem už skoro zapomněl. Bydlím v Bratislavě a tam moc nemám s kým maďarsky mluvit.

Když se s nějakým Maďarem ve společnosti potkám, bývají u toho většinou i slovenští přátelé, a tak se stejně mluví slovensky.

Většinu léta strávíte na Letních shakespearovských slavnostech. Máte hraní pod širým nebem rád?

Mým prvním „letním Shakespearem“ byl Antonius a Kleopatra, teď už čtvrtý rok hraji Puka ve Snu noci svatojanské. Je to zábavné, různá rozptýlení, parazitní zvuky při hraní pod širým nebem mi v téhle roli pomáhají: můžu je komentovat, pointovat. Puk je v tomhle vděčná role. Divák se musí bavit, když se nám to nepodaří, jsme zbyteční.

Je pro vás hraní v Česku jakoby jiná profese?

To nesmí. Stejné by to bylo, kdybych hrál v Drážďanech nebo ve Stockholmu. Všude musím diváka přesvědčit, že to, co hraju, je pravda.

Může se vám hodit na Firmy.cz: