Teorie podivnosti je váš první velký román. Čím to, že jste začala psát relativně pozdě?

Nebyl čas. Teprve když jsem se odvážila odejít na volnou nohu, začala jsem s tvorbou pro děti. Někde jsem četla, že romány by měli psát lidé až po padesátce.

Nežila jsem s pocitem, že mi něco utíká. Dnes jsem ráda, nezůstaly za mnou nepovedené prvotiny. Měla jsem dost času nasbírat zkušenosti životní i řemeslné.

Jak takové sbírání zkušeností probíhá?

Řemeslo jsem se naučila překládáním anglické literatury. Byla to ta nejlepší škola. Když překládáte, nimráte se v textech, každou větu rozebíráte na nejmenší složky a znovu skládáte. Musíte si umět poradit se slovními hříčkami, s vtipy i se samotnou zápletkou, být věrným sluhou autora, nepoškodit ho. Člověka to naučí jazykové kázni.

Pomohla mi také práce v rozhlase. Během dvou tří hodin máte zpracovat téma, o němž do ranní porady nic nevíte, a navíc přesně dodržet rozsah. Naučilo mě to zkracovat texty, odlišovat podstatné od balastu.

A životní zkušenosti? Co třeba těžké dětství?

Dětství jsem měla krásné. Vyrůstala jsem jako milovaný jedináček na sídlišti v pražských Bohnicích. Přišla jsem ze školy, hodila tašku do kouta a s klíčem na krku běžela ven.

To dnes mnoho dětí nezažívá…

Je jiná doba. Byla jsem vychované dítě, které se dobře učilo, přesto jsem měla možnost poznat uličnictví a dobrodružství, z čehož čerpám.

S kamarády jsme probíhali panelákovými sklepy, s kamarádkami volaly klukům a telefon hned zase pokládaly, a ti drsnější z nás z balkonu ve dvanáctém patře házeli na lidi vajíčka, později třeba i kouřili ve strojovně výtahu.

A já bych tipovala, že jste strávila raná léta nad knížkami.

Ke knížkám mě rodiče vedli, ale vlastně se jim to moc nedařilo. Otec z toho byl nešťastný. Často jsem slýchala takové to rodičovské „já v tvém věku“.

Táta měl jako dítě funkci ve školní knihovně, byl to velký čtenář. Do knihovny pak nutil chodit i mě. Rád srovnával, kolik knih si za měsíc půjčil a přečetl on a kolik já. Nevycházela jsem z toho dobře. (směje se)

Spisovatelka se svou cenou. Magnesii Literu za prózu získala za první velký román.

Spisovatelka se svou cenou. Magnesii Literu za prózu získala za první velký román.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Kromě angličtiny jste vystudovala serbistiku. To není úplně obvyklý obor. Jak jste se k němu dostala?

V mládí jsem pobývala v Bělehradě. Otec tam pracoval jako zástupce Československých aerolinií. Psal se rok 1991, byla jsem ve třetím ročníku gymnázia. Díky tomu jsem se naučila srbsky.

Jak na Bělehrad počátku devadesátých let vzpomínáte?

Když jsme tam přijeli, měla jsem oči navrch hlavy. Koupila jsem si levisky a šminky, chodila za školu na cheesburger do McDonaldu, poslouchala západní muziku. V Česku se všechno teprve rozjíždělo.

Ovšem během roku, který jsem tam strávila, se poměr mezi Bělehradem a Prahou v tomto směru obrátil. Zatímco v Česku západní zboží přibývalo, v Bělehradě mizelo.

Protože se blížila válka?

Ano, večerní zprávy byly prodlouženy na hodinu a tvořily je převážně záběry rozstřílených a rozbombardovaných domů. Když v roce ’92 přišly sankce OSN, poslal nás táta zpátky do Československa. Brzy se do Bělehradu kvůli válce přestalo létat, takže odjel i on.

Mluvíte o tom celkem klidně. Nebáli jste se?

Když v té oblasti žijete, vnímáte to jako normální. Střelbu jsme za celou dobu slyšeli jen jednou, z dálky na venkově. Bombardování Bělehradu přišlo až po našem odjezdu.

Pojďme se vrátit k vaší tvorbě. Interpretovat román Teorie podivnosti není úplně snadné. Jak byste ho čtenářům přiblížila?

Obsahuje několik rovin, každý si může najít tu, která mu nejvíc konvenuje. Dá se číst jako milostný román i jako detektivka, setkala jsem se dokonce s označením sci-fi.

Fantaskní motivy v něm vnímám spíš jako magický realismus hraničící s přesahem do duchovní sféry. Někdo ho čte jako humoristický román či satiru na současnou společnost. Blahobytnou a zároveň bezcílnou. Psát jsem chtěla hlavně knihu o hledání lásky a smyslu života.

Podat generační výpověď vaším cílem nebylo?

Ani ne. Hlavní hrdinka Ada je mi sice generačně blízká, ale důvodem je hlavně moje snaha udělat co nejméně chyb. Když knihu zasadíte do doby, v níž jste sama žila nebo žijete, je to snazší.

S kolegyněmi Zuzanou Dostálovou (uprostřed) a Alenou Scheinostovou (vpravo) napsala knihu Johana.

S kolegyněmi Zuzanou Dostálovou (uprostřed) a Alenou Scheinostovou (vpravo) napsala knihu Johana.

FOTO: archiv Pavly Horákové

Silnou generační výpovědí je ovšem kniha Johana, na níž jste spolupracovala s Alenou Scheinostovou a Zuzanou Dostálovou. Hlavní hrdinka je představitelkou generace takzvaných Husákových dětí stejně jako vy. Jak byste svou generaci charakterizovala?

Byli jsme zasaženi drsnou, institucionální výchovou, chodili do ranní i odpolední družiny, jezdili na pionýrské tábory, nikdo se s námi moc nemazal. Možná i díky tomu jsme ve srovnání s dnešní mladou generací mileniálů socializovanější, umíme se uskromnit.

Snažíme se vycházet lidem vstříc, říkáme prosím a děkuju. Nechci ale, aby to vyznělo jako vzpomínání na dobu, kdy „tráva byla zelenější“.

Klidně pokračujte…

Dnešní dvacátníci a mladší třicátníci fungují hůř ve společnosti. Nastoupí třeba do nové práce a ještě ve zkušební době si odjedou na dovolenou…

Přesně to jsem udělala, když jsem nastoupila do redakce Práva. Co dalšího?

Slečna si třeba nepřijde do práce, protože se zrovna rozešla s přítelem. Nebo nastoupí na vysokou školu a nedokončí ji. Pak na druhou vysokou školu a opět ji nedokončí.

S penězi jsme nakládali zodpovědněji. Brala jsem jako samozřejmost odkládat si část výplaty na spořicí účet, šetřit na byt. Co se týká spotřebních věcí, žili jsme skromně.

Dopřávat si požitky, jako jsou drahé kávičky, pro nás neexistovalo. Dnes už si to kafe za padesát korun klidně dám, ale ještě nedávno jsem se zdráhala.

Moje mladší sestra by v kavárně, kde vzniká tento rozhovor, už měla objednané toasty s avokádem a rozhlížela by se po dortíku s chia semínky. Je ročník ’95.

To je přesně ono. Nevidím v tom zkázu světa, ale nelze si nevšimnout, že hodnoty té generace jsou jinde.

Jak vidíte současné české muže? Jako krásná žena je nejspíš horko těžko odháníte.

Spíš se mě bojí. Zdejší muži nemají dost sebevědomí a paradoxně to maskují sebevědomím přehnaným.

Šla jsem nedávno kolem krámku s italskými delikatesami. Stál před ním vyfiknutý italský prodavač v nažehlené zástěře a košili, učesaný, dobře ostříhaný. Vyzařovala z něj zdravá sebejistota. A nejde jen o cizince ze Západu.

Ukrajinský prodavač pizzy vám tu pizzu prodává, jako by vám prodával mercedes. Je rád, že tady dostal práci a váží si jí. Tohle u Čechů nevidíte.

Čím to podle vás je?

Čeští muži ztratili hrdost na manuální práce. Každý by tady chtěl být ředitel. A jakmile ředitelem není, rezignuje. Špatně se obléká, nosí přerostlé vlasy, nedbá o sebe a lituje se.

Ráda bych kolem sebe viděla spokojené, sebevědomé muže žijící s pocitem, že se jim pracovně daří, ať už dělají cokoli. Že je jejich život naplněný. Pak mohou být velkorysí vůči světu i vůči své ženě. Pokud toho nedosáhnou, stávají se malichernými.

Nemohou za to i ženy?

Ženám, které jsou po staletích utlačování dravé a hladové po seberealizaci a ekonomické nezávislosti, bych to nevyčítala. Znám několik případů, kdy se muži ke svým úspěšnějším ženám chovají odporně. Před odchodem ze společné domácnosti vyluxují konto, nebo se třeba žena až při rozvodovém jednání o alimentech doví, jaký byl skutečný plat jejího manžela.

Nedostatek velkorysosti a velkodušnosti českých mužů je zhoubný nejen pro jejich okolí, ale i pro ně samotné.

Demonstrace v Bělehradě. Kvůli začínající válce se vrátila do Čech.

Demonstrace v Bělehradě. Kvůli začínající válce se vrátila do Čech.

FOTO: archiv Pavly Horákové

Z vašich knih i našeho rozhovoru je patrné, že silně vnímáte svět kolem sebe. Není to vyčerpávající?

Vlastně ani nevím. Donedávna jsem myslela, že to tak mají všichni. Z reakcí na knihu Teorie podivnosti jsem pochopila, že věci, které vidím a vnímám jako samozřejmé, třeba energii a specifika různých míst, hodně lidí nepostřehne, všimli si jich až díky četbě.

Každopádně se ale umím odreagovat, třeba šitím šatů. Tyhle žluté, co mám dnes na sobě, jsem si ušila sama.

Jsou krásné. Kde jste se to naučila?

Chodím už pár let do kurzů šití, tvořím si tam pod vedením lektorky. Většinou nic složitého, nemám na to vůbec talent ani neumím moc dobře šít. Vystačím si s osvědčeným střihem šatů, který jen lehce pozměňuji. Na pročištění hlavy zavařené psaním je to ideální.

Může se vám hodit na Zboží.cz: