Jako herecká dvojice jste zabodovali už v kultovním představení Kdo je tady ředitel?, které mělo více než 370 repríz. Ještě se u něj bavíte?

Ano. A stále je vyprodané. Hrajeme ho víc než deset let, takže určitá rutina tam je, ale lidé stále reagují, takže každé představení je trochu jiné. Musím být stále ve střehu a s Michalem speciálně. S ním není na nudu či nějaké podcenění situace prostor.

Je to podobné i v nové hře Smrt mu sluší?

Ta je z divadelního prostředí a ústřední dvojici hrajeme my dva. Náš pan ředitel Hrbek nám psal role na tělo, což se mi, přiznám se, stalo poprvé. Míša hraje úspěšného seriálového herce a já jeho agenta, který ho zastupuje.

Zatímco v Řediteli měl Míša prostoru víc, tady máme všechny výstupy spolu a jsme na sebe totálně navázaní. Je to dané i soukromím. Jsme s Michalem velcí kamarádi. Máme podobný smysl pro humor a navštěvujeme se o dovolených.

Máme potřebu se vídat, i když nepracujeme. Před několika týdny jsme například byli s ratolestmi v Rakousku na lyžích. Bylo to úžasné, čtyři dny azuro. Krásně jsme si to užili. S Michalem se nikdy nenudím. Nevím, jak to má on, ale myslím, že podobně.

Skamarádili jste se tady, ve Švandově divadle?

Ne, známe se déle. V roce 1997 jsem nastoupil na dva roky do angažmá v Činoherním klubu, kde působil i Michal. Nějakou dobu jsme tam spolu hráli, ale už pět let předtím jsme spolu v Ostravě točili seriál. Tam jsme se viděli poprvé, ale ke kamarádství ještě nedošlo. Pět let jsme se potkávali a jen se zdravili.

V té době jsem hrál v jednom představení s Mirkem, jeho bráškou (herec Vladimír Dlouhý – pozn. aut.). Takže jsme o sobě věděli, ale spřátelili jsme se asi před patnácti lety. Pravidelně jezdíme k Michalovi na chalupu, kterou má v nádherné krajině Českého Švýcarska, kde každý rok pořádá setkání pro své kamarády a jejich děti. S majitelem tamní vyhlášené restaurace, výborným golfistou, se chystám zahrát si golf. Zatím to ještě nevyšlo.

Vy jste taky výborný golfista?

Jestli výborný, to nevím, ale tu hru miluju. Je to můj relax a baví mě za každých okolností, i když mi to zrovna moc nejde.

Jak se rodák z Liberce zamiluje do britského sportu?

Přivedl mě k němu kamarád. Když mi bylo čtyřicet, dostal jsem od kolegů z divadla svůj první golfový bag. To jsem ještě nevěděl, zda mě to bude bavit, jen jsem si to zkoušel. Po půl roce jsem však už byl uštknut.

Říká se, že golf buď někoho chytne, anebo vůbec ne. Já jsem ta první varianta. I v divadelní šatně mám golfovou hůl a zkouším si mezi výstupy údery. Bez míčku, pochopitelně. Kolegové už to ani nevnímají, naštěstí.

S Markem Adamczykem jako Sanchem v komedii Don Quijote na festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem.

S Markem Adamczykem jako Sanchem v komedii Don Quijote na festivalu Divadelní léto pod plzeňským nebem

FOTO: ČTK

Nedávno jsem na golf vzal i mrňouse, tedy mého syna Matěje, kterému je šest let. Začíná trénovat v Motole a baví ho to. Uvidíme, jak se to vyvine, ale mít v synkovi parťáka na golf bych si moc přál.

Tenhle sport vyžaduje hodně času, což já, pokud nezkouším, občas mám. A představa, že budu objíždět se synkem česká či příhraniční hřiště, se mi moc líbí.

Matěje jste měl v pětačtyřiceti, tedy trochu později, než je průměr. Byla to velká změna?

Samozřejmě že ano. Jako každý rodič jsem se musel mnoho věcí učit. Nastává jiná zodpovědnost, člověk byl do té doby zvyklý jen na to své.

Ale říkám si, že kdybych byl otcem v pětadvaceti, nevím, zda bych to zvládal. Vždyť jsem byl pořád v divadle. To bylo pro mě na prvním místě. Teď to mám opačně a šlo to přirozenou cestou. Nemusím se do ničeho nutit.

Vychováváte Matěje podobně, jako vychovávali rodiče vás?

S ním se snažím rozpomenout si na doby, kdy bylo šest mně. A vidím se jako v zrcadle. Třeba na těch horách, o kterých jsem se už zmínil. Matěj je lyžařský začátečník. A za den se na lyžích naučil tak, že s námi jezdil na červené sjezdovce i sám na vleku. Když jel přede mnou, všiml jsem si, že mu to jde, ale taky jak už si zajížděl mimo stopu a blbnul s hůlkami. Klukovské frajeřinky! Prostě svoje geny poznávám.

Na lyžích jste musel trávit hodně času, když pocházíte z Liberce!

V zimě pořád. Učili jsme se sami, maximálně se staršími kamarády, co to už uměli. Na Ještědu jsme byli často.

Vracíte se tam?

Ano, jezdím tam jednou dvakrát za rok. Táta už není a maminku mám v Praze, takže za tetou či sestřenkou. Třídní srazy se moc nekonají, naposledy před devíti lety.

Ale v Naivním divadle mám spolužáka z DAMU Marka Sýkoru. To byl můj úhlavní kamarád, se kterým jsem bydlel na koleji. Vždy, když jedu do Liberce, okamžitě si zavoláme a jdeme na pivo, kde probereme úplně všechno.

Mluvíte často o kamarádech. Jsou pro vás důležití?

Ano, velmi. Přes dvacet let bydlím v Praze ve Stodůlkách. Do divadla se chodí podívat mí kamarádi a známí z domu i ulice. Scházíme se i v hospůdce, kde se vídáme na pivu. Je to jako na vesnici.

Říkáme si Hujeři. Vzniklo to na prvním představení, kde se byli kouknout. Pořád jsem nevěděl, kolik míst v kavárně mám zamluvit, tak jsem napsal jen Hujeři Stodůlky. Tak to vzniklo a chytlo se to.

Nedovedu si představit, že bych měl někde baráček, byť sebelepší, se zahrádkou a autem, takový ten moderní vzor bydlení a života. Mně stačí byt vhodný k mému fungování. Lidi kolem mě, to je důležité.

Mít fajn sousedy je k nezaplacení. Když je Štědrý den, obejdeme se v našem čtyřpatrovém paneláčku všichni. Dáme si dárky, kafe, panáčka. Kamarádů, přátel a dobrých známých mám dost. Musím to zaťukat, protože to se v životě povedlo.

V seriálu Gympl s (r)učením omezeným hrál tyrana, který šikanuje svou rodinu.

V seriálu Gympl s (r)učením omezeným hrál tyrana, který šikanuje svou rodinu.

FOTO: archiv TV Nova

Je příjemné to slyšet v době vítězného tažení virtuální reality a sociálních sítí.

A já jsem zase rád, že to oceňujete. Mého Matěje mezi své kamarády beru, aby viděl, že je mám. Naposledy jsme s pomlázkou obcházeli Stodůlky. Děláme za barákem opékačky a různé jiné akce. Samozřejmě že se někdy i poškorpíme, ale to k tomu patří. Jde mi o to, aby to synek viděl, zažil a později v tom možná viděl i nějakou hodnotu.

Jak reagujete na všudypřítomné mobily a počítače?

Matěj ještě mobil nemá. Ale už slýchám Tati, půjč mi ho, já chci hrát hry. Kdybych mu mobil nevzal, byl by na něm hodiny. Nedá se tomu úplně vyhnout, jen citlivě regulovat či zaměstnat něčím jiným. Třeba sportem. Jsem rád, že ho baví třeba právě ten golf.

Ale až půjde do školy a bude mít kolem sebe spolužáky, co tráví čas nad monitorem, jsem zvědav, jak to ustojíme.

Působíte uvolněně. Čím to?

Možná je to tím, že jsem vlastně na volné noze, ve Švandově divadle působím jako host. Díky tomu mi odpadlo zkoušení. Pan ředitel Hrbek mi vyšel vstříc a já do jiného angažmá nechci, přestože jsem mohl. Tady jsem doma a snažím se to regulovat podle sebe, přestože v herectví to úplně nejde.

Ještě stále se věnujete dabingu?

Ne, to je jen taková chiméra. V dabingu jsem jednou, maximálně dvakrát do roka, a to pak mám spíš trému. Jak se z dabingu vypadne, není snadné ten motor znovu nahodit. Naposledy jsem namluvil šest nových dílů Červeného trpaslíka, ale do něj naskočím hned.

Rimmera musíte mít pod kůží!

No jasně, Rimmer se nemění. Ale jinak moc nedabuju. Chodím ale pracovat do rozhlasu a to mě baví.

Jezdíte stále na srazy fanoušků kultovního seriálu Červený trpaslík?

Letos jsem nebyl, protože jsem měl nějaké soukromé povinnosti. Vynechal jsem ale teprve podruhé či potřetí za patnáct let.

S Martinem Dejdarem (film Učitel tance, 1994).

S Martinem Dejdarem (film Učitel tance, 1994)

FOTO: Pressdata

Máte před sebou nějakou roli?

Petr Zelenka točí nový film Modelář s Kryštofem Hádkem v hlavní roli. Já mám sice jen jeden nebo dva natáčecí dny, ale tu slušnost, že se nejde na casting a nezavolá mi asistent produkce, ale napíše přímo Petr, velmi oceňuju.

Na setkání s ním se těším, protože ho považuju za jednoho z našich nejlepších filmových režisérů. Obdivuju jeho osobitost, a tak jsem mu na jeho esemesku odepsal: Konečně…