V roce 2000 jste spolupracovala na známém filmu Samotáři. Jak se to stalo?

V té době jsem několik let žila s Petrem Zelenkou. Pomáhala jsem mu jako dramaturgyně a asistentka režie už s filmem Mňága – Happy End, pak přišli Knoflíkáři. Když jsme je končili, napadl mě námět Samotářů. Všichni kolem nás totiž někoho sháněli do páru, ale nikdo s nikým nevydržel. V té době jsme byli s Petrem jediný stabilní pár z naší bubliny. Napadlo mě, že je to fenomén, že jsou všichni vlastně samotáři. Napsala jsem námět i verze scénáře. Je tam hodně věcí z mého života.

Například?

Role Jitky Schneiderové jsem jakoby já. Ivan Trojan zase hrál mého reálného stalkera, který k nám domů chodil kontrolovat plynový sporák, převlíkal se za slepou babičku a čekal před FAMU, abych ho převedla přes přechod. Nebyl lékař, jako ve filmu, byl to divadelní režisér, takže měl k převlekům blíž. Hana Maciuchová s Františkem Němcem hráli moje reálné rodiče. Hlášky mojí maminky jako To máš z toho života, jaký ty vedeš, a Vy na ni nesahejte, když ji jenom stěhujete, jsou skutečné. Saša Rašilov hrál Zelenku, ale z mého úhlu pohledu. Celý film byl z mého úhlu pohledu a chtěla jsem, aby Samotáře Zelenka režíroval. On nechtěl, že ho prý nezajímají milostné vztahy, tak jsme hledali jiného režiséra. Našli jsme Davida Ondříčka a na jeho i moji žádost Zelenka nakonec do filmu přistoupil. Jako zručný autor udělal kus práce. Své oblíbené Japonce, kteří figurují v klíčové scéně filmu, dodal on, a udělal pro Davida taky řadu verzí scénáře.

A Jiřího Macháčka coby konzumenta marihuany?

Fiktivní postavu chlapce, který stěhuje partnery od sebe, jsem tam měla. David mi řekl, že scénář je dobrý, ale jedna věc že je nereálná: je tam sedm postav a ani jedna nekouří trávu. Tak se zrodil stěhovák Jakub, poživač marihuany.

Film se odehrává v 90. letech minulého století. Jak jste je prožila?

Povětšinou na FAMU. Kromě toho jsem začínala pracovat pro různé televize a producenty. Vdala jsem se a rozvedla, z toho manželství mám dospělého syna.

Měla jsem po ruce rodiče, kteří jsou v Samotářích zkarikovaní, ale jinak jsou úžasní. Rozvedli jsme se přátelsky a já se i jako samoživitelka měla dobře. Ne že bych bohatla, ale měla jsem peníze na vše, co jsem potřebovala. Syn byl zabezpečený, i díky mým rodičům. Mohla jsem vystudovat, uživit dítě, jezdit s ním k moři či na lyže a dělat práci, která mě bavila. Byla to šťastná doba.

Nad scénářem se svou dcerou Olgou a herečkou Vandou Hybnerovou.

Nad scénářem se svou dcerou Olgou a herečkou Vandou Hybnerovou.

FOTO: DonArt

A taky jeden velký mejdan.

Myslíte to opojení svobodou, ze kterého vyplynuly i nezodpovědné vztahy? Souhlasím. Jsem součástí generace, kde jsme vyměňovali vztahy jako auta nebo nepotřebné věci. Neuvědomovali jsme si, že se chováme povrchně. Jako mladá matka samoživitelka jsem zjistila, že mohu stát dobře na vlastních nohou a nemusím být svázaná s manželem, se kterým bych si nerozuměla. Mnohost možností přinášela svobodu. Neuvědomovali jsme si, že ta s sebou nese i zodpovědnost. Že život není o tom jen brát, užívat si a konzumovat. A že to odnášejí děti. Byla jsem statečná v etapě B, kdy jsem se o vše starala sama, avšak v etapě A, tedy výběru partnera, už méně.

Znám klasické lesbické páry, kde jsou obě ženy homosexuálně orientované a prožívají lásku i na úrovni erotiky. Cítí se jako právoplatná rodina. Jejich citový vztah je však srovnatelný jako u heterosexuálních párů a nedá se říkat, že jsou méněcenní.

Člověk jako já byl okouzlen, kdo vše se nabízí, upřednostňovaly se myšlenky, talenty, zajímavost, osobitost. Mnohem méně se braly v potaz vlastnosti jako zodpovědnost a dlouhodobá ochota být ve stereotypu, který s sebou život s dítětem někdy přináší a který bychom mu měli dát. I za cenu skousnutí nějakých pnutí. Nebyla jsem sama, je to rys naší generace. Morální norma se posunula, rozcházíme se snadno. Trh se vztahy byl tehdy přesycen, všichni byli zvědaví na všechny. Někdo i v tomto prostředí rodinu založil, ale spousta lidí zůstala žít v takovém modelu dodnes. Děti vyrůstají jak v pevných rodinách, tak v pluralitním prostředí, kde se jim domovy a nevlastní rodiče mění.

I o tom je váš nový film Cena za štěstí. Generace rodičů je konfrontována se zmatky svých dětí. Zachyceno je i soužití leseb, a z filmu vyplývá, že příroda se obejít nedá. Jak tuto problematiku vidíte?

Znám klasické lesbické páry, kde jsou obě ženy homosexuálně orientované a prožívají lásku i na úrovni erotiky. Cítí se jako právoplatná rodina. Jejich citový vztah je však srovnatelný jako u heterosexuálních párů a nedá se říct, že jsou méněcenné. Příroda však jde proti nim a oni řeší rodičovství nejrůznějšími cestami. Znám ale i několik párů, kde jde o rodinu spíš ve smyslu sociálního konstruktu. Jedna z žen je lesba, druhá neví. Tak je to i ve filmu. Té druhé jde spíš o ukotvení, domov a trvalý vztah. To se děje poměrně často. Dvě heterosexuální ženy, zklamané ze vztahů s muži, si někdy udělají sesterský domov. Erotická rovina mezi nimi nehraje roli, tu si odbývají jinde, ale domov si vytvoří. Porozumí si, vyhoví a mohou se na sebe spolehnout.

Do svého nejnovějšího filmu obsadila i Ladislava Trojana (86).

Do svého nejnovějšího filmu obsadila i Ladislava Trojana (86).

FOTO: DonArt

Setkala jsem se s oběma podobami tohoto soužití, ale protože sama homosexuálně orientovaná nejsem, vybrala jsem si tu druhou. Mohla jsem to psát z pohledu rozvrácenější ženy, která neví, k čemu se přimknout. Jestli k zázemí, nebo k muži, ke kterému pořád cítí fatální přitažlivost.

Mezi homosexualitou a homosexuálním chováním, za kterým je často citová nedosycenost, se moc nerozlišuje.

Nedávno jsem si šla popovídat s kamarádkou a přišla za námi další kamarádka, která měla po rozvodu s uzurpátorským manželem. Cítí se svobodná, šťastná, ale chybí jí něha. Když si dala pár skleniček, chtěla se tulit, a bylo jí jedno, zda to jsou ženy, nebo muži. Čím dál víc žen se pro tuhle alternativu rozhodne.

Já sama žila rok s kamarádkou. Skončil nám oběma vztah s muži, měly jsme k dispozici velký byt, a ten jsme spolu sdílely. Žili jsme s mou dcerou a dvěma syny té mojí kamarádky. Každá jsme měly vztah s mužem, nikdy nás nenapadlo překročit hranici kamarádství, pouze jsme si dělaly legraci, že nás okolí bude brát jako pár. Někdy jí říkám, že ona byla můj nejlepší životní partner. Vyhověly jsme si, domácnost klapala. Finančně i citově jsme se zabezpečily, večer si daly kafe nebo víno a vyprávěly si, co prožíváme. Pak jsme si našly každá další vztah s muži, obě s nimi teď žijeme, ale na tohle období ráda vzpomínám

Obsadila jste do filmu svou dceru Olgu. Proč?

Je ten typ, který jsem potřebovala. Chtěla jsem, aby byla přesně na hraně dívky a mladé ženy. Olinka se mi hodila, hrála už v několika studentských filmech. Má zkušenosti a kameru zná ze života i díky mojí profesi, takže před ní neztuhne. Nabídku ocenila, protože posunula náš vztah matky a dcery k něčemu dalšímu, tvůrčímu.

Do svého týmu jste angažovala i syna Dominika.

Dominik jako asistent režie se mnou dělal už třetí film. Pomáhal mi i se scénářem. Když jsem točila Tajemství Divadla Sklep, jel za mě do Afghánistánu, kde Sklepáci vystupovali pro naše vojáky. I když jsem dobrodružná povaha, bála jsem se ohrozit dceru, kdyby se mi něco stalo. Dominik jel nadšeně místo mě.

O knězi Ladislavu Heryánovi se chystá natočit sběrný dokument.

O knězi Ladislavu Heryánovi se chystá natočit sběrný dokument.

FOTO: DonArt

Obsadila jste i Josefa Trojana. Jak jste na něj přišla?

Byla to alchymie, jak vznikala jeho postava Patrika. Křehkého, docela těžce zkoušeného chlapce, v němž se probouzí muž, který převezme zodpovědnost. Pepa mi říkal, že ho moc chválím, že chce přísnost. Mně přišlo, že si kritiku příliš bere, že pozitivnější přístup z něj dostane víc. Tak jsem ho chválila. Hrál taky v několika studentských filmech. Olinka mně je pustila a řekla mi, že chce být herec. Ona ne, spíš krásně píše a baví ji kostýmní návrhářství. Ale Pepa chce být dobrý herec a je velmi zodpovědný. Jeho konkurent na kamerovkách byl taky skvělý, ale byl starší a jeho odchod z domova by nevyzníval jako odchod předčasný.

Dnešní mladí tvoří generaci, která se hledá a zatím neví, jak svět uchopí. Přináší mnoho zajímavých témat, myšlenek a nových technologií.

Někteří kritici se zamýšleli, čím se oba mladí lidé po odchodu od rodičů živili. Vysvětlíte to?

Mladí lidé, kteří odejdou z domova, dnes mohou lehce zapadnout do travelerského způsobu života. Migrující mládež je velký fenomén, o tom by se dal natočit celý film. Nese to s sebou témata, která naše generace nezná. Kdo o tom nic neví, může si zjistit, jak žijí squatteři. Jsou squatty chudé, kde se žije na úrovni bezdomovců, a jsou takové, kde obyvatelé vydělávají velké peníze. Zapojí se do moderního způsobu podnikání a programů, které díky internetu fungují napříč státy. Squatt v mém filmu jsem blíže nespecifikovala, bylo jen vidět, že to není bezdomovecké asociální prostředí a že je tam i trochu zábavy a svobody.

Dnešní mladí tvoří generaci, která se hledá a zatím neví, jak svět uchopí. Přináší mnoho zajímavých témat, myšlenek a nových technologií. Chtěla jsem víc popsat třeba těžbu kyberměn, což někteří diváci poznali, protože byly nainstalované na obrazovkách počítačů ve filmu. Mladí se dnes jeden den rozhodnou, že pojedou do jižní Ameriky, a za pár dní tam jsou. Přes sociální sítě si domluví bydlení i práci. Můj syn Dominik je taky takový cestovatel. Jede s pětikorunou na druhý konec světa a druhý den už píše, že tam má kamarády.

Ceně za štěstí hraje i Tomáš Hanák. S ním se znáte od doby vašeho dokumentu o Divadle Sklep?

On mě zná od té doby, já jeho o mnoho déle. Byl to jeden z mých idolů, nádherný modrooký černovlasý kudrnáč, super vtipný a inteligentní. Viděla jsem ho už ve studentském filmu ING., což byl předchůdce Kouře. On si mě všiml, až když jsme začali připravovat dokument o Sklepu. Příprava probíhala zejména s ním, Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem. Tomáš byl jeden z průkopníků, který byl pro, aby film vznikl. Divadlo Sklep je totiž okouzlující v tom, že každý z jeho členů má úplně jiný názor. Ba co víc, nejen názor, ale celou názorovou koncepci. Domluvit se, zda točit dokument, bylo skoro nemožné. Mají však systém pomalého harmonizování své kakofonie. Každý malinko ubere a ono se to vyladí. A tak se rozhodlo i o dokumentu.

Před třemi lety natočila dokument o Divadle Sklep, na snímku s Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem.

Před třemi lety natočila dokument o Divadle Sklep, na snímku s Davidem Vávrou a Milanem Šteindlerem.

FOTO: Petr Horník, Právo

Dotočila jste celovečerní film, co chystáte dál?

Nastoupila jsem do jednoho pražského divadla, které bohužel bylo před krachem, což jsem nevěděla. Ale stačilo to k tomu, abych zjistila, že mi divadlo učarovalo. Mám mnoho materiálu, který nebyl použit ve filmu, mnoho příběhů a zápletek. Jsem domluvená, že z nich vznikne i knížka, a část by měla vydat i na divadelní představení. Některá témata se do filmu nedostala, třeba střídavá péče. Měla jsem gag, v němž chlapec přijde domů, sundá si boty, hodí tašku na věšák, a zeptá se, co bude k večeři. Rodina u stolu na něj vytřeštěně zírá a kluk se zeptá, co se děje. Dozví se, že je lichý týden, on si uvědomí, že se spletl, vezme si boty a kabát a běží do druhé rodiny. Tam za stolem sedí jiný tatínek, maminka a malé dítě a ptají se, kde byl tak dlouho, že už začali večeřet. A to je střídavá péče, kde jsou obě zázemí pohodová a podobná. Jsou i těžší případy.

Budu také pro Českou televizi točit sběrný dokument o knězi Láďovi Heryánovi, což je ohromně zajímavý člověk, který přináší do naší společnosti duchovní rozměr. Není žádným agitátorem katolictví a tvrdí, že nezná ani jednoho nevěřícího člověka. Chápe, že lidi karikatura Boha, která jim je předkládaná, nezaujme. Ve svém životě prožívá přítomnost kohosi tajemného, kdo ho miluje. Film by se měl jmenovat Láďa a Bůh. A taky bych chtěla natočit film o andělech. Bude o důležitosti každého maličkého rozhodnutí v našem životě.