Hlavní obsah

Michal Kocourek: Nebazíruju na svém názoru, naopak se stále učím

Právo, Klára Říhová

„To je můj syn,“ představoval ho Vladimír Menšík během vzniku komedie Což takhle dát si špenát. Blízký vztah se slavným hercem pomohl klukovi, který hrál jeho omlazenou podobu, zvládnout úskalí filmové práce… Dnes je z Michala Kocourka (54) úspěšný majitel několika pražských divadel, producent a ředitel Divadla Kalich, které brzy oslaví dvacet let bezdotační existence. Vedle něj má rád svoji rodinu, hory a férovost.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Michal Kocourek

Článek

Dvacítka je už pěkné číslo, budete slavit?

Doufám, že ano, pro mne i celý tým je to mezník vykonané práce. Toho, že nás všichni, a zejména diváci vnímají jako nedílnou součást kulturní nabídky. Takže když nám bude dál štěstí přát, určitě to oslavíme. Plánů máme hodně: kromě obnovené premiéry Plný kapsy šutrů s Radkem Holubem a Mirkem Vladykou chystáme Moliérova Lakomce s Pavlem Zedníčkem a Lásky v přímém přenosu s Petrem Čtvrtníčkem a Davidem Suchařípou, kterými v červnu otevřeme letní scénu pod žižkovskou věží. To místo mi do cesty přihrála šťastná náhoda, na kterou v životě věřím.

Nic nezmáhám silou, ale určitý nápad nosím v hlavě, přeju si jeho naplnění… Znáte spisovatele Paula Coelha? V knize Alchymista říká: Když něco opravdu chceš, celý vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit. Jednou jsme zavedli řeč s kamarádem, který žižkovskou věž provozuje, a říkáme si, že v prostoru před ní by mohlo být docela dobré divadlo. Následoval rok intenzivní práce – a bude! Podobně je určitá náhoda, že potkáte svého životního partnera. Někdo má štěstí a vztah mu vydrží léta, druhý ne. Chci věřit, že s naším divadlem i jeho letní scénou to dopadne dobře.

Stihnete si letos také odskočit do hor, prý rád jezdíte do Nepálu?

Zrovna nedávno jsem se vrátil z Himálaje s expedicí, s níž tam pravidelně jezdím a vede ji můj kamarád Mirek Hrad, kterému stoprocentně věřím. Vždycky jsem byl ve své podstatě tulák, hodně spojený s přírodou, je to můj osobní únik z hektického pracovního kolotoče. Pokud můžu být někde v lese nebo v horách, jsem šťastný, je to blahodárná čistá voda. Hory mě velmi ovlivňují, miluju je a zároveň k nim mám obrovský respekt, který je třeba mít i v běžném životě ke svému okolí. Když se naučíte hory vnímat, učíte se od nich. Takže si tam chodím pro určitý relax a zároveň pro určitou bolest, vykoupenou vůlí. Díky tomu se pak zase postavím čelem k všedním dnům. Z hor jsem si vzal i celoživotní filozofii: Horu nezdoláš, hora tě pustí k sobě. Člověk musí mít pokoru. Řadu věcí, které vás potkají, nelze předvídat ani naplánovat, ale je dobré je vnímat a vyhodnocovat.

Foto: archiv Michala Kocourka

Až na vrcholky hor… Každý dobíjíme baterky jinak, Michal Kocourek si chodí pro relax i bolest, vykoupené vůlí, do Himálaje.

Vaše kariéra dětského herce začala také náhodou, že?

Vlastně ano. Objevil mě skoro před padesáti lety režisér Václav Hudeček. Měl chatu na Vyžlovce hned vedle nás (další patřila panu Moučkovi a ještě další panu Krškovi) a já si hrával s jeho dcerou Martinou. Byl jsem takový drzý upovídaný harant, on rád griloval na terase, já za ním chodil a povídali jsme si. Jednou ho napadlo mě vyzkoušet. Líbilo se mu to, a tak to se mnou zkusil v TV inscenaci Belle - mére. Pak si mě všiml režisér Jaroslav Dudek, obsadil mě do Bakalářů a v Divadle na Vinohradech do dětských rolí, například do Strakonického dudáka. Zůstal jsem dobrých osm let, k tomu jsem hrál ve filmech a v televizi. Na základku jsem chodil čím dál méně, nakonec jen ve středu, takže mi říkali „středoškolák“. Žádný volný čas, kamarádi ani normální dětství. Při natáčení nudné pauzy a čekání, k tomu často odloučení od rodiny, hrozně se mi stýskalo…

Bavilo vás to? Nebo proč jste to dělal?

To je otázka. Proč se děti vodí na bruslení nebo na hokej? Moji rodiče nebyli nijak ambiciózní, ale v hraní mě podporovali. Když jsem se tam už jednou ocitl a byl součástí velkého divadla, potkával se s nejlepšími herci, paní Jirásková mě chovala na klíně… Mnoho věcí si stále dobře pamatuju, takže zpětně vyhodnocuju, že to byla pro mne velká zkušenost. Poznání, impulz do budoucna, vklad, který jsem snad zúročil. Byli to většinou poctiví herci s dobrou energií a chutí dělat kvalitní věci, vnímal jsem, jak za to bojovali, propojovali se… A tím pocitem se řídím dodnes. Samozřejmě v pubertě mě hlavně bavilo, že jsem známá tvář s určitými privilegii, král diskoték, užíval jsem si zájmu něžného pohlaví. Ale že bych byl z hraní přímo šťastný, to ne. Skončil jsem v pětadvaceti Tankovým praporem, pak mě ještě Milan Šteindler oslovil z hecu do Díky za každé nové ráno.

Foto: archiv Michala Kocourka

V legendární komedii Což takhle dát si špenát.

Objevil jste se asi v 70 rolích, nejznámější byla ve filmu Což takhle dát si špenát vedle pana Menšíka. Jak na to vzpomínáte?

Hrávali jsme spolu jednu dobu celkem často. Hodně jsme si rozuměli a přirozeně jsme se sblížili, takže mi trochu nahrazoval rodinu, bral jsem ho jako svého filmového tátu. Těšil jsem se, že nebudu při práci sám. Když mi ve Špenátu dali paruku a natřeli mě tmavým make-upem, byl jsem mu docela podobný. Na otázku: „Hele, ty jsi obsadil svého syna?” odpovídal:„ Jo, jo.” Přistoupili jsme na společnou hru, komedii, a zažili spoustu hezkých historek… Pak se bohužel stalo, že pan Menšík zemřel ve stejné době jako můj skutečný otec, oba relativně mladí. Chodil jsem tehdy na konzervatoř s jeho dcerou Martinou a prožívali jsme ty nelehké časy spolu. Těžko se o tom mluví, zůstane mi v srdci napořád…

Jako kluk jste chtěl být hoteliér, přesto jste se přihlásil na konzervatoř!?

Ano, měl jsem takovou ideu. V rodině žádní herci široko daleko nebyli. Máma pracovala jako zlatnice-šperkařka, táta jako stavební projektant. Jen babička, než jim komunisti sebrali majetek a děda byl odsouzen k práci v dolech, amatérsky zpívala a milovala operu, později prodávala v gramodeskách. To byl asi jediný talent, který na mě mohl přeskočit. K tomu jsem byl přidrzlé dítě, co se rádo a bez trémy předvádí. Vzpomínám, jak jsem šel s rodiči na procházku, sedl si na pařez jako na trůn a sehrál komediální scénku, že ze mě bude herec. Naši se zasmáli, proč ne? Později mě všichni kolegové přesvědčovali, že mám talent a vypadám jako Mickey Rooney, jsem určitý typ… Prostě mě oblbli.

K talentovkám mě připravovala úžasná paní profesorka Marie Vildová, ale napoprvé jsem tam vůbec nedošel, v Kaprovce jsem se otočil s pocitem, že to vlastně nechci dělat. Za rok jsem už před komisi dorazil a přes řadu výhrad včetně údajné vady řeči mě zázrakem vzali. Během studia jsem ovšem velmi bojoval s profesory, protože jsem pořád točil a to se smělo jen při skvělém prospěchu. Nejsem typ, co by někomu nadbíhal, točil jsem načerno a odnášel si trojky z chování. V absolventské práci (srovnání konzervatoře a praxe) jsem tenhle systém pojmenoval s tím, že by škola měla aktivity studentů podporovat, a ne zakazovat. Rozčeřil jsem docela vody…

Už na škole jste začal hrát se souborem F. R. Čecha a také založil divadlo.

Po tátově smrti jsem se ocitl v prekérní situaci. A zase zasáhla náhoda – Franta mi nabídl, jestli s nimi nechci jezdit. Když jsem se přijel prvně podívat, oznámil mi, že večer hraju… Kromě slušného příjmu jsem si během dvou let vyzkoušel všechny role včetně ženských (třeba Kazi v Dívčí válce) a navíc mi to dalo obrovskou praxi. Každý den v jiném prostředí, stavět jeviště, znát všechny technické věci, byla to velká škola pro mé další směřování.

Foto: archiv Michala Kocourka

Ke kmenovým herečkám patří Iva Janžurová – vedle vlastního hraní v Kalichu také režíruje hru Tennesseeho Williamse Báječná neděle v parku Creve Coeur.

První divadlo, pod agenturou Pragokoncertu, jsem založil roku 1985, to jsem už vážně věděl, že mě herectví nenaplňuje, byl jsem příliš akční a netrpělivý. Naše All Colours Theatre čili Barevné divadlo propojovalo žánry pantomimy, výrazového herectví, tanec i činohru. Chvíli s námi vystupovali Lucka Bílá, Yvetta Blanarovičová, Václav Upír Krejčí… Po revoluci jsme nabídku obohatili o černé divadlo a hráli v Divadle Albatros. Poté, co jsme o ně kvůli privatizaci přišli, jsem narazil na prostor, kam jsem chodíval na dějiny divadla, a napadlo mě ten sál zúročit. Tak vzniklo Divadlo v Celetné. Po roce jsme ale byli z tohoto atraktivního místa vyštípáni a museli hledat další, až mě osud dovedl do Rytířské (zase jsem všechno přestavěl a dal dohromady), kde náš soubor Černé divadlo Praha funguje dodnes.

To vám nestačilo a roku 1999 jste vydupal ze země Divadlo Kalich.

Tak bych to neřekl, šlo o určitý vývoj. Roku 1992 jsme s Robertem Porkertem založili ještě agenturu Interkoncerts a vozili jsme do Prahy světové hudební hvězdy jako Joan Baezovou, Tinu Turnerovou, Stinga… Mezitím jsem se pustil do podnikání v řadě jiných oborů společně s Martinem Dankem, který je mým parťákem dodnes. Nicméně s Robertem jsme dělali i koncerty Janku Ledeckému, který roku 1997 přišel s nápadem na muzikál Hamlet a nakazil nás tím. Hledal jsem opět prostor, stávající divadla nás odmítala, ale naštěstí jsem narazil na místo, kde teď sedíme.

Hamletovská otázka být, či nebýt dopadla pro divadlo příznivě. Jak by vypadalo ohlédnutí za 20 lety jeho existence?

Nechci mluvit o tom, jak má takové divadlo fungovat. Princip je asi v mojí povaze – nevím, kde jsem ji sebral –, ale já se prostě nevzdávám. Pro mě neúspěch neexistuje. Tím nemyslím, že by něco mělo vždycky vydělávat nebo prodělávat, to není měřítko. Já pokaždé udělám maximum, abych sám sobě mohl říct, že víc už udělat nešlo, pak je to v pořádku. Jak se věci vyvíjejí dál, je v rukou osudu. A ten vám vrátí vloženou pozitivní energii, což jsem si mnohokrát ověřil. Snažím se nenechat ničím zastrašit, jen překračuji různé překážky, které přede mne život klade. Vlastně neznám slovo problém. Nenechávám ho v sobě, ale okamžitě řeším. To je moje cesta dopředu. A čím je těžší, tím mě to baví víc. Mám v sobě ohromnou vůli stoupat stále výš. Nevím, kdy přesně budeme v rámci Divadla Kalich v cíli, zato bezpečně vím, že je před námi spousta práce, asi i překážek, ale  i radosti, až se nám je povede zdolat. Jako ty hory, s obrovskou pokorou. A s týmem, na který jsem hrdý a který je celou dobu neměnný.

Mění se jen herci na jevišti. Nemít stálý soubor je možná jeden střípek k úspěchu?

Ano, jde nám o pestrost. Přitom ale máme základní herecké opory Kalichu jako Janu Paulovou, Pavla Zedníčka, Ivu Janžurovou, Báru Hrzánovou, Radka Holuba, Jiřího Bartošku, Oldřicha Kaisera, Jiřího Lábuse… Škoda že tu nemůžu ty skvělé kolegy vyjmenovat všechny. Dáváme si navzájem prostor a svobodu, abychom se spolu cítili dobře. V tom duchu divadlo vedu, chci, aby fungovalo jako druhá rodina. Pak nás práce baví a můžeme společně vymýšlet a tvořit věci, které jsou nám blízké. Nebazíruju na svém názoru, naopak se stále učím. Od herců, režisérů, výtvarníků, všech. Bez nich by to nešlo, člověk sám nic nedokáže.

Foto: archiv Michala Kocourka

Celá rodina. Zleva tchyně, manželka Dana, zeť, dcera Kristýna, vedle Michala synové Šimon a David.

Řekněte mi něco o své rodině. Manželka je z branže?

Ne. Potkali jsme se v sedmnácti na odpolední diskotéce v Alfě. Povídali jsme si, pak dlouho nic, měl jsem hodně bujaré dospívání, byl jsem ten slavný parchant… Pozvolna jsme spolu začali kamarádit a po roce dvou jsme cítili, že jde mezi námi o něco mnohem víc. Vyklubala se z toho láska, o kterou se dodnes můžeme opřít. Letos jsme měli výročí třicet let od svatby! Dana byla původně kadeřnice, ale od narození dcery Kristýny, které bude třicet a už z nás udělala babičku a dědečka, zůstala doma, pověsila profesi na hřebík a začala žít pro naše děti. Po Kristýně se narodili synové David (25) a Šimon (17).

Všechny jsem zrazoval od herectví, protože kolem vidím nejen štěstí úspěšných, ale i zoufalství neúspěšných. Nejsem z těch, kdo tlačí děti před sebou, naopak jim dávám život sežrat, aby si ho vybudovaly samy. Samozřejmě pomáhám, ale za určitých podmínek. Například přiznám, že zpětně trochu lituji, že jsme dceru nepustili na veterinu do Brna. Vystudovala mezinárodní vztahy, ale ve finále se vrátila ke zvířatům: věnuje se fyzioterapii pejsků. Je šťastná a má skvělého muže… David studoval obchodní akademii a začal hrát profesionálně golf, takže trénuje a dodělává si trenérskou školu. Šimon je na gymnáziu, za pár měsíců odletí studovat do USA. Musím zaklepat, všichni jsou super!

Neblikne vám někdy v hlavě nápad: vyjít znovu na jeviště, před kameru?

Ta otázka stále visí ve vzduchu. Dokumentarista Milan Maryška, který bohužel už zemřel, dělal asistenta režie u mnoha filmů, v nichž jsem hrál, a byl něco jako můj brácha, se na to ptal taky. Odpověděl jsem: Nikdy neříkej nikdy. Jsou určité náznaky. Obklopují mě špičkoví herci, kteří občas prohodí: Proč si s námi nezahraješ? Krčím rameny, že se na to úplně necítím. Navíc udržovat chod všech divadel (ještě pod nás spadá Palace) je docela náročné. Představa, že po celém dni stráveném v kanceláři se večer obléknu do kostýmu a jdu na jeviště… Musel by se potkat úžasný text a fajn lidi. Mám radost, že v Kalichu hrají i moji spolužáci David Suchařípa a Vašek Kopta, možná právě s nimi za pár let něco uděláme.

I tak žasnu, co všechno zvládáte. Stíhal jste výchovu potomků?

Musím říct, že to zastala hlavně moje žena Dana, za což jsem jí absolutně vděčný a nesmírně si jí vážím. Dnešní symbióza rodiny je její práce. Já měl vždy jen menšinové procento rozhodování, ale tak to prostě je, pokud něco budujete, něco musíte oželet. Chci jí to aspoň dnes, když děti odrůstají, trochu vynahradit.

Podobně nalézám společné zájmy s dětmi, kromě golfu s kluky jezdíme na snowboardu, snažím se být fit tatínek, který jim ještě stačí. Je to pro mě i motivace držet se v kondici. Teď se narodil vnouček Adam a já doufám, že si to snad spolu na tom prkně a lyžích ještě užijeme.

Foto: archiv Michala Kocourka

Premiéra komedie Moje hra v Divadle Kalich. S jejím režisérem Janem Kačerem a hlavním představitelem Jiřím Bartoškou.

Když jste zakládal divadlo, prodal jste své sbírky. Co byste pro splnění snu obětoval dnes?

Tehdy jsem prodal úplně všechno: sbírku angličáků, gramodesek, a po nocích jsem jezdil po Praze jako černý taxikář. Teď jsem ve věku, kdy už nic dalšího tak šíleně nechci. Snad jen, aby byli všichni kolem zdraví, to je nejdůležitější. Na to se nabalí ostatní. Ale nic zásadního bych neměnil.

Co je to sen? Probudit se ráno a být fit? Samozřejmě řadu věcí bych si přál, ale obejdu se bez nich. Vracím se k Alchymistovi: nepřeju si nic urputně, protože to je špatně. Když něco přijde, jako naše letní scéna, rád to zrealizuju a potěší mě dobrý výsledek. Když ne, nevadí, jdeme dál, bude něco jiného.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám