V novém snímku Chvilky hrajete náročného tatínka, což není poprvé. Je to náhoda?

Náhoda není, že jsem se přehrál do rolí tatínků. To je spíš neúprosné plynutí času. Smířil jsem se s tím, že princové mě prostě minuli.

Nedávno jsme si s kolegou Ondrou Sokolem dělali legraci, že si napíšeme scénář o přerostlých princích, kteří se nikdy nechtěli ženit, anebo je nikdo nechtěl a zůstali na ocet. Sakra, teď jsem prozradil dobrý nápad.

A co přísnost, sedí vám?

Myslím, že mi sedí ledasco. Přísnost postavy ve filmu vynikne víc, protože na tu přísnost je zaměřena pozornost, je tak napsaná. Ale neoznačil bych tatínka z Chvilek na prvním místě za přísného, spíš se moc nemaže s city.

Prvoplánově přísný byl třeba Jindřich Rohn v Zahradnictví. Rád si ale zahraju i prvoplánové klaďase. Mám rád pestrost.

Důslednost je pro výchovu dobrá. Když se něco řekne, tak to platí. A ne že se něco plácne a pak se dělá, že se o tom neví.

Milovníka byste bral také?

Klasického milovníka jsem nehrál. Ale o nic jsem nepřišel. Ve dvaceti jsem nic o životě nevěděl, a teď, teprve teď vnímám, že mnohé holky jedou po zralých mužích.

Takže si tímto lechtáním ega vynahrazuju, že jsem ve dvaceti milovníky nedostával. Nevěděl jsem, jak jsou šedivé skráně pro mnohé ženy přitažlivé.

S filmovou rodinou z trilogie Zahradnictví. Manželkou mu byla Aňa Geislerová, dcery hrály Anna Fialová a Tereza Hladíková.

S filmovou rodinou z trilogie Zahradnictví. Manželkou mu byla Aňa Geislerová, dcery hrály Anna Fialová a Tereza Hladíková.

FOTO: archiv ČT

Ráda bych se vrátila k té přísnosti. Je vám blízká?

Těžká otázka. Dnes je podle mě demokracie v určitých oblastech až příliš. Jistě, každý to vidí různě, pro někoho je jí málo, pro někoho moc. Krásně je to vidět na dětech, ty si do jistého věku neumějí vybírat, což je základ demokracie.

Jako rodič jsem někdy dělal tu chybu, že jsem jim dával na výběr až z příliš velké nabídky a ony z toho byly zmatené. Malé bytosti se dívají hlavně na příklady, odezírají, co je kolem, a z toho se učí. Ne z toho, co jim říkáme, ale co děláme. To přejímají. A většinou berou, co jim dáváme.

Když hrozí nějaké nebezpečí, dítě to samo neodhadne. Musíme je varovat a někdy i přísně, protože některé jsou divočejší. Některým řeknete nechoď a ony nejdou, jiným to řeknete desetkrát, a marně. Takže na ně musíte houknout. A když ani to nepomůže…

Já dal dceři na zadek jen jednou. Nechtěla si uklidit hračky, dlouho jsem ji přesvědčoval, nepomohlo to, tak jsem začal počítat do deseti a pak, že dostane na zadek. Počítání také nezabralo, neuměla si plácnutí přes zadek představit, tak dostala umírněný plácanec přes plenu.

A hračky byly sice s pláčem, ale uklizené jedna dvě. Za nějaký čas jsem ji musel už jen jedinkrát varovat, že pokud si zase neuklidí hračky, začnu počítat do deseti. Při pěti řekla Tatínku, už nepočítej. A bylo to. Takže za mě přísnost do určité míry ano. Ale zaměňovat přísnost za agresivitu rodičů, to je něco jiného, to ne.

Vy jste měl přísného tatínka?

Ano.

A byl jste z divokých vajec?

Nemyslím si. Když jsem udělal klukovinu, což udělá každý, tak jsem dostal od táty řemenem. A jednou taky facku, až mi tekla červená. Takový já nejsem. Svých afektů se zbavuji jinak, zvlášť když jsou u toho děti.

Ale ne vše, co můj tatínek dělal, bylo špatně. I ta jeho přísnost mi něco dala. Stejně tak maminka, ta byla důsledná. Když jsem něco provedl, neřekla v afektu, že nepůjdu měsíc ven. Řekla, že nepůjdu ven jenom zítra, a na tom trvala.

Nejdřív jsem si myslel, pche, jeden den, to hravě vydržím. A druhý den kamarádi pod oknem prosili, ať mě pustí. Máma neustoupila. A já trpěl, že nemůžu řádit venku. Taková důslednost je pro výchovu dobrá. Když se něco řekne, tak to platí. Tomu říkám přísnost. A ne že se něco plácne a pak se dělá, že se o tom neví. Maminka mě nikdy nepraštila, ale byla pro mě autoritou.

Ve filmu Krásno se sešel s kamarádem z dětských let Ondřejem Sokolem.

Ve filmu Krásno se sešel s kamarádem z dětských let Ondřejem Sokolem.

FOTO: Bontonfilm

Taky na Šumperk, kde jste vyrůstal, vzpomínáte nerad jako Ondřej Sokol?

Myslím, že Ondra nevzpomíná nerad. Jestli proti němu něco řekl, přičítal bych to syrovějšímu smyslu pro humor. Děláme si srandu z mnoha věcí, v Šumperku, v Praze a kdekoliv jinde.

Šumperk je moje rodné město, místo mého dětství a dospívání, mám ho rád a rád se tam vracím. Hezkého jsem tam zažil moc a na zlé se vzpomíná s nadhledem.

Ve které lavici jste s Ondrou Sokolem seděli na gymplu?

V žádné. On byl o rok níž.

Jaké to je, když vám mladší spolužák šéfuje v pražském Činoherním klubu?

Nic se mezi námi nezměnilo. Jen já sám cítím větší zodpovědnost, abych mu mohl být nápomocen. Jeho úkol není jednoduchý. Držím palce, aby mu to šlo. Oběma nám jde o to, aby byl Činoherní klub scénou, kam budou lidi rádi a hojně chodit a kde budou herci rádi hrát.

Ve filmu Chvilky hrajete tatínka dospělé dceři, sám máte dvě. Pomohlo vám to porozumět ženám?

V ženském prostředí jsem byl víc než v mužském. Zejména v dětství. Můj táta byl často na montážích, v Čechách od pondělí do pátku, ale jezdil i do ciziny. Třeba v Sýrii nebo Iráku strávil i rok. Takže já byl vychováván nejvíc maminkou a sousedkami, o prázdninách jsem byl u babiček a tet.

Ženský svět znám odmalička. Odnesl jsem si z něj úctu k ženám a zjištění, že jim vůbec nerozumím. Ani se o to nepokouším. Asi jde o symbiózu, aby si muž a žena vycházeli vstříc. Netvrdím, že je to jednoduché, sám mám za sebou peripetii rozvodu. Žen si vážím, ale nikdy bych jí nechtěl být.

Ve filmu Chvilky ztvárnil náročného otce.

Ve filmu Chvilky ztvárnil náročného otce.

FOTO: CinemArt

Proč? To mě zajímá.

Asi bych nechtěl rodit ani se tak prát o místo na slunci. Jsem pro rovnoprávnost, ale je nutné říct, že nejsme stejní, příroda muže a ženy stvořila jinak. Což neznamená, že by ženy měly být šikanované, odsouvané na druhou kolej.

Jen se mi nelíbí tendence, že co má muž, má mít žena. Co dělá muž, má dělat i žena. Na počátku bývá bohulibá snaha, která reaguje na to, že je něco špatně, a začne se to napravovat. To je i příklad rovnějšího postavení žen. Jenže pak se toho chopí extremisté a vyrábí se něco, co už s původním problémem tolik nesouvisí.

To je myslím i otázka některých genderových věcí. Nicméně chci, aby byly ženy šťastné a spokojené, aby dělaly, co dělat chtějí. Jsem ten poslední, kdo by jim bránil.

Už jsme narazili na vaši výraznou roli Jindřicha Rohna v Hřebejkově Zahradnictví, jež dějem časově předchází filmu Pelíšky. Jak jste přistoupil k postavě, kterou v nich tak přesvědčivě ztvárnil Jiří Kodet?

Na to se mě ptají často. Ta nabídka mi nejprve polechtala sebevědomí a pak přišel pocit zodpovědnosti stejně jako obavy, zda to zvládnu. Pracuju způsobem, že se do své postavy zakousnu. A tady jsem s ní trávil dost života a to mě bavilo. Stejně jako práce s Honzou Hřebejkem i to, jak mě proměňoval maskér Zdeněk Klika.

Hodně jsem si povídal s Petrem Jarchovským o jeho dědečkovi, který byl předobrazem postavy. Pamatoval jsem si Kodetův esprit, zahořklost, jeho cholerické výbuchy. Snažil jsem se ukázat divákovi, proč se Jindřich tak choval. Proč se stal despotou.

Byl to člověk, který byl ochoten položit život za svou vlast. Nacisti ho za odbojovou činnost zavřeli do koncentráku a komunisti s ním po válce zametli také. Bolest svého prohraného života ventiloval mezi svými nejbližšími. Nemyslím, že mu dělalo radost, že byl takový. Já bývám doma podrážděný třeba jen proto, že mám hodně práce. To pak i umím prásknout dveřmi. A to jsem nebyl v koncentráku a nesejmuli mě komunisti.

Rozporuplného Evžena Šmída hraje v seriálu Ulice, kde se objevuje s televizní dcerou Šárkou Vaculíkovou a jejím dědečkem Rudolfem Hrušínským.

Rozporuplného Evžena Šmída hraje v seriálu Ulice, kde se objevuje s televizní dcerou Šárkou Vaculíkovou a jejím dědečkem Rudolfem Hrušínským.

FOTO: archiv TV Nova

Nelitujete, že jste se nakonec nestal kriminalistou, jak jste si přál jako kluk?

Už dávno ne.

Byly doby, kdy by vás do nekonečného seriálu nedostali. Co se změnilo?

Když jsem působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, měl jsem názory jako snad každý mladý člověk, co chce ukázat světu, jak se to má správně dělat. A do toho komerce a hlavní proud tvorby nezapadaly.

Pak jsem si všiml, že dřu jak mezek a na účtu mám pořád nulu. Dospěl jsem k názoru, že ačkoli se na nekonečné seriály nedívám, neznamená to, že bych v nich jako herec nemohl přijmout práci.

V prostředí seriálu Ulice mě příjemně překvapili lidi kolem. Pracuje se mi tam dobře. Ano, dramatické umění si představuji jinak, ale složenky se platit musí. Role v Ulici pro mě není zaprodáním. To vnímám tam, kde člověk dělá práci špatně, fláká ji, šíří blbou náladu, kazí to ostatním, zpychne, stane se z něj primadona. To je horší než hrát v nekonečném seriálu.

Propůjčil jste svou tvář také reklamě Českých drah. Vyvíjely se vaše názory podobně?

Bylo to složitější. V reklamě přece jen člověk prodává obličej produktu. Když na kontě nula od nuly pojde, na divadle se nevydělá a natáčením také ne tolik, abych mohl být v klidu, řekl jsem si, že pokud reklamu jednou udělám, nesmím mít nic proti produktu a v honoráři nesmí jít o drobné.

Pro mě to je zásah do soukromí, snažím se být spíš nenápadný a mimo svoji práci se moc neukazuju. Což s reklamou padá. Tato nabídka byla vzácně propojena právě s rolí Jindřicha Rohna, ty zmíněné nároky také splňovala, a tak jsem Českým drahám poprvé kývl na reklamu.

Oba účinkují také v Činoherním klubu, kde Ondřej Sokol působí i jako umělecký šéf. Snímek je ze hry Americký bizon.

Oba účinkují také v Činoherním klubu, kde Ondřej Sokol působí i jako umělecký šéf. Snímek je ze hry Americký bizon.

FOTO: archív Činoherního klubu

Jaký sen vám peníze pomohou splnit?

O snu se nedá mluvit, zatím jen splácím dluhy. Můj sen by byl, kdybych podobné věci nemusel řešit. A nebrat tolik rolí, abych vše poplatil. I když si teď už můžu vybírat.

Peníze dávají svobodu, aspoň v mé branži určitě. Kdybych si vydělal hodně peněz, konečně bych si koupil byt v Praze. Mám práce dost, ale stejně to na byt nestačí. Myslím, že to je prosté přání, a stejně je pořád nesplnitelné. Tak to je asi něco špatně. Ale to je na jinou debatu.