„Vedle toho trénuju jiné, studuju a pracuju. Sakra, právě jsem zjistil, že vůbec nemám čas na zábavu!“ říká třiatřicetiletý úspěšný sportovec a novopečený tanečník v sídle České televize na pražských Kavčích horách.

Pár metrů od stolku, kde sedíme, je zkušebna, v níž pod dohledem tanečnice Veroniky Lálové strávil desítky hodin při nácviku pro něj často nezvyklých pohybů. S každým sobotním postupem v soutěži budou přitom přibývat nové a nové…

„Pro šerm je potřeba rychlost, agresivita, předvídavost. Plavání je o síle, technice a odolnosti. Jízda na koni o přizpůsobivosti, empatii a zkušenostech. Pro střelbu je nutné sebeovládání, jemná motorika, přesnost. Běh je o vůli a vytrvalosti.“ To jsou vaše slova. O čem je podle vás tanec?

Spíše než za sport ho nyní považuji za umění, za umělecký směr. Snažím se ho přijímat s pokorou, po estetické stránce, zapojit víc citu, vnímat líp hudbu, Verčin choreografický záměr, zařazené prvky do dílčích čísel. Našel jsem tedy úplně jiný obor, než do kterého jsem před týdny dobrovolně vstoupil s představou: to dám, je to přece sport. K mému překvapení jsem se náhle, neočekávaně ocitl v prostředí, které je pro mě úplně jiné.

Běh je o vůli a vytrvalosti.

Běh je o vůli a vytrvalosti.

FOTO: ČTK

Jste olympijský vítěz v moderním pětiboji. K jaké jeho disciplíně má tanec nejblíž?

Tak… To nevím. Snažil jsem se najít nějaké paralely mezi pro mě známým světem a tím novým, ale selhaly. Snad, stejně jako u šermu, je v tanci důležitý pohyb nohou. A použiju-li nehezký příměr k jízdě na koni, musíte si vybudovat určitý vztah k živé bytosti. Najít s ní soulad a harmonii…

Takže zacházíte se slečnou Lálovou podobně jako s kobylou? Empaticky?

(smích) Tohle někde již zaznělo, ovšem já bych si podobný příměr nikdy nedovolil. Jsem totiž slušně vychovaný kluk. Ovšem vrátím-li se ke srovnání tance a pětiboje, v obojím je důležitá především vytrvalost. A teď by mohl následovat dlouhý výčet odlišností.

Ty nechme stranou. Nicméně většina soutěžících si spíš stěžuje na bolístky, na to, že nemají dostatečnou fyzičku pro pohyb na parketu. To se vás asi netýká, že?

Ze sportu jsem zvyklý na větší zátěž. Proto s oblibou, v nejlepším slova smyslu, srovnávám přípravu na StarDance k celodennímu pochodování po obchodech. Takovému výletu, kdy cosi hledáte, ani nevíte co. Uděláte pár kroků tam, pár zpět, což je model, který mě spolehlivě ničí…

Radši deset kilometrů poběžím, čtyři uplavu. Rychlé, aktivní nasazení, fyzickou zátěž vnímám prostě jako přirozenější. A jak mi tedy připadá tanec? Nacvičování choreografií pro soutěž je v tempu: uděláte pár prvků, přeskočíte jinam, poté se vracíte k prvnímu bodu, k těm krokům, do toho si povídáte. Někdy je to vážně unavující.

Taneční trénink přirovnává k nakupování. Krok sem, krok tam, pak odpočinek… A dřina? To byl moderní pětiboj, ve kterém v Londýně v roce 2012 vybojoval zlatou olympijskou medaili.

Taneční trénink přirovnává k nakupování. Krok sem, krok tam, pak odpočinek… A dřina? To byl moderní pětiboj, ve kterém v Londýně v roce 2012 vybojoval zlatou olympijskou medaili.

FOTO: Česká televize

Odměnou za nákupy bývá „něco hezkého“. Jak vypadá odměna po tanečním tréninku?

Dám si nohy nahoru a nedělám nic. Vzhledem k mému vytížení, kdy dodělávám ještě prvák magisterského studia na vysoké škole, mám svou agenturu, trénuju pětiboj, na to ale čas nemívám. Takže bych řekl, že je pro mě dostatečnou odměnou za podobný trénink to, že se nám tanec s Verčou nějak daří, že se na nás dá hezky dívat.

Ve zkušebnách máte kolem sebe zrcadla. Sledujete se v nich pravidelně?

Nestíhám! Mrknu do nich jen sem tam, zvládnu-li to. Spíš občas s Veronikou poprosíme, aby nás někdo nahrál na mobil. Zkontrolujeme pak, zda a jak nám choreografie vyšla.

Jak dlouho jste zvažoval, než jste řekl StarDance ano?

Docela krátce. Od první nabídky do mého souhlasu uběhlo asi čtrnáct dnů. Klíčové bylo zamyšlení, jestli vše stihnu časově.

A?

A potvrzuje se mi, že tohle bude největší problém. Celé léto jsem chodil běhat a plavat, docela jsem stíhal. Od července jsme trénovali s Verčou skoro každý den. Čistého času tak dvě hodinky, další jsme s chutí prokecali.

V září to už bylo slabší. Do zkušebny jsme se dostali tak třikrát týdně. Vrhnul jsem se totiž na dodělávání studijních restů na fakultě tělovýchovy a sportu, právě se učím na pět zkoušek. Mám je zvládnout za čtrnáct dnů. Jednu mám zítra, další pozítří… Jsem trochu ve stresu. Snažím se douzavřít prvák. Zatím jsem pro snížení tohohle presu vynechal zmíněný běh a plavání, abych stíhal aspoň to tancování.

Máte pevné nervy, řeknu vám. To se na zkoušky učíte po nocích?

Samozřejmě. Končívám se šprtáním někdy mezi jednou a druhou ranní. Chodívám spát úplně mrtvý – s otázkou, co mi v té hlavě vlastně zůstalo. Jsem zvědavý, jak to dopadne. Co jiného mi zbývá? Musím se snažit.

Jízda na koni je o přizpůsobivosti, empatii a zkušenostech.

Jízda na koni je o přizpůsobivosti, empatii a zkušenostech.

FOTO: ČTK

Co konkrétně studujete?

Trenérství, tělocvik, takový ten základní obor na FTVS. Před pěti lety jsem dodělal bakaláře, loni v září, po skončení aktivní kariéry, jsem nastoupil na magistra. Jsem přesvědčený, že bych měl své vzdělání nějak ukončit. Pro trénování mi jinak stačí bakalářský titul.

Jste ve sportovním důchodu. Chápu to dobře?

Bereme-li to s tímhle nadhledem, ano, jsem v pětibojařském důchodu. Modernímu pětiboji se ovšem pořád věnuji. Trénuju mladé. Mým současným svěřencům je čtrnáct patnáct. Do toho mám živnost na reklamu, marketing, což mě taky baví. Pak musím zvládat funkcionářské povinnosti, jsem totiž předsedou komise sportovců v Českém olympijském výboru…

Uf, docela dost, vám řeknu.

Ještě jsem ve výčtu svých závazků a povinností neskončil. Navíc chci pravidelně sportovat, musím se hýbat, abych fungoval. Takže, já už bych měl asi jít… (smích)

Počkejte, nikam. Ještě jste mi neřekl, proč se vám soupeři ve StarDance smějí, že trénujete v elesťákách.

Nevědí, jak je to pohodlné. Nejsou na to zvyklí. Mně elasťáky normální přijdou. Jsem na tenhle typ oblečení zvyklý. Na tréninky totiž chodívám v běžeckých věcech. Mám jich proto doma pěknou řádku, plní mi skříně. Taneční kalhoty tak zatím nepotřebuju. Možná jejich nákup časem přehodnotím…

Nedejte se ovlivnit. Originalita se cení. Ovšem k tomuhle modelu přidáváte pravidelně i tričko ASC Dukla Praha. Jste hrdý na tenhle armádní klub?

Jsem jeho zaměstnancem, vojákem z povolání. A musím říct, že jsem na Duklu hrdý. Vycházejí mi tam všemožně vstříc. Když budu potřebovat být v pátek jinde než na trénincích, třeba před kamerami, nevadí jim to. Takže to, že si vezmu na sebe klubové triko, je to nejmenší, co mohu pro Duklu udělat. Doufám, že jí v soutěži udělám co nejlepší reklamu.

Krásný taneční pár tvoří s Veronikou Lálovou, která naposledy StarDance vyhrála se Zdeňkem Piškulou.

Krásný taneční pár tvoří s Veronikou Lálovou, která naposledy StarDance vyhrála se Zdeňkem Piškulou.

FOTO: Česká televize

Jakou máte vojenskou hodnost?

Jsem nadporučík.

Promiňte laickou otázku. To je vysoká funkce?

Středně vysoká, důstojnická.

Musíte kvůli službě v armádě procházet nějakými cvičeními?

Základní kurzy mám. Uniforma mi nevadí. Naopak. Střílím také rád. Většinou se do terčů trefuju. (smích) Občas dělávám ještě další, nejrůznější zkoušky, mimo jiné z angličtiny.

I díky střelbě máte zlatou olympijskou medaili. Původně jste ale „jen“ plaval. Moderní pětiboj jste si vybral v šestnácti. To ještě nebylo pozdě?

Ne, jak vidíte. Plavání se pro mě po šesti sedmi letech, kdy jsem se mu věnoval, stávalo monotónní záležitostí. Sebekriticky jsem vnímal, že v tomhle sportu na víc nemám, že to na mistra světa nedotáhnu. Navíc jsem jen nebyl v bazénu, věnoval jsem se i například karate. Šly mi technické disciplíny. Rád jsem běhal…

To jste si v šestnácti vzal nějaký katalog, listoval jste v něm a hledal, v čem vyniknete?

Ne, tedy skoro jo. (smích) Říkal jsem: plavání už není ono, ale dělat bych ho v nějaké formě asi chtěl. K tomu jsem přidal další dvě podmínky, aby nový sport byl vícebojem, protože mě vždy bavilo dělat víc věcí najednou, a zároveň aby byl olympijskou disciplínou…

Pro střelbu je nutné sebeovládání, jemná motorika, přesnost.

Pro střelbu je nutné sebeovládání, jemná motorika, přesnost.

FOTO: ČTK

Z analýzy vám vypadl moderní pětiboj. Nebo ještě něco dalšího?

Ještě triatlon. Jenže ten už dělal brácha Tomáš. Rozhodovali jsme se totiž o skončení s plaváním tak nějak v jeden čas. On se vydal směrem k triatlonu. Já k modernímu pětiboji.

Nakolik jste uměl jezdit na koni? Šermovat? Střílet?

Do pětiboje jsem si opravdu přinesl jen to své plavání a dobré předpoklady pro běh. Zbytek jsem se učil za pochodu, spíš v poklusu. Při zvládání šermu mi nicméně pomohla ta zhruba tříletá průprava z karate. Budete se možná divit, ale tyhle sporty jsou si v základech podobné. Šerm mi tak šel hodně rychle.

Střelba mě bavila, s ní to také odsýpalo. Nejhorší byl kůň. Zvládat jízdu na něm mi trvalo úplně nejdýl. Když jsem si na něj měl sednout, jezdit na něm, pociťoval jsem respekt.

A jsme opět tak nějak u vaší taneční partnerky Veroniky. K ní jste také měl respekt?

Já vážně chci říci, že ji za kobylu, ani kobylku, koně nepovažuju. (smích) Respekt k ní samozřejmě mám. Vážím si především toho, jak dobrá trenérka je. Umí. Dokonale ovládá řadu tanců, vyniká v těch latinskoamerických.

Když jsem se na vás připravovala, procházela podklady, měla jsem pocit, že jste dost tvrdohlavý. Sám trénujete jiné. Jak hodně jste ochotný ji zcela poslouchat?

Já snad ani nevím, co tohle slovo znamená… Spíš bych o sobě řekl, že jsem cílevědomý, ambiciózní. Vždy jsem spíš tak nějak chápal, co je potřeba udělat, abych se někam v životě dostal. StarDance beru spíš jako zábavu a Verču poslouchám téměř na slovo.

Váš bývalý kolega, sportovec, zpěvák Tomáš Klus na vás vzpomíná jako na sportovní mašinu. Nebudete náhodou tančit na nějakou jeho písničku?

Nebudu. To vás mohu ujistit. Ale pochvalu mu taky rád vrátím. Býval velmi dobrý, porážel mě. Byl hodně dobrý v plavání a v běhu. Když se kdysi závodilo ve třech disciplínách, vynikal. Pak se to otočilo. Začal jsem ho porážet. Navíc on brzy zjistil, že chce raději dělat umění. Od té doby se moc nevídáme.

Pro šerm je potřeba rychlost, agresivita, předvídavost.

Pro šerm je potřeba rychlost, agresivita, předvídavost.

FOTO: ČTK

Vy jste olympiádu vyhrál v létě 2012, čímž jste se stal také známý. Co to s vámi udělalo?

Mám-li to hodnotit teď, tady, je to dávno pryč. Ve mně však stále zůstal historický okamžik, který má nějaké, vesměs pozitivní důsledky. Medaile mi stále ve sportovním prostředí, v němž se pohybuji, realizuji, pomáhá. Být olympijským vítězem tam znamená dost.

Na vrcholové úrovni jste skončil před rokem. Bylo vám 32. Nebylo to brzy?

Pro mě ne. Můžete, samozřejmě, pětiboj dělat třeba do čtyřiceti. Já jsem už nechtěl. Přidaly se nějaké zdravotní problémy… Po závodech se mi nijak nestýská. Medaile dávno nepočítám. Nezajímají mě. Nemám už ambice vítězit. Spíš chci být v klidu.

Kde je ta zlatá z Londýna?

Doma, mezi ostatními, v takové krabičce. Vystavenou ji nemám.

Jako sportovec se oblékáte hlavně pohodlně. Jak snášíte taneční úbory?

Zatím jsem si oblékal jen frak, který mi nevadí. Z bot jsem trochu strach měl, ale také dobré. Jedinou výtku mám ke košili.

Tlačí vás límeček?

(smích) Při tanci mi překáží úplně jinde. Aby se nehýbala, je šitá jako body. Tedy zapíná se mezi nohama… Ale pojďme dál.

Škoda, tohle mohlo být zajímavé. Skočíme k vašemu bratrovi Tomášovi. Dívala jsem se na fotky. A jste opravdu k nerozeznání. Jak často si vás lidé pletou?

Často. Stávalo se nám a stává, že si nás lidé zamění. Mně běžně blahopřejí k jeho sportovním úspěchům, jemu k mým. Sice české prostředí není velké, ovšem ta podoba mate. Docela blbě se to někdy vysvětluje.

Takže je připravený, že se na něj bude vrhat polovina republiky s tím, jak krásně tančí?

Krásně? To bych rád. I pomýlený zájem cizích lidí o svou osobu ale Tomáš jistě zvládne.

Jste starší, nebo mladší z dvojčat?

Abyste pochopila, jak to doma máme, já jsem nejmladší ze tří kluků. Máme ještě s Tomášem staršího bratra Pavla, který pro nás byl vždy ve všem vzorem. Hodně sportoval, snažili jsme se tak dělat to, co on. Právě on nás přivedl na již tolikrát zmíněné karate. Následně hrál tenis, ping-pong, squash, teď dělá golf.

V Londýně - v roce 2012 - vybojoval v moderním pětiboji zlatou olympijskou medaili.

V Londýně – v roce 2012 – vybojoval v moderním pětiboji zlatou olympijskou medaili.

FOTO: ČTK

A kolik minut vás dělí od Tomáše?

Sedm. Nevypadá to moc, ale je. Je to, jako by mezi námi byl rok nebo dva. Od narození se ho snažím dohnat, poměřuju se s ním. Je prostě pro mě dalším starším bráchou.

Tři synové, sportovci. Předpokládám, že rodiče vás k pohybu aktivně přivedli.

Ani ne. Táta sice sportoval vždycky, ale máma na pohyb zrovna není. Spíš chtěli, abychom dělali něco, co nás bude bavit a kde vybijeme energii. Máma vysvětlovala, že vycházela z modelu: Mám doma čtyři chlapy, musím to nějak zvládnout. Jako řešení přebytku naší energie sport vypadl tak nějak přirozeně.

Takže jste se po trénincích doma neřezali?

Ale řezali, furt. To je jasné. (smích) Moc jsme si ale neubližovali. Máma to zvládala v pohodě. Nekřičela. Občas doma zaznělo: Kluci, nechte se.

Vaše taneční partnerka Veronika Lálová říká, že stále šermujete. To je co?

Špatně hýbu nohama. Návyky z šermířského tréninku jsou ve mně stále silné. Všechny ty odsuny, posuny, výpady. Těžiště těla při šermu musí totiž být ve středu těla, mezi nohama, abyste byla schopná dobře postupovat dopředu i dozadu.

U tance je ale těžiště, váha spíš na jedné nebo druhé noze. S tímhle mám potíže. Přeučit se to jistě dá, jen mám problém, že to mám zažité. Děláte-li něco stotisíckrát, chvíli trvá, než si tělo připustí změny.

Co hudba pro jednotlivá vystoupení? Ta vám jde pod kůži líp?

Především – je rozdíl v hudbě, na niž bych si zatančil v soutěži, mimo ni a kterou sám poslouchám. Nejlíp se mi obecně tančí po dvou třech pivech na hity oldies. Šedesátky, sedmdesátky, osmdesátky. Mám rád rockové věci, třeba Red Hot Chili Peppers.

Ve StarDance musím respektovat zadanou choreografii, což mi problémy ani nedělá. Veronika mi předem dala na výběr víc písniček, na něž můžeme tančit. Dvě až tři jsem rovnou odmítl. Nedokázal jsem si spíš představit, že bych se na ně jakkoli pohyboval.

Co bude, až StarDance skončí?

Kdo ví, co bude? (smích) Vedle školy a práce se určitě víc ponořím do spolupráce s Honzou Mühlfeitem. Děláme sportovní poradenství, poptávka po něm je slušná. Většinou od nás chtějí poradit ti, co jsou v nějakém lepším průměru, chtějí ovšem výš, vyhrávat.

A vidíte, třeba na tohle bych jednou mohl napsat magisterskou diplomku. Musím si to líp promyslet, zabil bych tím několik much jednou ranou.

O StarDance psát nebudete?

To asi vylučuju. Já se spíš v téhle soutěži těším na to, že bude sranda. Což už je. A ještě bude, o čemž nepochybuju. Až mě všichni mí kámoši uvidí v těch srandovních oblečkách, budou se určitě bavit. Alespoň oni.

A dají vám hlasy?

To nevím, ty si musím nejdřív zasloužit svými výkony. Obavy mám teď ale spíš opravdu z toho, jak to vše časově v nadcházejících týdnech zvládnu. Teď si právě myslím, že září bylo úplně nejhorší, pak bude lépe.

Jenže klání o titul krále, královny parketu končí v prosinci.

Vidíte, já si myslím, že v prosinci už budu mít času dost a dost.