Už jste si zvykl na moderátorský pultík?

Ještě ne, stále cítím nervozitu, ale už je celkem snesitelná. Naopak když ji nemám, ztratím koncentraci a hned udělám chybu. Přece jenom je to živý přenos. Musím přiznat, že docela zajímavý adrenalin.

Vaší moderátorské partnerce Evě Perkausové jste údajně před jejím prvním ostrým startem poradil, ať si z chyb nic nedělá, že jsou lidské.

Já mám v podstatě chyby rád. Nesmějí být často, ale pokud se z nich poučíte, posunou vás dopředu.

S Evou Perkausovou tvoří moderátorskou dvojici primáckých zpráv.

S Evou Perkausovou tvoří moderátorskou dvojici primáckých zpráv.

FOTO: archív FTV Prima

Jak se profesionální sportovec ve svých téměř čtyřiceti letech připravuje na takovou výzvu v úplně jiném oboru? Trénoval jste rétorická cvičení a jazykolamy?

Měl jsem jen dva měsíce na přípravu. Nakonec mi hodně pomohl jeden z diváků, který mi napsal, že moje vystoupení nejsou tak špatná, jak mě kritizují, ale že trpím artikulační leností. A že lze tento nedostatek odstranit.

Tak jsem si na internetu našel cvičení a několik oblíbených jazykolamů. A opakuju si je dodnes. Obvykle se rozmlouvám v autě na benzínové pumpě. Dám si kafe, koupím si noviny, shodou okolností Právo, a vždycky si čtu zahraniční rubriku nahlas.

Tak to musím upozornit kolegy, aby vám tam občas šoupli nějaký artikulační špek. Pamatujete si ten moment, kdy jste dostal nabídku z televize? Mohl jste si přece po zářivé sportovní kariéře hodit takříkajíc nohy na stůl a chvíli nic nedělat.

To jsem nemohl, protože jsem musel živit rodinu. A atletika není sport, který vás zajistí na celý život. Na moment, kdy jsem se setkal s paní Obzinovou (Jitka Obzinová, šéfredaktorka zpravodajství a publicistiky televize Prima – pozn. red.), si pamatuji dodnes. Měl jsem od ní zmeškaný hovor a jednu esemesku, jestli bychom se mohli sejít.

Tušil jsem, že by mi možná chtěla nabídnout nějaký sportovní pořad, ale to jsem tehdy nevěděl, že na Primě sport moc nedělají. A ona přišla s hlavní zpravodajskou relací.

Vy jste se jí na motivaci, proč padla volba zrovna na vás, nezeptal?

Samozřejmě že jsem se jí na to zeptal. Gábinu (původní Šebrleho moderátorská partnerka Gabriela Lašková by se měla během letošního podzimu vrátit z mateřské dovolené zpět na televizní obrazovku – pozn. red.) už měli vybranou. Prošla kamerovými zkouškami a hledali k ní adekvátního partnera. Nechtěli hledat zaběhnutého novináře, ale neokoukanou a přitom mediálně zajímavou tvář.

 Nově provází sportovním magazínem Sport Star.

Nově provází sportovním magazínem Sport Star.

FOTO: archív FTV Prima

Jaké byly vaše první pocity?

Nevěděl jsem moc, do čeho jdu. Představoval jsem si, že to bude trošku jednodušší. Nebylo. Musel jsem se s tím porvat.

To jste asi pořádný střelec?

To jsem. Kromě toho, že mám rád výzvy, je mým znamením právě on.

Jak na novinku reagovala vaše manželka?

Vzal jsem si týden na rozmyšlenou. Samozřejmě to byla veliká změna, protože jsem měl v práci trávit hodně času. Manželka mě v podstatě podpoří ve všem, pokud v tom vidí smysl, ale stejně jako mě ji to velmi překvapilo.

Přitom jste po ukončení aktivní sportovní kariéry zvažoval další scénáře – stát se profesionálním golfistou nebo trenérem.

Golf jsem trénoval už dřív, takže dnes jsem kromě profesionálního moderátora i profesionálním hráčem. Doufám, že to někam dotáhnu. Asi jsem povaha, která neumí jen tak si zahrát nebo zapinkat. Sport beru velmi vážně. Zrovna dneska dáme s bývalými profesionálními sportovci fotbálek. Hrajeme nadoraz, vůbec se nešetříme.

Na druhou stranu jsme kamarádi, tak do sebe moc nezajíždíme. Věci dělám na sto procent. U golfu jsem si představoval, že budu mít lepší výsledky. Ale nevzdávám se.

S novomanželkou Evou.

S novomanželkou Evou

FOTO: archív Romana Šebrleho

Potřeba být nejlepší je u sportovců přirozená. Podle dostupných informací pocházíte ze sportovní rodiny, takže to máte asi v genech.

To je mýtus, který se léta šíří mezi novináři. Podle mě nenajdete snad nikoho, kdo pochází z tak nesportovně založené rodiny jako já. Můj tatínek v životě nesportoval, ač sport vždycky sledoval a bavil ho, ale nedokážu si ho při něm představit. Akorát s námi dětmi jezdil na lyže a se mnou potom na atletické závody.

Dokonce když se jako rodina všichni setkáme, tak si odstavečky z jednoho takového článku, kde se píše o mých sportovních genech, čteme. Smějou se všichni včetně babiček a tetiček.

Opravdu?

Ano, píšou tam například, jak můj tatínek skákal do výšky. To je asi stejné, jako kdybych o vás řekl, že jsem vás viděl na olympiádě v gymnastice. Navíc jsou oba mí rodiče i moje sestra velice drobní. Já mám 180 centimetrů.

Maminku jsem opravdu nikdy v životě neviděl sportovat, ani jedinkrát popoběhnout, popojet na kole nebo si jít zaplavat. Sport ji úplně minul, nebavil ji. Podle mě zpočátku ani nevěděla, z jakých disciplín se skládá desetiboj. Nepotkal jsem nikdy nikoho tak nesportovního. Ale oba rodiče mě ve sportu vždycky podporovali.

Tak ze kterého kolena na vás sportovní gen skočil?

Je pravda, že tátův brácha dělal gymnastiku. Jinak se v obou rodinách sportem nikdo zvlášť nezabýval. Na druhou stranu naši dávní předci byli kováři na dědině. Tak možná od nich se ke mně něco dostalo.

Kdo vás tedy přivedl ke sportu?

Měli jsme v Rychnově nad Kněžnou vynikajícího tělocvikáře. Pan Paštika se jmenoval. Jeho tělocviky byly velmi zábavné. Mě sport bavil vždycky, nikdo mě do něho nemusel nutit.

Sportovní geny nezdědil ani po jednom z rodičů.

Sportovní geny nezdědil ani po jednom z rodičů.

FOTO: archív Romana Šebrleho

Kdo vás tehdy pro atletiku objevil?

V Týništi nad Orlicí se mě trenér zeptal, jestli bych za ně nechtěl závodit, že by uvítali dalšího atleta. Já bych asi dál hrál fotbal, ale bohužel jsem si ve třinácti naráz zlomil holenní i lýtkovou kost. Sice jsem se vrátil, ale jako útočník už jsem do toho tak nešlapal. Ostatní kluci mi svou výkoností úplně ujeli.

Co se vám stalo?

Hráli jsme důležitý zápas o postup do nejvyšší žákovské ligy. Pamatuji si, že jsem dal gól, ale brankář na mě spadl a zlomil mi nohu. Trenér říkal, ať to rozběhám, ale nešlo to. (smích)

Je docela fascinující, že jste potom ještě dokázal vybojovávat takové úspěchy a v přípravě tolik dřít.

Atletika je dřina, to je pravda. Mám štěstí, že se mi rány dobře hojí. Je to dar. Když mě trefili oštěpem, říkali mi X-Man, protože jsem za dva dny byl zpátky v tréninku.

Tu zprávu si pamatuji. Zněla hrozivě. Byla to vaše chyba?

Byla. Vlezl jsem tam, kam jsem neměl. Stalo se to v Africe, kde je stadión řešený jinak než kdekoli na světě. Jezdili jsme tam kvůli travnatému povrchu, kde trénujete pěkně na měkkém. A tím, že je travnatý, není rozběžiště na oštěp v rámci oválu, ale začíná rovnou v trávě.

Po hodně těžkém tréninku jsem rovnou z cíle, kde jsme oddechovali, šel pryč přes stadión. A trefili mě. Naštěstí mezi sval a kůži.

Pro mě je desetiboj téměř gladiátorská disciplína. Kdy jste se pro něj definitivně rozhodl?

Já si asi nikdy neřekl, že chci být desetibojařem. Spíš k tomu všechno směřovalo. Byl jsem šikovný a všechny disciplíny mě navíc bavily. Po roce a půl v Týništi mi nabídli angažmá v Pardubicích a zařídili přestup na tamní gymnázium.

Díky svému svalovému tonusu jsem byl hodně rychlý, ale zároveň i vytrvalý, k tomu jsem uměl skákat do výšky i do dálky a měl jsem cit pro ostatní disciplíny. V tom asi tkvěl můj talent.

V posledních týdnech překvapil zarůstajícím plnovousem. Důvodem jeho nové vizáže je role v právě natáčeném velkofilmu Petra Jákla. Šebrle si zahraje jednoho z nejbližších spolubojovníků Jana Žižky.

V posledních týdnech překvapil zarůstajícím plnovousem. Důvodem jeho nové vizáže je role v právě natáčeném velkofilmu Petra Jákla. Šebrle si zahraje jednoho z nejbližších spolubojovníků Jana Žižky.

FOTO: Stanislav Honzík

Běh na 1500 metrů desetiboj uzavírá. Z televizních záznamů je patrné, jak jste vždy jel na krev.

Je to opravdu dlouhé. V hale se běhá kilák a ten se dá vůlí i hlavou celkem dobře uběhnout. Kdežto na patnáctistovce už potřebujete vytrvalost, dost bolí posledních 600 metrů. Navíc po dvou dnech závodění je člověk už pořádně vyždímaný.

K tomu si ještě musíte ohlídat lepšího, nebo naběhnout body na někoho, kdo je horší běžec, a třeba před vámi bodově vede. Anebo běžíte na body, které chcete získat. Já vždycky věděl, že poběžím na doraz a že to bude bolet.

Mnohokrát jste zmínil, že v tomto typu sportu vítězí vůle nad čímkoli jiným.

Stoprocentně. Nikdy jsem to nepustil, vždycky jsem bojoval.

Pamatujete si na chvíli, když jste se stal olympijským vítězem?

Jasně. Přepadla mě taková euforie. Ať chcete nebo ne, emoce s vámi lomcují a do očí se derou slzy. Krásný pocit, který jsem od ukončení atletické kariéry už nikdy nezažil. A možná už ani nezažiju.

Vycítil jste, že přichází konec kariéry?

Věděl jsem to celkem dlouho. Běžně atleti končí ve třiatřiceti. Já se loučil v osmatřiceti a ještě v šestatřiceti letech jsem získal medaili na mistrovství Evropy. A pak šlo jedno zranění za druhým.

Vyhrál jste ty největší světové trofeje. Ještě stále hledáte zlatou olympijskou medaili?

Stále. Během středoškolských her, kam si mě v roce 2016 pozvali, jsem ji na chvíli nechal bez dozoru. Myslím si, že ji nechtěl někdo vyloženě ukrást. Nejspíš našel nenápadnou krabičku a až doma zjistil, že je v ní zlatá olympijská medaile. Asi se bál ji vrátit.

Tímto můžeme vyzvat čtenáře, jestli by nějak pomohli.

To bych byl moc vděčný. Po dvou letech uvažuji o větší finanční odměně. Dokud se mi nevrátí, musím na ni stále myslet.

Vaše manželka je také bývalá vrcholová atletka. Je podle vás výhoda mít vedle sebe sportovkyni?

Výhoda je, že si máme o čem povídat, zajímají nás stejné věci. Mnohem důležitější je ovšem mít vedle sebe dobrého, kvalitního člověka, který chápe, že to, co děláte, máte rád. A potom je jedno, jestli je nebo není ze stejného oboru.

I mezi vrcholovými sportovci najdete ty, kterým po návratu domů z těžkého třítýdenního soustředění zavěsí manželka děti na krk s tím, ať se teď starají oni. Bez ohledu na to, jak jsou vyšťavení.

To se vám nikdy nestalo?

Moje manželka mi tohle v životě neudělala. Možná by na to měla i právo. Když jsem se potřeboval zrelaxovat, vzala děti na koupaliště. Aniž bych to po ní chtěl. Je skvělá. Vždycky mi šla naproti, cestičku k nejlepším výkonům mi umetla a nikdy mi nic nevyčítala.

Na své děti, syna Štěpána a dceru Kateřinu, je náležitě hrdý.

Na své děti, syna Štěpána a dceru Kateřinu, je náležitě hrdý.

FOTO: Profimedia.cz

To zní až filmově romanticky. Jedna velká tragédie vám do soukromého života přivedla právě manželku Evu. Zaujalo mě, že v autě, kde zahynul váš kamarád a její tehdejší přítel, jste mohl sedět taky.

Já jsem tam sedět měl, ne mohl! Celé je to zajímavý příběh, protože na soustředění do Tater jsem se chystal já, Martin Dvořák, Kamil Damašek, který řídil to nešťastné auto, a David Nikodým. Měl jsem jet svým autem, ale zhruba týden před odjezdem začalo zlobit. Takže jsme museli jet Kamilovým vozem. To byla první náhoda.

Měli jsme volný den a kluci se domluvili, že vyrazíme do hor na túru. Mně se tenkrát nechtělo, protože jsem nerad chodil po horách a byl jsem unavený. Tomáš Dvořák si zase stěžoval na bolest z tréninku. Takže jsme z toho oba vypadli. Ten večer jsme se ještě v druhém hotelu potkali s Martinem Šimůnkem, tehdejším přítelem mé manželky. A ta že pojede taky.

Ona taky?

Jenomže její trenér jí to před těžkým tréninkem zakázal. Takže jel jenom Martin s Nickym a Kamilem. Ten jediný přežil.

Jak jste si po takové hrůze dokázali s Evou najít k sobě cestu?

Všichni se s ní potom báli mluvit. A mně to bylo blbý, tak jsem se s ní na závodech dal normálně do řeči. Až jednou na silvestra jsme se picli a bylo to. Atletům se líbila vždycky, ale nebylo to tak, že bych po ní předtím pokukoval.

Máte dvě krásné děti. Podědily po rodičích sportovní vlohy?

Asi ano. Štěpán rád sportuje, hraje fotbal a atletika ho také baví, ale asi z něj atlet nebude. Kateřina hraje výborně ve fotbalovém výběru v Dukle a na atletiku je taky velmi šikovná. Rychlá a vytrvalá.

Takže u vás doma klíčí minimálně jedno sportovní semínko?

To nikdy nevíte, stačí špatná puberta a je po sportu. Hlavně u holek se to ukáže až tak po šestnáctých narozeninách.

V jednom rozhovoru jste řekl, že žádná kariéra nebude nikdy tak skvělá jako ta, kterou jsem právě skončil. Není nakonec ten dennodenní život větší výzva, i když neodměňuje medailemi?

Nikdy jsem nežil tím, že se ze mě musí stát olympijský vítěz. To přišlo pomalu, jak se lepšil můj výkon. Ani teď nepřemýšlím o tom, čeho bych chtěl ještě dosáhnout.

Moderování i golf mě baví a rád bych se v obou zlepšoval. Budu spokojený, až si lidé jednou řeknou: jo, začátky byly krušný, ale je fajn, že dneska moderuje zprávy Šebrle.