Jak se dědí slavné geny aneb Když jste potomkem známého spisovatele či spisovatelky

Vedle šesti vnoučat, čtyř koček a dobrého piva má Barbara Freslová ráda veselé barvy. Ve strakatých šatech a zrzavých vlasech ji nelze přehlédnout. Šprtá se právě na státnice a na dotaz, co nejdelšího kdy v životě napsala, odpoví bleskem: diplomku. Šedesát stran na téma humanitární právo. Ano, pár let před důchodem se pustila do studia Policejní akademie.

„Strašně mě baví psychologie a kriminalistika, odhalování zločinů. A docela mi jde střelba. Být mladší, snažila bych se vypracovat na detektivku v terénu,“ tvrdí přesvědčivě.

Pracuje už roky v administrativě na ministerstvu vnitra, dosud psala jen úřední dopisy a kdysi v dospívání chvíli deník, jako skoro každý.

„Říkala jsem si, že jsem měla pokračovat, sepsat své vzpomínky na příbuzné i na dobu, která je dnes podávaná zase trochu zkresleně. Takové fotoalbum s příběhy. Zbylo by po mně dětem. Mně něco podobného chybí, rodiče už nežijí – o rodině mého táty, který byl jediným synem Jaroslava Haška, se toho ví relativně dost. Hlavně můj starší bratr Richard je studnice. Ale v rodokmenu maminky, která pocházela z Polska, tápu. Zamlada mě to nezajímalo, dnes už se nemám koho zeptat. A mrzí mě to. Kdysi se mi dostaly krátce do ruky její deníky, jenže pak byly zničené. Vím jen, že se s tátou poznali při práci, oba byli architekti.“

Že byl dědeček uznávaný spisovatel, věděla od dětství. Vyrůstala v bytě zaplněném jeho knihami.

„Taky se na něj chodili ptát novináři a historici. Osobně jsem dědu nepoznala, zemřel mladý, v devětatřiceti letech. Můj otec se narodil z jeho prvního manželství s babičkou Jaroslavou, což byla inteligentní dív­ka, která taky psala krásné povídky. Rodina ji tlačila, aby se slušně vdala, za což se svatba s mým dědou považovat nemohla. Ten si později z Ruska přivezl ještě ženu s přezdívkou Šura – a po návratu nastaly mezi oběma patálie. Žil vlastně v bigamii, jenže naše úřady neuznávaly tamní sňatky a naopak, takže za to nebyl oficiálně stíhaný,“ vysvětluje.

V rodině se traduje řádka historek, možná lehce přibarvených. „Nejvíc mě baví ta, že se Hašek šel pochlubit synkem do hospody, pobyl, povykládal – a zapomněl ho tam. Nebo jsem slyšela, že dostal peníze na kočárek a propil je. Čert ví, co je pravda. Život s ním určitě nebyl jednoduchý.“

Barbara přiznává, že dědovy knížky dlouho neměla ráda. „Nemyslím, že Švejk je pro holky. Musela jsem se do něj docela nutit. Nejdřív jsem viděla film s Hrušínským, pojatý čistě jako komedie. Asi proto ho miluje celý národ. Ale časem jsem pochopila, že kniha je mnohem hlubší, satirická.“ O to víc přilnula k dědovým povídkám, i když nečetla zdaleka všechny. Možná po státnicích…

Rodiče ji knihami zásobovali bohatě každé Vánoce a narozeniny. „Byla jsem vášnivá čtenářka, večer jsem si přetáhla přes hlavu peřinu a s baterkou četla často do rána. Nic neříkali a já věřila, že jsem je oblafla. Až po letech se prořekli, že to věděli.”

Dnes přelouská v podstatě všechno, co ji zaujme, naposledy se jí dostal do ruky jeden rádoby humoristický román o aristokratce. „Ale byl to běs. Raději se vracím ke klasice jako Feuchtwanger, London, Hemingway, Čapek. Válka s mloky je paralela s dneškem, až mrazí. A z humoristických knih je pro mne nepřekonatelné Vejce a já.“

Jinak byla živé dítě, chodila na malování (a doufá, že se k němu jednou vrátí), na balet, hrála na klavír. Ve škole si užila trable se jménem.

„Zažívala jsem rozporuplné pocity: naši mě vedli k tomu, abych byla hrdá na slavného dědu, jenže na základce si ze mě kvůli němu utahovali – říkali mi Švejková. Korunu tomu dodala učitelka na hudebku, která kdysi učila i bráchu. Třeba mě vyvolala na životopis Dvořáka – já mlčela a ona povídá: Tvůj bratr krásně zpíval, byl miláček, dědeček byl génius… a ty jsi takový blbec!“

„V pubertě to se mnou vůbec nebylo snadné. Zlobila jsem, chodila za školu a byla líná se učit. Stavěla jsem se do opozice vůči rádoby autoritám. A taky mi vadilo, když mi někdo řekl: To je vnučka…, chtěla jsem být sama za sebe. To mám po tátovi. Toho kdysi jeho matka nutila psát, že by měl i otevřenější cestu, ale on chtěl jít svou vlastní. Koneckonců, co to znamená, že jste něčí vnučka? Hlavní přece je, co se svým životem uděláte vy!“

Přestože se slavným jménem měla spíš trable, Barbara připouští, že je v lecčems dědečkovi podobná – vedle smyslu pro humor, sarkasmus a recesi hlavně určitou nekonformností a divokostí. Z gymnázia ji vyhodili. „Zatímco spolužáky rodiče podrželi a slíbili kantorům, že jim domluví, moje máma řekla: Jo ona dělá tohle? Tak ji vyhoďte!“

Pracovala pak v jednom nakladatelství a maturitu si dodělala večerně. „Nelituju. Potkala jsem tam výborné lidi, většinou starší, kteří nesměli normálně studovat z kádrových důvodů, ale byli sečtělí a ochotně se se mnou dělili o životní zkušenosti. Na další studia – právnickou fakultu – jí nedal tehdejší zaměstnavatel doporučení. Tlačil ji na ekonomii, jenže tu odmítala kvůli matematice.

„Brzo jsem místo toho měla čtyři děti s třemi muži (po posledním jsem Freslová) a mezi mateřskými jsem vždy krátce někde pracovala. Dceři je čtyřicet, synovi o čtyři méně a dvojčatům o další čtyři. Dcera je dnes taky čtyřnásobnou mámou, od synů mám další dvě vnoučata, takže jsem zasloužilá babička. Ale ne příliš hlídací, jednou týdně a dost, mám své zájmy. Dcera je zatím na mateřské, zato nejstarší syn by mohl jít ve stopách pradědečka, má k němu hodně blízko…“

Literárně Barbara na Haškovi nejvíc oceňuje jeho pozorovací schopnosti a umění vše trefně vyjádřit. Vtipně, srozumitelně, s jiskrou.

„Ani vulgarismy nevyznívají sprostě. Sama znám vtipů a humorných historek mraky, nemám však potřebu je sdělovat papíru. On tu potřebu měl, navíc si musel vydělat na pivo. Taky knižní trh byl jiný. Dnes píše každý, kdo usoudí, že je celebrita, nastala devalvace knih, kvalita je všelijaká. Nedělám si už žádné iluze ani o většině našeho národa…“

Vtipy moc nevykládá, ale když sedí s dobrou společností, přistihla se, že často říká: To já jsem znala jednoho… „Přesně jako děda. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, z jeho knížek určitě ne, tak dobře je nemám načtené.“ A co by asi řekl Hašek současnému světu? Ví se, že byl v Rusku členem Rudé armády a do Prahy přišel nabádat k revoluci.

„Předpokládám, že kdyby žil dnes, k Rusku by neinklinoval. Hrozně by se divil (nemyslím tím techniku, ale třeba mezilidské a politické vztahy) a měl by nekonečně materiálu na psaní. Kritizoval by, jak měl v povaze, všechny nešvary, napravo, nalevo. A možná by to ani nepřežil, jako Karel Kryl. Toho kdysi všichni milovali, ale když po revoluci začal kritizovat současnost, přestal se jaksi hodit.“

Ona by v jeho době, na počátku 20. století, žít nechtěla. „Byla válka, ženy to měly těžší. I když – záleželo na tom, v jaké společenské vrstvě se narodily. Dnes se po nás chce, abychom fungovaly stejně nebo na víc frontách než muži. Emancipaci ve všech bodech nepokládám za šťastnou.“

Barbara bydlí sama v garsonce se čtyřmi kočkami (jedna vnučka jí říká čičibabi nebo čičimagor), poslouchá oblíbenou rockovou muziku a do společnosti moc nechodí. Pociťuje na sobě totiž jistou míru klaustrofobie – ve výtahu, v zamčeném prostoru ani v kině se necítí klidně a do letadla nesedla půl století. Na dovolené proto jezdí hlavně k přátelům a příbuzným do Polska, do Gdaňsku, který miluje. „Potřebuju cítit volnost, že můžu kdykoliv odejít, pak jsem spokojená.“

Kdyby věděla to, co teď, udělala by prý v životě pár věcí jinak. Ale ničeho nelituje, protože všechny trable a průšvihy (a že jich bylo!) ji nasměrovaly někam dál. Jeden ji dovedl třeba na kurzy srovnávací filozofie, a získala tak nový náhled na lidské hemžení.

Zastává názor, že „člověk by se měl k druhým chovat tak, aby vědomě neubližoval, ovšem někdy je to fakt těžké“.

„Knížky mám moc ráda, hlavně detektivky, zrovna čtu jednu ze série, kde zločiny v malém americkém městě pomáhají řešit kočky – Kočka, která uměla číst pozpátku. Pěkná,“ pochvaluje si půvabná brunetka, profesí speciální pedagožka. O sobě tvrdí, že nepíše, talent a puzení vyjadřovat se písemně prý nezdědila. Takže žádné deníky ani úspěšné slohy ve škole.

Ovšem když se jí narodily děti, vyprávěla jim před usnutím vlastní pohádky, kde byl hlavním hrdinou autobus. Zažíval všeliká dobrodružství, vozil malé hrdiny na výlety, kde se pokaždé něco přihodilo. Líbily se, a tak je zapisovala do notesu, kde čekají na další impuls…

„Dnes je rytmus rodiny už jiný, nejraději zalezeme všichni do manželské postele a společně si čteme – jednou knížku pro nejmladšího, pak pro prostřední dceru a nedávno jsme četli nejstaršímu povídky Šimka a Grossmana. Občas jsou v kurzu i pohádky Boženy Němcové, ale ne povinně, spíš děti napadne, že chtějí některou převyprávět.“

Že je potomek slavné spisovatelky, prozradili rodiče Renatě poměrně brzy: k jakémusi výročí vyšel článek, kde se v závěru psalo o nejmladší člence rodu – tedy o ní. Němcová sice měla čtyři potomky, ovšem syn Hynek zemřel mladý, dcera Dora se nevdala, Jaroslav zůstal bezdětný, pouze úspěšný zahradník a zelinář Karel měl syna Vladimíra.

„Působil jako profesor na dívčí škole ve Vodičkově ulici v Praze, kde je dnes i hlavní budova mojí školy. Jeho syn čili můj děda se stal lékařem, táta je taky lékař. Já coby jediný potomek v další generaci jsem si nechala z hrdosti jméno Němcová – a díky mým synům zatím nezmizí.“

Žádné historky a osobní vzpomínky se ale v rodině bohužel nedochovaly. „Máme doma jen praprababiččin kalamář a zdědila jsem po ní brož, kterou jsem ještě neměla na sobě, čeká na slavnostní příležitost. Ani její knihy jsem nečetla cíleně úplně všechny, neusínala jsem pod polštářem s Babičkou,“ směje se. V Ratibořicích, kde se děj odehrává, Renata samozřejmě byla mnohokrát a teď se tam znovu chystá se svými žáčky i s vlastními dětmi.

Odmala ji bavila spousta věcí, chtěla být veterinářka nebo učitelka, chodila do hudebky, a dokonce hrála v orchestru na trubku. „Rodiče mě nechali, abych si vybrala, ale medicínská tradice je u nás velká, a tak se očekávalo, že půjdu tímto směrem. Zvolila jsem nakonec speciální pedagogiku s důrazem na logopedii, což je pomezní disciplína mezi medicínou a humanitní pedagogikou. Jejich vztah a prolínání, jak si mohou navzájem pomáhat, mě fascinuje.“

Momentálně učí v tzv. přípravné třídě šestileté děti, kterým něco malinko chybí k tomu, aby šly do školy.

„Baví mě je rozvíjet, zároveň máme čas si hrát a povídat o tématech, která vyplynou. Dnes třeba o bezdomovcích. V centru Prahy na ně narážejí a ptají se. Nechci jim paušálně říkat: Jsou to chudáci, nebo naopak: Můžou si za to sami, nevšímejte si jich. Možná byste se divila, jak vyspěle někdy reagují.“ Sociální cítění, výchova mládeže, zapálenost pro věc… to by praprababička jistě měla radost.

Co ještě si Renata odnesla z jejího odkazu? „Vnímám ji hlavně jako matku čtyř dětí (mně osobně ale úplně stačí tři), muselo to být složité. Vdávala se v sedmnácti a ten vztah se stal brzy velmi problematickým. Oba měli rozdílné představy o právech a povinnostech v rodině, emancipace ještě nefrčela, přišlo jedno dítě za druhým, muže přesouvali kvůli otevře­nému vlastenectví na stále horší štace. Božena se vzbouřila, rozhodla se žít vlastní život.“ Odmítala stát u plotny, říkala, co si myslí, dala přednost intelektuální společnosti a svému psaní…

„Já jsem taky hodně samostatná a ráda si o životě rozhoduju sama, i když nejsem tak tvrdohlavá, nechám si poradit. I potomky vedu tak, aby si dokázali vytvořit vlastní názor a obhájit ho, vysvětluju jim, že vlastně nevadí být trochu jiný než většina. Je třeba najít míru, aby se člověk mohl podívat sám sobě do očí a zároveň se nevzpříčil okolí. Nebýt úplný rebel, ale ani ovce.“

Kdo četl korespondenci B. Němcové Dopisy mužům – lamentace, najde zcela odlišný obrázek, než jak spisovatelku idealizují učebnice. Jak vidí prapravnučka fakt, že se snadno a často zamilovávala, ráda tančila a koketovala, měla řadu milenců?

„Otázka je, zda šlo jen o platonické vztahy, nebo lásku se vším všudy. Myslela jsem, že zemřela na tuberkulózu, ale nedávno jsem četla v medicínské literatuře, že měla od prvního porodu velké gynekologické potíže a bolesti. Je mi divné, že by taková žena aktivně vyhledávala intimní společnost mužů. Touhu mít někoho blízkého a snadné zamilovávání neodsuzuju, logicky si lépe rozuměla s muži než se ženami. Ty na ní nenechaly kvůli její nekonvenčnosti niť suchou. Příjemnější a přínosnější bylo obklopovat se chytrými obdivovateli z řad mužů, tomu rozumím.“

Sama je, jak tvrdí, trochu jiná povaha, emočně stabilnější. Nekouří ani netančí, jen v sebeobraně. S manželem, který pracuje v bankovnictví, jsou dvacet let a italskou domácnost rozhodně nemají.

„Snažím se vše uhrát na obě strany – vycházet spolu i mít možnost dělat si, co chci. Seznámily nás babičky. Byly kolegyně v práci, a když jsem měla maturitní ples, vyslala ta jeho vnuka, aby měla děvčata s kým tančit. Uviděl mě v plesových šatech a řekl si: To bude matka mých dětí. Stalo se. V domácnosti pomáhá, jak může. Ale já třeba ráda vařím, bez problému denně chystám teplé večeře.“

Renatu by zajímalo podívat se na skok do 19. století, kdy praprababička žila. „Ta doba ženám jejího typu nepřála. Jednou se vyslovila, že by se chtěla narodit za dvě stě let, což bude v roce 2020. Ženská nezávislost by se jí líbila, ale možná by ji zklamalo, jak se s ní neumíme vyrovnat. Ideálně se nežije ani dnes. Každý děláme své chyby a svá dobrá i špatná rozhodnutí.“

Stále se také vedou debaty o tom, zda byla Božena Němcová dcerou Panklových, tedy svých úředních rodičů, nebo někoho urozeného, z vyšších kruhů. Spekulovalo se o majitelce panství v Ratibořicích kněžně Kateřině Zaháňské nebo o její sestře Dorothee, za možného otce byl považován hrabě Karel Clam-­Martinic či kníže Metternich.

„Teorií bylo mnoho, jednu poměrně divokou měl i můj děda: že jejím otcem byl malíř Francisco Goya a matkou jakási španělská šlechtična. Šlo spíš o zbožné přání. Ale jsem přesvědčená, že Panklovi to opravdu nebyli. Sporné je totiž už datum narození, je podivné, že by šla malá Barunka do školy už ve čtyřech letech. Logičtější je, že Panklovi dostali na vychování starší dítě. Nevadila by mi některá z „jižních“ hypotéz, můj táta i já máme jih v krvi vzhledově i povahou. Jsem typická „mamá“ – mám ráda rodinu pohromadě, miluju sluníčko…“

Získat jistotu se už asi nepodaří, i když vědci nedávno z pozůstatku vlasů vyčetli DNA spisovatelky. Na další náročné srovnávání však nejsou finance a zřejmě ani materiál.

Renata si o své slavné předkyni ráda povídá a přemýšlí, hlavně ale žije naplno vlastní život. Zkoordinovat domácnost a profesi (v níž by chtěla pokročit dál, nevyhýbá se žádné výzvě) je běh na dlouhou trať. Nejstaršímu Františkovi je jedenáct, Aničce devět a Toníčkovi šest.

„František se teď pouští do psaní, a jelikož manžel dělá historický šerm, vymýšlí k tomu příběhy. Vytvořil si mapu celého království s infrastrukturou – a vládne tam pochopitelně František Němec I.“

Když si Renata vyšetří čas, zkouší různé rukodělné práce (včetně výroby vánočních ozdob) a dohání mezery ve vzdělání.

„Nemám jednoho koníčka, kterému se pravidelně věnuju. Spousta věcí ke mně přichází náhodou, mimoděk. Rekreačně sportuju, hodně chodíme na výlety – jednak chci, aby se děti co nejvíc dozvěděly, a jednak František začal sbírat turistické známky. Takže vymýšlím trasy, aby jich pobral co nejvíc. K tomu doma chováme hlemýždě – šneky oblovky. A včera mě děti přemlouvaly, že bychom si měli pořídit dalšího mazlíčka – navrhovaly ploštice.“

Na otázku, zda se jí někdy o praprababičce třeba zdálo, kroutí hlavou, není na takové věci citlivá. Odmítá i myšlenku na možnou reinkarnaci. „Jsme sice všichni křesťané a nepochybně vše smrtí nekončí. Ale že bychom se vraceli, to si nemyslím.“ Kdo ví, každopádně se za dva roky začnu rozhlížet…