Moderátorský post v televizní zpravodajské relaci mohl být mnohými vnímán jako vysněná práce. Jste šťastná?

Jsem, a to nejen proto, že jsem zdravá, mám zdravou rodinu a nic mě netrápí. Dělám hezkou práci, baví mě a můžu být na ni hrdá. Navíc je příjemné mít ve 24 letech tak velkou míru svobody a dokázat se sama slušně živit.

Zároveň jste pod silným tlakem předvést bezchybný výkon. Jak tohle zvládáte?

S novou rolí se ještě sžívám. Není to úplně jednoduché pro mě ani pro diváky, protože jsem předtím měla na starost bulvární pořad Top Star. A najednou ta stejná rozverná holka divákům s vážnou tváří říká, co se děje ve světě.

Myslela jsem si, že to taková změna proti Top Staru nebude - stejné studio, stejní lidé za kamerami, ale je to úplně něco jiného. Snažím se být na zpravodajství vždy stoprocentně připravená. Není to tak, že přijdu do práce, dostanu nějaké informace a pak je přečtu ze čtecího zařízení. Musím vědět, o čem mluvím. To znamená, že mnohem intenzivněji sleduji dění ve světě.

Váš nový moderátorský partner Roman Šebrle před časem v této branži začínal úplně od nuly. Je lepší mít vedle sebe někoho, kdo si tím také prošel?

Pro Romana to muselo být ještě těžší jako pro sportovce bez předchozí moderátorské průpravy. Obdivuju, že se v tom našel a že mu to jde. Trému ze začátku měl, stejně jako já ji mám doteď. Možná větší než v Top Star magazínu. Tehdy se ještě předtáčel, a přesto jsem byla nervózní, jenže když jsem udělala nějakou chybičku, mohlo se to natočit vysílání znovu.

Potom jsem přestoupila do živého Top Staru, a tam jsem se našla. Začala jsem být přirozená a spontánní, když jsem se přeřekla nebo udělala něco špatně, mohla jsem trochu zaimprovizovat nebo se zasmát. Kdežto u televizních zpráv to nejde.

Musíte maximálně zachovat tvář a dekorum. Je to pro vás těžké?

Jsem extrovert, komunikativní holka, která se ráda zasměje a pobaví. Musela jsem hodně potlačit emoce. Vím, že by během zpráv jakákoli grimasa vyzněla nevhodně. Takže žádná sranda, smích ani smutek.

Zpočátku, když jsem měla hlásit nějakou negativní informaci, jsem měla tendenci se mračit, což na kameře nepůsobí dobře. Vyvolává to v divákovi neštěstí, až agresi. Tedy i velmi smutnou zprávu více méně oznámím tak, že se snažím navenek neukazovat emoce.

Jak se vám s Romanem Šebrlem spolupracuje?

Je to perfektní chlap a ohromný sympaťák. Od začátku jsme si jako kolegové sedli. Vedle něj se cítím klidnější. Mám v něm psychickou podporu, kdyby se něco přihodilo, pomohl by mi a v dané situaci mě podpořil. Pokud bych měla být na moderování zpráv sama, byla bych asi mnohem nervóznější.

Jakou kolegiální radou vás vybavil před vaším prvním ostrým vstupem?

Řekl mi, že kdybych nějak zaškobrtla nebo se přeřekla, tak se vůbec nic neděje. Že nejsme roboti a že se nějaká chyba stane každému. Když jsem poprvé sedla za zpravodajský pultík, bušilo mi srdce tak, že jeho tlukot musela přes můj mikrofon slyšet celá režie.

Měla jsem strach, že budu koktat, že nebudu vědět, která bije. A kupodivu se mě po vysílání všichni ptali, jestli jsem byla nervózní. Řekla jsem jim: Strašně, ještě teď se klepu! A oni, že to nebylo vůbec vidět.

Eva Perkausová kvete s jarem. Sluníčko jí dodává energii.

Eva Perkausová kvete s jarem. Sluníčko jí dodává energii.

FOTO: Petr Horník, Právo

Musela jste projít průpravou vnitřní disciplíny nebo dechovými cvičeními, abyste dokázala svou emocionální náturu držet na uzdě?

Chodím na hodiny k paní lektorce. Učí mě správně intonovat, kam dávat důrazy, kde dělat pauzy. Musím ještě hodně popracovat na své rétorice.

Co vám ještě poradila?

Nejvíc jsem si vzala k srdci její radu, že divák má mít pocit, že moderátor je s ním v obývacím pokoji a povídají si společně o té události. Měla bych být trochu familiární, občas mít v textu nějakou vsuvku pro navázání kontaktu.

Mám silnou mimiku a gestikulaci, což si asi všímáte i teď tady u stolu, jak máchám rukama a vrtím se. Po technické stránce se snažím zmírnit nejrůznější pohyby, které na obrazovce vypadají ještě výrazněji.

S tím mácháním jsem na tom podobně. Není snad dne, kdybych něco nevylila, neshodila.

Ještě mi poradila, ať se během vysílání maximálně vnitřně uklidním. Že mám přijít do studia, sednout si, nadechnout se, narovnat se a prostě oznámit v pohodě a s nadhledem, co se událo. Nejvíc mi pomáhá propiska v ruce. Nejen že to v tu chvíli na obrazovce vypadá profesionálně a můžu si s ní dělat poznámky, ale hlavně tolik nemáchám rukama.

Kdo je vaším moderátorským vzorem?

Moc se mi líbí Adela Banášová. Považuji ji za ženu, která nejenom dobře vypadá a je velice inteligentní, ale je vždycky stoprocentně připravená.

Kdybyste ji jednou měla jako hosta ve své talk show, na co byste se jí zeptala?

Jak dokázala, že má nadhled, ničeho se nebojí, a přesto působí na diváky mile.

Do jaké míry jste ochotná nechat si zasahovat do své vizáže? Zářivá blond asi nebude vaše vlastní barva?

Původně jsem tmavovláska. Někdy v sedmnácti letech jsem začala zesvětlovat. To je moje jediná kosmetická změna. V televizi nechávám úplně volnou ruku stylistkám a vizážistkám, i když za ty dva roky už vědí, co chci, a co ne.

Nemám například ráda tmavou rtěnku, ale když je kvůli kostýmu potřeba, nějak se domluvíme. Jinak do svého vzhledu uměle nezasahuji.

Ve vašem věku botox ani jiné chirurgické zásahy přece nepotřebujete.

Ani žádné neplánuji. Jediná má změna je, že jsem blondýna.

Proč jste se tak rozhodla?

Schválně, za kým si myslíte, že se muži v baru otočí za brunetkou, nebo za blondýnkou? Blondýna je výrazná. Zaujme na první pohled.

Například mě by si v baru nikdo, i kdybych byla nejblonďatější na světě, nevšiml.

Nepřehánějte! Ale je fakt, že u mě to byla nerozvážnost. Nejprve jsem si odbarvila jeden malý nevinný proužek, za měsíc jsem přidala další, pak další a jednoho dne jsem byla úplná blondýna. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych se vrátila ke své tmavé barvě. Vlasy zesvětlováním dostávají zabrat.

Takže vás možná časem uvidíme s úplně novou image?

Je to dost možné.

Připravit se na rozhovor s vámi je docela oříšek, protože většina dostupných informací je k mání spíše na bulvárních internetových stránkách. Takže nevím, jestli je pravda, že jste vyrůstala se dvěma staršími bratry?

Ano, Sebastián je starší o rok a půl a Ládík o sedmnáct let. I přes takový věkový rozdíl spolu máme krásný vztah.

Temperamentní jste po mámě, nebo po tátovi?

Maminka je částečně Slovenka, protože babička se narodila v Humenném. Z tatínkovy větve máme také slovenské kořeny. A můj dědeček byl Argentinec, tak možná po něm.

S Romanem Šebrlem provádí diváky večerními zprávami na Primě.

S Romanem Šebrlem provádí diváky večerními zprávami na Primě.

FOTO: archív FTV Prima

A jak se Argentinec objevil v Československu?

To by mě taky zajímalo. Byl to tatínek mé maminky. Nikdy ho neviděla, ale je uvedený v jejím rodném listě. Tatínek: Buenos Aires, maminka: Humenné. Zajímavý mišmaš. Maminka mi říkala, že vždycky o svém tatínkovi chtěla zjistit víc, ale neměla možnost. Jediné, co po něm má, je černobílá fotka, kde sedí jako pilot v kabině letadla.

V jednom rozhovoru jste prozradila, že žijete v domě u Prahy společně s maminkou. Má o vás starost?

Vždycky o mě měla až příliš velkou starost. Asi jako jiné maminky mladých holek slyší i ta má často věty jako: Mami, neboj se, už jsem velká holka! Nelezeme si na nervy a je krásné, že když přijdu domů, mám vypráno, vyžehleno a navařeno. Ale chtěla bych se víc osamostatnit.

Jinak moji práci podporuje, ale není to ten typ, který by za mnou přišel a řekl mi: Evičko, byla jsi výborná. Je velký kritik. Poví mi klady i to, co se jí nelíbilo. A když se kvůli tomu někdy naštvu, tvrdí, že musím umět snést kritiku, protože mi jako máma nechce mazat med kolem pusy.

Když si pak někdy přečte rozhovory se mnou, komentuje to slovy: Cos to tam plácala?! Vyznělo to jinak, než jsi to asi myslela.

Měla maminka, jak už to někdy bývá, pro vás vysněné jiné plány?

Je to docela možné. Chtěla mě dát na balet, protože jsem jako dítě byla velice drobná. Na základní škole jsem závodně tančila skupinové tance. Dosáhli jsme i titulu mistrů republiky. Asi ve třinácti jsem k tomu začala hrát závodně tenis, ale od nástupu na střední jsem měla jiné zájmy. I když jsem sport tehdy trochu opustila, dodnes je mi blízký.

Kromě baletky by chtěla mít vaše máma raději právničku nebo lékařku?

Ideálně tančící ošetřující právničku. (smích) Nikdy by ji asi nenapadlo, že budu moderátorkou televizních zpráv. Ani mě ne. Ale už v pubertě jsem začala hltat svět médií. Četla jsem módní nebo dívčí časopisy, sledovala jsem herečky, zpěvačky a moderátorky. Bůhví, jak by to dopadlo, kdybych už tehdy měla Instagram a Facebook.

Mým vzorem byla modelka Adriana Lima. Chtěla jsem vypadat jako ona a umět chodit v šoubyznysu. Představovala jsem si to, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo, že ve světě médií jednou skutečně budu.

A jste v něm až po uši...

Dodnes si pamatuji, jak si jako holčička patlám maminčinu rtěnku na obličej. Měla jsem ji všude po tvářích, na nose, na bradě a myslela jsem si, jak se mi to povedlo. Také jsem si hrála na Popelku, nosila jsem maminčiny boty na podpatku, půjčila jsem si z kuchyně záclonku, zašpendlila ji sponečkami do vlasů a nosila ji jako závojíček. Líbila se mi scéna, jak je Popelka na bále a seznamuje se s princem.

Tipuji, že jeho filmový představitel, herec Pavel Trávníček, už dnes není váš typ.

(hurónský smích) Asi pro každou holku je v pohádce Tři oříšky pro Popelku idolem. Pana Trávníčka jsem měla možnost osobně poznat. Mám ho jako herce i muže ráda.

Řekla jste mu to někdy?

Nikdy. Takové obdivy musí slýchat celý život. Řekla bych, že ho to spíš unavuje.

Vaše cesta před televizní kamery vedla přes fotomodeling. Kdo vás pro dráhu modelky objevil?

Když mi bylo patnáct, dozvěděla jsem se, že do agentury Czechoslovak Models hledají holky s tmavými vlasy. Maminka nakonec svolila, že tam se mnou půjde. Přijali mě. Občas jsem nafotila titulní stránky dívčích časopisů, někdy kolekci dětské nebo sportovní módy.

V šestnácti mi přišla nabídka na focení svatebních šatů a velkých rób. Maminka tam přijela se mnou, protože mě vždycky velice hlídala. Nastala tam ale nepříjemná situace. Stylistka se snažila dopnout mi na hrudníku zapínání. Nešlo to. Dodnes si pamatuji, jak vzala telefon a začala lidem z agentury nadávat, co jí to poslali za modelku, že má velká prsa. Bylo mi trapně. V ten moment jsem zjistila, že mé proporce asi na modeling nejsou ideální.

Na titulní straně v pánském časopise Playboy loni působila cudně sexy.

Na titulní straně v pánském časopise Playboy loni působila cudně sexy.

FOTO: Lukáš Dvořák

Možná se nehodily pro fotografování večerních šatů. Ovšem přivedly vás na titulní stranu pánského časopisu Playboy.

Ještě mi nebylo osmnáct, když mě oslovil jeden fotograf s tím, že by mě chtěl nafotit pro titulní stranu tohoto magazínu. Tehdy jsem odmítla. V osmnácti jsem ale souhlasila pod podmínkou, že nebudou vidět konkrétní části těla. I když jsem fotky po našem focení viděla, nakonec byly graficky upraveny. Některé mé partie abnormálně.

Přesto, že měl časopis úspěch a já jsem se po jeho vydání dostala do povědomí médií, osobně jsem si řekla, že už nikdy! Nicméně od konce minulého roku spadá Playboy do stejné "rodiny" jako televize Prima. Když přišli na Primě s nabídkou na opětovné nafocení titulní stránky, zdráhala jsem se. Ale vzhledem k tomu, že na konceptu pracoval profesionální tým a zadání bylo vkusné a decentní, souhlasila jsem. A odpovídal tomu i výsledek.

Nejednou jste přiznala, že jste se s nálepkou "ta holka z Playboye" dlouho vyrovnávala.

Začátky v šoubyznysu byly hodně těžké. Ten nápor mě zaskočil, i když mě okolí upozorňovalo na to, že se musím před bulvárními médii obrnit. Ze dne na den se strhla taková smršť negativních článků, že už se s tím nedalo nic dělat. Těžko se napravuje mediálně pokroucený obraz člověka.

Obrečela jsem to. Úplně mi stačilo přečíst si zkreslený titulek. Řada lidí totiž čte jenom titulky, k článku se ani nedostanou.

Často je takový článek o něčem jiném, než hlásá bombastický titulek typu "Zabila manžela". K tomu dvě fotografie známých herců a senzace je na světě. Až uvnitř plátku se čtenář dozví, že jej zabila v televizním seriálu.

Přesně. Měla jsem málo příležitostí dávat otevřené rozhovory, natož se obhájit, ale řekla jsem si, že se nevzdám. Tohle mě obrnilo a dneska, když o sobě čtu nějaký článek, dokážu se nad něj povznést.

Jak to nese rodina? Vaše maminka?

Trápí ji to. Když se někde něco dočte, hned mi volá a ptá se mě, proč to napsali. Dodnes se mi nepodařilo ji přesvědčit, aby to nečetla, že to nemá cenu. Je zoufalá. Taky si tím prošla, protože některá média se rozhodla o ní psát, jiná se začala šťourat ve vztazích, jaké jsme měly s tatínkem, přestože jsem ho neviděla několik let, a další se zabývala mým bráchou. Začala jsem přemýšlet o žalobě.

V jednom případě už jsem upozornila svého právníka, že pokud bude jistá redakce v určitém jednání pokračovat, tak ať zasáhne. Já chápu novináře. Ale nechápu lži, vulgární oslovení, zkreslené informace. Všechno má své meze.

Dostala jste po nástupu do večerních zpráv od vedení televize doporučení, jak se oblékat, chovat a vystupovat?

Žádné striktní zákazy nebo pokyny jsem nedostala. Zatím. Sice hned nebudu mluvit jako kniha a chodit v rolácích...

...právě na sobě jeden s velmi rafinovaným výstřihem máte.

Trefa! Musím si dávat mnohem větší pozor, co říkám. Omezila jsem i fotografie, které zveřejňuji na sociálních sítích. Určitě už nebude možné vyfotit se jen tak v plavkách před zrcadlem.

Jak si udržujete figuru? Jíte ráda?

Miluju jídlo, dám si cokoli a kdykoli, klidně kachnu i dortík. S jídlem se absolutně neomezuju. Často se o mně píše, že jsem velká sportovkyně. Úplně to ale nepřeháním. Zaběhám si jednou dvakrát týdně, ale nechci mít moc sportovně vyrýsovanou postavu. Jde mi hlavně o fyzický výdej.

Tmavovlasá Eva ráda sportovala a tančila.

Tmavovlasá Eva ráda sportovala a tančila.

FOTO: archív Evy Perkausové

Mimo kamery a fotoaparáty se líčíte?

Jsem zastánkyní toho, že žena by měla být ve společnosti za každých okolností upravená a elegantní. Když přijdu domů, sundám ze sebe tu pomyslnou masku, vezmu si roztrhané pantofle, vytahané pyžamo a jdu nenalíčená s pejskem na procházku nebo v teplácích vynést odpadky. Nemůžu být pořád v pozoru. Zbláznila bych se z toho.

To jste ta Eva, kterou znají vaši nejbližší?

Přesně tak. To je ta Eva, která občas bývá upatlaná od čokolády.

Umíte relaxovat?

Nedokážu moc odpočívat v tom smyslu, že bych přišla domů, lehla si na gauč a v klidu se dívala třeba z okna. Kolem sebe mám ráda ruch, společnost, dění. Ticho mi nevyhovuje. Po sportu mám více energie než před ním. Stejně tak mě dobíjí být před televizními kamerami, i když se občas říká, že ony energii naopak berou.

Určitě se kolem vás točí zajímaví muži. Údajně se vám líbí ti se smyslem pro humor, klidně bez vlasů, ale hlavně výrazně starší. Proč?

Je pravda, že inklinuji spíše ke starším mužům. Ale abyste to správně pochopila, nemusí jim být minimálně šedesát. Bavíme se tu spíš o věkovém rozdílu deseti let.

Což pro upřesnění znamená asi 34 let ...

Já si vedle sebe nedokážu představit svého vrstevníka.

... to jsem ve vašem věku neuměla taky.

Sorry, kluci! Je mi to fakt líto, nemyslím to špatně. Možná je to tím, že mám o rok a půl staršího bráchu, a tak mladé kluky vidím jako bratry občas s chováním puberťáků. Chtěla bych mít za partnera rozumného chlapa, který už ví něco o životě, nabídne mi ochranitelské rameno, svou radu a pomoc.

Pamatujete si, kdo vás kdy nejkrásněji oslovil a třeba pozval na rande?

Teď si nedokážu nic vybavit. Stává se mi, že mě na ulici někdo osloví. Ale nejkrásněji? Asi jeden můj fanoušek na sociální síti. Pod každou fotografii mi celé dva roky píše, že jsem princezna. Je to velice milé.

Ještě vás nepozval na kávu?

Ani nevím, ale asi bych nikdy s někým, koho neznám, na rande nešla.

Máme květen, měsíc lásky a voňavého jara. Jak jej vítáte?

Jaro je pro mě nejlepší roční období, i když se v zimě můžu vyřádit na lyžích a snowboardu, jaro mám raději. Všechno rozkvétá, ptáčci cvrlikají... S jarem kvetu také já sama. Bohužel mám alergie na pyly, takže každé jaro probrečím a prosmrkám.

Počasí mě velice ovlivňuje, když je sychravo, jsem utlumená, svítí-li sluníčko, mám pocit, že stihnu desetkrát víc. Světlo mě dobíjí. Je pravda, že i doma furt rozsvěcuji. A když jdu do kavárny, posadím se na nejsvětlejší místo.

V tom případě se omlouvám, že děláme rozhovor v nejtemnější části celé restaurace.

Nic se neděje. Aspoň tu máme soukromí.

Mám ještě jednu otázku. Doufám, že se neurazíte, ale všude vás označují jako sexbombu s obrovským poprsím. Při vší úctě k vašim přednostem, tak pětky nemáte...

Nevím, jak vzniklo označení "to je ta s těma pětkama". Možná je to tím, že jsem drobná, a tak trochu větší poprsí působí objemněji. A jestli se ptáte na to, jestli je moje. Tak je pravé. Asi genetika po mamince.