„Vyskočte si na kozlík, nemůžu tu koně nechat samotné,“ vybídne mě. A tak si se sedmačtyřicetiletou formankou na jejím voze povídám s pohledem upřeným na koňské ohony. Je na nule, ale ona tvrdí, že počasí je pěkné.

„V pracovní dny vstávám ráno obvykle kolem čtvrté hodiny, abych všechno stihla. Když je venku minus patnáct, je to náročnější než dnes,“ přiznává. „Stejně bych ale neměnila,“ dodává hned vzápětí.

Táta jezdil pod okny

A to i přesto, že jako holka tvrdila, že s koňmi by po Plzni tak, jako to dělal její otec, nejezdila. „Můj nejstarší syn dnes říká to samé,“ směje se.

Jana Šůsová vyrostla na statku na kraji Plzně a mezi koňmi se pohybovala od mala. Jezdila na nich ráda, dokonce občas žertem připomíná, že na koni uměla jezdit dřív, než se naučila chodit. Později uvažovala o studiu na střední zemědělské škole. Táta jí ho rozmluvil, a tak zamířila na ekonomku a později pracovala jako likvidátorka v pojišťovně či skladová účetní.

„Z tepla kanceláře jsem často vídala tátu projíždět pod okny,“ vzpomíná. I její otec Jan formanské řemeslo převzal po svém otci, který je začal provozovat kolem roku 1920. Se svými koňmi přepravoval všechno, co sousedé zrovna potřebovali. Syn Jan zdědil stejnou lásku, což později využili i někteří filmaři. Se svým spřežením si zahrál ve Vorlíčkově pohádce Tři oříšky pro Popelku nebo v Konci starých časů od Jiřího Menzela. Později začal pracovat pro Plzeňský Prazdroj.

Ryzáci Ben a Barna ji poslouchají na slovo. Když vyráží s nákladem z areálu pivovaru, má před sebou zhruba 15 kilometrů.

Ryzáci Ben a Barna ji poslouchají na slovo. Když vyráží s nákladem z areálu pivovaru, má před sebou zhruba 15 kilometrů.

FOTO: Petr Horník, Právo

Ten od svého založení v roce 1842 až do roku 1913, kdy byly zakoupeny první nákladní automobily, používal k dopravě piva do hospod výhradně koňské povozy. V areálu pivovaru byli formani k vidění do roku 1957. Jan Šůs jezdil po městě se svými koňmi ještě v 60. letech. Za normalizace byl nucen živnost opustit, nikde se však zaměstnat nenechal. Věnoval se hospodářství.

„Jsem rolník, říkal o sobě,“ vzpomíná jeho dcera a dodává, že do pivovaru se vrátil hned po obnovení formanské tradice v roce 1990.

Sžít se s koňmi

Nejen nablýskaný stříbrný závěs neboli darmovis, který koňům visí z chomoutu, má Jana po tátovi. Jan Šůs, povoznictví, Plzeň Doubravka, čteme na něm. Před dvanácti lety zdědila i kobylky Bajku a Barnu, které si otec pořídil půl roku před smrtí a které do povozu zapřahá dodnes.

„Že se jich zbavím, jsem si nedovedla představit. Chodit dál do zaměstnání a k tomu provozovat hospodářství taky ne. Byla tu ještě jedna možnost – převzít živnost po tátovi.“ Pár měsíců poté, co zemřel, už seděla na kozlíku na jeho místě. Prodat to můžu vždycky, utěšovala se.

Její otec Jan Šůs v 60. letech minulého století.

Její otec Jan Šůs v 60. letech minulého století

FOTO: archív Plzeňský Prazdroj

„Nejhorší bylo se zaběhnout, sžít se s koňmi tak, aby poslouchali na slovo. Bylo jasné, že je nepřeperu, že je musím ukecat. Museli si na mě zvyknout. Když jsem je prvně zapřáhla, ani se nehnuli.“

Dnes si své kobylky a jednoho valacha, jehož pojmenovala Ben, aby dodržela tradici jmen od B, nemůže vynachválit. „Poslouchají taky na slovo. Ben se naučil chodit po obou stranách oje, na náruční i podsední straně, což neumí každý kůň. Tvrdohlaví? Ne, to nejsou,“ říká o nich.

Jako o závod

Že její pracovní den začíná ve čtyři ráno, už si zvykla. Musí nakrmit zvířata, vypravit nejmladší dceru do školy, nakšírovat tahouny, aby je v osm stihla zapřáhnout a vydat se k pivovaru. Sudy jí přivezou vysokozdvižným vozíkem až k valníku, na něj si je vykutálí sama a už vyráží zavážet do hospod. Najede kolem patnácti kilometrů, a když je kolem půl druhé hotová, její pracovní den zdaleka nekončí.

„Když je potřeba, přesednu z vozu na traktor, a hurá na pole.“ Má přítele, který jí s hospodařením pomáhá, pole a louky patřící k hospodářství však vyžadují moře času. Seno pro koně si suší sama, a ve volném čase s nimi závodí.

„Jakmile cítí, že nejsou v práci, utíkají s vozem skutečně jako o závod,“ směje se paní Jana.

Povoz, na kterém sedíme, je z roku 1942. Před deseti lety prošel na náklady pivovaru celkovou rekonstrukcí za bezmála 400 tisíc korun. Poškozené části původního vozu nahradily díly z kvalitního dubového dřeva, dostal i nové polstrování, kola a kotoučovou nožní brzdu. Disponuje výklopnými bočnicemi a odnímatelnými lavicemi, takže při zvláštních příležitostech může místo sudů s pivem svézt až dvanáct lidí.

Když praskne oj

Jana Šůsová svého rozhodnutí pokračovat v rodinné tradici nelituje. Tak trochu doufá, že některé z jejích tří dětí časem dospěje ke stejnému rozhodnutí jako kdysi ona. Dnes ji lidé v Plzni už dobře znají, tramvajáci formanku zdraví a lidé se ptají, zda si mohou koně pohladit.

Po svém otci zdědila závěs neboli darmovis se jménem a adresou.

Po svém otci zdědila závěs neboli darmovis se jménem a adresou.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Na zbohatnutí to není, ale uživím se,“ říká a dodává, že někdy tahle neobvyklá profese přinese i dramatické okamžiky.

„Praskla mi na voze oj,“ vzpomíná na jeden z nich, „koně se splašili a dali se do běhu. Celkem brzy se mi podařilo je uklidnit, po chvíli i zastavit. Vypřáhla jsem je a vůz odvezla opravit. Jedna známá mi pak druhý den povídá: Jani, včera jsi kolem nás projela tak rychle, asi jsi spěchala, viď?“