Svým způsobem je to nevděčná profese. Jen díky knižním překladatelům si můžeme v naší mateřštině přečíst slavná díla zahraničních autorů, přesto je vlastně skoro nikdo nezná. Každý se pochlubí, že četl nový román od Dana Browna, Hilary Mantelové nebo Laurenta Bineta, literárních hvězd 21. století, ale nikdo neřekne, že četl toho či onoho v překladu Michaly Markové.

„Překladatelé obvykle nejsou vidět. Jsme schovaní za knížkami. Myslím, že většině z nás to vyhovuje. Samozřejmě je příjemné, když se v recenzích pochválí kniha a pozitivně se zmíní i kvalita překladu, ale jsme zvyklí, že když se o něm nemluví, tak je nejspíš v pořádku,“ říká třiačtyřicetiletá Pražanka, které v posledních letech zadává práci nejčastěji nakladatelství Argo. Překládá z francouzštiny a angličtiny a téměř výhradně beletrii. „Žádné návody ke kotlům,“ poznamenává.

Čtenáři většinou překladatele na rozdíl od spisovatelů o podpis na památku nežádají. Přesto se najdou i takoví, kteří se mezi nimi dobře vyznají a hodně se zajímají o to, jak české verze zahraničních děl vznikají.

Sama s tím má čerstvou zkušenost. „Druhým rokem působím v týmu, který pracuje na novém překladu Písně ledu a ohně George R. R. Martina (fantasy sága, předloha populárního seriálu Hra o trůny – pozn. red.). Fanoušci jsou velmi zvědaví. Poprvé jsem se setkala s tím, že by se někdo takhle živě zajímal o překlad. V nové podobě něco měníme, něco necháváme a narážíme na odpor části lidí, kteří zůstanou věrni staré verzi a novou nechtějí přijmout. Ale mám i pozitivní ohlasy. Když někdo na nějakém fóru napíše: Slyšel jsem, že překlad dopadl docela dobře, je to velká pochvala.“

Čtení dětem s tužkou v ruce

Když hovoří o svém povolání, párkrát zmíní výraz deformace. Třeba při vzpomínce na dětství, protože překladatelkou chtěla být už jako malá. Anebo když popisuje jen pár týdnů starou příhodu z večerního čtení před spaním svým dvěma synům. Česká podoba jedné známé knihy z žánru fantasy ji totiž nenechala v klidu.

„Nevydržela jsem to a vzala tužku, což je při čtení dětem docela rušivé,” uznává, „jenže mně přišlo, že kolega měl na některých místech problémy s větným členěním. Vždycky jsem chvíli četla, pak jsem vzala tužku, a děti: Mami, proč nečteš? Povídám: Přehazuju si téma a réma (informační struktura věty - pozn. red.). A četla jsem zase dál.”

Převádět zahraniční díla do češtiny začala během studia na vysoké škole. V Ústavu translatologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze zvolila francouzštinu, kterou pilovala už od dětství. Jenže brzy si uvědomila, že pouze s ní bude její uplatnění omezené. Jejím druhým cizím jazykem se tak stala angličtina. Doháněla ji jako samouk, nepočítáme-li školní základy.

„Překládala jsem si písňové texty a hodně jsem v angličtině četla. Začala jsem tím, že jsem přečetla úplně všechno od Stephena Kinga.“ Kdo amerického autora hororů a sci-fi zná, ví, o jaké knihy velikosti cihel se jedná. „Pak jsem byla hrozně drzá a zavolala do nakladatelství, které vydává harlekýnky. Ty se staly mojí několikaletou prací.“

Z dnešního pohledu vnímá červenou knihovnu jako dobrý základ k zaučení, ovšem úroveň svých raných děl s úsměvem komentuje: „Já je vůbec nechci číst.“

Svoje první počiny, které navíc podepisovala pseudonymem, však úplně shodit nechce: „Sice to vypadá, že jsem vtrhla do literatury bez přípravy, ale prvních deset let jsem nepáchala větší škodu, než že jsem překládala harlekýnky, a do toho jsem četla, četla a četla.“

Znalost češtiny a zelený čaj

Náročnější literatura přišla později. „Dnes mám i ‚svoje‘ autory, jako jsou Laurent Binet nebo Hilary Mantelová. Od ní jsem dělala už tři knížky a netrpělivě čekám na čtvrtou, protože se na ni hrozně těším. Práce mě baví, až si někdy říkám, že by to tak být nemělo a že by člověk měl pracovat trochu s odporem, aby si svoje peníze zasloužil...”

Kolik toho zvládne odevzdat třeba za rok a kolik času jí jedna kniha zabere, je velmi individuální. Ne vždy musí být dílo o stovkách stran zároveň tím nejnáročnějším; někdy se větším oříškem stane specifický styl autora. Ale má-li zobecnit, pak říká: „Na knihu, která má do 300 stran, potřebuju tak tři čtyři měsíce.“

Perfektní znalost cizího jazyka se nabízí jako první věc, kterou musí dobrý překladatel disponovat. Tuhle domněnku však upřesní: „Musí umět zejména cílový jazyk, tedy v našem případě češtinu. Široká slovní zásoba a cit pro stylistiku,“ jmenuje další předpoklady. „A mít rád teplé nápoje,“ dodává už s nadsázkou, čímž se dostáváme k jejím vlastním potřebám a rituálům.

Když ráno odvede mladšího, čtyřletého syna do školky, nastartuje se kávou, pak míří do své kanceláře. To je první faktor, bez kterého se neobejde. „Když jsem ji neměla, často jsem chodila do kaváren, což se prodraží. Člověk vydá za kafe to, co by dal za nájem.“

V kanceláři se dokáže oprostit od všedních starostí a přenést se do světa literárních postav. A taky přitom vypít litry zeleného čaje. Druhý nezanedbatelný faktor je její partner, který už od narození prvního, dnes šestiletého syna zůstává na rodičovské dovolené.

Na závěr výčtu překladatelského minima zmiňuje trpělivost, protože každá kniha se musí „vysedět“, jak říká. „Výhoda mojí práce je v tom, že se dá rozvrhnout. Často se přes den věnuju dětem a pracuju večer. Jsem typ, který nejlíp funguje v noci. Kdyby záleželo jen na mně, tak si denní a noční režim úplně obrátím.“

Browna dělala napůl

Občas se na překladatele spěchá a zadavatelé jim nedopřejí klid. Stává se to u bestsellerů, u nichž nakladateli záleží na tom, aby česká verze nepřišla na trh s příliš velkým zpožděním od mezinárodního vydání.

V případě románů amerického spisovatele Dana Browna proto Michala Marková spolupracuje s Davidem Petrů a práci si rozdělují doslova napůl. Tak to bylo i v případě nejnovějšího Počátku, jenž má 500 stran. „Myslím, že nám to funguje velice dobře. Shodli jsme se na tom, že mně vyhovují začátky, protože se potřebuju vpravit do děje, on má zase rád zběsilá finále.“

Čtenáři se nemusejí bát, že „přechod“ na jiného překladatele v polovině románu poznají. Oba po sobě své části textu navzájem čtou a kontrolují. Na to, aby vše sedělo, dbají mimo jiné i redaktoři z nakladatelství.

Čistě pragmaticky by se vyplatilo pracovat jen na co nejtlustších knihách a pokud možno potenciálních hitech. To vše totiž hraje roli ve finančním ohodnocení. Pevný honorář se odvíjí „od stránky“, ale důležitou součástí smlouvy je doba, po kterou překladatel poskytuje autorská práva. Standardně to bývá pět let, během nichž může nakladatelství dílo v konkrétním překladu vydávat. Podle autorského zákona by měl dodatečně profitovat i ze situace, kdy se z knihy nečekaně stane hit a prodá se jí významně víc, než se předpokládalo.

„Jenže bestsellerů zase tolik není, protože český trh je malý, a i dva tisíce prodaných výtisků je úspěch,“ podotýká Michala Marková. „Navíc si ráda přeložím i něco, co sice neslibuje velký komerční úspěch, ale mám možnost si s tím pohrát a využít naplno svůj potenciál. Vůbec nejlepší ovšem je, když se spojí obojí.“

Ačkoliv o publicitu příliš nestojí, hřeje ji vědomí, že čeští čtenáři znají některá velmi populární literární díla v takové podobě, v jaké jim je předložila ona. „Samozřejmě mi to dělá dobře, v tom jsem ješitná. A zároveň mi vyhovuje, že mě neznají.“

Výběr z překladatelské práce
J. P. Donleavy: Dáma, která měla ráda čisté záchodky (Tvůrčí odměna v rámci Ceny Josefa Jungmanna 2003, udělované Obcí překladatelů)
Hayley Longová: Jak být holkou a James Dawson: Jak být klukem (za oboje Zlatá stuha 2016 za literaturu faktu pro děti a mládež)
Hilary Mantelová: Wolf Hall (Magnesia Litera 2011 – nominace za překlad), Předveďte mrtvé, Zavraždění Margaret Thatcherové
Dan Brown (spolu s Davidem Petrů): Andělé a démoni, Ztracený symbol, Inferno, Počátek
Laurent Binet: HHhH, Sedmá funkce jazyka
George R. R. Martin: Hra o trůny
Clare Bennettová: Deníček prince George
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: