Milada Svobodová, 56, ředitelka Kartografie Praha, členka výboru České kartografické společnosti

Vždy potřebuji vědět, kde jsem

Mapy malovala už jako malá holka. Často si prý sedla na kopec a zakreslovala krajinu pod sebou. Tu dům, tu kostel, cesty, řeky potoky. Pak se s bratry při hrách vydávala na lov pokladů.

„To krásně ukazuje, jak je mapování pro lidi přirozené, automaticky ho provádí i malé dítě bez jakékoli znalosti teorie či odborné praxe,“ říká Milada Svobodová, specialistka v mapování na slovo vzatá.

Kolikrát se kolo otočí

Teď už poklady neloví, ale mapy jsou doslova jejím životem. Vystudovala, jak jinak, geodézii a kartografii na Vysokém učení technickém v Brně a léta mapy sama tvořila. V současnosti už je „jen“ koriguje, zato má na starost celý náš asi nejznámější nakladatelský dům zabývající se vydáváním map. Po osmnácti letech zkušeností ze dvou soukromých nakladatelství přijala nabídku z Kartografie Praha.

„Výzva to byla veliká! Začátky byly těžké. Nyní, po deseti letech práce, je ale podnik optimalizovaný, a kromě tištěných produktů, na které jsme všichni zvyklí, vytváří například i interaktivní školní atlasy,“ říká hrdě rodačka z Rožnova pod Radhoštěm, jejíž týden se dělí mezi víkendy, kdy prohání kolo po beskydských kopcích, a pracovní dny v Praze. Pendlování jí nevadí a rodina tím prý nestrádá. „Jsem sama, syn se bude letos ženit a se třemi bratry se vídáme při rodinných příležitostech, kterých máme spoustu,“ říká s úsměvem.

S mapami žije v práci a nepustí je z rukou ani při svých dovolených.

S mapami žije v práci a nepustí je z rukou ani při svých dovolených.

FOTO: archív Milady Svobodové

O mapách ví první poslední. Vypráví, jak ve starověkém Egyptě sloužily mapy k výběru daní. Později používala římská vojska tzv. pochodové mapy při přesunech a jistě není nutné zmiňovat mořeplavce, kteří podali jasný důkaz o tom, že Země není placatá.

„Vzdálenosti se měřily odečtem počtů otáček kola, krokováním, ale také pouhým pohledem spolu s ostatními smysly,“ usmívá se. „První samostatnou mapu Čech vytvořil Mikuláš Klaudyán přesně před pěti sty lety. Můžeme ji vidět v archivu v Litoměřicích a zajímavé na ní je, že byla orientována na jih, a to pravděpodobně kvůli poutníkům jdoucím do Říma, aby nemuseli mapu složitě převracet.“

Nevíte kudy? Sundejte mapu z hlavy!

Jak je to ale s mapami dnes? „Dříve nebyla nutná naprostá přesnost, po mapě se chtělo, aby vás dovedla k vašemu cíli, jestli jste u toho prošli jednou zatáčkou nebo deseti, nebylo důležité. Dnes má každý svůj život rozplánovaný skoro na vteřiny a potřebuje být všude načas a od toho se odvíjí i potřeba mít naprosto přesné mapy. Technologie to umožňují, ale někdy je to až na úkor jejich přehlednosti,“ říká Milada Svobodová s tím, že pak je třeba si vybrat podle účelu, kterému má mapa sloužit.

„Právě zjednodušováním a výběrem objektů na mapě se zabývá generalizace, při níž se člověk rozhoduje, jak uživatelsky přátelská a přehledná mapa bude.“

Příkladem mohou být tematické mapy ČR, třeba mapy vojenských památek, folklóru s kroji, mapy hradů a zámků, rozhleden, církevních, židovských i přírodních památek, ale i pivovarů – ty si prý pamatuje nazpaměť.

„Další kuriozitou, kterou nabízíme, je mapa natištěná na šátku. Jedná se o funkční a aktua­lizovanou turistickou mapu, podle které dojdete přesně tam, kam potřebujete. Zároveň ji ale lze skutečně využít jako šátek,“ chválí si.

Navigace mapu nenahradí

Zajímá mě, jestli jsou ženy v kartografii výjimkou. „Kdepak, zdaleka ne. Samotné mapování je docela titěrná, a dokonce spíš právě ženská práce,“ směje se a hned mi zpochybní i známé klišé, že se ženy na rozdíl od mužů v mapách příliš neorientují. Schopnost číst mapy podle ní závisí na řadě faktorů a s pohlavím nemá nic společného.

A používá ona sama v dnešní digitalizované době papírové mapy? „Bez klasického autoatlasu se v běžném životě neobejdu. Navigace a papírová mapa jsou dva různé produkty. Navigace vás dovede z bodu A do bodu B, ale výlet si s ní naplánujete jen těžko. Myslím, že zájem o papírové mapy nezmizí. Můžete si je vzít na místa bez elektřiny a poskytují vám celkový obraz zájmového území. S příchodem navigací sice prodej autoatlasů poklesl, ale za necelé dva roky se vrátil do původního stavu.“

Aktualizace map je další kapitola. Četnost a potřeba aktualizací závisí na tom, co mapa zobrazuje a jak často se údaje v mapě zanesené v reálu mění. „Dříve se například školní atlasy vydávaly jednou za pět až deset let. My můžeme v atlasech díky každoroční aktualizaci reflektovat veškerá aktuální dění. Mapa je skutečný obraz území, které znázorňuje, a všech jevů, které se na něm odehrávají. Jedná se např. o sporná území, válečné konflikty apod.,“ vysvětluje zapáleně a je vidět, jak moc ji práce naplňuje.

„Kdyby mě zaměstnání nebavilo, nemohla bych ho dělat. I když třeba účetnictví byl problém. Myslím ale, že jakmile člověk věci porozumí, bavit ho začne také a dělá se mu lehce nebo alespoň lehčeji.“

Cesty bez mapy? Ani náhodou

A zabloudila někdy? „S mapou nikdy. Jen když jsem si mapu zapomněla vzít s sebou. Naposledy to bylo ve městě Kerkyra na ostrově Korfu, kde jsem se ztratila v křivolakých úzkých uličkách.“

Na dovolenou by tedy bez mapy nejela. Nejdřív si do ní vyznačí vše, co si přeje navštívit, a posléze to nastuduje. Důkladná příprava se jí zúročuje na jejích každoročních zahraničních cestách. Bývají čtyři.

Kromě golfových výprav s přáteli zcestovala Albánii, kam ji částečně vedou pracovní povinnosti. Ale i Azurové pobřeží, kam jezdí za sestřenicí, má zmapované od Monaka přes Saint­-Tropez až ke kaňonu du Verdon v Provence.

Mapy nepustí z rukou ani při svých dovolených, např. v Thajsku.

Mapy nepustí z rukou ani při svých dovolených, např. v Thajsku.

FOTO: archív Milady Svobodové

„S kamarádkou také společně každý rok podnikáme větší zahraniční cestu na 2–3 týdny. Byly jsme třeba v Thajsku, Mexiku, na Bali a letos vyrazíme na poznávací zájezd do Jižní Afriky.“ Nejraději prý poznávají místní stravu, plodiny a jejich zpracování, ale i obyvatele a památky.

„Mám hrozně ráda změnu, ale v každém okamžiku té změny musím vědět, kde se zrovna nacházím. Změny si plánuji,“ dodává ke svému životu a těší se, jaké území zase pozná a zmapuje do svých vzpomínek.

Zuzana Musilová, 41, ornitoložka
Zuzana Musilová

Zuzana Musilová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Hledá se volavka

Co třeba poznávací výlet za husami, kormorány nebo volavkami? Že nevíte, kde je najít? Díky speciálnímu mapování, které už léta vede ornitoložka Zuzana Musilová, to budete vědět přesně. Od roku 2003 totiž u nás koordinuje celosvětový projekt s názvem Mezinárodní sčítání vodních ptáků.

Na našem území probíhá už neuvěřitelných 52 let, od roku 1966, a v současnosti mapuje ptactvo na asi sedmi stech lokalitách. K tomu přidejme i menší projekt Monitorování vodních ptáků v době migrace a je jasné, že v tomto oboru u nás asi těžko najdete osobu povolanější.

Dětský sen? Zoo!

Člověka tak nějak nepřekvapí, že láska k přírodě začala Zuzanu Musilovou ovlivňovat už v dětství. Formovaly ji knihy o zvířatech a lidech slavného britského přírodovědce a spisovatele Geralda Durrella. A prý, po jeho vzoru, chtěla mít i zoo.

„Toho se už ale asi nedočkám,“ dodává dnes realisticky. Na vysoké škole vystudovala biologii se specializací na zoologii obratlovců. Nejprve ji zajímala ochrana přírody a věci s ní spojené, pak se ale vyprofilovala a diplomová práce se již týkala ptáků, kteří se nakonec stali i její profesí.

A co to znamená v praxi? Třeba to, že se každoročně v lednu, v dubnu a říjnu postará o tematickou procházku až čtyřem stům dobrovolníků, kteří se podílejí na jejích projektech. Jde tedy o program tzv. občanské vědy, nikoli čistě odbornickou záležitost. Což je praktické kvůli rozsahu celé akce.

„Někteří sčitatelé v projektu fungují od samého začátku v šedesátých letech a noví stále přibývají, jsou mezi nimi ornitologové jak amatérští, tak i profesionální, ale i skautské oddíly. Zjišťujeme, kolik ptáků a kterého druhu se kde nachází. Díky dlouhodobým datům můžeme i říci, jak se mění distribuce. Jde nám tedy nejen o počet, ale i o lokalitu,“ upřesňuje Zuzana Musilová, jejímž zaměstnáním je výzkumná práce na České zemědělské univerzitě v Praze.

Většinou se při práci v terénu bez dalekohledu neobejde.

Většinou se při práci v terénu bez dalekohledu neobejde.

FOTO: archív Zuzany Musilové

Husám už stačí Itálie

Údaje nasbírané v projektech podle ní přinášejí cenné poznatky o tom, co se s ptáky v zimě děje. Zimování je pro ně totiž kritické období. Potřebují se někde nažrat, aby se pak v létě mohli rozmnožovat. Ptáci si vybírají lokality, které nezamrzají, a oni tak mají pohodlný přístup k potravě.

„Také jsme zjistili, že se některé druhy přesouvají dál na sever a severovýchod, což velmi úzce souvisí s celkovým oteplováním planety a znamená to, že se u nás objevují i druhy, které tu dříve v zimě nebyly. A jiné nelétají tak daleko, jako létávaly. Husy si například uvědomily, že nemusí plýtvat silami na let až do severní Afriky – stačí jim zimovat v Itálii a pak také létají dříve zpět k nám.“

Z nasbíraných dat netěží jen odborníci. Vznikají sborníky určené jak dobrovolníkům (v tištěné podobě), tak i veřejnosti (na stránkách www.waterbirdmonitoring.cz), kde lze najít celé výstupy mapování včetně nových odvozených map s údaji o konkrétních druzích vodního ptactva a jejich výskytu. A jak mi Zuzana Musilová potvrzuje, například pro fotografy přírody jsou pravým požehnáním.

Dovolená na mokřadech

Vědci pro změnu ocení spoustu nasbíraných dat, protože efektivní ochrana ptáků není možná bez dostatku informací.

„Není to ale jen o ochraně ptáků, chrání se i území, na kterých žijí, a to v podstatě ve stejné míře. Vezměme si třeba kormorána, ten byl u nás dlouho chráněný, nedávno byl z vyhlášky vyjmut. Jeden kormorán sežere denně půl kila ryb. V zimě jich tu máme i dvanáct tisíc, to už je denně snědených šest tun ryb. Kormorán hnízdí na rybnících, jež jsou často v soukromém vlastnictví, a může tak rybník vlastně z pohledu ryb klidně i zlikvidovat. To se pak řeší náhradou škody.”

Někdy ptáci přiletí až na ruku.

Někdy ptáci přiletí až na ruku.

FOTO: archiv Zuzany Musilové

Sama se projektu sčítání samozřejmě také účastní. „Vzala jsem si na starost lokality v Praze u Vltavy, okolo Českého Krumlova, Jindřichova Hradce a na Labi. Mám dvě malé dcerky, devítiletou a třináctiletou, manžel je také ornitolog, tak chodíme i společně. Holky jsme odmala brali do přírody. Je to naší součástí,“ usmívá se. Poznávat ptáky je prý neučí, není si jistá, zda to chtějí umět. S manželem se poznali na univerzitě a práci si občas nosí i domů.

„Když nám hoří termíny, řešíme práci i doma, ale tím, že se naše povolání týká přírody, propojuje se s osobním životem jednoduše,“ konstatuje a hned dává příklad: „I na dovolenou jezdíme do mokřadů,“ směje se.

Většinu svého volného času věnuje dcerám, ale ráda sedne na kolo, zpívá ve sboru a miluje kávu se vším, co k ní patří. „Možná jednou budu mít vlastní kavárnu,“ zasní se.

Od hejna se oddělí jen ti silní

Překvapuje mě tím, že ornitologické souvislosti dokáže vidět i v tak vzdáleném oboru, jako je politika, která je mimochodem jejím velkým koníčkem.

„Poslední dobou mě děsí touha některých našich populistů vystoupit z Evropské unie. Abych to správně přirovnala, ptáci mají svá zimoviště, kde musí pospolu přežít, a pokud někdo vybočí ze zajeté rutiny, velmi riskuje. Proto si to může dovolit jen takový jedinec, který je pořádně nažraný a má veliké rezervy energie a síly, zkrátka je v kondici a může energií plýtvat. Jako třeba právě Velká Británie. My ale v takové kondici určitě nejsme a měli bychom si dobře rozmyslet, co je pro nás dobré,“ odbočuje na chvíli od tématu mapování.

Ovšem že by nějak vážně pomýšlela na změnu profese, evidentně zatím nehrozí. „Mám pocit, že má činnost má smysl. Líbí se mi, že nejde jen o můj malý výzkum jednoho druhu ptáků, ale o projekt s obrovským záběrem. Příjemná je i spolupráce s mnoha různými lidmi. Jsem součástí něčeho většího, v čem se získávané informace neustále mění, protože ptáci reagují na různé změny. Pořád se něco děje,“ usmívá se.

Dagmar Chytková, 32, lektorka kreativních technik
Dagmar Chytková

Dagmar Chytková

FOTO: Petr Horník, Právo

Na mapě, kterou mi na stolku v kavárně ukazuje křehká blondýnka z Brna, žádné kopce, řeky, města ani cesty nenajdete. Nahrazují je slova různé důležitosti a souvislosti mezi nimi. Říká se jim myšlenkové mapy a mají za úkol usnadnit nám plánování, řešení problémů, ale i učení, kde nám místo nudného memorování mohou ukázat logickou strukturu tématu. Abychom si ji snadno kdykoli vybavili.

I když i tady by se dala podobnost s klasickou mapou najít. Stačí si představit, že jednotlivé linie, které spojují různé pojmy, jsou třeba cestami. Čile se větví a přesně tak ukazují, jak asociace nebo souvislost vznikla a k čemu vede. Všechno se přitom odvíjí od tématu, kterého se mapa týká a které logicky nacházím uprostřed.

Hlavní linky jsou tedy napojené přímo na toto středové slovo. Větvení se paprskovitě rozbíhá po celé ploše papíru a já se tak dozvídám, které věci jsou důležitější a které až podružné. Hned je mi jasné, co chtěl mapou autor říci. Zkuste si tedy s Dagmar Chytkovou zmapovat, co se vám honí hlavou.

Mapovali i Darwin s Edisonem

Srdcem je ekologická aktivistka. Spolu s hnutím Limity jsme my pořádá třeba pětidenní Klimakemp s kurzy a workshopy na ekologická témata a například s vlastní výrobou elektřiny. Je i vystudovanou učitelkou českého jazyka a literatury, absolvovala také obor informačních studií a knihovnictví. Při jedné z přednášek se doslechla o myšlenkových mapách jako o metodě tréninku paměti. Téma ji zaujalo, ale jiskra zájmu se pořádně rozhořela až později – díky náhodně nalezenému článku, který jí osvětlil, že takové mapy lze používat mnohem rozmanitějšími způsoby než jen k zapamatování si informací.

Teď pořádá kurzy, kde je učí používat ostatní, a je spoluautorkou knihy Myšlenkové mapy pro studenty. „Pojem myšlenková mapa vznikl až ve dvacátém století, ale technika je známá už velmi dlouho. Když se podíváme třeba na zápisky Darwina nebo Edisona, zjistíme, že jsou psané vlastně stejným principem,“ vysvětluje na úvod.

„Je to technika i nástroj. Pomáhá nám dostat naše myšlenky, pocity, znalosti i informace z hlavy na papír. Dokážeme díky ní přemýšlet a řešit problémy jiným způsobem, než jsme byli zvyklí.“

Jak? Hotová myšlenková mapa nám totiž, jak už bylo řečeno, ukazuje souvislosti a asociace, o kterých jsme ani nevěděli. U klasického, třeba učebnicového textu se mozek snadno unaví a unikají mu klíčová slova a další důležité věci. „Myšlenková mapa je ale text nelineární a zapojuje více částí mozku – pomáhá nám, abychom se na zapisovanou problematiku dívali komplexněji,“ dodává odbornice.

Stačí tužka a kousek papíru

Mapy se výborně hodí v zaměstnání k plánování porad, k učení nebo třeba řešení projektů. Dají se ale stejně dobře využít i v osobním životě.

„Je dobré, když začátečníci mapují jako první sami sebe. Životopis formou myšlenkové mapy je skvělý start. Kdo jsem, co dělám, s kým se stýkám, co mám rád… Postupně se mapa může dále rozšiřovat o to, jaké mám plány a vize.“

Na jednoduchém tématu, které dobře známe, podle slečny Dagmar nejlépe zjistíme, jak techniku mapování používat. „Pro pokročilejší už to může být i to, co na sobě potřebuji změnit a jak toho dosáhnu,“ tvrdí Dagmar Chytková, která nejčastěji používá mapu ke svým plánům.

I takhle se dají znázornit cesty, kterými se ubírá naše myšlení.

I takhle se dají znázornit cesty, kterými se ubírá naše myšlení.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Někdy nakreslím jednu mapu za měsíc, jindy dvě mapy denně. Většinou jsou to ale tzv. rychlomapy načmárané na kousek papíru, účtenku nebo ubrousek v kavárně, abych si rychle ujasnila, co chci sama vyřešit nebo někomu říct. Myslím, že většina lidí skončí u obyčejných map na jedno použití psaných tužkou či propiskou – nakreslí je, zjistí, co chtěli, a mohou je vyhodit.“

Vztah na mapě

Myšlenkovými mapami lze nahlížet na sebe i na ostatní a řešit tak i osobní vztahy. Člověk musí ale trochu znát techniku a je dobré kombinovat mapy s dalšími kreativními metodami uvolňujícími myšlení (automatické psaní, asociace atd.)

„Myslím, že myšlenková mapa je třeba v rozhodování o různých problémech v partnerství či rovnou o partnerovi lepší než technika pro a proti. Zahrnuje totiž i různé pocity, věci zvenku, zevnitř, kdežto technika pro a proti toto nevyjeví.“

Svůj vlastní vztah si ale mapuje spíš v hlavě než na papíře. „Když má člověk potřebu ve vztahu něco řešit, neměl by to podle mě řešit s papírem, ale rovnou s partnerem. Nicméně pro páry, které mají problémy s komunikací, může být společné malování myšlenkové mapy velice užitečné především díky možnosti používání asociací, pocitů, myšlenek nebo i kreslení obrázků, na které může ten druhý stejně variabilně reagovat. Často se mohou v něčem propojit a pak si o tom třeba popovídat, protože už se budou mít od čeho odrazit. Budou mít základ konverzace,“ doporučuje Dagmar Chytková a dodává, že si jednou se svým přítelem, který je mimochodem také ekologickým aktivistou, malovali společnou plánovací mapu týdne. Bylo to spíš z legrace a bavilo je to velmi – a to nejen kvůli tomu, že si v ní naplánovali spoustu pusinek a romantiky…

A kde myšlenkové mapy opravdu nepotřebuje? „Miluju hudbu. Učím se na klavír a dlouho hraji na flétnu.“ Hudbě se věnuje i s kamarádem, který ji k flétně doprovází na klavír. A svým přátelům moc ráda a s chutí vaří různé pochoutky…