V sedmadvaceti letech vypadá jako modelka, bez nadsázky. Okatá, dlouhovlasá, štíhlá, dokonale oblečená a vkusně nalíčená. Basketbalovou éru jejího života byste do ní tipli snad jen kvůli nepřehlédnutelné výšce. Vynikne zvláště ve chvílích, kdy si obuje elegantní boty na podpatcích.

„Tvrdili mi, že dorostu na 181 centimetrů. Trefili se,“ líčí rodilá Brňanka.

Kdy se ze zaryté sportovkyně stala tvrdá byznysmenka?

Ale já se takhle necítím. Mojí prací je s klienty najít společnou řeč. Ostré lokty k tomu nepoužívám. Ani nemusím. Snažím se na ně spíš působit po ženské stránce.

Vidím. Kolik ajťaček vypadá podobně „modelkovsky“ jako vy?

Jakékoliv stereotypní vnímání žen je velmi přízemní. IT není pouze o programování a super technických sci-fi nebo Matrix scénářích.

V Microsoftu, kde pracuji, mám kolem sebe několik šikovných a krásných kolegyň, které dokážou vést stejně hodnotnou diskusi v oboru jako kterýkoliv jiný muž, a ještě do ní přidat estetický benefit! (smích)

Takže na žádné předsudky nenarážíte?

Ale ano, narážím. Každá z nás musí asi nejdříve bojovat s udivenými pohledy a ukázat všem jasně, že to, co říká, má hlavu a patu. Je zcela běžné, že na schůzce se zákazníkem sedím v místnosti já a tři, pět či šest mužů.

Dřív mě ty situace znervózňovaly, dnes si uvědomuji, že být ženou v IT může být i výhoda. Musíte si jen být vědomá svých vědomostí a schopností. Jen se toho, dámy, nebojte! (smích)

Dobře. Vrátím se v čase. Sebevědomí, touhu prosadit se jste musela mít i ve sportu. Kdy jste vůbec vzdala sen být profesionální basketbalistkou?

Bylo mi devatenáct. Měla jsem další z mnoha úrazů a nenašla jsem už v sobě sílu znovu začít trénovat naplno, abych se dostala na potřebnou úroveň. Zdraví mě totiž během kariéry znovu a znovu zrazovalo. Navíc jsem se nepohodla s trenérem, měnila jsem klub. Najednou mi došlo, že tenhle můj sen se nenaplní, že musím dělat něco jiného.

Co všechno jste měla zraněné?

Kratší by asi byl seznam toho, co jsem pochroumané neměla. Basket jsem hrála od deseti, kdy si mě vybrali podle předpokládané výšky. Podstoupila jsem i vyšetření, kde se na základě kostí a šlach odhadovalo, jak asi vyrostu. Určilo, že do 181 centimetrů, což je přesné.

Basket mě hned chytl. Denně jsem trénovala. O víkendech hrávala zápasy. Jenže. Vždy, když jsem na tom byla dobře, makala, připravovala se na nějaký šampionát, dorazil úraz. Byla jsem mimo jiné dvakrát na operaci s kolenem. Řešila jsem zlomeniny všeho, co se na těle dá. Ne, počkejte, ramena a klíční kosti zůstaly celé. A výčet? Vezmu-li to odshora: nos, ruce, kolena, kotníky, achilovky…

Uf. Mně by vadil zrovna ten nos.

A víte, že mně dneska taky? Vidíte, srostl mi trochu nakřivo, mám na něm hrb, je širší, jenže kdo ví, jak by vypadal normálně. Ale v té době jsem to neřešila. Brala jsem to jako daň sportu. V něm se krása přece příliš neřeší.

Možná ta má zranění souvisela i s tím, že jsem mezi holkami byla tak trochu třasořitka. Navíc jsem hrála na pivotu, na místě pod košem.

Tedy byla tou, co se musí zničit, aby soupeřka nedala koš.

Přesně tak. Na tomhle postu by tak měl být hráč silný. Drsný. Což jsou vlastnosti, jež nemám, jak jsem zjistila s odstupem času. Taky mi došlo, proč mě nechtěli ti kluci baskeťáci, do nichž jsem byla tehdy zamilovaná. Proč si tihle drsoni hledali za přítelkyně místo holek běhajících po palubovce s míčem v rukách krásné modelky. Viděli v nich ženskost. Křehkost. Nechtěli prostě věčně upocenou přítelkyni v teplákách, ale upravenou, voňavou holku. (smích)

Co vím, basketbal jste hrála ještě na Slovensku, kam jste po maturitě odešla na studia.

To už moc do své sportovní kariéry nepočítám. V Bratislavě jsem hrála chvíli za univerzitní klub, jenže jsem se pořád pohybovala někde mezi učebnou a tělocvičnou a měla jsem pocit, že ani jedno nedělám pořádně. Tak jsem s basketem skončila úplně. Jsem obecně zvyklá dělat věci buď na tisíc procent, nebo na nulu.

A teď mi řekněte, proč jste vůbec z Brna vyrazila do Bratislavy, když snad všichni slovenští maturanti míří na české univerzity.

Kdybych dostala euro pokaždé, když se mě na tohle někdo zeptá, budu milionářka. (smích) Všichni se tomu diví, ale v Brně se pěstuje jakási přirozená rezistence k Praze, takže tam jsem jít nechtěla. Navíc v Bratislavě žil můj tehdejší přítel, u něhož jsem bydlela.

Rodiče s tím souhlasili?

Co jim zbylo? Postavili se k tomu ale jednoduše. Chceš-li jít pryč od nás, odstěhovat se z Brna, živ se venku sama. Zpětně vidím, že to bylo to nejlepší, co pro mě mohli udělat.

Šla jsem tak do prváku a zároveň do práce v jednom velkém call centru. Měla jsem tam skvělého šéfa, který mě hodně naučil. Zjistila jsem také poměrně záhy, co mě baví, v čem jsem dobrá. Zároveň jsem musela stíhat vzdělání na prestižní škole, kde jsem v angličtině studovala evropská studia, mezinárodní vztahy. Můj další sen z mládí byl totiž svět diplomacie.

Zase vám nějak nevyšel.

No, nevyšel, ale taky toho nelituji. Z univerzity jsem si odnesla dobrou znalost angličtiny. Díky kamarádům a partnerovi jsem se naučila i slovensky.

Sleduji, že se vám sem tam do češtiny pletou i slovenské výrazy.

Táta se mi směje, když takhle chybuji. Říkává mi, že przním oba jazyky, a rád mě opravuje. Občas třeba tvrdím: Jeli jsme na autě. On mi „laskavě“ sdělí: My v Česku jezdíme v autě. (smích) Někdy se na něj za to zlobím, jinak pochopitelně vím, že má pravdu, že chybovat v mateřštině bych neměla.

Jejím domovem je už řadu let Bratislava.

Jejím domovem je už řadu let Bratislava.

FOTO: soukromý archív Tiny Nekudové

Co pro to děláte?

Strašně se snažím mluvit česky, ale na Slovensku žiji osm let. Slovenština mi je tak přirozenější. Jaksi se na mě nalepila, ani nevím jak. Stejně jako přízvuk. Samotnou mě překvapuje, jak rychle mateřštinu zapomínám. Najednou odlišně skládám věty, používám jiný slovosled. Někteří krajané mě už řadí automaticky mezi Slováky, což mě mrzí.

S tím souvisí i to, že si vybíráte partnery mezi Slováky. V čem jsou jiní než čeští muži?

Jsou prostě jiní. Teď budu hodně zobecňovat, vycházet ze svých zkušeností. Zaměřím se na srovnání Moravanů a Bratislavanů. Praha je podle mě vůbec jinde…

Slováci jsou, jak je vidím já, galantnější. Taková ta stará škola. Víc k ženám přistupují jako k ženám. Podrží vám dveře, pomohou do kabátu, odsunou židli. Přirozeněji se i zapojí do domácích prací. Uklízejí, vyžehlí si košile. Jsou prostě akčnější. Nevím, čím to je. Výchovou? Prostředím?

Taky nevím. Teď k těm Čechům, Moravanům, Slezanům.

Oproti Slovákům, jak je znám já, si spíše rádi doma pohoví. Usednou na gauč, zapnou televizi, koukají například na fotbal. Možná s tím vším ovšem souvisí i druhá věc. Žena je na Slovensku prostě žena. Nechce být chlapem. Je pro muže to křehké stvoření. Slyšela jste někdy o pověsti Bratislavanek?

Ne.

Velmi se o sebe starají. Nikde jinde jsem podobný přístup ke svému vzhledu neviděla. Z pohledu ostatních žen – Češek, Moravanek a Slovenek nebratislavanek – jde úplně o jinou ligu. Bratislavanka nejde neupravená, nenalíčená ani s košem vyhodit odpadky. Hodně a rády také nakupují oblečení, boty.

Promiňte, teď si musím něco jako Češka vyjasnit. My o sebe nepečujeme?

Čest výjimkám. (smích) Zase to zevšeobecním. Češky podle mě o sebe opravdu tolik nedbají. Jenže jak jsem říkala, Bratislavanky jsou jiná liga i v rámci Slovenska. Mám pocit, že kult slovenského těla, krásy končí někde za sídlištěm Petržalka. (smích)

Kde bydlíte vy?

Teď se stěhujeme do centra. Moc se na to těším. A chápu-li vaši otázku v podtextu správně, odpovídám, že jsem se o sebe začala přirozeně víc starat. Chodím pravidelně ke kadeřníkovi, na nehty…

Vidím.

Srovnávám-li to se svým basketbalovým obdobím, kdy můj módní styl zahrnoval široké tepláky, volnou mikinu a kšiltovku, jde skutečně o revoluci. V Brně jsem bývala taková hiphoperka. Až Bratislava ze mě udělala dámu. Zjistila jsem, že se cítím divně, když jdu do ulic jaksi na pohodu, protože ženy kolem jsou jako modelky z katalogu.

Čím jste svou proměnu začala?

Asi tím oblečením. Pak přišly ty nehty, pravidelné návštěvy u kadeřníka.

Nicméně předpokládám, že ve vašem případě jde také o nutný profesní dress code. Popíšete mi nějak stručně, jak jste se do Microsoftu dostala?

Náhodou. Jednou mi kamarád, bývalý kolega z call centra řekl, že je tam otevřená pozice, zda to nezkusím. Jako absolventka humanitní školy jsem měla jasno: rozhodně ne! Zdůvodnila jsem to tím, že o technologiích nevím nic, že z nich používám telefon a notebook. Jenže on se mě zeptal ještě jednou. Já jsem se pak zkusila přihlásit. Po šesti kolech pohovorů mě v listopadu 2015 vzali. Od té doby jsem nezalitovala ani na okamžik.

V čem tedy spočívá tohle zaměstnání snů?

Moje pozice se anglicky nazývá Technical Sales Professional Modern Desktop.

Pomůžete mi s převodem do češtiny?

Jsem technický obchodník. Mojí úlohou je přijít k zákazníkovi, odstranit v něm případné překážky – reálné i ty psychické – přesvědčit ho, aby přijal naše technologie.

Zjednodušeně řečeno patřím do jednotky, která řeší technické překážky. Mám konkrétně na starost operační systém Windows 10 a Office 365, které používáme v praxi asi všichni.

Teď se vrátíme k mé otázce. V čem je podobná pozice atraktivní pro mladou ženu?

Atraktivní je zejména prostředí firmy, v níž pracuji. Musím odvést práci, ale zda ji dělám doma, nebo třeba u rodičů v Brně, je jedno. Stejně jako to, zda makám přes den, nebo v noci. Tohle je ostatně trend, který mladí lidé jako já, miléniové, chtějí. Tedy volnost. Chápu, že vše musí vyvažovat očekávané výsledky, že se musím stále učit. IT pro mě byla ještě před třemi lety zcela neprobádaná vesnice.

Bloudíte v ní ještě?

Ano, skoro každý den, ale lepším se. Najednou mohu být v epicentru dění, mohu vidět za roh, to mě právě v Microsoftu baví. Firma navíc není dávno společností postavenou pouze na operačním systému a excelu.

Virtuální realita, která je přítomna všude kolem nás, například ve zdravotnictví, výrobě, průmyslu, výzkumu, designu, ukazuje, kam doba směřuje. Pro představu, bavíme se o projektování budov, nových modelech aut, chirurgických zákrocích, 3D vizualizacích a podobně. Jde o nové technologie, které ještě před pár lety byly pouze v představách bláznů…

V Bratislavě jste spokojená. Nicméně co budoucnost? Vrátíte se někdy zpět do Brna?

Brno? Tam se asi už nevrátím. Ale kdo ví? Spousta naplánovaných věcí mi nevyšla. Nicméně Česko jako další místo k životu vůbec nevylučuji. Mám ráda například – a s ohledem na to, že jsem vyrostla v Brně, kupodivu – Prahu. Zažívám tam příjemný relax. Bydlím v hezkém hotelu, zajdu si do wellness centra, uvaří mi snídani. Pak jdu v klidu do kanceláře. Nicméně primárně chci zůstat v Bratislavě a výhledově tam založit rodinu.

Teď ověřím váš vztah ke Slovensku. Nejnavštěvovanější tamní film loňského roku?

A to vám neřeknu. Ani divadelní hru, ani výstavu. Kulturu moc nestíhám. Je mi to ale hodně líto. Vyrostla jsem v divadle. Můj děda pracoval pro to Karlínské v Praze. Z filmů ovšem obecně sázím raději na Čechy.

Z těch slovenských bych ráda ještě stihla Únos a Čáru. Přiznám se, že z části jen proto, že je viděl kolem mě snad každý a mají dobrou propagaci.

Já vám teď řeknu, že tím hitem byla Čára. Teď mi zase vy – pro změnu – prozraďte, co tedy děláte ve volném čase. Jdete si zahrát ještě basketbal?

Basketbal? Ne, ten je pro mě minulostí. Nedívám se ani na zápasy v televizi. Ostatně doma ji nemám. Je to vůbec zvláštní, jak člověk dokáže rychle opustit něco, čemu věnoval tak intenzivně deset let. Nicméně u sportu jsem zůstala. Chodím do fitka, běhám, boxuju.

Boxujete? Nebojíte se o nos?

Pravda, teď bych už jistě řešila vedle bolesti také jeho nový tvar. Jsem však na sebe daleko opatrnější než v dospívání. Box je pro mě odpočinek, při němž ze sebe dostávám přebytek nahromaděné energie.

Zpět k práci. Jak často si žena z IT oboru vypíná telefon?

Na dovolené si to dovolím. Jinak skoro nikdy. Pokládám si ho na noční stolek, když jdu spát. Displejem dolů a vypínám zvuk.

Když ráno vstanu, první, co držím v ruce, je mobil. Projdu ihned e-maily, Instagram, Facebook, odpovím na nutné vzkazy, promažu ty další, a teprve pak vstávám, jdu snídat. Večer je mobil zase poslední věc, kterou beru do ruky.

Jejím domovem je už řadu let Bratislava, nicméně do světa z ní vyráží mnohokrát do roka.

Jejím domovem je už řadu let Bratislava, nicméně do světa z ní vyráží mnohokrát do roka.

FOTO: soukromý archív Tiny Nekudové

Příteli tohle nevadí?

On má mobil u postele také. Jeho ráno se od mého liší jen v tom, že záhy po probuzení nekontroluje služební e-maily, protože pracuje pro firmu podnikající ve stejném pásmu. Nemá tak poštu třeba ze států typu Amerika jako já.

Není to jistá forma závislosti?

Přiznám se, obecně jsem na telefonu, internetu, sociálních sítích závislá, což vím. Chtělo by to nějaký detox, alespoň jednou za čas. Snažím se o něj, zatím marně.

Je vůbec den, kdy vůbec nepracujete?

Za den volna jsem si určila sobotu, kdy pracovní poštu, až na výjimky, nečtu, neřeším.

A co neděle?

Večer se občas musím připravovat na pondělní schůzky, aby vše fungovalo, jak má.

Není zase tohle druh závislost na práci?

Mám své zaměstnání opravdu ráda. Ale odpočívat umím. Když vám ukážu diář, uvidíte, jak mám plné víkendy až do podzimu. Vím, že pojedeme s kamarádkou do Londýna, s dalšími lidmi na Balaton, do Chorvatska, čekají mě asi pracovně Spojené státy, poté tam budeme cestovat. Minule jsme to vzali přes Kajmanské ostrovy, což bylo vážně fajn. No a tuto zimu byla i spousta lyžování v Rakousku.

Pro změnu se vrátím k módě, vašemu stylu vypilovanému v Bratislavě. Ráda se oblékáte do černé. Tvrdíte dokonce, že je pro vás život. Není to protimluv? Černá a život?

Černá pro mě není smutná. Je elegantní, přináší klid, uvolněnost. Mně by nevadilo mít doma ani černou stěnu. Každý to má prostě jinak.

Koukám na vás, máte žlutý kabát. Tak tuhle barvu bych já na sebe nikdy nevzala. Nemám ráda dokonce ani žlutý zvýrazňovač. Možná to souvisí s tím, jak jsem v dětství spadla z kola a po lehkém otřesu mozku jsem skoro čtyřicet minut všechno viděla žlutě.

Přesto, nikdy vám rodiče neřekli: zkus si vzít na sebe něco barevnějšího?

Obecně občas slyším, že bych měla s černou barvou šetřit. Že v ní vypadám starší, smutnější. Tak jsem se dneska oblékla kvůli vám do světlejších tónů, abych splnila vaše zadání a vypadala líp na fotkách. (smích)

Oblečení jsem si půjčila od kamarádky, která má postavu jako já. Podobnou směnu sem tam děláváme, aby nám to slušelo. (smích)