Češi čtou stále hodně, za rok průměrně dvanáct knížek

„Češi čtou hodně, za rok průměrně dvanáct knížek. Třetina z nás pravidelně navštěvuje veřejné knihovny. A muži a ženy sahají po odlišných titulech.” Co ještě prozradil výzkum o tom, co a jak Češi čtou?

Žena, minimálně středoškolského vzdělání, z většího města, spíše v seniorském věku. Tak nějak vypadá typický český čtenář. Z výzkumu čtenářských návyků, který Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu AV ČR zrealizoval v předešlých šesti letech, vyplynulo vedle statistik také několik fenoménů.

„Vícegenerační knihovny, Betty MacDonaldová a foglarovky," vyjmenovává literární vědec některé z nich.

„A pak taky, že jsme všichni obyvatelé jednoho čtenářského vesmíru, ale každý z jiné planety. Muži a ženy sahají po značně odlišných titulech." V tom se od zbytku světa nelišíme.

Kromě toho, že se jehněčí peče na česneku a že se dáma nikdy nedrbe na hlavě a neplivá na podlahu, vštěpovala maminka mým sestrám i mně, že svatosvatou povinností ženy je dbát a pečovat, aby její manžel byl spokojený ve své práci a ve svém povolání. „Především se přesvědčte, že váš manžel dělá to, co ho baví a pro co se nejvíc hodí, a pak radostně přijímejte všechno, co to obnáší. Když si vezmete lékaře, nekňourejte, že nemá pracovní dobu tak pevnou jako prodavač obuvi, a naopak, když se provdáte za prodavače obuvi, nebrečte, že nevydělá tolik peněz jako lékař. Těšte se z toho, že chodí ve stejnou dobu do práce i z práce," říkávala nám maminka. (Betty MacDonaldová, Vejce a já)

Tak tahle kniha je pro mnoho českých žen biblí. Proč se právě román Vejce a já s autobiografickými prvky spisovatelky, který vyšel poprvé v Americe v roce 1945 a pak jeho sláva pohasla, stal pro české ženy trvalkou? „Kvůli nadhledu, humoru a optimismu, se kterými autorka zvládá životní situace, do nichž se nepřízní okolností dostala,“ shrnuje Jiří Trávníček nejčastější odpověď našich čtenářek.

Jedna respondentka román Vejce a já přečetla více než šedesátkrát. „Napsala pak dokonce svou vlastní knihu, kterou by podle ní vytvořila Betty, kdyby žila dnes v Česku.“

Humor a odlehčení české čtenářky prostě mají rády, proto je u nás úspěšná i Halina Pawlovská či Ivanka Devátá. Rovněž nebojácná Scarlett z Jihu proti Severu (první vydání rok 1936) u našich dam stále boduje.

Jako všude ve světě i v Čechách muži čtou o něco méně než ženy. Zato sáhnou častěji po časopisech a odbornějších publikacích. Nikoho neudiví, že je zajímá více například vojenská tematika a dobrodružná literatura. Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou příkladem typicky mužského čtení.

„Je to pánský klub. Ale i zde jsou výjimky. Objevili jsme ženu, která Švejka miluje a zná dlouhé pasáže zpaměti. Důvod? Ryze neliterární. Stejně jako on trpí revmatismem a maže se opodeldokem,“ prozrazuje „čtenářolog“.

Snad by se nebylo nikdy přihodilo to, co v dalších vteřinách následovalo, kdyby byl Losna měl dlaň s hlavolamem zavřenou, nebo kdyby byl dokonce hlavolam ukryl do kapsy. Všeho jiného by se rozradostněné Rychlé šípy i Losna nadáli než toho, co se stalo: Vontská rada zpívala svou stínadelskou píseň, nadšeně, halasně, a zvenčí se jí ozývala stonásobná ozvěna obyčejných Vontů, kteří pochopili, že volba Velkého Vonta je skončená a teď že jim bude ze stupňů kostela slavnostně oznámen výsledek. A v tom radostném hluku a zpěvu mihl se ztemnělými prostorami zrušeného chrámu jakýsi černý stín a vzápětí nato vřítil se do okruhu záře lampiónů divoce vyhlížející muž. „To je on! Podívejte! Ten nám psal přece o Tleskačův deník!“ (Jaroslav Foglar, Záhada hlavolamu)

Záhada hlavolamu od Jaroslava Foglara vycházela v letech 1940 až 1941 jako příloha časopisu Mladý hlasatel. Ani 77 let od jejího vzniku knížce a autorovi neubralo na oblibě.

„Čtou se stále, jejich vliv tak úplně neslábne. Snad fungují otcovská doporučení a věčná klukovská touha prožít dobrodružství,“ vysvětluje neutuchající mezigenerační oblibu foglarovek Jiří Trávníček. „Za pubertou ale jejich kouzlo mizí.“ Velký nárůst u mladých zaznamenaly knihy z oblasti fantasy. Ty v nejmladší generaci spolehlivě převládají.

Dobrá zpráva je, že mladí nečtou nijak výrazně méně než starší generace. „Najdeme maturanty, kteří za svůj život přečetli jen dvě knihy, a pak takové, kteří louskají šestisetstránkové ságy. Pro mladé čtenáře je zásadní setkání s Harrym Potterem. To je prostě fenomén. Pán prstenů a Hra o trůny mají taky mnoho příznivců, ale Harrymu Potterovi prostě nešlo uniknout," vyzdvihuje knížku o malém čarodějovi z pera Joanne Rowlingové Jiří Trávníček.

Zvýšila i zájem o studium angličtiny, „přelouskat" si ho v originále je metou mnoha dospívajících čtenářů. Jméno Harry či Hermiona nese i nejeden domácí mazlíček. Knihu plnou kouzel a magie však v některých ortodoxně křesťanských rodinách věřící rodiče svým dětem zakazovali.

„Zákaz funguje jako to nejlepší doporučení," krčí rameny Jiří Trávníček a dodává, že podobně to dopadá s Kámasútrou zasunutou vzadu v knihovně.

„Není lepší pobídky než něco zakázat. Pro čtenáře to platí taky. Však si pamatujeme, s jakým zájmem kolovala indexová literatura v dobách socialismu."

Nesejít se s knihou v určitém věku znamená nepotkat ji už nikdy. To platí například u moderní americké literatury, stejně jako se málokdo vrací k Remarqueovi.

Zemřela v těžkých bolestech a nikdo jí nemohl pomoci. Pevně svírala mou ruku, ale nevěděla už, že jsem u ní. Kdesi kdosi řekl: „Je už mrtva?", „Ne," zašeptal jsem, „ještě není mrtva. Ještě pevně drží moji ruku." Světlo. Nesnesitelné, prudké světlo. Lidé. Lékař. Pomalu jsem rozevřel ruku. Ruka Pat se svezla k zemi. Krev. Ztrhaný udušený obličej. Zmučené strnulé oči. Hnědé hedvábné vlasy. „Pat," řekl jsem. „Pat." A poprvé mi neodpověděla. (Erich Maria Remarque, Tři kamarádi).

„Kolem sedmnácti let udělá Remarque neocenitelné služby. Čtenářská mysl v tomto věku očekává, že se jí dostane něčeho jiného, než na co byla zvyklá v letech předchozích. Chlapce již neuspokojují dobrodružné knihy, dívky zase milostné románky. V té době chceme větší kontakt s reálným světem," upozorňuje vědec Trávníček. „S Remarquem se nám dostává často první lekce historického uvědomění."

A příklad špatně načasované knihy? „Babička Boženy Němcové. Je to skvělá kniha, ale pro dospělé čtenáře," soudí Jiří Trávníček. „Jako povinná četba pro děti tolik úspěchu nemá. Když jsme u ní, není žádným tajemstvím, že Jirásek je v současnosti mrtvý autor. Přesto má své čtenáře, a to nejčastěji z východních Čech, odkud pocházel. Hraje tu roli rodáctví, tedy regionální blízkost."

Mladší čtenáři dávají spíše přednost současné české literatuře, jako je například Petra Hůlová či Michal Viewegh. Ti starší se zase vracejí ke knihám, na které dříve neměli čas. Rovněž se odvracejí od beletrie. Proč mám číst cizí příběhy, když je kolem mě tolik opravdového? uvažují. Mají jiné čtenářské návyky než mladší generace. Za jejich mládí nebylo neobvyklé mýt si před čtením ruce a knížky opatřovat obaly. Dodnes se řídí tím, že knihu je třeba dočíst, než se rozečte další.

Přístup „prvních padesát stran rozhodne" při četbě knihy však také není neobvyklý. „Mnoho lidí si dává tento limit. Pokud je v něm nezaujme, odloží ji,“ tvrdí odborník.

Vzhledem k tomu, že třetina naší populace pravidelně navštěvuje veřejné knihovny, průměrný Čech přečte dvanáct knížek za rok a český knižní trh je přesycen, jsou knížky v našem životě přítomny v hojné míře. Jsou jedním z nejčastějších dárků a ani elektronické čtečky na tom nic nezměnily.

„Jejich obliba neroste, naopak. I mladí je používají často z pragmatických důvodů, například když jedou na dovolenou. Kniha jako artefakt, který si lze osahat a očichat, stále boduje na prvním místě!“

„Jsme válcováni angloamerickou literaturou, jak v knihkupectvích, tak ve veřejných knihovnách. Dvě třetiny výpůjček jsou překlady z angličtiny, česká literatura tvoří asi čtvrtinu,“ uvádí Jiří Trávníček a přidává další z českých specifik: domácí knihovny. Nikde ve světě nejsou tak běžné jako v českých domácnostech.

Pouze dvě procenta Čechů totiž nemají doma žádnou knihu, v průměru jich vlastníme na 250. „To je asi šest až sedm metrových polic,“ upřesňuje literární vědec. Velikost domácích knihoven roste se vzděláním, s věkem a ekonomickým standardem.

„Bývají často mezigeneračním poutem, které sahá někdy až do první republiky, určitě však do padesátých let. Přítomnost domácí knihovny čtenáři vnímají jako určitou jistotu i pohodlí,“ uzavírá Jiří Trávníček, který výsledky své práce v terénu obšírněji shrnul v knize Česká čtenářská republika.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: