Asi hodně sportujete nebo držíte diety, že?

Nijak dramaticky. Je pravda, že mám výživovou poradkyni (shodou okolností maminku našeho zetě) a trochu se hlídám, ale nejsem otrok tvrdých diet. Život mi změnil režim podle krevních skupin, dostala jsem doporučený jídelníček se stravou, kterou mé tělo dobře zpracovává a prospívá mu. A můj muž se projevil jako typický Blíženec: nejdřív se tvářil, že ho to vůbec nezajímá, ale brzo se začal vyptávat a usoudil, že by mu takový systém taky prospěl. Jeho seznam potravin je trochu jiný než můj, ale podařilo se mi vybrat takové, které nám svědčí oběma.

Hraní mě pořád baví, když se povede představení, diváci se smějí nebo pláčou, obrovsky mě to nabíjí.

Na začátku jsem dostala tzv. cukrovou chřipku, musela jsem totiž na chvíli vysadit cukry a oleje a zažívala drobné deprese, říkala jsem si: ježíš, proč to děláš? Dnes se cítím fajn a tělo mi to vrací spokojeným žlučníkem, slinivkou, žaludkem… Navíc jsem příjemně zhubla. Ale někdy si samozřejmě taky zahřeším…

Co třeba snídáte?

První věc, kterou dám do úst, by měla být bílkovina, vím, co mi udělá s cholesterolem atd. Takže jogurt nebo ovesné vločky se sójovým mlékem. Kravské mléko nesmím, jen sýry. Myslela jsem, že se mi boří svět. Celý život jsem pila kafe s mlékem a nevěřila jsem, že se předělám na černé. A vidíte, dnes mi moc chutná.

Hlavní změnu je třeba provést v mozku. Skvělé je, že tenhle způsob stravování Metabolic (Metabolic balance je program pro úpravu látkové výměny určený k regulaci tělesné hmotnosti – pozn. red.) nemá jojo efekt. K tomu se snažím všude chodit pěšky, mám v telefonu aplikaci „zdraví“ a hlídám si denní dávky. Honzu jsem pro to nezlákala. Zatím.

A ještě vzpomínka na svatbu na pražské Nuselské radnici 29. září 1984, v pozadí Rudolf Hrušínský a Josef Kemr.

Vzpomínka na svatbu na pražské Nuselské radnici 29. září 1984, v pozadí Rudolf Hrušínský a Josef Kemr.

FOTO: archív Miluše Šplechtové

Na oslavu divadla jste tedy v kondici. Prý ale máte problémy s nájemci restaurace?

To byla moc nepříjemná komplikace. Museli jsme bohužel podat žalobu na bývalé podnájemce, kteří dlouhodobě neplatili nájem. Při odchodu navíc restauraci částečně zdevastovali a odvezli věci, které jim nepatří. Od začátku se nám nezdáli, ale protože Honza nesnáší konflikty, dlouho je jen slušně upozorňoval…

Teď už otevřel restauraci nový nájemce – a je výtečná. Ovšem museli jsme posunout dvě premiéry na jaro: Je úchvatná v režii Jana Hřebejka a Saturnina pod taktovkou Petra Vacka.

Patnáctiny Jezerky slavíme vydáním hezké a obsáhlé knihy, kterou vytvořili Honza s dcerou Bárou. Je až dojemné v ní listovat a uvědomovat si, co všechno divadlo, které bereme jako naše čtvrté dítě, zažilo. Je mu 15 let, a přitom nás netrápí pubertálním chováním.

Jakou pubertu měly vaše skutečné děti?

Nevím, jak je to možné, ale naše děti nezlobily. Matky většinou vzpomínají, co strašného prováděli jejich potomci, u nás žádná vyholená ani zelená hlava, drogy, pearcing, divné partičky, nic. Největší prohřešek asi byl, že Kristýna zkusila kouřit. Brzo ale skončila, dnes kouřím z celé rodiny jen já čili zlobím nejvíc (zapaluje se smíchem cigaretu). A manžel si občas dá doutníček.

V tragikomedii podle stejnojmenného bestselleru Timura Vermese Už je tady zas! si zahrála s kolegou Ondřejem Kavanem.

V tragikomedii podle stejnojmenného bestselleru Timura Vermese Už je tady zas! si zahrála s kolegou Ondřejem Kavanem.

FOTO: Divadlo Na Jezerce

Pamatujete se ještě na začátky vašeho divadla?

Razím myšlenku, že pokud máte doma spokojeného manžela, je všechno v pohodě. A já cítila, že Honza byl dlouhodobě nespokojený v angažmá, začal fotit a orientovat se na jiné věci. A jednou přišel s nápadem založit malou divadelní společnost, kde bychom hráli my dva, případně čtyři lidi.

Začali jsme v pražském Divadle Gong – a skončili ve velkém kamenném. Pomáhala jsem, kde se dalo, četla jsem a vybírala hry, občas upekla štrúdl… Z původních 10 lidí je nás kolem 140.

Často vzpomínáme, jak jsme se kdysi coby herci v angažmá zlobili na dramaturgii, obchodní oddělení… Viděli jsme naivně jen počet míst v divadle, ceny vstupenek a honoráře – a mysleli jsme, že výdělek je snadný. Až ve svém jsme zjistili, jak těžké je vybrat správnou hru a být i dobrý obchodník.

Proti jiným soukromým zařízením dostáváme jen minimum dotací a grantů. A přitom vím, že Honza každý den platí nějaké faktury. Tušit tehdy, co známe dnes, šli bychom do toho znovu, ale bez zbytečných chyb. Párkrát jsme to chtěli i zabalit, život jde ve vlnách: buď na ni vyskočíte, zhoupnete se a vynese vás nahoru, nebo přijde tsunami a vy si musíte spočítat, zda máte ještě sílu ke skoku, nebo předáte divadlo jiným.

Přejděme k vaší oslavě – jaký jste si přála dárek?

Děti se mě vždycky ptají: co bys chtěla? Se mnou je to hrozně jednoduché: já chci všechno! Mně uděláte radost úplně vším, od maličkosti po fakt, že se mi narodí další vnouče. To je dar největší, už máme tři! Dvě v daleké Austrálii, Viktora a Karličku od syna Nikoly, za nimiž se vypravíme v lednu, a to nejčerstvější – Vojtu – od Kristýnky konečně v Praze.

Rodinné Divadlo Na Jezerce jí přineslo řadu krásných možností – zde v oblíbené komedii podle knihy Evžena Bočka Poslední aristokratka.

Rodinné Divadlo Na Jezerce jí přineslo řadu krásných možností – zde v oblíbené komedii podle knihy Evžena Bočka Poslední aristokratka.

FOTO: Divadlo Na Jezerce

V padesáti jsem se čísla na dortu trochu zděsila, ale hroutit jsem se nehodlala. Teď je tu šedesátka a říkám si totéž. S vnoučaty jsem začala počítat, kolik mně bude, až… půjdou do školy, až budou maturovat. Pak jsem se rozhodla, že na to kašlu a budu tu prostě dlouho, možná do dalších -ceti, takže do sto dvaceti.

Syn Nikola se zabydlel v Austrálii natrvalo. Vás by v jeho věku lákalo žít někde daleko?

Ano, ano. Nikola teď pořídil pro rodinu domek v hezké části Perthu, pracuje jako personalista, jeho žena Ivanka jako dietoložka a daří se jim. Život je tam jiný, zřejmě jednodušší než u nás, takže o návratu už nemluví. Já za nimi byla zatím jednou, ale moc se mi tam líbilo, a mít současné možnosti, asi bych si život jinde taky prubla. Myslím, že je to úžasné, zkusit se má všechno. Teprve pak o tom můžete mluvit, srovnávat, kritizovat.

Za totality jsme vzhlíželi jako k zemi zaslíbené k Německu nebo Rakousku, pro mě byla vysněná Amerika. Jednu chvilku jsme o tom s Honzou uvažovali, jenže na miskách vah byli rodiče a profese limitovaná řečí. Obdivuju herce, kteří odešli a dokázali se prosadit, já bych musela dělat něco úplně jiného.

Čas běží – děti Nikola, Bára a Kristýna už mají vlastní dospělé životy a udělaly z Míly trojnásobnou babičku. „Snažila jsem se je vychovat co nejlíp, aby nelhaly a mluvily pravdu, držely slovo...“ říká.

Čas běží – děti Nikola, Bára a Kristýna už mají vlastní dospělé životy a udělaly z Míly trojnásobnou babičku. „Snažila jsem se je vychovat co nejlíp, aby nelhaly a mluvily pravdu, držely slovo...“ říká.

FOTO: archív Miluše Šplechtové

Ale jeden váš bratr emigroval!?

Pavel. Ale už je zase zpátky, vrátil se po třiceti letech domů. Byl voják z povolání a dnes je vedený jako válečný veterán, takže dostává od USA důchod. Žil na Floridě a v Kansasu, má pět dětí – z toho jedna dcera je tady a ostatní zůstaly s maminkou.

Nejdřív chtěl zjistit, jak tu všechno vlastně funguje. Přivedla ho vážná nemoc a stesk po domově, přál si být v těžkých chvílích s námi. Ale musím zaťukat, dopadlo to dobře. Bydlí v rodném Mostě, stejně jako druhý bráška – ten pracuje coby finanční poradce.

A co vaše dcera Bára, studuje ještě ve Filadelfii grafický design?

Už dostudovala, byli jsme za ní na promoci. Asi se jen tak nevrátí, protože se v USA zamilovala, žije už dva roky s přítelem Erikem. Ten dorazí na Vánoce podruhé do Prahy. Barunka si našla práci v oboru, na to měla první rok po škole nárok.

Je ve firmě, která zařizuje domy na klíč – od tapet přes záclony a světla po nábytek. A hrozně ji to baví. Dál si chce zažádat o zelenou kartu, ovšem pokud ji nedostane, vrátí se. Erik prohlásil, že je úplně jedno, kde budou žít, hlavně že budou spolu. To víte, že bychom ji raději měli tady, ale nechci Barunce bránit ve štěstí, být sobecká matka a držet si smečku pevně pod křídlem.

S nejčerstvějším vnoučkem Vojtíškem, kterého si konečně mohou dosyta užít, protože bydlí pod jednou střechou v Praze.

S nejčerstvějším vnoučkem Vojtíškem, kterého si konečně mohou dosyta užít, protože bydlí pod jednou střechou v Praze.

FOTO: archív Miluše Šplechtové

Takže jediná Kristýna zůstala v Praze a je věrná herecké tradici?!

Když chtěla jít v patnácti na konzervatoř, odrazovali jsme ji. Oba jsme věděli, jak je ten obor náročný a jak je těžké se prosadit. Vzpomínky máme úžasné, ale byla jiná doba. Po revoluci se otevřel svět, a tak jsme chtěli, aby se nejdřív naučila jazyky.

Vystudovala školu cestovního ruchu, na stáž jela do Finska a Tunisu, pak v Praze průvodcovala. A protože ji herectví nepustilo, nechali jsme jí dál volnou ruku. Už při DAMU začala hrát u nás v divadle, kde se poznala se svým mužem, režisérem Matějem Balcarem. A teď je na mateřské. Matěj shání finance na svůj film, ale bude dál režírovat i divadlo. Je šikovný a pracovitý.

Minule jsme se sešly po vašem nedobrovolném odchodu z Národního divadla. Vstoupila jste tam od té doby?

Ne, nemůžu. Ale víte, jak jsem ráda? Jsem dnes šťastná, že to tak dopadlo. Cítím se volná. Nedokázala bych kývat někomu jen proto, že se bojím, aby mě nevyhodil. Dokonce se mi stává, že když vidím v televizi mluvit šéfa činohry Daniela Špinara, raději ho přepnu, protože mě vlastně vůbec nezajímá.

O to raději hraju v našem divadle. Ale už střídměji, v pěti hrách, zhruba jedenáctkrát do měsíce. Teď mě nic nového nečeká a docela se na to těším. Budu aspoň víc za babičku. Po narození posledního vnoučka mi přišly najednou všechny tahanice nepodstatné. Říkala jsem si, že se pustím na chalupě do pěstování rajčat, paprik, máme fantastické brambory, švestky, jablka, broskve, takže budu vařit pro Vojtu marmelády. Co nám schází, jsme zdraví…

Jaká jste babička?

Musím se hrozně krotit, abych mladým nelezla na nervy a do ničeho nemluvila. Poradím stylem: já si myslím, že…, ale vším si musí projít sami. Já přišla o maminku ve čtrnácti a vychovala jsem tři děti, radily mi jen sousedky. Když vidím možnosti dnešních maminek: jak vyskočí děťátku pupínek, běží na internet a hned si najdou, o co jde. Já se řídila instinktem – a taky to šlo.

V seriálu Cesty domů ztvárnila výraznou roli přísné kriminoložky Míly Jírové – řešila složité případy a situace v zaměstnání i v soukromém životě.

V seriálu Cesty domů ztvárnila výraznou roli přísné kriminoložky Míly Jírové – řešila složité případy a situace v zaměstnání i v soukromém životě.

FOTO: TV Prima

Vnoučatům chci být hlavně kamarádka, v zásadě stejná jako svým dětem. Jistě, rodiče si určí mantinely – a já jen doufám, že je dokážu respektovat. Asi budu trochu rozmazlovací. Zatím přebaluju, jezdím na procházky, snažím se Kristýnce pomáhat. Vojtíškovi říkám „ruchař“, protože vydává i ve spánku různé zvuky, ňafá, brouká. K tomu krásně diriguje ručičkama.

Televize a film vás teď nezajímají? Naposled jste hrála v seriálu Všechny moje lásky?

A v Cestách domů, oba jsem točila najednou. Myslím, že to akorát stačilo. Kdyby přišlo něco opravdu hezkého, nebudu se bránit, ale v podstatě mi to neschází. V létě jsem dostala nabídku do jedné kriminálky – a já ji odmítla. Snad kdyby šlo o něco podobného jako v Cestách domů, kde moje figura kriminoložky měla svůj příběh a oblouk.

Já vlastně vůbec nevím, jestli jsem měla být herečka? (směje se) Ale ne, asi bych šla stejnou cestou, pokud by mě tedy vzali na konzervatoř. A kdyby ne, byla by ze mě paní učitelka. Divadlo vyhrálo možná proto, že pocházím z malého města, chodila jsem do dramaťáku, recitovala. A konzervatoř v Praze mi přišla mnohem exotičtější.

Hraní mě pořád baví, když se povede představení, diváci se smějí nebo pláčou, obrovsky mě to nabíjí. Občas jdu do dabingu, teď jsme namlouvali další díly Otce Browna a vrátil se seriál Městečko Twin Peaks...

Malinko si zabilancujeme: změnila jste se hodně od té dvacetileté studentky?

Stačí se podívat do zrcadla! Ale to podstatné, ta pecka, jádro je pořád stejné. Akorát ho obaluju zkušenostmi. Některé věci z mládí bych už dnes nedělala, jsem zodpovědnější, snažím se chodit včas. Dřív se stávalo, že mi třeba volali od filmu, já se zrovna někde flákala s kamarádkami a reagovala jsem až za týden.

Před natáčením Malé mořské víly mě hrozně sháněli na konkurz – a možná jsem v těch sedmnácti prošvihla krásnou roli. Tehdy mi to bylo fuk. Po letech při natáčení nových dílů Nemocnice na kraji města mě zastavil stejný producent se slovy, že tentokrát snad budu k zastižení. Zpětně jsem se omluvila.

Také v seriálu Všechny moje lásky byla její postava barevná a vícevrstevná – včetně složitých milostných vztahů.

Také v seriálu Všechny moje lásky byla její postava barevná a vícevrstevná – včetně složitých milostných vztahů.

FOTO: TV Prima

Zmínila jste znamení zvěrokruhu, dáte na ně? A jste typická Štírka?

Zrovna nedávno jsme se na to téma bavili s kamarády. Chlapi to mají jinak, tyhle věci zavrhují. Ale já věřím, že na znameních něco je. Štíři jsou hodně životaschopní. Zůstanou dlouho v klidu, jsou přístupní kompromisu, dost vydrží a odpustí, ovšem jakmile cítí ohrožení sebe nebo někoho blízkého, dokážou pořádně seknout ocáskem. Zaseknou se a už to nejde zpátky. To byl ten případ, jak se mnou jednali v Národním divadle. Štír se probudil – a byl konec. Na druhou stranu umím dost věcí odmávnout a jít dál.

Prošla jste spoustou rolí, která nejvíc ovlivnila váš život?

Určitě Irina ze Tří sester, ještě v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. To je moje velká láska. Byla jsem mladá, přišla jsem do úžasného divadla s obrovským renomé a báječnými kolegy, zahrála si krásné role – a našla životního partnera. I když jsem kvůli němu opustila jiného, o němž jsem myslela, že bude taky celoživotní.

Asi to tak mělo být, bývalý manžel Nikola je znovu šťastně ženatý. Mají stejně staré děti jako my a zůstali jsme kamarádi. To víte, že jsem se nejdřív cítila provinile, že jsem mu ublížila, brala jsem to jako své selhání. Byla jsem vychovaná, že se takové věci nedělají, kdo se rozvedl, měl cejch. Ale vztah k Honzovi byl silnější.

Čím vás tak okouzlil? A co na něm oceňujete dnes, po 33 letech?

Říká se, že když s někým partneříte na jevišti, vždycky něco přeskočí. My jsme se do sebe zamilovali právě při Třech sestrách tak silně, že Honza neváhal přivést mě do své rodiny i s dítětem. Dostal mě humorem, pořád jsme se spolu smáli. Když tohle funguje, když vás partner rozesměje, udělá šťastnou (a vy jeho), je to to nejhezčí, co může být. A smějeme se dodnes. Měli jsme společné zájmy, názory na divadlo i život. To vše mě k němu přitahovalo a taky zodpovědnost – moc hezky přijal mého syna. Ten říká, že má dva táty.

Prošli jsme bok po boku 33 let, neříkám, že nebyly kolize, ale kde nejsou! Dnes na Honzovi obdivuju obrovskou houževnatost a pracovitost. Už by mohl mít nárok na klid, zvlášť po dramatickém zdravotním kolapsu přede dvěma lety. Prasklý žlučník, prasklá tepna, umělý spánek. Šlo mu o život, učil se znovu chodit, mluvit…

Retro foto z prvního setkání a počátku velké životní lásky: hra Tři sestry v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

Retro foto z prvního setkání a počátku velké životní lásky: hra Tři sestry v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

FOTO: archív Miluše Šplechtové

Jak jste se cítila v slavné rodině Hrušínských?

Přijali mě úžasně. Paní Eva – bábinka – byla takový strážný anděl, držela rodinu pohromadě, často na ni vzpomínám. Takže jsem mezi ně zapadla jako hrášek do vatičky. Měla jsem možnost hezky zakořenit a vyklíčit. Jen nevím, co by tihle moji druzí rodiče řekli dnešní rodinné rozlítanosti. Měli rádi všechny u velkého stolu.

Bydleli jsme s nimi dlouho v jednom bytě. Děti ale řádily po chodbách a tchán začal být nemocný, tak jsme si s Honzou řekli, že se odstěhujeme, aby měl klid. Našli jsme parcelu a chtěli postavit tehdy moderní okál. Zažádali jsme o půjčku, přinesli platové výměry z Realistického divadla, oni je prozkoumali a vynesli verdikt: na váš příjem bychom vám mohli půjčit tak deset tisíc! Dozvěděl se to tchán a docela se zlobil. Navrhl, ať raději přestavíme ve vile podkroví, tam půjdou oni s maminkou a nám nechají dolní byt.

Dokážu se pohádat, vyletí to ze mě jako špunt – a vzápětí se ptám: měla jsi to zapotřebí? Opakuju si rčení: když máš chuť něco říct, dej si do úst vodu.

Kdy jste se ocitla na vlně života nejníž – po smrti rodičů, mužově „odskoku“, nebo jeho nemoci?

Absolutně nejhůř jsem snášela smrt mámy. Ve čtrnácti letech ji potřebujete. Začínáte být ženská a nemáte nikoho, komu se svěřit – i když táta se snažil. Já dokonce hrozně toužila, aby si někoho našel. Měl chvíli přítelkyni, kterou jsem si oblíbila, jenže to nevydrželo, protože táta ji stále srovnával s maminkou.

No a pak zemřel i on, když mi bylo čtyřiadvacet. Já se stala opatrovnicí bratra, musela jsem být brzo dospělá. Možná proto jsem jednu dobu trochu blbla, flámovala jsem, chodila za školu a na diskotéky, něco jsem si vynahrazovala. Ale na to, že jsem žila od patnácti na internátě, jsem to přečkala dobře. Největší úlet byl, že jsem se dva měsíce nikomu neozvala. Dnes bych si za to dala pár facek. A kdyby to udělaly mé děti, pořádně bych se vytočila.

Jste typ, že problémy hned ventilujete? Jak řešíte krize?

Jsem impulzívní, a když se naštvu, mám chuť to řešit hned. Ale život mě naučil, že je lepší nechat hlavu malinko vychladnout a podívat se na problém v klidu. Dokážu se pohádat, vyletí to ze mě jako špunt – a vzápětí se ptám: měla jsi to zapotřebí?

Opakuju si rčení: když máš chuť něco říct, dej si do úst vodu. Ovšem když nosíte nespokojenost v sobě, projeví se nemocemi. Třeba dlouhodobými angínami, o tom něco vím. Dřív se tyhle věci nespojovaly, dnes mě rozbolí záda a já pochopím, že toho mám na hrbu moc.

Manželé Hrušínští dnes. „Milujeme cestování, skvěle občerstvuje vztah. Říkáme, že nad naší rodinou slunce nezapadá, máme co dělat, abychom ji celou obletěli,“ směje se herečka.

Manželé Hrušínští dnes. „Milujeme cestování, skvěle občerstvuje vztah. Říkáme, že nad naší rodinou slunce nezapadá, máme co dělat, abychom ji celou obletěli,“ směje se herečka.

FOTO: archív Miluše Šplechtové

Je něco, o čem si říkáte: to budu dělat, až jednou…?

Jak se mi narodila vnoučata, dostala jsem chuť psát pro ně pohádky. Mám už v počítači složku s názvem „Tak já to zkusím“. Prázdnou. Ráda taky sedávám před chalupou na schodech a sním, kam bych se chtěla podívat po světě – a uvědomím si, že jsem nebyla ještě u nás v Babiččině údolí.

Přála bych si konečně se naučit pořádně anglicky. A jelikož miluju vůni vanilky a vůbec sladké, líbilo by se mi mít retro cukrárnu s domácími kremrolemi a věnečky. A ještě něco. Tuhle jsem našla, že mým stromem je kaštan, který od dětství miluju, a dokonce o něm umím básničku. Děti mi ho teď koupily, zasadíme ho u chalupy – a budou mě mít na furt!