Článek
Objevujete se jako policistka v seriálu Policie Modrava. Jak se vám líbí ženy v uniformě?
Policistkou jsem nikdy být nechtěla, ale pro uniformy mám slabost. Vždy, když jsem si našla životní lásku, byla zrovna na vojně, takže nosila uniformu. Myslím, že mají šmrnc.
Na mužích ano, ale na ženách?
Pokud to nejsou neforemné maskáče, ale třeba úzká sukně ke kolenům s halenkou, jako mám v Modravě já, tak to hezké je.
Jste jako policistka přísná?
Ne, jsem lidová holka. V prostředí Šumavy, kde se děj odehrává, se všichni znají a každý chce se všemi vycházet. I jako policajt. Tomu celkem rozumím.
Okolo vás jsou samí muži, jak jste si natáčení užila?
Ještě je tam Soňa Norisová jako vyšetřovatelka, ta však nehraje v uniformě. Byla jsem jediná uniformovaná žena. A parta? Sešla se bezvadná. Pan Satoranský byl skvělý, skromný, profesionální, takových herců je málo. Jako holka jsem ho vídala v televizi a teď mám to privilegium, že mu můžu tykat. Nejdřív mi to nešlo, ale on trval na svém, tak jsem se k tomu odhodlala, i když mám před ním velký respekt. Vážím si ho jak po lidské, tak herecké stránce.
Účinkuje v Liduščině divadle pro děti, na snímku s Jakubem Vindišem a Lídou Razimovou.
Možná je to splněné přání. Máte i jiné?
Přání? Moc jich nemám. Ano, dostala jsem hezkou roli, za což moc děkuji panu režisérovi Soukupovi, kterého mám taky ráda. Je úžasný profík, vždy připraven na práci a ta pak odsýpá. Na place je trochu přísnější, ale má přesně ten druh humoru, co miluju. Tedy ten černý. A nešetří mě.
Jak se to projevuje?
Ví, že hraju pro děti, a s klidem se zeptá: A co tam děláš? No třeba hraju žížalu, odpovím. Aha. Tak ukaž, vyzve mě. A já pak musela každé ráno před natáčením předvést žížalu.
Šla jste k zemi?
No jistě, a ještě jsem se u toho kroutila. Ale ptala jste se na přání a sny. Tak ty jsem měla v určitém věku.
Například?
Chtěla jsem být odjakživa herečka, dostávat krásné role, což chci pořád, ale já chtěla být i slavná. To už teď pro mě není důležité. Ano, chci dostat hezkou roli, ale také si zahrát s dobrými lidmi, protože parta, se kterou děláte, je důležitá. Stačí jeden prudič a nedostanu ze sebe nic. Přirozenost je pryč. Ale když je člověk naplněný a má při práci pohodu, hraje se hned líp.
Dřív se mi přání moc neplnila, měla jsem období, kdy jsem schytávala jednu ťafku za druhou. Teď už se mi plní. Jsem šťastná v práci i v soukromí. Ke štěstí potřebuju jen být zdravá a milovaná. Obojí mám. Aspoň doufám.
Působila také v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, kde se sešla s Jiřím Langmajerem.
Režisér Soukup váš život výrazně ovlivnil. Pamatujete si na první setkání?
Viděli jsme se na konkurzu, tenkrát se říkal konkurz, nikoli casting, na jeho film Discopříběh. Znala jsem ho jako režiséra Lásky z pasáže a Větru v kapse. Měla jsem před ním obrovský respekt. Když mě ale chytne můj amok, tedy smích, a na konkurzu se to stalo, řekl, že si mě vezme jako maskota. Že tam budu jen tak stát a řehtat se. Padli jsme si do oka a náš dobrý vztah trvá leta letoucí.
Jsem extrovert, musela jsem smutek ze sebe dostat, nechtěla jsem pocity v sobě dusit
Jak vás napadlo jít na konkurz na Discopříběh?
Mě to nenapadlo, já jsem musela. Mám dost malé sebevědomí, což trvá doteď. Naše generace byla vychována metodou Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, sice tě nenajdou, ale posedíš si. Nechtěla jsem tam jít, nevěřila jsem si, nechápala jsem, proč by měli vybrat zrovna mě. Jenže na konzervatoři, kde jsem tehdy studovala, byla účast na konkurzech skoro povinná. U mě ještě žádnou čárku neměli, tak jsem šla.
Ve dveřích jsem se střetla s dívkou, která prohlašovala, že má roli v kapse, což mi nepřidalo. Co já tady budu dělat, přemítala jsem. Ale neodešla jsem, konkurz jsem absolvovala, pak jsem dostala záchvat smíchu a vyšlo to. Navíc jsem byla od sluníčka spařená jako prasátko, takže jsem se asi líbila ještě víc. (směje se)
Vaším partnerem v Discopříběhu byl Rudolf Hrušínský mladší. Jaký jste spolu měli vztah?
Byl mladší než já a znala jsem ho ze školy. Nikdy jsme spolu moc nekamarádili, ale vycházela jsem s ním v pohodě. Prostě jsem ho brala jako mladšího spolužáka.
Její první velkou rolí byla kadeřnice Jitka ve filmu Discopříběh. Partnerem jí byl Rudolf Hrušínský mladší.
Před kamerou jste stála už v osmi letech, byla jste dětská hvězda?
Taková polohvězda, měla jsem jako holka podepsaných asi šedesát smluv na natáčení.
Vzpomenete si na nejzajímavější film, který jste jako dítě natočila?
Nebojte se na Česnečce, točilo se o prázdninách na hradě Křivoklát. Byla to pro mě ohromná zábava a velké dobrodružství. Mohli jsme do všech koutů hradu, a ještě jsem si zahrála s bezvadnými herci, jako byli pánové Lábus nebo Zedníček.
Podporovali vás rodiče?
Maminka ano. Velmi mě milovala, až opičí láskou. Byla vášnivou ochotnicí. Hrála divadlo ráda a přese mě si plnila svůj sen. Chodila jsem devět let na balet, ráda jsem se předváděla, dělala fórky. Kde byla legrace, nesměla jsem chybět.
V mládí jste prožila těžké období, co mu předcházelo? Jaké jste měla dětství?
Měla jsem hezké dětství, ale ne úplně pohodové. Hezké bylo v tom, že mi moje maminka i babička daly moc lásky. Moji rodiče se však rozešli, vládlo mezi nimi napětí. Žili jsme s mým o šestnáct a půl roku starší bratrem, kterého měla maminka z prvního manželství. Jenže ten si liboval v alkoholu, takže u nás byl věčný bugr, nic příjemného.
Přede dvěma lety řekla „ano“ svému dlouholetému partnerovi Pavlu Hollitzerovi.
V devatenácti jste otěhotněla. Pak nastal sled tragických událostí. Vaše dcerka zemřela, když jí bylo půl roku. Vy jste pak už nikdy do jiného stavu nepřišla.
Každý má něco v osudu napsáno. A jsou i horší než ten můj.
Rány osudu přišly v rychlém sledu. Po smrti dcery zemřela vaše maminka, babička, otec i bratr.
A pak přišel rozvod a brzy po něm zemřel i můj první manžel. To mě taky zasáhlo, i když jsme se rozešli.
Jak jste se k tomu všemu postavila?
Byla jsem na prášky a zhroutila jsem se. Vše se odehrálo v době od mých dvaceti do čtyřiadvaceti, takže jsem byla dost mladá. A zůstala jsem sama.
Jak dlouho trvalo, než jste se z toho dostala?
Myslím, že si následky nesu dodnes. Jsem stále trochu psychicky labilní. Doteď mě hned vše rozhodí a začnu brečet. Z těžkého období mě dostala práce, přátelé a moje povaha. Neuzavírala jsem se. Jsem extrovert, musela jsem smutek ze sebe dostat, nechtěla jsem pocity v sobě dusit.
Bývala dětskou hvězdičkou, tahle fotka je z jejího prvního filmu Na co si dneska hrajeme.
Tehdy jste zamířila k divadlu, kam?
Po revoluci, když jsem dostudovala, se divadla začala zavírat, protože se dělaly čistky. K Wolkerům do Dlouhé ulice v Praze mě přijali hned dvakrát, ale pokaždé se vzápětí změnil ředitel. Přesněji byl v té bouřlivé době odejit. Chvíli jsem zůstala bezprizorní, potom jsem zamířila do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Sešla se tam dobrá parta, Jirka Langmajer, Monika Kvasničková, režíroval nás pan Moskalyk. Hráli jsme pro vojáky i civily. Našla jsem si i partnera, který nám dělal technika a sloužil tam na vojně.
A pak jste se upsala na devět let Černému divadlu Jiřího Srnce.
Můj tehdejší přítel k němu odešel a já šla za ním. Nastoupila jsem do jejich zájezdové skupiny a s přítelem jsem zůstala o rok déle. Bylo to hezké období, ale časem se naše cesty rozdělily. Každý jsme byli na svém písečku a já navíc potkala bývalou lásku ze svých šestnácti, znovu jsme se do sebe zamilovali a začali spolu chodit.
On měl dceru, která vás nepřijala zrovna lehce. Jak jste to snášela?
Leckdy těžce, nebyla to jednoduchá situace. Dělala pěkné seky, bojovala o tatínka. Vytrvala jsem, i když jsem toho měla občas opravdu dost. Dnes mohu říct, že je to bezvadná holka, kterou mám moc ráda. Je jí dvacet sedm, mohla bych být už babička. Mojí dceři by dnes bylo devětadvacet. Mohla bych teoreticky mít i desetiletá vnoučata, kdyby začala tak brzy jako já.
Hrajete v Liduščině divadle pro dětské publikum, proč?
Kompenzuju si tím, že jsem neměla svoje děti. Hraju pro ně ráda, i když to jsou těžcí diváci. Když se jim něco nelíbí, seberou se a odejdou. Nebo si začnou povídat. Zato když nás pochválí, víme, že je to od srdce. Děti nekalkulují. Do představení vkládáme i fórky pro dospělé, aby se nenudili, když sedí s dětmi na představení.
V mládí ji postihla tragédie, dnes si užívá spokojeného partnerství a tvrdí, že je šťastná.
S partnerem jste spolu už devatenáct let. Našla jste toho pravého?
Jednoznačně. Jsme dokonale sehraní a je to skvělé. Spojuje nás stejný šibeniční humor, který moc lidí nechápe, i názory. On je velmi vtipný, někdy až moc, a spousta lidí to nerozdýchá. Já ano, mám to ráda, notujeme si. Koukáme na stejné filmy, máme rádi stejné věci. Spojuje nás mnohé, i když vytoužené dítě, o které jsme se marně pokoušeli, nepřišlo.
Máte pocit, že jste si po neštěstí ve vašem životě uspořádala hodnoty jinak?
Každopádně. Když nejde o život, jde o h....