”Při cestování mám výhodu, že mi nevadí pavouci, švábi ani hadi,“ směje se milovnice zvířat, která v dětství toužila stát se veterinářkou. Zatímco její o šest let starší sestra si hrála na maminku a dlouho ji nutila, aby ze sebe dělala mimino, Jarmila domů nosila všechny možné živočichy. Když se od rodičů dočkala psa, svědomitě s ním chodila na cvičák. Zároveň ji to táhlo ke koním a měla kupu dalších zájmů. Hodně například četla a zpívala operu.

Jak šel čas, sen o zvěrolékařce se rozplynul. „Uvědomila jsem si, že bych těžko snášela utrpení zvířat,“ vysvětluje. Paradoxně si ale zvolila profesi, při níž není nouze o lidské neštěstí a bolest. Stačí zmínit několik témat, kterým se dosud věnovala: dětská prostituce v Etiopii, zemětřesení na Haiti, kyselinové útoky v Indii, žehlení dívčích prsou v Kamerunu, násilí na ženách v Afghánistánu, válka s Islámským státem v Iráku a Sýrii. Osmkrát za své fotografie a videa získala cenu v některé z kategorií soutěže Czech Press Photo.

Nebýt jako hyena

Zakládá si na tom, že nevyhledává prvoplánové utrpení, ale lidské příběhy. „Nemám absolutně žádné pochopení pro hyenismus některých kolegů, kteří jsou schopni odtáhnout mrtvolu, jenom aby ji mohli nafotit v lepším světle,“ říká žena, která se snaží ukazovat, že kromě bojů existuje ve válce i běžný život. Pokud ji však emoce přece jenom dostihnou, hledá útočiště za sklem svého fotoaparátu.

V Iráku Jarmila dokumentuje výcvik jednotek Hašd aš-Šaabí nedaleko města Bartella.

V Iráku Jarmila dokumentuje výcvik jednotek Hašd aš-Šaabí nedaleko města Bartella.

FOTO: archív Jarmily Štukové

V této souvislosti popisuje, jak se loni v prosinci ocitla v nemocnici v iráckém Erbílu, kde ležela matka s několika dětmi, s nimiž uprchla z obléhaného Mosulu. Všichni byli zmasakrováni střepinami. „Pak mě žena odvedla ke dvěma dalším dcerám, dívkám ve věku 11 a 18 let, které měly obličeje tak znetvořené, že už nejspíš nikdy neuvidí. Když jsem je spatřila, cítila jsem, jak mi tečou slzy. Docela dlouho jsem u nich seděla, pak je nejdřív vzala za ruku, a až mě jejich matka pobídla, začala jsem fotit.“

Jarmila tvrdí, že postižení lidé chtějí svůj tragický osud velmi často vykřičet do světa, dílem jako varování, dílem jako žádost o pomoc. „Většinou tedy nebývá problém si s nimi povídat a udělat fotky. Jen ve výjimečných případech, kdy je prožité trauma ještě příliš čerstvé, komunikovat nechtějí.“ Aby si snáz našla cestu k tamním obyvatelům, najímá si takzvaného fixera, průvodce, který je součástí komunity, ovládá její pravidla a jazyk.

„Někde si z toho udělali byznys. Zatímco na začátku války proti Islámskému státu přišly služby takového člověka na 50 dolarů denně, dneska musíte zaplatit více než desetinásobek. Vždycky ale stojí za to, peníze investovat, i v zájmu bezpečnosti, protože fixer vás do určité míry bere pod svou ochranu.“

V zemích, kde zuří válka, se Jarmila pohybuje hlavně v uprchlických táborech.

V zemích, kde zuří válka, se Jarmila pohybuje hlavně v uprchlických táborech.

FOTO: Jarmila Štuková

Nestačí jen mačkat spoušť

Jenže ani placený doprovod a sebelepší technické schopnosti zahraničnímu fotografovi nezaručí, že se lidé, které chce oslovit, budou chovat vstřícně. Jarmila už za dvanáct let, co jezdí po světě, přišla na to, jak je otevřít.

„Nastavení clony a času pochopíte hned, ale co se nedá naučit, to je empatie, na základě které vám lidi začnou důvěřovat. Znám šikovné fotografy, kteří mají skvělé oko, ale nikdy by nemohli dělat sociální reportáž, protože jsou příliš velcí introverti. Tak fotí třeba zvířata.”

„V momentě, kdy se bojíte a jste hodně uzavřená, vám totiž ostatní tolik nedovolí. Budete vyčnívat a nikdy mezi ně nezapadnete. Mám zkušenost, že zájem o druhé se nedá ani předstírat. Lidi to strašně rychle vycítí. Zároveň se ale nemůžete úplně rozdat, to by bylo kontraproduktivní, a zvlášť v Africe je nutné mít ostřejší lokty, protože tam mají tendenci považovat vás za kasičku.“

Našla si svůj způsob, jak lidem v chudobou a válkou zmítaných zemích pomáhat. Už pět let s manželem Andrejem pracují na projektu One Blood (Jedna krev), který má zviditelnit a vzájemně propojit komunity nadaných lidí v oblastech, kde není jednoduché svou kreativitu prosadit. Fotili a natáčeli kupříkladu skateboardisty v Bangladéši, parkouristy v Afghánistánu, sprejery v Iráku, rapera v Ugandě nebo tanečníky breakdance v pásmu Gazy.

Jejich poslední cesta, kterou podnikli v polovině září, vedla do Sierry Leone. „Většina lidí by asi čekala, že tam budeme dokumentovat oběti války s usekanými končetinami, ale my chceme země ukazovat i z jiné perspektivy než jen z té kruté, kterou všichni znají. Jeli jsme sledovat farmáře, kteří podnikají na skládkách, a taky se podívat na street fashion (pouliční móda - pozn. red.),“ konstatuje Jarmila, která trendy sleduje, ačkoli prý není žádná velká parádnice.

S manželem Andrejem v afghánském Panšíru, kde vznikal dokument ČT Ženy v zemi Tálibánu.

S manželem Andrejem v afghánském Panšíru, kde vznikal dokument ČT Ženy v zemi Tálibánu.

FOTO: archív Jarmily Štukové

Krémy pověšené v buši

„Nejsem zkrátka parádivý typ. Nejčastěji mě uvidíte v džínách a černém triku, svetru nebo mikině. Nenosím ani žádné šperky, mám ráda spíš nedbalou eleganci. Líbí se mi práce některých mladých designérů, které se snažím podporovat tím, že si od nich občas něco koupím,“ říká Jarmila. Ze svých pracovních cest je zvyklá na oblečení, které je především pohodlné a odolné.

„V šatech jsem v životě byla asi jenom pětkrát a designové boty na podpatku, které jsem si pořídila před šesti lety, jsem měla na sobě dvakrát. Jednou ve vídeňské opeře a podruhé na svatbě rodičů, kteří se po rozvodu znovu vzali,“ vypočítává. Když poznamenám, že aspoň červené nehty si nedokáže odpustit, vytáhne lapidární vysvětlení. Lakem oživuje svůj jinak barevně nevýrazný zevnějšek.

O to víc mě překvapí, když se rozpovídá, jak kdesi v etiopské buši na uschlý strom poblíž chýše, v níž dočasně žila, pověsila svou toaletní taštičku a začala si obličej mazat krémem. Pro našince nic neobvyklého, ale Hamarům, příslušníkům tamního domorodého kmene, mohly vypadnout oči z důlků. Jarmilu vzpomínka na tuhle bizarní situaci pokaždé rozesměje. Základní hygieny a toalety se nicméně nevzdává ani na frontové linii v Iráku. Tam, kde neteče voda, jednoduše poslouží vlhké ubrousky z vlastních zásob.

Indická dívka Ritu se ve svých sedmnácti letech stala obětí kyselinového útoku.

Indická dívka Ritu se ve svých sedmnácti letech stala obětí kyselinového útoku.

FOTO: Jarmila Štuková

„Jinak zevnějšek na cestách moc neřeším. Většinou si jenom opláchnu obličej a učešu se. Poslední dobou ale nejezdím jenom mezi bojující vojáky a uprchlíky, ale setkávám se třeba i s generály v jejich krásně naleštěných kancelářích, a tak si s sebou musím přibrat i něco slušnějšího, většinou delší tuniku, kterou si natáhnu přes džíny, a nějaký hezčí šátek, ne jenom kus hadru, abych se za sebe nemusela stydět.“

Utekla pěti chlapům

Se smíchem o sobě tvrdí, že má kachní žaludek, a tak ji nerozhází ani polosyrové kozí maso v kombinaci s fufu, což je knedlík z maniokové mouky, který nemá žádnou chuť a který tvoří základ afrického jídelníčku. „Musím zaťukat, že kromě malárie se mi dosud vyhýbaly všechny nemoci.“ Kdo ví, možná zabírají talismany, které má, aby ji v rizikových oblastech chránily. Přestože prý není vůbec pověrčivá, v tomto případě cítí, že je prostě musí mít u sebe.

„Jeden mi dal můj muž, je to odznak, který získal na náročném kurzu přežití. Dalšími talismany jsou kameny štěstí a amulet od kamaráda, kamínek s andělskými křídly, náramek a řetízek. Vždycky kontroluju, jestli je mám s sebou. Normálně je nosím v přední kapse u brašny, ale jakmile se dostanu do nebezpečnější situace, dávám si je do kalhot, aby mě chránily. Mám pocit, že lidi, kteří mi ty věci od srdce darovali, jsou se mnou.“

Dvacetiletý Dyar Umar Husajn, pocházející z Kirkúku, bojuje proti Islámskému státu.

Dvacetiletý Dyar Umar Husajn, pocházející z Kirkúku, bojuje proti Islámskému státu.

FOTO: Jarmila Štuková

Kdekdo by si mohl myslet, že průšvihové, co se bezpečnosti týká, budou hlavně muslimské země. Ať už kvůli válce, nebo mužům, kteří tráví na frontě dlouhé měsíce bez ženy. „Nějaká sexuální frustrace by se u nich dala očekávat, ale s čistým svědomím můžu říct, že opravdu si na mě nikdo nic nedovolil. O to víc mě zaskočila zkušenost z Las Vegas, navštěvované dovolenkové destinace,“ začíná líčit okamžiky, kdy ji ovládl největší strach v životě.

„V době ekonomické krize jsem pracovala na tématu rodin, které přišly o domy a žily pod stanem. V centru Las Vegas bylo všechno načančané, ale periferie vypadala jako město duchů, jeden prázdný dům vedle druhého. Když jsem fotila v postranní ulici, najednou u mě zastavilo auto, ze kterého vyběhlo pět velkých černochů, a spustili na mě málo srozumitelnou angličtinou. Vysvětlovala jsem, že jsem fotoreportérka, ale oni mě jako ve špatném filmu obestoupili, začali dělat sexuální narážky a doráželi na mě i fyzicky.”

„Pak mi jeden z nich sáhl na fotoaparát, na který jsem si dlouho vydělávala a šetřila, a vnímala jsem ho jako své dítě. V tu chvíli jsem zapomněla na strach, naštvala jsem se, strhla foťák k sobě, hlouček chlapů rozrazila a několik set metrů běžela nejrychleji, jak jsem dokázala, až jsem se dostala k rušnější silnici.“

Při práci na frontové linii poblíž Mosulu.

Při práci na frontové linii poblíž Mosulu.

FOTO: archív Jarmily Štukové

Jak odradit „vagónáře“

Jarmila patří k lidem, kteří si uvědomují, jaké měli štěstí, když se narodili do milující rodiny, dělají práci, která je uspokojuje, a vůbec, že se jim v životě docela daří. „Tak jsem si řekla, že to nebudu brát jako samozřejmost, a rozhodla jsem se pomáhat.“ Potom, co viděla fyzická i duševní traumata indických žen poleptaných kyselinou, odhodlala se napřít svou energii do prevence dětských popálenin v Česku.

Video

Video s názvem Jedna blbá fotka má varovat budoucí vagonáře

Zdroj: Bolito.cz

Pro začátek dala dohromady tým lidí - lékaře a sestry z Kliniky popáleninové medicíny Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (spolek Bolíto) a umělce, kteří se podílejí na vzniku videa s názvem Jedna blbá fotka. To má odradit teenagery, kteří lezou na odstavené železniční vagóny, často z nudy nebo kvůli tomu, aby si tam pořídili selfie a stoupli tak v očích svých vrstevníků. Přibližně devět z nich ročně utrpí vážné popáleniny vlivem vysokého napětí.

Popálení „vagónáři“ můžou sice přežít, ale těžké následky si ponesou až do smrti.

Popálení „vagónáři“ můžou sice přežít, ale těžké následky si ponesou až do smrti.

FOTO: Jarmila Štuková

„Troleje se přitom nemusejí přímo dotknout, stačí, že je zasáhne elektrický oblouk, o kterém jsem ani já doteď nic netušila. Mladí lidé pak musejí podstoupit bolestivou a zdlouhavou léčbu a do života si nesou znetvořující jizvy,“ doplňuje ke kampani, která začala spuštěním drsného klipu na sociálních sítích 8. října, kdy je Mezinárodní den popálenin.

Video o mladých lidech, kteří lezou na odstavené vagóny, má varovat ostatní, aby to nedělali.

Video o mladých lidech, kteří lezou na odstavené vagóny, má varovat ostatní, aby to nedělali.

FOTO: Jarmila Štuková

Pomalu to vypadá, že tahle dáma s foťákem na krku a toulavými botami na nohou nebude pro samé nápady mít ani čas založit vlastní rodinu. „Dětmi jsem obklopena skoro pořád, vždyť moje sestra měla první ze čtyř už v devatenácti, takže mi jejich přítomnost nechybí. Navíc si uvědomuju, že až budu mít prcka, těžko se téměř ze dne na den budu moct sebrat a s krosnou na zádech vyrazit do světa, jako se to stalo třeba v době zemětřesení na Haiti. Zároveň si život bez dětí nedovedu představit.“