Hlavní obsah

Rosťa Novák ml.: Během představení si sáhnu psychicky i fyzicky na dno

Právo, Markéta Mitrofanovová

V druhé půlce prázdnin to skoro vypadalo, jako by si principál Cirku La Putyka a herec Rostislav Novák mladší (37) splnil svůj dětský sen. Ve dvanácti letech se totiž toužil stát učitelem v mateřské škole. Podobně si musel připadat, když s deseti akrobaty ze Rwandy nacvičoval představení Hit na festival Letní Letná.

Foto: ČTK

V inscenaci Black Black Woods, která trvá bezmála pět hodin, se v černočerném lese potkává otec se synem, Rosťa Novák starší s Rosťou Novákem mladším.

Článek

Párkrát jsme měli velkou krizi, a kdybych se nekontroloval, už bych je byl poslal někam. Těm dvěma nejmladším, kteří jsou ještě děti, to nemůžu tolik zazlívat, ale když dospělí chlapi přišli na trénink o půl hodiny později a pak místo aby pracovali, čuměli do mobilu, to už jsem se naštval a telefony jim zakázal. Řekl jsem, že kdo na zkoušce nebude včas, z představení vypadne,“ říká umělec, který si coby šéf musí chtě nechtě občas dupnout.

Do důchodu se ve vaší branži chodí asi o něco dřív než v jiných profesích, že?

Znám pár kolegů kolem padesátky, kteří se ještě aktivně podílejí na představeních, ale už spíš zúročují své zkušenosti, než aby skákali trojitá salta. Někteří jsou bývalými reprezentanty ve sportovním aerobiku, skocích na trampolíně, gymnastice. U nové generace, většinou absolventů vysokých škol cirkusového umění různě po světě, se teprve ukáže, jak na tom v průběhu kariéry budou. I my v La Putyce musíme přemýšlet o budoucnosti. Aktuálně mám nastavený dramaturgický plán se zakládajícími členy souboru do roku 2021, pak by měla přijít nová krev.

A co byste řekl o sobě?

Mně je kolik…? Sám ani nevím, kolik mi je. (krátce přemýšlí)

Sedmatřicet.

Jo? Děkuji. Ještě jsem schopný klukům ze Rwandy ukázat, jak se skáče na trampolíně, a s některými lidmi dělat párovou akrobacii. Po pěti letech jsem se vrátil na jeviště v nejradikálnějším představení, které Cirk La Putyka má, a to je pětihodinový kus Black Black Woods, kde vystupuju jenom se svým tátou. Během představení si sáhnu psychicky i fyzicky na dno, podobně jako když jsem loni v červnu absolvoval tuzemskou variantu závodu Ironman.

Takže se po únavové zlomenině obratle už cítíte fit?

Musím zaklepat, ale jsem v pohodě, protože jsem si nastavil nový rytmus. Předtím to bylo sebezničující. Teď už vždycky dělám jenom jeden projekt a snažím se udržovat v kondici. Před březnovým odletem do Rwandy, kdy jsem z vyčerpání zkolaboval, mi v IKEM oznámili, že můj organismus může do roka vypadat na padesát. I proto se snažím dbát na životosprávu. Spánkem počínaje přes stravu až po dostatek pohybu. Moje zaměstnání se totiž v poslední době stalo dost sedavým. Režie už není tak dynamická jako herectví.

Foto: Petr Horník, Právo

S choreografkou Dorou Hoštovou a účinkujícími ze Rwandy během příprav projektu Hit.

Při shánění a budování nových prostor v areálu pražské holešovické tržnice jste se zabýval i úředničinou.

Nevadilo mi mluvit s lidmi a osobně jim vysvětlovat, co vlastně děláme, ale unavovalo mě psát. Chtěl jsem přeskočit všechny úředníky a rovnou se dostat k tomu, kdo rozhoduje. Pokaždé se mi podařilo probojovat se až k primátorovi a možná i díky tomu jsme místo v tržnici nakonec dostali. Smlouvu nám ale prodloužili jenom do prosince 2018, a pokud nám prostory seberou…

Viděla jsem záběry, jak jste bývalá jatka před třemi lety upravovali k obrazu svému.

K naší domovské scéně mám samozřejmě velmi osobní vztah. Dokážu vám povyprávět o každém koutu, kdo na kterou stěnu sahal špachtlí, štětcem nebo válečkem. Kromě hromady špíny a oleje ze starých strojů tu byly sádrokartonové stěny a v některých místech suť až po kolena. Nejúžasnější bylo, že se do práce zapojil celý náš soubor i s příbuznými. Začali jsme v srpnu a v listopadu se otvíralo.

Znamená to, že jste i manuálně zručný?

Hlavně jsem demoloval a dělal další věci, při kterých byla potřeba hrubá síla. Taky jsem maloval a staral se o logistiku, aby haly nabídly divákovi určitý komfort. Velmi sterilní až surové prostory jsem se snažil zabydlet.

Všimnete si při svém pracovním zápřahu, že synům v září začala škola?

S dětmi se učíme celé léto, aby nevypadly z rytmu. Kombinují se totiž u nich všechny možné poruchy učení a hyperaktivita.

Foto: Petr Horník, Právo

Osmiletý Šimon má největší zájem o kouzla a divadelní zákulisí, ale nechybí mu ani pohybové nadání.

Vy jste byl jako dítě taky hyperaktivní.

Rodiče se mnou navštěvovali pana docenta Matějčka (prof. Zdeněk Matějček 1922-2004, světově uznávaný dětský psycholog - pozn. red.), kapacitu v dětské psychologii. Myslím, že mě hyperaktivita, kterou jsem měl v dost vysokém stadiu, dodnes neopustila, jinak bych nemohl dělat to, co dělám. Tahle porucha s sebou nese spoustu negativních stránek, což je ale vyváženo nějakým talentem.

U Matyáše, našeho prostředního syna, je extrémně vidět, jak je pohybově nadaný. Mívá sice noční můry a problémy s udržením pozornosti, ale realizuje se v pohybu. Ve všem, k čemu se dostane, je geniální. Reprezentuje Česko ve skocích na trampolíně a ve svých dvanácti letech dělá to, co kolikrát nejsou schopni skočit ani dospělí.

To už by mohl u vás vystupovat, ne?

On už na jevišti je, v představení Family. Měl být i v Hitu, ale se ženou (maskérka a kostymérka La Putyky Kristina Záveská - pozn. red.) jsme se dohodli, že je ještě brzy. Nechceme, aby bral účinkování v divadle jako automatickou věc, takže jsme ho neobsadili. Navíc jsem mu nechtěl brát prázdniny. Klukům ze Rwandy se mohl věnovat ve svém volnu jako kamarád, který je provázel po Praze.

A co ostatní synové?

Nejstarší Kryštof se po maturitě přihlásil na zvukovou režii na FAMU a nejmladší Šimon, kterému je osm, se docela rád pohybuje v divadelním prostředí. Fascinuje ho magie toho, co vidí divák a co může vidět on v zákulisí. Navštěvuje kouzelnický kroužek a ničí nás tím, že pořád kouzlí. V noci i ráno někde levituje nebo čaruje s kartami. Dneska vstal a místo snídaně šel ještě v pyžamu vyrábět kouzlo.

Každý si z vašeho oboru vezme něco…

Já jsem přitom v jejich věku divadlo nenáviděl. Už jenom z určité revolty jsem nechtěl pokračovat v rodinné tradici, která sahá až do konce 18. století (k českým loutkářům Kopeckým - pozn. red.). Měl jsem vysněného potápěče, učitele v mateřské škole a dětského psychologa, což mi vydrželo skoro až do maturity. Ale ve třeťáku na gymplu jsem se poprvé postavil na jeviště a už jsem z něho neslezl.

Foto: Petr Horník, Právo

Herec a principál Cirku La Putyka Rostislav Novák

Myslela jsem, že jste chtěl vyhrát olympiádu?

O tom jsem snil od osmi do šestnácti, než jsem zjistil, že na to prostě nemám. Kolem stolu jsem měl vylepené plakáty Tomáše Dvořáka, který byl pro mě ikonický atlet, svou vizáží trochu rebel, ale zároveň dokázal vyhrávat. Začal jsem s plaváním a pak šel na atletiku, u které jsem vydržel skoro do dospělosti. Ze sportovního gymplu mě ale hned v prváku vyhodili, protože mi zjistili vrozenou vadu na křížovém obratli, kvůli které jsem nemohl trénovat, jak škola vyžadovala. Přešel jsem do humanitní třídy, což byla největší výhra v mém životě.

Samozřejmě jsem to zároveň obrečel, protože sport byl pro mě ventil hyperaktivity a vyhovovalo mi, že se můžu zlepšovat pouze svojí pílí bez ohledu na vnější okolnosti. Pak jsem si ale uvědomil, že už se vlastně nemám kam posouvat. Dodnes se snažím sportem inspirovat, ať už přípravou, nebo péčí o tělo po představení, kterou člověk potřebuje v rámci regenerace. Máme saunu i fyzioterapeuta, který s námi probírá balanční a kompenzační cviky.

Sportování jste se ale úplně nevzdal. Už jste zmínil triatlon, který se pod názvem Moraviaman každoročně pořádá na Zlínsku.

Pro mě byl životní zážitek absolvovat něco takového skoro bez přípravy. V rámci časových možností jsem se snažil aspoň jezdit na kole, které jsem si půjčil od kamaráda, protože svoje jsem neměl. Přinutil jsem se i ráno vstát dřív a v šest jít plavat do bazénu. Bavilo mě posouvat své limity. Už to, že jsem závod zvládl, je pro mě úspěch, i když čas, něco přes 14 hodin, odpovídal tomu, že jsem moc netrénoval. Následná euforie mi ale vydržela dva měsíce.

Troufám si říct, že ani v divadle jsem podobný pocit nezažil. Když jsem doběhl do cíle, kde stála žena a kluci, všichni mě objali - žena byla šťastná, že jsem neumřel někde na trati, a kluci byli hrdí, že to táta dal. V průběhu 180 kilometrů, které jsem ujel na kole, jsem se zabýval vlastními myšlenkami a přitom míjel billboardy s vysmátým Babišem a dalšími politiky s jejich slogany, které mi v tu chvíli připadaly strašně komické a malicherné.

Podobné pocity jste nejspíš měl i během projektu s lidmi ze Rwandy.

Do Afriky, kde jsme vybírali akrobaty, tanečníky a herce do představení Hit, jsem přijel vyklepaný, že se mi stane všechno negativní, co se stát může, ale nic z toho se nenaplnilo. Přesto si teď pod vlivem příběhů lidí, které jsem tam potkal, vážím každé chvilky, kdy se nemusím bát. Jeden příklad za všechny: sourozencům, kteří v genocidě přišli o tátu, v prosinci zmizela máma.

Foto: TV Nova

Rosťa Novák má za sebou angažmá v řadě filmů a seriálů. V Ulici ztvárnil Jáchyma Vršovického, který po návratu z Afghánistánu bojuje o dceru. Na snímku s Annou Fixovou.

Rwanda je nádherná čistá a barevná země s nesmírně zdravou stravou, ale já jsem byl během desetidenního pobytu v permanentním vnitřním stresu. Samozřejmě si na ledacos zvyknete. Když jsem například věděl, že mám za sebou činnou sopku, ke konci jsem si už říkal: Jestli to má bouchnout, tak to bouchne.

Nicméně tam plánuju jet s rodinou na dovolenou. V národním parku tu můžete vidět poslední kusy vysokohorských goril. Obavy z nemocí, to je z velké části strategie firem, které vyrábějí vakcíny. Nevzal jsem si antimalarika a za celou dobu mě neštípl jediný komár.

A jaké bylo setkání s akrobaty?

Technicky jsou na tom hodně dobře. Oni neskáčou, ale lítají. Diskutovali jsme o tom s Naimem, naším nejlepším trampolínistou. Říkal, že za tři dny se na trampolíně naučí to, co on za tři roky. Je to stejné jako s atlety. Běloch stovku prostě nikdy nezaběhne za 9:58. Stačí o milimetr jinde ukotvená šlacha a rychlost je rozdílná. Navíc mají tělo zvyklé odrážet se na trávě a nevyužívat všech pomůcek, které máme my.

Foto: Petr Horník, Právo

Oni neskáčou, ale lítají, říká o akrobatech z Rwandy principál La Putyky Rostislav Novák.

Kdybych je měl charakterizovat jedním slovem, tak řeknu spontánnost. I dospělí jsou jako děti. Když jsem je vzal do kina, koukali na plátno s otevřenou pusou. Byl jsem u toho, jak poprvé vařili na sporáku a prali v pračce. Poprvé taky dostali péči fyzioterapeuta, který jim řekl: Tvoje tělo je úplně v prdeli. Oni totiž vůbec nejsou protažení. Skáčou vysoko, mají nádherně řezaná těla, ale když mají pomalu obratel po obratli rolovat dolů, jsou bez šance. Takhle končí (zastaví se v poloze s rukama skoro půl metru nad zemí).

Poprvé se asi taky účastnili něčeho na profesionální úrovni, ne?

Jsou překvapeni, jak moc pracujeme. Oni to doma dělají dvě hodiny odpoledne, ne osm hodin v kuse, takže se z nich spontaneita začala vytrácet. Řekl jsem jim, že pokud budou chtít být profíci, musejí umět vystoupit i tehdy, když nebudou mít náladu.

Proč jste do toho projektu vůbec šel?

Cítil jsem, že buď to dopadne hodně špatně, nebo skvěle. Na spoustu věcí jsem díky téhle spolupráci získal jiný pohled. Jednoduchý příklad: my máme světla, zvuk, kostýmy, zatímco oni nemají nic, a přesto jsou schopni bavit tři tisíce lidí na ulici. My jsem oproti nim hodně strojení a spoléháme na podporu zvenčí. Abychom vypadali dobře, máme make-up a hadry. Jim je jedno, v čem vystoupí, a stejně je to pořád dobré a plné energie, i když primitivnější a bez hlubší myšlenky. Vede mě to k otázkám, co vlastně je na jevišti nejnutnější. Pojďme zkusit hrát v tichu, třeba to bude zajímavé.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám