Syn herce a moderátora Jana Krause a herečky a výtvarnice Jany Krausové má svou kapelu, vystupuje v talkshow a v muzikálech a současně rozjíždí formaci romských hudebníků, s nimiž bude jako zpěvák koncertovat hlavně v Německu a ve Francii. A možná se od něj dočkáme i klipu se záběry z tenisového zákulisí.

Za čtvrt století, co píšu do novin, jste první člověk, který si vymínil, že mám jeho přímou řeč nechat v nespisovné podobě.

Pokud je rozhovor celý vzorný jako ve škole, mám pocit, že je nevěrohodný. Chci, aby bylo vidět, jak ve skutečnosti mluvím, a podle toho mě lidi poznali. Když pro mě někdo píše text, taky ho prosím, ať neskládá básničku jako od Erbena, ale používá hovorovou češtinu, kterou mám rád i v divadle a ve filmu.

Učení spisovného textu je pak pro vás jako studium cizího jazyka, ne?

Mívám s tím problém.

Podobně jako s angličtinou, kterou jste se doteď nenaučil?

Takových věcí, se kterými bych rád něco udělal, je víc, ale nemám kdy se do nich pustit. Stejně jako se zítra nezačnu učit anglicky, tak si nebudu dělat ani řidičák. Mrzí mě to, ale momentálně studuju jiný věci, který mě zajímají a baví.

Sem s tím.

Myslím si, že jsem se minul povoláním. Nikdy jsem jako dítě neměl sen být zpěvák nebo herec, jenom jsem u našich viděl, že to není žádný med, ale poměrně těžká práce, při který jste jednou nahoře a podruhý dole. Už odmalička jsem ale hodně koukal na zvířata a kreslil je. Fascinovala mě růzností tvarů a barev. Klidně i čtyři hodiny jsem tiše koukal na dvě želvy a chtěl u nich vypozorovat a zachytit něco mimořádného.

Přírodě jsem se ale v pražském bytě nemohl věnovat, jak bych chtěl. Toužil jsem i po hospodářských zvířatech, ovcích, kozách, husách. Moje babička vyrůstala v zemědělský rodině a jediná z mých nejbližších chápala, proč mě příroda tolik fascinuje. Otec na mě koukal jako na blázna, ale jeho máma mi vyprávěla, že měli svoje máslo, ovoce, zeleninu a vychovali na tom pět synů. Pro mě to zní jako pohádka, kterou v dnešních podmínkách zkouším realizovat.

Co děláte?

Myslel jsem si, že když člověk zaplatí, půjde všechno hned, ale není to tak. Jsem ve fázi, kdy studuju pěstování bylinek a zeleniny, chov drůbeže. Přestože jsem toho přečetl už mraky, pořád přicházejí věci, který neumím nebo je chci zlepšit.

Chcete farmařit ekologicky?

Samozřejmě, jsem vysoce ekologickej člověk. Pořád někoho přesvědčuju, ať používá čisticí prostředky, který se v přírodě rychleji rozkládají. Chci si udělat něco jako přírodní perpetuum mobile, kde nedřete od rána do večera, jak to dělala moje babička, ale s pomocí počítače některý činnosti automatizujete.

Jak si to představujete?

Vysvětlím vám to třeba na termostatu. Na telefonu se můžu kdykoliv podívat, jakou mám v domě teplotu, a na dálku ji zvýšit, nebo snížit. Pomocí kamery zase kontroluju, jestli člověk, který mi pomáhá, nakrmil slepice. Dneska jsou i krmítka, která sice stojí velký peníze, kolem 100 tisíc, ale nakrmí slepice sama. Dřív jste musela jezdit na chalupu zalít rajčata, ale dneska stačí mít v zásuvce spínač napojenej na hadici, který bude zalívat tak, jak ho nastavíte. A ještě v sobě má čidlo, který upozorní, že pršelo a zalívat je zbytečný.

Chci, aby jednou moje děti jedly to, co si sami vyprodukujeme, být totálně soběstačný. V rostlinách, v mase, v elektřině. Tak jak to mají lidi třeba v Tibetu nebo v Indii. Myslím, že v tom jsem u nás pionýr, a rád bych dal příklad ostatním. Budu natáčet a ukazovat, jak si může amatér vybudovat slepičárnu nebo záhon.

Bostonský teriér Hugo svého páníčka často doprovází i do práce. „A na farmě už všechna zvířata vědí, že je moje pravá ruka,“ směje se David Kraus.

Bostonský teriér Hugo svého páníčka často doprovází i do práce. „A na farmě už všechna zvířata vědí, že je moje pravá ruka,“ směje se David Kraus.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Co vás tolik táhne na venkov?

S rodiči jsem bydlel na Letné a později na Strossmayerově náměstí, takže mně zvonila každý ráno tramvaj pod oknem, všude byli lidi. V tý době se mi zdály sny, že mám slepice.

Ty ale zase kvokají.

To je příroda. Jsem puntičkář, co se týká umělých materiálů. Když se něco poškodí, tak mě pohled na tu věc esteticky utrápí. Nemůžu se třeba koukat na poškrábaný mobil. Ale příroda je nestálá a žádné tvary se v ní neopakují. Stejné to je se zvuky. Je to jakási harmonie. Když u mě bude celej den kokrhat kohout, budu v klidu. A ve čtyři ráno mě neprobudí, protože mám trojitý sklo. Když nechci, neslyším nic.

V Praze jsem neměl možnost žít ve zvukotěsným bytě, takže jsem hrou na piano budil souseda, a naopak, když on luxoval, nemohl jsem zpívat. Tak jsem si asi 30 kilometrů od Prahy udělal domeček, který se dá uzavřít světelně i zvukově. Dneska jsem odtud přijel vlakem až na hlavní nádraží. Jak jsem říkal, auto k životu nepotřebuju. Daleko větší radost mi uděláte, když mi přinesete neobvyklý druh slepice.

Dokázal byste ji zabít?

Ne, i když vím, že to k farmaření patří. Jak mám například odstranit samečky křepelek, kteří by jinak samičky v kleci uklovali k smrti? Vím, že jedna vražda čehokoliv by mi všechnu radost zkazila. Asi kohoutky pustím do lesa, aby si je vzala příroda, ve který dřív žili.

Ale zručný být musíte, ne?

Umím hrozně dobře kreslit, ale jsem nešika na šroubování, sekání, neumím zedničit, takže na všechno potřebuju pomocníky.

O to větší teď zažíváte dobrodružství.

Ano. Největší radost mám, jakmile všechna zvířata vypustím do prostoru a koukám se na ně. Mám vlastně svoji malou zoologickou. Když je hezky, tak mě ze zahrady ke klavíru nikdo nedostane. (smích) Čerstvý vzduch navíc prospívá hlasivkám. Vždycky jsem se smál, když nějaký zpěvák říkal, jak je šťastný při sekání trávy, a teď to sám zažívám.

Vedete řeči jako usazený člověk.

Ve 33 letech jsem na měsíc a půl odjel do Tibetu, kde mi došlo, co vlastně v životě chci. Po návratu už jsem rovnou hledal místo v přírodě, nechtěl jsem se vrátit do bytu, ale vytvořit si svůj malý Tibet.

Kam jste vlastně v mládí profesně směřoval?

Odmalička jsem velice dobře kreslil. Koukali se na mě malíři, kteří k nám chodili za mámou, a říkali, že jsem malý Picasso. Kvůli tomu jsem byl malinko namyšlenej. Chválili mě vlastně za něco, co mi šlo automaticky. Muzika byla až na posledním místě. Vzali mě do speciální školky, kde jsem hrál na violoncello, ale já jsem se zároveň pořád hrabal v broucích, chytal čolky ve Stromovce a kreslil si. Pak mě babička odvedla na konkurz do sboru, který jsem vyhrál, ale doma jsem necvičil s mikrofonem, nechtěl jsem být zpěvákem.

Šel jste ale na konzervatoř, takže jste musel hudbu a zpěv brát vážně.

Já jsem těžký dyslektik a dysgrafik, nenapíšu souvislý text bez hrubek. Moje první volba byla umělecká průmyslovka, ale nevzali mě kvůli češtině, zatímco na konzervatoři nebyly předměty, přes který bych neprošel.

Čtvrt roku před maturitou jste ale nespokojeně odešel.

Maturitu považuju za základ vzdělání, ale se školou mám spojený tak nepříjemný věci, že už mě do lavice nikdo nedostane. Myslím, že jsou oblasti, o kterých toho vím dost, že zkrátka nejsem blbej. (smích) Kdybych se s lidmi v hospodě neměl o čem bavit, tak bych si možná dal základní rychlokurz, abych nebyl úplná trubka.

Na prknech Semaforu po boku Lucie Černíkové představení Čochtanův divotvorný hrnec.

Na prknech Semaforu po boku Lucie Černíkové v představení Čochtanův divotvorný hrnec.

FOTO: ČTK

Jak se na vás podepsal rozchod rodičů?

Ve třinácti mě zarazilo, když jsem byl souběžně představen jejich novým partnerům (Jana Krausová začala žít s partnerem Ivany Chýlkové Karlem Rodenem a Jan Kraus s Ivanou Chýlkovou – pozn. red.). Všichni vypadali, že jsou v pohodě. Měli náhradníky, takže jsem se o nikoho nebál, jenom jsem měl divnej pocit, že mi nová situace nevadí. Mladší brácha byl vykulenější.

Měl jste jako starší ze sourozenců nějaké povinnosti?

Když nás jednou mlátili na Letné, tak jsem bráchu bránil, ale někdy jsem byl takový hovado, že spíš hlídal on mě. Nebyl jsem zákeřný ani agresivní, ale snažil jsem se třeba ulejt ze školy. Doplácel jsem na svoji vzpurnost. Učitelé to se mnou neměli jednoduchý, ale já s nimi taky ne. Něčím jsem je provokoval, takže mě přendávali z jedný školy na druhou, ale ani to nepomohlo. Bavilo mě na učení kašlat a od rána do večera si kreslit.

Nepřipadá vám účinkování v talkshow vašeho otce už trochu stereotypní?

Že můžu tenhle pořad dělat tak dlouho, považuju za sci-fi. Obdivuju svého otce za to, že se po 12 letech pořád bavím. Měl jsem období, kdy jsem si říkal, že už asi budeme končit, a táta už mi přišel taky z toho všeho unavenej, ale pak chytl něco jako druhou mízu. Třeba tenhle rok jsem viděl 15 dílů za sebou, kdy jsem se smál jako nezřízenej. Jsem rád, že u toho můžu bejt.

Jinak byste se nedal dohromady s Barborou Strýcovou, ne?

Ne, ta si mě vyhlídla nezávisle na tomhle pořadu, už když byla ženatá.

Vdaná.

No vidíte, tyhle věci si pletu celý život, stejně jako levou a pravou. (smích) Vyprávěla mi, že mě zahlídla v televizi a zalíbil jsem se jí. Pak ji pozvali do tátova pořadu, tak si mě přišla okouknout. Ženy miluju, ale sportovkyně mám ve zvláštní škatulce. Když nějaká vejde do místnosti, raději se koukám jinam. Jsou to pro mě superlidi z jinýho světa.

Už v zákulisí jsem si všiml, že mě šmíruje, ale jinak jsem jí nevěnoval pozornost. Zaujala mě až pak, když si s mým otcem vykládala jako s kámošem na zastávce. Plno hostů je tu vyděšenejch, na něco si hrajou nebo mají připravený odpovědi, jenže Bára byla neskutečně bezprostřední. Celou dobu jsem viděl její záda, jak se otřásají smíchy. Po dvou dnech mi přišla zpráva, jestli bych s ní nešel na večeři. Tohle mi ještě žádná ženská nenapsala. (smích) Ale dneska už to chápu, tenisti nemají moc času.

Vztah s ní vám musel hodně rozšířit obzory.

Vedle člověka, který ve svým oboru patří mezi dvacet nejlepších na světě, si připadám jako lenoch. I proto jsem začal farmařit. (smích) Nikdy jsem neviděl nikoho takhle tvrdě pracovat. Všem kamarádům, který se mě ptají, jaký to je, říkám, že by to na jejím místě nevydrželi ani tejden. To prostě můžou dělat jenom lidi, který se tomu věnují celej život a neznají nic jinýho. Pro mě jsou to gladiátoři.

O své přítelkyni Barboře Strýcové mluví v superlativech. „Mám s ní ten nejkrásnější život, jaký si umíte představit.

O své přítelkyni Barboře Strýcové mluví v superlativech: „Mám s ní ten nejkrásnější život, jaký si umíte představit.“

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Vždycky jsem obdivoval rodiče, když jim obecenstvo tleskalo. Měl jsem pocit, že nic většího už není. Ale pak jsem potkal tuhle trpaslici, která sprostě nadává a umí pohnout ledy. Ona doma udělá řízky a pak nastoupí do arény, kde z ní fanoušci řvou nadšením. Když mi známí říkají, že i na mě je asi drsná, tvrdím, že mám doma milia.

Předpokládám, že jako fanoušek jste se nejdřív musel vyškolit, vždyť předtím jste tenis neznal.

Když vás přítelkyně vezme na Wimbledon a představí vám Andyho Murrayho (světová tenisová jednička – pozn. red.), to se vám to hezky studuje. Koho by to nebavilo? Dneska už se v televizi dívám i na zápasy, ve kterých Bára nehraje. Plno mých kamarádů, kteří sport milují, si rve vlasy, že já, sportovní idiot, vidím to, co by měli mít právo vidět oni. (smích) Já jim ani nemůžu vykládat všechno, co jsem zažil, protože by se utrápili.

Jak jsem vás v květnu na pražském turnaji pozorovala mezi diváky, zabral jste, až když začalo jít do tuhého.

Když to Báře jde velmi dobře, tak proč bych řval? Naopak je mi někdy líto její soupeřky, do které buší. Fandím, až když začíná jít o body. Neexistuje jiný sport, kde by tolik byla na očích psychika hráče. Vidíte, jak se postupně sype. Vidí to celý stadión.

Pak se ale může zase zvednout.

Přesně. Bára je výjimečná v jedný věci. U ženského tenisu je obvyklé, že když hráčka prohraje první set, je hotová, jenže Bára hraje většinou na tři sety, bojuje do poslední chvíle.

Jaký máte podíl na jejím úspěchu?

Se mnou zázemí nemá, protože s ní nejezdím. Zrovna dneska mi volala: „Mě to tak mrzí, když vidím Káju s Hrdličkou (přítel Karolíny Plíškové Milan Hrdlička – pozn. red.), jak zamilovaně chodí po Římě.“ Říkám jí: „Já vím, lásko, mě to taky mrzí, ale mám svoji práci.“ Některý baby mají kolem sebe podržtašky, což je typ, kterej jsem poprvý viděl na tenise – kluk s nádhernými vlasy a nehty, který chodí na kosmetiku a je vyepilovaný. Připravuje pokrmy a nosí tašku tenistce. Měl by mít i větší přirození a být dobrý na sexuální práci.

Řekl jsem si, že touhle cestou nepůjdu, protože po tejdnu bych začal být nevrlej a nespokojenej. Jsem prostě dominantní chlap. Tenisti mají na turnaji pocit vykonaný práce, ale já si tam hlavně válím šunky na hotelu. Teď jsem Báře řekl, že za ní budu jezdit, pokud se dostane do třetího kola.

Fungujete aspoň jako utěšitel?

To je moje nejčastější práce. Jinak mám ale nejkrásnější život, jaký si můžete představit. Mám snovou partnerku, na kterou sice musím hodně čekat, ale když jsme spolu, tak to jsou zážitky! To, co bylo před Bárou, si nepamatuju. Jako by to ani nebylo.