Předpokládám, že s vámi lichožrouti stále bydlí. Co vám naposledy provedli?

My je přímo chováme. Kolik jich je, nevíme, ale nonverbálně s nimi komunikujeme - vždycky jim někde necháme ponožku... Jednoho oslovujeme Všežrálek, pak jsme měli Smraďoše, to vymyslel syn. Ale většinou stejně říkáme jen: Je tu lichožrout!

Naposled sežrali dceři krásnou bílou ponožku s krajkou. Vypadala jako laskonka nebo kremrole, pár si přivezla z Kanárských ostrovů, kde jsme prezentovali film. To byla pomsta, že jsme je nevzali s sebou na výlet. Mě nejvíc vytočí, když zmizí moje oblíbené huňaté nebo bláznivě barevné ponožky. Naštěstí jich máme doma stále dost, pravidelně je dokupujeme a občas přijde poštou balík obnošených ponožek, ze kterých dělám pro děti lichožroutí dílny.

Lichožrouti se stali naším nejúspěšnějším porevolučním animovaným filmem OE s návštěvností 320 tisíc diváků.

Lichožrouti se stali naším nejúspěšnějším porevolučním animovaným filmem - s návštěvností 320 tisíc diváků.

FOTO: Falcon

Prosím?

Ponožky jsou skvělá záležitost, dá se z nich vyrobit spousta věcí. Vozím je s sebou na besedy a děti si z nich vyrábějí své lichožrouty. Máme jednoduchý systém, při němž se nepoužívá jehla a nit, ale drátky, takže to zvládnou i nejmenší. Ponožky naplní zase ponožkami, drátkem připevní knoflíčky - oči a sosák. Dcera teď byla nemocná a vyrobila stejným stylem pro kamarádku opičku.

Kdesi jste prohlásila, že o ponožkách sníte neustále…

To už je stará věta. Dnes spíš sním o tom, že téma ponožky malinko opustím. Jsem ráda za ten nápad a dvanáct let strávených s lichožrouty. Byla to hezká etapa, knihy jsou přeložené do dvanácti jazyků, chystáme německé, čínské a japonské vydání. Splnilo se mi i to, o čem jsem nesnila – celovečerní film. Ten koupili zatím Číňani, Dánové, Poláci, Chorvati a Saúdská Arábie.

Dnes jsou ponožky v módě – pokud možno co nejbarevnější. To jste odstartovala vy?

Je pravda, že trend bláznivých ponožek Happy Socks začal zhruba paralelně s knížkami o lichožroutech. Nezávisle na nich. Ovšem po jejich vydání vznikla na Slovensku firma One Socks, kde si můžete pořídit různé liché ponožky a libovolně je spárovat. U nás zase firma Boma prodává ponožky takzvaně párované lichožrouty: jsou obě stejné, jen zrcadlově obrácené. Když máte na jedné modrou špičku a červené tělo, druhá má špičku červenou a tělo modré. Vzorkování kolekce proběhlo s mojí pomocí, ale jinak vše běží mimo mne. Já jsem výtvarnice a režisérka a obchod neumím. Tím se nechci zabývat.

Na jakých knihách jste vyrůstala vy?

Na Verneovkách, Andersenovi, Erbenovi, bratrech Grimmech, J. Londonovi – pamatuju se na knihu Chlapci hrdinové, kde mě nadchly příběhy zlobivých problematických kluků, kteří ovšem v zásadních situacích věděli, co mají udělat. Místy to byla krutá četba, ale dřív se žilo jinak než dnes, jako děti jsme chodily na venkovské pohřby, smrt patřila k životu. Své děti taky vodím na pohřby, mají podle mě poznat všechno, aby byly připravené, že je to jednou taky potká.

Stěžejní knížkou pro mě ale byla a je Pipi Dlouhá punčocha. Doma ji s dětmi čteme už asi počtvrté. A zdá se mi, že vůbec nestárne.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

FOTO: ČTK

Kolik let je vašim potomkům?

Dceři Rozárce je deset, synovi Jonášovi tři a půl. Rozálie je staré rodové jméno obou našich rodin, Jonáš nás napadl podle postavy v mém večerníčku o Kanafáskovi.

Ani vaše jméno Galina není běžné.

Ruské. Já se týden jmenovala Nora, protože maminka milovala Ibsena, pak ale přijel dědeček z Podkarpatské Rusi, kde on i babička učili, a prohlásil Noru za strašnou. Takže se ze mě stala po vzrušené debatě Galina.

Dětské knížky stále ráda čtete, ilustrujete, a dokonce i sbíráte. Kolik jich máte?

Sbírám, co se mi líbí, bez jakékoliv koncepce. Většinou podle ilustrací. Ale v době vzniku filmu jsem se sběratelstvím trochu přestala. Teď se konečně chystám svoji kolekci uspořádat. Počet nevím, máme doma sedm velkých knihoven a další knížky čekají ještě v bednách od banánů…

V poslední době mi udělaly radost komiksy Úsměv a Ségry autorky Rainy Telgemeierové, které dostaly komiksového Oskara a já je pořídila pro Rozárku. Špatně četla a až nedávno se to – právě díky nim – zlomilo. Jsou to fakt skvělé knížky pro holky. Já osobně komiksy nikdy neuměla správně číst, ani mne nebavily, spíš zdržovaly. Teď mě tak okouzlily, že jsem se sama pustila do komiksu pro Rózu, jde o osobní příběh z naší rodiny. Něco je smyšlené, něco autobiografické.

Je Rozárka váš první čtenář?

Tentokrát ano, protože ji ten projekt zajímá a spolupracuje na něm se mnou. Včera třeba vytvářela autentické kresby mojí hrdinky, pomáhá mi dotvářet i děj, určitým způsobem mě posouvá. Ale je to výjimka, snažím se dětí moc neptat a dát jim až hotový příběh. Člověk musí být spokojený s dílem sám, jen on je za ně zodpovědný. Dlouhé roky konzultuji nejvíc s Pavlem Šrutem a Evou Papouškovou. Taky s grafikem Martinem Hůlou, což je zároveň můj bratr. A s pár dalšími.

S autorem textů Pavlem Šrutem a jednou ze tří společných knih.

S autorem textů Pavlem Šrutem a jednou ze tří společných knih.

FOTO: archív Galiny Miklínové

Souhlasím s Pavlem, že člověk píšící pro děti by je neměl mít přehnaně rád, příliš se jim přizpůsobovat a podbízet, ani moc vychovávat. Musí mít trochu odstup. Ani já se nerozněžňuji nad každým robátkem, byla jsem teď s dcerou na školním výletě a obdivuji všechny učitele.

Jak vůbec vznikla spolupráce s Pavlem Šrutem?

V Albatrosu vypsali roku 1999 konkurz na ilustrace k jeho knížce Pavouček Pája. Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem zrovna dělala svůj film Bajky ze zahrady, kde už byla spousta hmyzu. Ale můj dědeček mě přemluvil, že pracovat se Šrutem se neodmítá, ať to zkusím. Nakonec jsme si skvěle sedli a stali se z nás i přátelé. Jednou jsme si takhle povídali o trápeních a straších z dětství. Já zrovna věšela prádlo a nadávala na ztracené ponožky, on se přidal – a výsledkem byla jeho legrační básnička Lichožrout mé ségry Božky v knížce Příšerky a příšeři. No a pak vznikly tři samostatné knihy o lichožroutech.

Jsou na míru nejmladší generaci. V čem vidíte posun od vašeho dětství a co je stejné?

Těžká otázka. Když srovnám Lichožrouty se zmíněnou Pipi, tak velký rozdíl není. V obou chybí edukativnost a funguje vyšší rovina, kdy se zásadní věci, co je správné a co ne, sdělují hravou formou. Když je knížka dobrá, funguje prakticky stejně jako před třiceti lety.

Je ovšem rychlejší doba, a proto jsou i Lichožrouti akčnější. Děti svět vnímají víc klipovitě, nemají tolik trpělivosti. Pipi má třikrát delší kapitoly než Lichožrouti. To je asi hlavní posun. To máte jako s večerníčky o Rumcajsovi nebo s filmy Jiřího Trnky - jsou krásné, ale dnešní děti se u nich nudí. Škoda. Jsou odkojené počítači a technikou, takže když je konečně dostanete ke knize, měly by se především bavit. Možná proto jsem filmové Lichožrouty až přehltila dějem - z obavy, aby to diváky nenudilo. Zpětně viděno jsem mohla nechat větší oddech.

U Lichožroutů boduje hodně jejich vnější podoba. Jak jste ji vymýšlela?

Tehdy jsem poprvé měla na pár dní hlídání pro Rozárku. Jednou takhle v pátek jsem ji odvezla k tatínkovi a jeho ženě do Kostelce nad Černými lesy, pak jsem si sedla a den, noc a den jsem jen kreslila. S obrovskou vervou. To asi zná každá maminka, která získá volno. Některá se jde pořádně vyspat, jiná na masáž nebo nakupovat... To je úplně jedno.

Vyznění filmu je: Rodina nade vše! A každý by se měl držet té svojí, ať je jakákoliv. Protože jinou mít nebude

Dřív jsem byla zvyklá opravdu hodně pracovat, a když se narodila dcera, kterou jsem moc chtěla a dlouho se nám to nedařilo, byla jsem strašně šťastná. Ale neuměla jsem najednou všechno vyměnit za to, že budu pořád doma, to bych ztratila sama sebe. A bylo by to na škodu i pro dítě. Kombinovat rodinu i práci mi přišlo ideální, byla jsem mentálně čerstvější a vnímala příliv nové energie.

Rodina ocení lenošivé dovolené u moře

Rodina ocení lenošivé dovolené u moře.

FOTO: archív Galiny Miklínové

Inspirovali vás při kreslení skuteční lidé? A nepomstila jste se i někomu protivnému?

Určitě. Třeba do pavoučka Páji jsem nakreslila naši sousedku, přišla mi jako taková zlobná masařka. Ale pak jsem ji poznala a je to velmi milá paní. Já totiž nemám moc odhad na lidi. Když chodím po ulici, vnímám podvědomě různé podoby a ty časem někde vyplynou. V knížce Verunka a kokosový dědek je řada asi třiceti dědečků - a nejméně každý pátý bydlí v Praze. Nebo v knížce Pan Kdybych hledá kamaráda je postava podle mého přítele, který už nežije, další je spisovatel Jarda Weiss.

Lichožrouti nejsou většinou podle nikoho konkrétního, jen Fekete je podle Pavla Šruta zamlada. Ovšem u filmu se podařil opak: získali jsme pro dabing herce, kteří se podobají svým postavám. Kryštofa Hádka (Hihlík), Táňu Vilhelmovou (Žiletka), Ondřeje Trojana (to je typický Padre), Marka Taclíka (Kudla Dederón)

Obsazení je přímo hvězdné!

Mnoho z nich na nás slyšelo díky Ondřeji Trojanovi, který byl producentem filmu. Ale fungovalo i to, že se jim ten příběh líbil, někteří ho znali od svých dětí, třeba Táňa ho četla synům. Vzali si za svůj osud hlavního hrdiny - sirotka, který najde část své rodiny. Sice podivné, ale jediné, kterou má. A on ji může scelit nebo i posunout, udělat lepší.

Vyznění je takové, že rodina je nade vše a každý by se měl držet té svojí, ať je jakákoliv. Protože jinou mít nebude. Je v tom i kus mého autobiografického příběhu: jsem z porozváděné rodiny, kde se založily nové svazky a já jsem asi jediná, která mluví se všemi. Život je příliš krátký na to, abychom si foukali svoje bolístky. I když chápu, že někdy může být dorozumění těžké. Snažím se hledat ke všem cestu a nepřestat komunikovat. V tom je Hihlík trochu moje zrcadlo.

Co bylo při zrodu filmu nejtěžší?

Už jen to, že vzniklo sedmnáct námětů a deset verzí scénáře. Dva roky se psal scénář, rok se dělala výtvarná příprava a animatik, samotný film se točil čtyři roky... Nejtěžší asi bylo vydržet, překonávat nejrůznější překážky a udržet laťku na stejné úrovni. Pracujete s lidmi, kteří mají také své životy. Mně se do toho narodil syn, takže projekt chvíli jel na dálku. Po návratu z porodnice mi přivezli počítač.

Nevím, jestli bych to chtěla zažít znovu. Ocenila jsem svoji rodinu, že to se mnou vydržela. Plus naši báječnou paní na hlídání a jejího muže. I celý filmový tým. Zároveň ale párkrát vypadl člověk, kterého jsem půl roku školila - a musela se rychle hledat náhrada.

Kterou postavu máte vy osobně nejraději a proč je tam jen jedna ženská?

U prvního dílu knížky jsme ani nevnímali, že Lichožrouti působí genderově nevyváženě, upozornil nás na to až šéf nakladatelství Paseka Láďa Horáček. Tak jsme to v druhém a třetím díle napravili a přidali pár holčičích postav. Jenže film vychází především z prvního dílu a přimotat do něj nové figury by byl problém. Vsadili jsme tedy na jednu výraznou holku v bandě - Žiletku.

Osobně jsem přitom docela feministicky založená, dělala jsem dokonce pro Gender Studies nějaké animace, obě děti vedu ke genderové rovnosti. Manžela taky, pokud se to občas podaří.

Moc se mi ve filmu líbí Praha, náplavka u Vltavy a Tančící dům. Máte k té oblasti vztah?

Mám ji hodně ráda. Nejsem Pražák, pocházím z Moravy - přišla jsem do Prahy v devatenácti za klukem, s nímž jsem tehdy chodila. Čtyři roky jsem se marně hlásila na vysokou školu a mezitím dělala všechno možné: uklízela, učila na lidušce... Bydlela jsem kousek za náplavkou, u Kublova.

Když jsem pak začala s Pavlem Šrutem dělat lichožrouty, nebyla na náplavce ani noha, jen stará bouda, kde jste mohla koupit špatné červené víno a dobré grundle. Zdála se nám magická, nevyužitá, tajemná... Dnes tam je spousta akcí, žije to.

A Tančící dům se mi líbí odjakživa. Celkově je ve filmu Praha zmenšená a poskládaná, včetně vinohradského Laundromatu v Korunní - ten je zase blízký Pavlovi, který bydlel za rohem. Baví mě, když je ve filmu něco osobního. Většinou ho i věnuju nějakému muži nebo místu. Ta reálnost nám pomohla, aby byl příběh uvěřitelný.

Jak se k vaší posedlosti profesí staví váš manžel? Co vlastně dělá?

Je vystudovaný báňský inženýr čili z úplně jiné oblasti. Což je v něčem dobře a v něčem problematické. Potkali jsme se kdysi na výtvarném táboře, který jsem uspořádala pro své žáčky ze LŠU, a muž tam přijel po státnicích hlídat stany, protože podle slov jeho kamaráda nebyl k ničemu jinému dobrý. Ale zdá se, že to nebyla úplně pravda.

Teď dělá šéfa obchodu v jedné chemické firmě. A když je potřeba, může pár dnů pracovat z domova. Občas ho trochu zarazí frmol kolem mne, na besedách, autogramiádách. Na jednu stranu je hrdý, že moje práce má úspěch. Pak ale řekne: To je šílené, jedeme už domů, do klidu! Snažím se, aby nám zájem veřejnosti nezasahoval do života. Zas tak slavná nejsem. A on to zvládne.

Rodina ocení i akční dovolené u prarodičů na Moravě.

Rodina ocení i akční dovolené u prarodičů na Moravě.

FOTO: archív Galiny Miklínové

Děti půjdou spíš ve vaší, nebo jeho stopě?

Padesát na padesát. Dcera úžasně kreslí, až mě bolí srdce, že kdyby se jí nepovedlo prosadit, bude se trápit. Talent je jen kousek, musíte mít i štěstí a výdrž. Uvidíme, je velmi plachá, říkám, že má diagnózu „víla". A chlapeček vypadá velmi technicky, zajímají ho auta a bagry. U Lichožroutů se ptal hlavně na to, jak funguje mašina v pozadí. Takže jsme si trochu oddechli.

Je jiná doba. Když jsem byla malá, šel život rodičů i dětí nějak vedle sebe. Dnes jsou ve středu zájmu a vše se točí kolem nich. Děti jsou i největší byznys

Jaká jste byla vy jako holka?

Mě bavilo hlavně kreslení. A taky dějepis, historie. Ale určitě jsem mnohem víc zlobila, v deseti letech jsem měla první třídní důtku. Za to, že jsme s kamarádkou vymlátily barevná sklíčka u plastiky Lenina. Měly jsme dělat nějakou mozaiku a zelená s hnědou z pivních láhví nám přišly nudné. Jenže nás chytili a byl velký průšvih. Hlásili to i ve školním rozhlase.

A maminka, která dělala dramaturga v televizi, byla velmi přísná. Mně říká, že jsem benevolentní a všechno dětem dovolím. Jenže je jiná doba. Když jsem byla malá, šel život rodičů i dětí nějak vedle sebe. Dnes jsou ve středu zájmu a vše se točí kolem nich. Děti jsou i největší byznys. Já se sice snažím držet si svoji autonomii, ale zároveň vidím ten posun. Už rok mě například syn terorizuje, že nebude spát ve školce. Takže než jsem dnes jela za vámi, dala jsem si dvojitou sprchu, protože řval: Tohle není můj život, abych spal ve školce! Ještě před chvílí jsem volala paní učitelce a ona řekla: Vyprudil vás a je spokojený, nebojte. S námi by se nikdo takhle nemazal.

Kolik máte sourozenců?

Jsme patchworková rodina, čtyři sourozenci. Maminka má dceru, která žije v Anglii. Od táty je zmíněný brácha Martin a sestra, která má obchod s bižuterií. Naši rodiče se nepotkávají, ale my držíme při sobě. Máme i stejně staré děti, každý dvě, které se těší na sourozenecké srazy stejně jako my. Ideálně v našem domě v Klučově, kde je obrovská zahrada. Je nás už velká parta!

Bydlení mimo město vám nekomplikuje život?

Můj sen by bylo bydlet v Hradešínské ulici s velkou zahradou, což se s mým mužem nepovedlo. Ale Prahy jsem si užila dost a chtěla jsem ven, tady mi zůstal jen ateliér. Je to fajn, nepotřebuji být ve městě každý den. Koupili jsme starší dům a kompletně ho přestavěli. Teď manžel vymyslel zahradní jezírko, takže jsem o víkendu vozila štěrk. A protože má jako druhou práci firmu na stavbu bazénů, ze stodoly buduje wellness. Děti se každé ráno ptají, jestli už je tam voda.

To bude skvělé. Jak ještě relaxujete?

Masážemi, dobrým jídlem a kamarádkami. Skoro žádnou kulturou, kino, divadlo nebo koncerty teď vypouštím. Jak jsem pořád ve střetu se slovy, děti doma stále mluví a já se potřebuju koncentrovat, je úplně nejlepší někde být sama. Což se povede málokdy. Hodně mě baví zahrádka a vlastně všechno, co je vidět hned. Relaxuju i tím, že upeču koláč. Jezdím taky na kole a v létě potřebuju být pár týdnů u moře. Kamarádka mě hecovala, ať si zkusím volnou grafiku, ale nemám na to kapacitu. Nedá se jen kreslit.

Vás kdysi nakonec vzali na animovaný film. Jak vzpomínáte na profesory Jágra a Bártu?

Výborná zkušenost. Bárta byl jedním slovem skvělý. Jágr se s námi moc nemazal. Jednou jsem pár dnů nešla do školy, což je nic proti současné rozvolněnosti. Zaťukala jsem na jeho ateliér, on otevřel a povídá: Jsem rád, že vás vidím, až potkáte tu Hůlovou (tak jsem se jmenovala), řekněte jí, ať už nechodí. A zavřel mi před nosem. Dlouho jsme to pak řešili na studijním. Možná by dnešní děti takový přístup potřebovaly, aspoň na chvíli. Dostala jsem před časem nabídku učit na UMPRUM: byla jsem tam tři hodiny a pochopila, že na to nemám. Musela bych ty studenty zabít!

Dnes raději ilustrujete, nebo točíte filmy?

Mám to na střídačku. Obvykle se jedné profese nabažím a pokorně se vracím k té druhé. Je to pokaždé nový začátek, jako první rande. Ale je pravda, že i u knihy si dělám dopředu scénář. Myslím, že má taky mít určitý rytmus. Obzvlášť je to vidět u té poslední, Vombat Jirka, kterou jsem dělala s Evou Papouškovou. A naopak při animaci dbám na to, jak jsou věci provedené, někdo by mávnul rukou, že to divákovi unikne, já se snažím vše dotahovat. V Lichožroutech jsou předměty pokreslené ručně, což vytváří dojem, že nejsou umělohmotné, ale mají určitý charakter.

Je šance, že se lichožrouti vrátí, vznikne pokračování?

Knižně asi ne, filmově je to otevřené. Teď máme s Evou na stole úplně jiný námět na animovaný film s názvem Sarakalamita. O holce procházející rodinami pěstounů, které ji vracejí zpět. Takhle to zní banálně, ale příběh má víc rovin. Je složitý, ovšem dá se udělat taky s humorem. Holčička je navíc černoška, takže pro xenofobní Čechy téma jako dělané.

Jaké bude vaše léto? U moře?

Letos po dlouhé době zůstaneme doma a chystáme se na kola na Moravu. Prarodiče brblají, že děti skoro neznají kraj, odkud pocházíme. Já se pak chystám do Číny na knižní veletrh - náš stánek bude vyzdobený lichožroutskými motivy. Velvyslanectví zároveň udělá výstavu a projekci filmu. Dlouho jsem tu cestu zvažovala, protože tady momentálně Čína frčí i nefrčí, osobně velmi nesouhlasím s politikou našeho prezidenta. Ale letí tam i další lidi z kultury jako paní Bellová a pan Stančík, s nímž připravuji další knížku. Takže bude dobrá společnost.