Máte nějakou písničku, kterou nerad hrajete? U Jožo Ráže je to Voda, čo ma drží nad vodou, Tomáš Klus zase nemusí Pánubohu do oken.

Některé písně mám radši než jiné. Jsou to ty, které prožívám aktuálně. Jiné mi už tolik neříkají. Protože nechci působit nepřesvědčivě, stávají se méně oblíbené. Zažil jsem to s více než dvacet let starou písničkou Zejtra mám. Ale ukázalo se, že ji lidi pořád rádi na koncertech slyší, a tak jsem ji začal mít znovu rád.

Skladby žijí svým životem, někdy se už nekryjí s mým momentálním vnitřním rozpoložením. Snažím se dělat písničky tak, jak to cítím. Že jsem něco vnímal před dvaceti lety trošku jinak, je fakt, ale vždy to bylo pravdivé. Vydal jsem přes sto dvacet písniček, na koncertě jich hraju kolem dvaceti. Když nějakou necítím, nezařadím ji. Vydali jsme novou desku Sám se sebou, takže teď hodně aktualizuji.

Neříkáte cédéčko, ale desku?

Ano, pořád, i když poslední kolekce je taky cédéčko. Ale vinyly se vrací. Mám je rád, mají analogový zvuk, jsou měkčí.

Vaše desky vypovídají hodně o vás. Po CD Noc vyšlo album Den, to poslední se jmenuje Sám se sebou. Co děláte, jste-li sám se sebou?

Je to tajemství, které se nesmí prozrazovat. Já tím myslím oproštění se od denního kolotoče, běhu věcí. Většinou nás okolnosti nutí dělat vše, jak se má a čeká. Někdy bývá důležité, abychom ve spěchu nezapomněli, které z cest, co se nabízejí, jsou správné. Proto je dobré být sám se sebou. Zastavit se a pustit si vše nejen skrz mozek, ale i přes srdce.

Někdo z toho má strach, rozumíte tomu?

Ano, protože to není vůbec jednoduché. Ale nikomu nic nevnucuju. Mně se taková zastavení osvědčila. Kolikrát nevíme, co budeme dělat večer, a pak se možnosti objeví právě v nicnedělání.

Hudbě se věnujete od patnácti let. Kdy přišel první úspěch?

Nepodaří se upoutat hned. Mně se povedlo vydat první desku v roce 1996. Vyšla u malého nakladatelství s mou tehdejší kapelou Ready Kirken. Vydali ji v nevelkém nákladu a už není skoro k sehnání, ani já jsem ji dlouho neměl, až jsem ji nedávno dostal od kolegy baskytaristy.

Další zlomové období přišlo v roce 2001. Píseň Zejtra mám nasadili do rádia a velké nakladatelství mi sdělilo, že pokud se ujme, vydá nám desku. Od té doby mi jich vyšlo už deset.

Když se po úraze hlavy vrátil v roce 2015 na pódium, uvítaly ho davy nadšených fanoušků.

Když se po úraze hlavy vrátil v roce 2015 na pódium, uvítaly ho davy nadšených fanoušků.

FOTO: ČTK

Věříte na osud?

Ano, i když mojí vnitřní duchovní cestou se stalo křesťanství. To je pro mě hodnota. Ale věřím i na energie a jejich přenos. Mám kamaráda léčitele, který umí hodně pomáhat.

Po vašem úraze s vámi jezdil i na turné.

Ano, v tom období mě hodně podporoval, kromě mnoha úžasných doktorů.

Už to budou tři roky, kdy vás napadli ve Stodolní ulici. Tehdy se mezi lidmi zvedla ohromná vlna solidarity.

A já ji opravdu cítil. Nebyl jsem schopen rozpoznat, co to znamená, ale bylo mi hrozně příjemně. Tehdy na mě myslela velká skupina lidí vždy v sedm večer. Věnovali mi myšlenku, energii, takže vím, že přenosy myšlení fungují. Chtěl bych jim poděkovat. Neumím to jinak než písničkami.

Jak probíhala rehabilitace?

Byl jsem z ní nadšen. Měsíc jsem ležel v Ostravě, kde o mě pečovali skvělí doktoři i sestřičky. Moc si to ale nepamatuju. Když jsme jim potom uspořádali koncert jako poděkování, nepoznával jsem je.

Pak mě převezli do Motola, kde jsem postupně přicházel k sobě. Tam taky působili báječní terapeuti, kteří se mnou dělali různé cviky. Pan Kolář, který má na starost sportovce, mě vzal k sobě na oddělení. Dodnes navštěvuju rehabilitaci na Albertově. Ne každý den, ale docházím tam.

Co texty, pamatoval jste si je?

To bylo zvláštní. Na kytaru koukat nepotřebuju, automaticky vím, co hraju. Ale s texty jsem měl potíž. Staré mi naskočily častěji než novější. Dodnes raději na koncertech používám čtecí zařízení. Když tam na mě třeba někdo zamává, zareaguju a pak za půl vteřiny zjistím, že mi vypadl text. Nechci vystavovat návštěvníky zbytečným výpadkům.

Když jste se vrátil na pódia, co bylo jinak?

Asi všichni, komu se stalo něco podobného, potvrdí, že se zvýší empatie a emotivní citlivost. Hrozně mě dojímalo, že lidi znají moje písničky, že si je zpívají. To mi pomáhalo.

Michal Hrůza

Michal Hrůza

FOTO: ČTK

Projevuje se vaše větší citlivost i v mezilidských vztazích?

Řekl bych, že ano. A dojímá mě to. Vždy jsem si zakládal na tom, že jsem neviditelný, že mě lidé na ulici nepoznávali. Teď mě zaznamenávají víc, ale možná jsem jen víc vnímavý. Jednou jsem vystupoval z tramvaje, která se porouchala, a já na to upozornil paní, co chtěla nastoupit. Děkuju, pane Hrůzo, odpověděla a já se divil, že mě zná.

Neříkejte, že vás lidé nepoznávali. Vždyť jste hvězda.

Nevím, co znamená být hvězda.

Oblíbený a populární muzikant, který vyprodává koncerty.

No jasně, ale v muzice je to trochu jinak než třeba u herců. Jeden můj kamarád z téhle branže tvrdil, že nemůže jezdit tramvají, protože na něj všichni hledí. Ale my muzikanti komunikujeme hudbou a tu může člověk poslouchat i se sluchátky a potmě. Tvář není zapotřebí. Herci však chodí lidem do obýváku. Takže jako hvězda se necítím.

Jak berete rockový slogan Sex, drogy, rokenrol?

Tak, že nedokonalost doprovází jakékoli řemeslo. Všude jsou lidi, kteří dělají chyby, chybovat je lidské.

Takže to berete jako chybu? Neměl jste takové období?

Když hledáme a tápeme, uděláme občas blbost. Něco přeženeme. A nemusí to být jen sex a drogy. Důležitá je sebekontrola a sebereflexe, abychom poznali, co už nemá smysl dělat.

Někdo si nemůže pomoci a dá si pokaždé svíčkovou s deseti, dokud sám nepozná, že už to dál nejde. Anebo může, ale pak už se pořádně nepohne.

Při vyhlašování hudebních cen Anděl přede dvěma lety se stal zpěvákem roku 2014.

Při vyhlašování hudebních cen Anděl přede dvěma lety se stal zpěvákem roku 2014.

FOTO: ČTK

Máte něco, na čem ulítáváte?

Samozřejmě. Hrozně rád cestuju. Mám rád místa, kde je mi dobře. A baví mě být za volantem. Jednou, když jsem měl zrovna volno, jsem se rozhodl, že pojedu pořád rovně. Dojel jsem až do Řecka. Bylo tam nádherně, po sezóně, nikde nikdo, pláže prázdné. Ale zjistil jsem, že z toho nemám radost, protože ji nemám s kým sdílet. Tak jsem sedl do auta a jel zase domů.

Samota je fajn, ale někdy je jí moc. Člověku dojde, co je důležité a co méně. Pořád se snažíme zvládnout všechno, ale to prostě nejde. Nemůžeme dělat všechno a být všude. Nejsem ale psycholog, jen popisuju svoji cestu. Když někoho osloví, budu rád.

Jste tolerantní. Byl jste vždy?

Nejsem, ale snažím se být. I když se člověk snaží, není záruka, že je dokonalý. Třeba za volantem kolikrát tolerantní nejsem a často přemýšlím, proč třeba ten druhý tak strašně spěchá.

Za volantem se občas projevuje vztek a agrese. Je to tak i u vás?

Doufám, že ne. Nemám však právo někomu zakazovat jezdit jako blázen. Ale když už ohrožuje druhé, je to nefér. Taky někdy spěchám a jedu rychleji, než se má. Dostal jsem i pokutu za rychlou jízdu. Na silnici opravovali kanál, nařízena byla třicítka a já jel 43 kilometrů v hodině. Ale to jsou pravidla hry, v tomto případě silničního provozu.

Hovořil jste o potřebě sdílení. Je tím správným parťákem vaše manželka?

Hledání protějšku je úžasné dobrodružství. Budu teď mluvit trochu obecně. Každý je jiný, a tak i potřebuje něco jiného. Najít životního partnera je opravdové štěstí. Když se staneme rodiči, dosáhneme nejvyšší mety. Ale k vaší otázce, ano, v tom Řecku se mi stýskalo po manželce. V tomto směru jsem normální.

Slyšel jsem, že padesát procent manželství se rozpadá. Jenže padesát zůstává spolu! Nerozvádějí se a jsou šťastná. O tom se nemluví. Mě zajímá tahle půlka světa.

Jak dobu vašeho úrazu a léčby snášelo vaše okolí?

S nejbližším okolím jsem měl vztahy vždy hezké. Ta událost v nich vyvolala strach, protože dlouho nebylo jasné, jak dopadne. Nevnímal jsem, byl jsem mimo. Dopadlo to naštěstí dobře a manželce se ulevilo. V té době se navíc narodila naše druhá dcera a ona s ní byla měsíc v Ostravě, kde jsem ležel. Je statečná.

Jak vnímají vaše holčičky, že je jejich táta frontmanem kapely?

Vyznávám pravidlo, a neberte to špatně, že mám svět rozdělený na svůj a mých blízkých. Některým kolegům nevadí mluvit o rodině do médií. Já to beru tak, že osobní život mých nejbližších je pouze jejich věc. Byť jsem manžel a rodič.

Zazpívat písničku o otcovství si dovolím, ale mluvit o svých dětech veřejně, aby se vědělo, jaké jsou, mi nepřísluší. Mají-li v sobě nějaký talent, a já tuším, že mají, bude na nich, aby našly svou cestu. Samozřejmě jim pomůžu, pokud se rozhodnou zpívat nebo skládat písničky. Ale ta doba, abych je podpořil, ještě nenastala.

Máte za sebou turné po českých městech. Jak se povedlo?

Jsem nadšený. Propojili jsme v něm novou desku a náš první videoklip, který vyšel před dvaceti lety. Byla to písnička Je v mý hlavě. A zase jsme u té hlavy, asi je pro mě důležitá. Tam se zpívá: Rozplynout se umím hravě, můžu letět ještě dál, proč tě cejtím ve svý hlavě, kdo mi tě tam jenom dal?

Hodně řeším vztahy, jsou zásadní. Myslím si, že je moc důležité umět v nich projevit cit. Spousta lidí se stydí dát ho najevo. Přeju všem najít správného partnera, ať je to muž, či žena. Co si přejeme, se často splní. Dřív se lidi chodili modlit do kostela a modlitba je vlastně přání. I když otázkou zůstává, co si přát. Protože i strach je přání.

S ředitelkou největšího českého letního hudebního festivalu Colours of Ostrava Zlatou Holušovou

S ředitelkou největšího českého letního hudebního festivalu Colours of Ostrava Zlatou Holušovou

FOTO: ČTK

Filozofujete. To bych od vás úplně nečekala.

Myslím, že to je teď takový celoplanetární trend. Velmi uznávám Davida Bowieho. Co on byl schopen udělat za jednoduchou písničku, a přitom s takovou hloubkou!

Umění dokáže sdělit úžasné věci. Třeba pan Svěrák a spol. Dokázali jít vlastní cestou a zůstat přesvědčení o svém humoru. Všichni máme rádi Cimrmana, však je to nejúspěšnější Čech. My Češi jsme vůbec skvělí v tom, že si ze sebe umíme udělat legraci. Cimrman je zároveň poselství, abychom se všichni brali trochu s rezervou. To dělám. A taky se snažím být optimistou a doufám, že mi to vydrží. Přeju to všem.