Tomáš Klus: Pokud je člověk pevný ve své rodině, je na jiných polích neohrožený

Ne, to nebylo na vyhubování. Zarazil jsem se, protože jsem si uvědomil, že je to poprvé, co to říkám, a zrovna před kamerami. My se se ženou vůbec moc nehubujeme. My se spíš pusujeme.

Ano, protože vyvrcholení konfliktu pusou je nejlepší.

Snažím se najít jejich příčinu už v momentě, kdy přicházejí. Tu se pak pokusím zastavit. Většinou zjistím, že jde o hlouposti, které nemají hloubku a jen mě chtějí rozčilit.

Nejvtipnější je, že jejich původ vychází taky ze mě. To já dám příčinu k tomu, abych se rozčilil. A jsem-li příčinou, mohu ovlivnit důsledek, dopad na sebe a na okolí. Snažím se prostě mít emoce pod kontrolou, aby výsledky mých činů nebyly destruktivní, nepříjemné, či dokonce bolestné. Ale moc o tom nechci mluvit, protože…

Ano. Lidi, co to zajímá, nechci vzdalovat od jejich vlastní cesty.

Je to jiné. Jako každé dítě je jiné. První přišlo udělat rodinu. Učí svoje rodiče být rodiči a má tak nejtěžší práci. My jsme měli štěstí na Josefínu, je to mazlivka obecná. Hodně nás oba rozněžnila, takže jsme se rozhodli mít dětí víc. Ale myslíme si, že to třetí je už i poslední.

Teď prožíváme vědomé těšení. Už víme, kudy se to bude ubírat. U prvního dítěte jsme si vše zkoušeli a pomalu měli strach se ho dotknout. Ale člověk zjistí, že děti jsou víc gumové, než předpokládal. Časem na to zapomene, ale druhé dítě to zase připomene. A při třetím už nemám strach ani pochybnost o sobě jako o rodiči.

Moc rád bych vzkázal těm, co se vrhají do rodičovství, že už vědomým rozhodnutím být rodiči se stáváme pro naše dítě těmi nejlepšími. To je teď můj cíl, být nejlepší táta na světě. Proto se snažím dělat co nejvíc věcí vědomě, a ovládnout tak oheň své mysli. To abych se nemusel pořád řešit a mohl věnovat čas daleko důležitějším lidem, než jsem já.

Jo? Tak to je skvělé. Sice na téhle cestě nemám ještě ani zavázané tkaničky u bot, ale těší mě to, protože je to můj směr.

Podle spravedlnosti. Při prvním byla moje žena tak velkorysá, že mi řekla, ať si vyberu. A já si vybral Josefínu. Spravedlnost velela, že druhé jméno vybírá moje žena. Vybrala Alfréda.

Věděli jsme, že chceme ještě třetí, tak jsme společně vybrali do foroty i další jméno, které zatím neprozradím. Chceme, aby jména měla význam, a Josefína přišla v období, kdy jsem se zajímal o křesťanství. Mám velké sympatie k Josefovi, což je podle mě nedoceněná biblická postava.

Vážně? Tak to mám dvojnásobnou radost. No a Alfréd znamená moudrý rádce s pomocí elfů a nadpřirozených sil. Což tak je, už teď z něj jde cítit otevřenost vůči věcem, které nejsou tak úplně vidět.

Josefína je přesný opak, je hodně realistická. V rámci hry mi často řekne: Tati, to je jen jako, ty nejsi želva a já nejsem princezna, jsem Josefína a ty jsi táta. Ujistí se a jedeme dál ve hře. Jsou proto pro sebe s Alfrédem důležití. On má hlavu ve vzduchu a ona stojí nohama na zemi. Je krásné oba pozorovat spolu. Je to obrovské bohatství, jejich i naše.

Jsem zvědavý na třetí holčičku. To, jak si připravuje půdu, kam vstoupí, svědčí o tom, že chce přijít do stabilizovaných poměrů. Má jasno v tom, kudy chce jít, a nebude dávat prostor, abychom váhali, jakým směrem se máme vydat my.

Zatím se staráme o pozemek. Už nechci svá rozhodnutí podmiňovat faktem, že mám hypotéku. Nekritizuju ji, ale je to jedna z věcí umožňujících lidstvu žít nad své možnosti. Spouští nekontrolovatelný růst životních standardů na straně jedné a prohlubuje sociální dno na straně druhé. K téhle nerovnováze nechci přispívat.

Kupujeme si něco, na co nemáme, a sami sebe tím dostáváme do krizové situace. Neustále v nás hlodá červ pochybnosti, jestli to příští měsíc utáhneme. Člověk pak upravuje své časové možnosti tak, aby především vydělával a uživil rodinu. Já si chci s rodinou spíš užívat a vydělávat hlavně na to. Jsem vděčný, že se můžu živit hudbou, kterou miluju, ale nechci podřizovat tanec múz psaní písniček kvůli splátce hypotéky. Chci svůj život převést do svobodnější formy.

Takže stavět začneme, až splatíme hypotéku. Teď rekonstruujeme chatu, která na našem pozemku stojí. Až se do ní přestěhujeme, odejde z našeho života mnoho věcí. Jednoduše se z velkého bytu do malé chaty nevejdou. Těším se na to, protože se naše životy provzdušní, osvěží. Navíc je odložíme do organizace Moment, která je prodá, a z utržených peněz podpoří dobročinné projekty. Vše se děje v cyklech, a já teď prožívám recyklus.

Ano, ale to kolo by mohlo být nekonečné. Náš standard by mohl růst. Řekli jsme si, že co máme, nám stačí, a další věci si pořídíme, až na to bude.

V květnu jsem měl oslavu narozenin a nedostával jsem prakticky nic jiného než stromy. Takže naše zahrada jich bude plná. Stejně jako dětí.

Byla to obrovská lekce v sebeovládání. Mnohokrát už jsem chtěl zakročit a říct, jak moc je to nefér. Nikdo o ní nic nevěděl, ale všichni se tvářili, že vědí všechno. Ale jít do boje znamená být ve válce. A já jsem spíš pro mír.

Přetavuju to ve stav, kdy muž má být ochránce, a ne válečník. Ty útoky nás jako rodinu stmelily. Vlastně jsem rád, že to tak bylo. Pokud je člověk pevný ve své rodině, je na jiných polích neohrožený. Díky rodině jsem zjistil, že cesta ke štěstí vede skrz lásku k druhým lidem.

Zážitek. Až teď jsem si to prožil a praxe je lepší než milión knih. Je pro mě méně náročné střetávat se s lidmi, co mě nemají rádi, popřípadě s lidmi, k nimž sám nechovám sympatie. Je snazší přicházet jim na chuť.

Jsme různí, máme jiné zkušenosti a na základě nich i jiné reakce na podněty, které prožíváme. Jinakost je to, co nás spojuje. To jsem zjistil až potom, co nám lidi dávali čočku. Nevěřili nám lásku, házeli nás do škatulky pravdoláskařů a sluníčkářů. Na to jsem ale hrdý, protože si myslím, že je daleko lepší mít lidi rád, než mít je nerad.

Jakou naivitu máte na mysli?

To podle mě nedělá sluníčkář. Toho beru jako usměvavého člověka, který je šťastný, ale nepolyká problémy. To dělají pseudoesoterici nebo prostě pokrytci. Žijí, jako by měli zkušenost z něčeho, co ve skutečnosti neprožili. Bývají rozhádaní s bližními, a přesto učí druhé být šťastní. To jsou pro mě falešní proroci, kteří matou lidi. Slibují, že znají cestu ke štěstí, ačkoli má každý svoji, stejně jako pravdu.

Začíná se tvořit nové, pozitivnější. Pro skupinu žárlivých chlapů už nepředstavuju nebezpečí. A pro lovkyně už nejsem atraktivní oběť.

Ano. Co jsem se oženil, muži přestali mít strach o svoje holky. Dost často jdou na koncert s nimi. A diví se, že slyší hudbu, která se dá poslouchat. Nejdou jen za kýmsi, koho znají z novin.

Vždy mě bavilo vytrhávat lidi ze stereotypu a vzít jim očekávání. Lidé mají často pocit, že vědí dopředu, kdo to je Tomáš Klus. Když to vycítím, mluvím na ně pak třeba půlku rozhovoru mandarínsky nebo mám jednu nohu bosou a druhou za hlavou. Cíleně dělám věci tak, abych lidi vyhazoval z konceptu, z představ, předsudků, očekávání. Protože teprve pak se odkrývají charaktery.

Když člověk reaguje na něco nečekaného, je autentický. A to mě zajímá, po tom pátrám v sobě i u ostatních. K tomu je potřebný také humor. Umět se zasmát sobě je důležité. Nevadí mi, když se mi lidé smějí, že třeba divně tančím. Vím, že se smějí něčemu v sobě, a taky se za chvíli začnou kroutit. Jenže když to pak někdo vypráví dál, usoudí se, že Klus je magor, a nálepka je na světě.

Jsem nabitý touhou po životě. Můj recyklus nesouvisí jen s ekologickým přístupem ke světu. Hru na slávu nehraju, protože svazuje a staví mezi lidi bariéry. Já jsem zastánce bezbariérových přístupů. Tzv. sláva však slouží i jako reflektor, protože na mě svítí.

A tak teď hodně navštěvuju místa, kde lidem není dobře, místa smutku, a svítím na ně. Věřím moci pozornosti. Čemu ji věnujete, to ožívá a dává se do pohybu. Nedávno jsme byli v pasťáku, z něj mám silný zážitek.

Jel jsem tam s představou, že se setkám s kluky, kteří jsou hajzlíci. Ale narazil jsem jen na ty, co se narodili do problematických rodin a prostě nedostali šanci. Devadesát procent z nich jsou děti feťáků nebo alkoholiků. Když jsem se jich ptal, co si přejí nejvíc, odpovídali, aby se jejich máma dostala ze závislosti.

Mnoho lidí je vnímá stejně, jako jsem je bral já. Myslí si, že si moc nezaslouží, protože tam jsou za trest a patří jim to. My jako společnost ale neřešíme příčiny problémů. Jen záplatujeme důsledky. Dozvěděl jsem se, že pasťáky nejsou dobře financované, protože kdo by dával peníze na lidi, co si to nezaslouží? Nemají tam prakticky žádné volnočasové aktivity. Na otázku, co dělají po škole, mi odpověděli, že mají Facebook.

Hiphopovou písničkou. A mně došlo, že jim mohu pomoci. Třeba by se rádi vyzpovídali v rámci tvorby. Takže jim zařizujeme nahrávací studio. A jsme u toho reflektoru, co je na mě upřený. Jednám s firmami, které pomohou studio vybavit. Mám projekt, v němž by děti v ústavech nahrály píseň, my jich pár vybereme a uděláme CD z pasťáků. Hudba je skvělá terapie a pro ty kluky je to nová svoboda. Oni nejsou zlo společnosti. Zlo je, že nevěnujeme pozornost příčinám.

Neexistuje nic, co by neprocházelo změnou. Jen změna samotná je jediná věc, co se nemění.

Ne. Ty písničky jsou výsledkem mého pozorování. Jsem, myslím si, empatický člověk a umím příběhy vycítit. Že bych často potkával lidi, co mi jsou nepříjemní, a došlo ke konfrontaci, se nestává. Když člověk přemýšlí v dobrém, potkává ho taky dobro. Mozek funguje jako magnet. Největší nenávist přichází po internetu, ale sociální sítě jsou pro mě jako sen ve snu. V realitě takové lidi nepotkávám.

Protože žijeme v sociálních bublinách svých rodin, přátel, zaměstnání, zájmových skupin a médií, kterým přikládáme velký význam. Neumíme spolu komunikovat a té oddělenosti je moc dobře využíváno lidmi, kteří se dostali k moci. Ale my jsme ti občané, co volí své zaměstnance.

Jelikož spolu nediskutujeme, ale sdílíme jen to, co s námi rezonuje v rámci bublin, je pro nás těžké se zorientovat a být objektivní. Zmatek a přemíra informací v nás budí paranoiu, že druhá strana je náš nepřítel, s nímž se nevyjednává a kterého je nutno soudit. To je nebezpečné. Stáváme se manipulovatelní kvůli strachu.

Když se někdy pustím do politické diskuse a zeptám se, proč ten druhý hájí nějakou stranu, po pěti minutách se dozvím, že nezná ani její program. Volí se podle sympatií anebo pod záštitou mantry menší zlo. Chceme-li nadávat, že je tu něco špatně, přiznejme si, že nejvíc špatně jsme tu právě my. Politici jsou naším zrcadlem. Až budeme schopní se domluvit, lehce zařídíme, aby nám nevládli lidé, co se schopni domluvit nejsou.

Praktikuji otevřenost. Důvěru v lidskost a porozumění. Vciťuji se do druhých a nedělám to, co nechci, aby druzí dělali mně. V první řadě rozpouštím spekulace a předsudky. Snažím se svá rozhodnutí a názory tvořit pouze na základě osobní zkušenosti s daným člověkem nebo situací. Výsledek? Jsem víc tolerantní a mám k okolnímu světu respekt.