Klávesy ji od dětství magicky přitahovaly. Jenže jako malá hodně churavěla a lékaři rodičům radili, aby dcerku zbytečně nepřetěžovali. Když jednou dostala těžký zápal plic, zoufalí rodiče slibovali: „Uzdravíš-li se, můžeš si přát, co chceš.“ Devítiletá Zuzanka si nepřála nic než piano.

Místo do Paříže do Terezína

Každý týden pak do rodiny majitele vyhlášeného plzeňského hračkářství docházela učitelka. Právě Marie Provazníková-Šašková ihned rozeznala dívčin mimořádný talent a doporučovala, aby šla co nejdříve studovat do Paříže ke slavné Wandě Landowské.

Jenže se psal rok 1940. Nadaná pianistka nesměla na základě protektorátního nařízení vylučujícího židovské děti z výuky navštěvovat školu a k profesorce riskující tvrdý postih chodila na hodiny s aktovkou, kterou si zakrývala žlutou hvězdu na kabátě.

„V lednu 1942 jsme spolu naposledy čtyřručně hrály Dvořákovu Suitu A dur,“ vzpomíná Zuzana Růžičková na poslední chvíle před transportem do Terezína a připomíná, za jakých okolností se s milovanou pedagožkou po více než třech letech znovu shledala: „Když jsem po osvobození v Bergen-Belsenu začala pracovat v britské nemocnici jako překladatelka a pomocná ošetřovatelka, dostala jsem maličkou kancelář, kde bylo rádio. Stále vysílalo výzvy, aby se svým blízkým ohlásili lidé, kteří během války zmizeli. A najednou slyším: Marie Provazníková hledá rodinu Růžičkovu z Plzně… Přihlásila jsem se jí, že žiju. Když mi skončila karanténa, vedla moje první cesta v Plzni k ní. Když se mi podívala na ruce, dala se do pláče: No nic, umíš jazyky, budeš je studovat…“

Přestože musela opustit školu ve dvanácti, měla na svůj věk rozsáhlé vzdělání: „Doma jsme měli velikou knihovnu a od deseti let jsem směla číst knihy nejen z mé dětské knihovny, ale i z té velké. Tatínek pobýval čtyři roky v Americe, takže uměl výborně anglicky a učil mě, měla jsem německou guvernantku a mluvila jsem tedy i německy.“

Dva dny do smrti

Touha po vzdělání ji neopustila ani v terezínském ghettu: „I když jsem byla po práci na poli hodně unavená a hladová, hned jak jsem se vrátila domů, umyla jsem se a šla jsem na nějakou přednášku, koncert.“ Na půdě jednoho baráku bylo piano se dvěma nohami, jako třetí sloužila bedna. Hodiny jí tam dával pianista a skladatel Gideon Klein (1919–1945). Zpívala ve sboru, s nímž nazkoušela i slavnou dětskou operu Brundibár. Dřív než premiéra ji však čekal transport do Osvětimi. Tři dny bez jídla, bez pití v dobytčáku bez jakékoli hygieny. Ve věku, kdy by si za jiných okolností vybírala šaty do tanečních.

„Když jsme měly s maminkou odjet (otec v Terezíně zemřel – pozn. red.), přišli mi kamarádi pomoct balit. Měla jsem plno not a oni mi říkali, ať je tam nechám, že někomu ještě poslouží, že mi v Osvětimi k ničemu nebudou. Musela jsem jim dát za pravdu, ale nemohla jsem se odtrhnout od jedné věty z Bachovy suity, a tak jsem ji aspoň opsala na kus notového papíru. Celou tu hroznou cestu jsem se na něj koukala a v duchu jsem si ji hrála. Když jsme pak přijeli do Osvětimi, za hrozného křiku a zmatku nás naložili do náklaďáku, ale moje maminka se tam nedostala a zůstala na rampě. Pořád jsem v ruce držela ten papírek, najednou se zvedl vítr a vyrval mi ho z ruky. Maminka, která věděla, jak mi na něm záleží, se za ním rozběhla. Jak se přiblížila k náklaďáku, vytáhly ji ženy nahoru. Díky tomu kousku notového papíru jsme zůstaly spolu.“

Jak vypadal běžný osvětimský den sedmnáctileté Zuzany? „Každé ráno jsme chodili na tzv. apel, to bylo něco strašného. Když si esesáci umínili, nechali třeba muže cvičit do úplného vyčerpání, nás ženy nechali dvě hodiny stát. V mrazu i v žáru. Pak jsem šla na dětský blok, kam si mě vybral jako pomocnou vychovatelku Fredy Hirsch (1916–1944, sportovec, pedagog a organizátor osvětimského dětského bloku – pozn. red.). Malé děti jsem učila různé veršíky, ty ve školním věku jsme se snažili vzdělávat v dějepise, zeměpise,“ líčí a přidává hrůznou vzpomínku na jednoho z nejzvrácenějších válečných zločinců, Mengeleho: „Dětský a zdravotnický blok byly proti sobě, viděli jsme, jak si odvádí k pokusům dvojčata.“

V Plzni prožívala šťastné dětství obklopená láskou rodičů, prarodičů a dalších příbuzných. Válku většina z nich nepřežila.

V Plzni prožívala šťastné dětství obklopená láskou rodičů, prarodičů a dalších příbuzných. Válku většina z nich nepřežila.

FOTO: archív Z. Růžičkové

Nikdy nezapomene na nesnesitelný hlad, který všechny sužoval. „Snažila jsem se myslet na cokoli jiného,“ vysvětluje. „Děvčata pak vzpomínala, že jsem jim při práci zpívala operní árie nebo písničky Voskovce a Wericha, za ty mě jednou zmlátila esesačka – Polka, která mi rozuměla.“

Život jí zachránilo vylodění Spojenců a bombardování německých měst: „Byla jsem už vybraná v selekci do plynové komory, ale dva dny před plánovanou likvidací přišel v červenci 1944 rozkaz poslat tisíc zdravých žen a tisíc zdravých mužů na práce do Německa. Celou dobu jsem naštěstí byla s maminkou. Holýma rukama jsme v Hamburku odklízely trosky po bombardování, několikrát denně jsme při náletech utíkaly do sklepa, smrt číhala na každém kroku.“

Osvobození se obě dočkaly v koncentračním táboře Bergen-Belsen, kde na sklonku války zemřelo ve strašlivých podmínkách 35 tisíc vězňů (mezi nimi např. Anna Franková) na skvrnitý tyfus.

Bez hudby by to nešlo

„Vrátila jsem se do města, kde nezůstal nikdo z rodiny, z kamarádů. Zároveň jsem brzy poznala, že o tom, co se s námi stalo, nikdo nechtěl moc slyšet. A já o tom ani nedokázala mluvit,“ líčí obtížný návrat osmnáctileté dívky do rodné Plzně. „Všichni – tedy kromě těch, kdo měli nějaký náš majetek – byli vstřícní, nabízeli mi zkrácené studium na gymnáziu, ale mně připadalo nemožné sednout si do lavic s mými vrstevníky. Chtěla jsem dělat hudbu. Byla jsem přesvědčená, že ta jediná mě může přivést zpět do normálního života.“

Začala tedy chodit s malými dětmi do městské hudební školy. Opět pomohla Marie Provazníková-Šašková, která Zuzanu odvedla k řediteli, jenž se jí individuálně věnoval, a tak každé tři měsíce dělala zkoušky do dalšího ročníku. Hodinami cvičení se ruce spravily.

V květnu 1947 podala škola žádost o status konzervatoře. Uspořádali při té příležitosti koncert nejlepších žáků, kam pozvali činovníky z ministerstva školství a z Akademie múzických umění. „Po něm za mnou přišel profesor z AMU, zda bych se k nim nechtěla přihlásit. Namítla jsem, že mám jen pět tříd základní školy. Odvedl mě k pánovi z ministerstva školství a ten rozhodl, že když mě při přijímací zkoušce budou aspoň tři profesoři chtít do své třídy, dostanu dispens (udělení výjimky – pozn. red.) od předběžného vzdělání. Což se stalo,“ líčí profesorka Růžičková svůj vstup na akademickou půdu.

Majitel známého obchodu s hračkami v plzeňské Solní ulici Jaroslav Růžička, otec virtuosky (druhý zprava), se spolupracovníky na snímku z poloviny dvacátých let minulého století.

Majitel známého obchodu s hračkami v plzeňské Solní ulici Jaroslav Růžička, otec virtuosky (druhý zprava), se spolupracovníky na snímku z poloviny dvacátých let minulého století.

FOTO: archív Z. Růžičkové

V roce 1951 byl její ročník první, který absolvoval po znovuotevření vysokých škol. A tak hned dostala nabídku, aby na AMU učila hru na klavír. Žáky Zuzany Růžičkové se stali studenti skladby, kteří ovšem předtím museli řádně odmaturovat, takže byli starší než jejich pedagožka. Mezi nimi i Viktor Kalabis.

100 + 1 zázrak

„Znali jsme se z fakulty i z hospůdek, kam jsme po přednáškách chodili. Já ale ještě byla zadaná, tři roky jsem měla v Plzni vážný vztah s jedním houslistou a muzikologem,“ vzpomíná na seznámení s o čtyři roky starším skladatelem.

„Když jsme se poznali, tak o tom, co mám za sebou, vůbec nevěděl. Jednou jsme vycházeli z nějakého posezení a on mi řekl: Poslyš, ten tvůj úsměv číslo třináct mě nepřesvědčuje. Ty v sobě nosíš nějaký problém. Byl to první člověk, který se mnou takhle mluvil. Já tehdy ze sebe všechno vysypala. Celé ty čtyři roky koncentráku. Měl v sobě sílu se na všechno ptát a přiměl mne se z toho, co jsem prožila, vypovídat. Byli jsme spolu 54 let. Rozuměli jsme si ve všem: v hudbě, v mé minulosti, v názoru na současnost, v lásce k přírodě. To, že jsem přežila lágr, bylo sto zázraků. Dalším zázrakem bylo moje manželství,“ konstatuje paní Zuzana.

„Včetně toho, co se stalo krátce po svatbě. Po měnové reformě vypukly v Plzni, kde jsem měla trvalé bydliště, protesty škodováků. Režim nemohl připustit, že se bouří dělníci, a tak za viníka prohlásil bývalé kapitalisty. Koho tak označili, toho vystěhovali do 12 hodin s cejchem státní nespolehlivosti pro celou rodinu do pohraničí. Maminku to neminulo. Den před tím, než k tomu mělo dojít, přišla čirou náhodou k paní, kde žil Viktor v Praze v podnájmu, bytová kontrola. Kontrolor pro nás měl pochopení, jeho dvě děti se věnovaly hudbě, dcera je známá harfenistka Libuše Váchalová, syn byl dirigent.

Do rána ten byt úředně rozdělil, dal nám dekret a my spěchali do Plzně. Když v poledne přišli maminku vystěhovat, vytáhli jsme dekret s tím, že nikam nepůjde, že si ji bereme do Prahy. Kdyby se tak nestalo, nikdo by dnes nevěděl, kdo je Kalabis a kdo Růžičková,“ konstatuje a elegantně si zapaluje další cigaretu.

„Kouřit jsem začala v Bergen-Belsenu, kde jsem se po osvobození léčila ze skvrnitého tyfu. Britští doktoři se už nemohli dočkat, až se uzdravím a pomůžu jim v komunikaci s Rusy a Poláky, se kterými se nedomluvili. Když jsem konečně vstala, vzali mě večer na film. Byla to detektivka, promítalo se ve velkém stanu. Pak mě pozvali na večeři a já poprvé po čtyřech letech jedla příborem z porcelánového talíře. Naléval se nějaký alkohol, nabídli mi cigaretu. Když jsem přišla domů, udělalo se mi strašně špatně. Přitom jsem dlouho nebyla tak šťastná,“ vybavuje si nezapomenutelný večer.

„Když jsem měla služby na plicním oddělení, říkali, že cigareta je dobrá proti infekci. Začala jsem kouřit, protože tam kouřili všichni lékaři.“ Léta však nekouřila: „Muž jednou ze dne na den přestal a já ho samozřejmě následovala. Patnáct let jsme to vydrželi. Když před jedenácti lety zemřel, začala jsem znovu.“

Královna cembala na počátku šedesátých let.

Královna cembala na počátku šedesátých let.

FOTO: archív Z. Růžičkové

Může za to Bach

V roce 1956 se poprvé účastnila mezinárodní soutěže mladých cembalistů v Mnichově.

„K mému překvapení jsem se dostala do finále, kde nás měl doprovázet Symfonický orchestr bavorského rozhlasu dirigovaný Rafaelem Kubelíkem. Večer před soutěží nám oznámili, že budeme hrát bez doprovodu orchestru. Pro oba moje soupeře to mnoho neznamenalo, měli Bacha, kde cembalo hraje pořád, pro mě to však byla katastrofa: vlastenecky jsem si vybrala J. A. Bendu, kde se střídá cembalo a orchestr. Rozhodla jsem se riskovat: podplatila jsem pěti markami vrátného, aby mě pustil do sálu už v šest hodin ráno, a za tři hodiny jsem se z partitury naučila orchestrální mezihry. Když jsem pak zahrála první větu, řekla porota, že už dál nemusím. Soutěž jsem vyhrála.

Teprve později jsem se dozvěděla, že Kubelík tenkrát prohlásil, že nebude doprovázet nikoho z komunistického Československa. Potom jsme se několikrát setkali a všechno jsme si vysvětlili. Když jsem se pak po revoluci stala předsedkyní soutěžního výboru Pražského jara a projednávali jsme porotu pro dirigování, navrhla jsem Kubelíka. Odmítl s tím, že je velmi nemocen, má velké bolesti, trápila ho artróza. Už se asi do Prahy nedostanu, říkal. Odjel pak na léčení do Kalifornie, kde se mu ulevilo, a do Prahy v květnu 1990 nakonec přijel a dirigoval zde Mou vlast.“

Mezitím se Zuzana Růžičková stala světovou „královnou cembala“, jak ji už od šedesátých let označoval zahraniční tisk. A prý za to může Bach, barokní skladatel, který jí učaroval od hudebních začátků. „V jeho hudbě jsem nacházela něco, co nás převyšuje, co nám dává řád v chaosu, který nás obklopuje. A jak toužíme po řádu, ukazuje nádherně čeština: nejhorší, co můžeme o někom říct, je to, že je neřád. To v žádném jiném jazyku není,“ vysvětluje paní profesorka a dodává, že Bach psal svá díla pro cembalo a ona nebyla nikdy úplně spokojená s klavírní intepretací: „Něco mi tam pořád scházelo.“ Do chvíle, než ve třetím ročníku AMU poprvé zasedla k cembalu.

Šlo o šťastné setkání: má na svém kontě sto nosičů prodávaných po celém světě. Zlatým hřebem se stala unikátní nahrávka všech skladeb Johanna Sebastiana Bacha pro cembalo, které letos na dvaceti CD vydalo k jejím devadesátinám vydavatelství Warner Music. Neopomíjela však ani moderní autory: „Zabývat se jenom Bachem je jako chodit po jedné noze. Soudobá hudba je pro mě tou druhou,“ říká.

Setkání na světových pódiích

Respektovaná cembalistka se setkávala s největšími hudebními osobnostmi své doby. Blízké přátelství ji pojilo třeba se Svjatoslavem Richterem, Arthurem Rubinsteinem, Emilem Gilelsem, Karlem Ančerlem, Rudolfem Firkušným.

Vzpomíná i na setkání s Leonardem Bernsteinem: „Když přijel v roce 1990 do Prahy, udělali pro něho velkou recepci na americké ambasádě. Všiml si tam mého čísla vytetovaného na předloktí a svěřil se, že má v úmyslu napsat operu o Bergen-Belsenu. Zajímal se, co jsem tam prožila, a velmi stál o to, abychom zůstali ve spojení. Tři měsíce nato však zemřel.“

Jako celosvětově uznávané hudební osobnosti by manželé jistě našli uplatnění i pohodlnější život v zahraničí. Uvažovali někdy o emigraci? „Ano, v srpnu 1968, ale jednak jsme doufali, že to nebude nadlouho, jednak jsem věděla, že jako emigranti bychom nebyli nikde šťastní. Často jsem slyšela, že naše hudba přinášela lidem tady osvobození. Měla jsem všechny koncerty vyprodané, a přitom jsem nehrála žádný lehký repertoár. Nikdy jsem nelitovala, že jsme neodešli.“

Málokdo ví, že si Zuzana Růžičková pohrávala s myšlenkou stát se dirigentkou: „Často, když jsem byla sama doma s hudbou, jsem si říkala, jak by bylo fajn být součástí nějakého tělesa, nejlépe ho dirigovat. I Bacha ostatně chápu dost orchestrálně. Jenže by mi chyběl fyzický kontakt s nástrojem, který je pro mě součástí požitku z hudby.“

V šedesátých letech se stala členkou Pražských komorních sólistů, které v roce 1963 založila s dirigentem Václavem Neumannem. „Práce s ním mě nesmírně bavila. Pojila nás stejná hudební chemie. Totéž jsem měla s houslistou Josefem Sukem a s americkým cellistou Jánosem Starkerem. Ani jsme nemuseli moc zkoušet, slyšeli jsme se hudebně myslet. To se přihodí jen vzácně.“

Na AMU učila do roku 2005, naposledy veřejně koncertovala v roce 2006: „Mám potíže s rukama. Když to občas zkouším, akorát mě zlobí, že se nedostanu na úroveň, kterou jsem mívala,“ poznamenává.

Vychutnávat pocit svobody

„Ráno si dopřávám delší spánek, pak si sednu k psacímu stolu a vyřizuji věci, které jsou zapotřebí. Většinou to má co dělat s dílem mého manžela, je čím dál tím známější po celém světě a přicházejí mi žádosti o noty a nahrávky. To mě velice těší,“ líčí s úsměvem a připomíná, že několik skladeb napsal Viktor Kalabis přímo pro ni.

„První, ta byla ještě pro klavír, mi dal jako svatební dar. Často se dodnes hraje.“

S manželem Viktorem Kalabisem (vlevo) přijeli v roce 1994 za dirigentem Rafaelem Kubelíkem (1914-1996) do jeho domu nedaleko švýcarského Luzernu oslavit dirigentovy osmdesátiny.

S manželem Viktorem Kalabisem (vlevo) přijeli v roce 1994 za dirigentem Rafaelem Kubelíkem (1914–1996) do jeho domu nedaleko švýcarského Luzernu oslavit dirigentovy osmdesátiny.

FOTO: archív Z. Růžičkové

I přes tolik tragických osobních zkušeností hledí na naši současnost s optimismem: „Když si uvědomím, kolik lidí, většinou intelektuálů, odtud muselo emigrovat, kolik let jsme měli nesvobodné školství, kolik spoluobčanů nesmělo studovat nebo vykonávat svoji profesi, není naše politická situace o nic horší ani o nic lepší než u našich sousedů. Až mě překvapuje, že máme v podstatě vyrovnanou demokratickou situaci. To si málo lidí uvědomuje. Dnes všechno měříme v pojmech techniky, moci a financí, ale pocit svobody si nevychutnáme. To je hrozná škoda.“

A má z něčeho obavy? „Ze vzrůstající touhy některých lidí mít nějakého nepřítele, vůči kterému se budu cítit silnější, kterým budu moct opovrhovat. V podstatě se jedná o pocit vlastní méněcennosti. To mě jako Židovku trápí, protože Židé se s tím vždycky svezou.“

Na pocty a ocenění, kterých se jí dostávalo a dostává nejen u příležitosti jejích devadesátin, hledí spíš s údivem: „Vždyť je dostávám za to, že jsem celý život dělala, co mě těšilo. Beru to jako poctu klasické hudbě, pro kterou jsem žila.“