Vystudovala jste Fakultu mezinárodních vztahů na VŠE v Praze. Od ledna pracujete na plný úvazek jako projektová manažerka v Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu ČR. Jak se žena k takovému oboru dostane?

Vždycky jsem tíhla k mezinárodním bezpečnostním vztahům. Už ve třinácti letech na prvním stupni víceletého gymnázia jsem si vybrala téma ročníkové práce Terorismus. Tehdy jsem se také začala učit arabsky u soukromé učitelky.

Zdokonaluji se stále, protože nikdo nemůže říct, že úplně umí arabsky. Je to těžký jazyk. Umím psát, umím číst, domluvím se. Zvládám spisovnou arabštinu, kterou se mluví v televizi nebo je v knihách. Ale každá země má dialekt odlišný asi jako polština a čeština.

V Ománu, kde jsem byla s výborem pro obranu Parlamentu ČR, jsem se v oficiálních kruzích domluvila, ale na tržišti v Maroku bych asi měla problém. K výběru oboru mě také velmi inspiroval profesor Jan Eichler, expert na mezinárodní bezpečnostní vztahy, u kterého jsem psala všechny své akademické práce a doporučil mě i do současného zaměstnání.

Co vašemu zaměření říká vaše rodina?

Mám fantastické rodiče, jsou pro mě vzorem. Nikdy mi neříkali, co mám, nebo nemám dělat, a podporovali každý můj nápad. Maminka je dětský psychoterapeut, otec podniká. Mám jednadvacetiletou sestru Annu Marii. Je ve druhém ročníku na medicíně a už chodí na operace. Obdivuji, kolik nadšení a dřiny do medicíny vkládá. Jsme si hodně blízké.

Co vás jako malou bavilo?

Vždycky jsem sportovala, hrála tenis, chodila na kreslení, do dramatického kroužku. V sedmnácti jsem se přihlásila do soutěže Evropského parlamentu mládeže, tam naše delegace vyhrála, a pak jsem pět let jezdila na různé konference do zahraničí. Zlepšila jsem si angličtinu, naučila jsem se vystupovat na veřejnosti, přednášet, psát projevy a v roce 2015 jsem ve Zlíně zorganizovala vlastní mezinárodní konferenci.

Zabýváte se oblastí Blízkého východu. Vaše bakalářská práce o Afghánistánu získala cenu na fakultě. Byla jste v Afghánistánu?

Nebyla, vyhledala jsem dokumenty, statistiky, všechno jsem nastudovala. Současnou práci píšu o Libyi a také tam nemůžu jet. Mám ale výhodu, že mohu pracovat i s dokumenty z originálních zdrojů v arabštině.

Přednášíte studentům, ale i na Univerzitě třetího věku o obranném a bezpečnostním průmyslu. To nejsou veselé příběhy, že?

No, celkově mezinárodní vztahy poslední doby nejsou moc veselé, všude se najdou nějaké problémy.

Jeden z největších mentorů je pro mě Tomáš Baťa. Nastudovala jsem jeho životní příběh, znám jeho historii, hluboce před ním smekám.

Nejste z toho smutná?

Nejsem, mám ráda výzvy. Tady se dostáváme nejen k mezinárodní politice a bezpečnostním věcem, ale i ke střetům civilizací, ke globalizaci. Je to aktuální a já k tomu mám vztah.

Vaše přednáška o Libyi zaujala tak, že nikdo ani nedutal. Svržení Kaddáfího, který tam vládl 42 let a pak ho v roce 2011 lynčovali a zastřelili, považujete za chybu.

Nenazvala bych to chybou, to bych si netroufla. Byl to diktátor, to ano, ale pozvedl gramotnost z 20 % na 87 %, budoval zavlažovací systém, chtěl sjednotit Afriku a zavést africký dinár. Libyi se dařilo, Kaddáfí se do toho regionu hodil a podařilo se mu Libyi sjednotit. Jeho svržení za chybu označil Barack Obama. Američané a západní koalice totiž opomenula to, co nastane den poté, co Kaddáfího svrhnou. Nastal chaos a ten trvá dodnes.

Jak říká politoložka Vladimíra Dvořáková – demokracie není pro každého.

To opravdu není. Ve své dizertační práci hledám odpověď na otázku, proč je změna režimu, kterou vyvolá někdo ze zahraničí, vždycky bezpečnostním rizikem pro toho, kdo ji vyvolal. Libye bude mít evidentně dopad na bezpečnost Evropy.

Co s tím?

Bude se muset nastavit – nejen kvůli Libyi – mechanismus pro zvládání migračních krizí, spolupracovat s tranzitními zeměmi. Budoucnost Evropy jako kontinentu je ohrožena hlavně tím, že se tady nerodí děti, evropská civilizace může poměrně brzy zaniknout. Každý pár musí mít aspoň dvě děti, aby se zachovala stejná velikost evropské populace, jako je nyní.

Vy budete mít dvě děti?

Určitě bych chtěla.

Vaším dalším oborem jsou zbraně. Dokonce jste čerstvou držitelkou zbrojního průkazu.

Ano, na kategorie A, B, E, což jsou zbraně povolené civilistům pro osobní ochranu. Nedělala jsem si pas na lovecké zbraně. Ale určitě nebudu nosit zbraň v kabelce.

Je těžká?

Kvůli tomu ne, jenže když ji máte u sebe, už jste postavená do situace velké zodpovědnosti. Navíc zatím nemám pocit, že bych se musela chránit na ulici.

Proč ji tedy máte?

Třeba z profesního důvodu. Když pracujete v mužském prostředí, navíc zaměřeném na obranu a bezpečnost, často přijde řeč na zbraně. Proto jsem jim chtěla více rozumět. Také jsem prošla několika střeleckými kurzy a chytlo mě to. Střelba trénuje koncentraci. Chodím na střelnici a chci se dál zdokonalovat.

Možná skončíte na olympiádě?

To určitě ne, to nehrozí.

Zbrojnímu průmyslu se u nás daří, že?

Ano, u nás stoupá export vojenského materiálu, v roce 2015 jsme ho vyvezli v hodnotě přes 15 miliard, z toho vozidla 32 %, letecká technika 30 %, munice 13 %.

Tím ovšem podporujeme válečné konflikty.

Když jsem nastoupila do asociace, měla jsem morální problém. Nebyla jsem si jistá, jestli je to branže pro mě. Vymluvil mi to můj kolega. Řekl, že zbraň má dvě hlavní funkce – může zabít, nebo život zachránit.

Myšlenka, že by svět byl beze zbraní, je nereálná. Na jedné straně už jsou, proto musí být i na straně druhé. Pak záleží na tom, kdo je má lepší. Samozřejmě si hlídáme, kam naše zbraně jdou, nepodporujeme neuznané režimy a teroristické skupiny.

V Ománu ji zajímala vojenská technika.

V Ománu ji zajímala vojenská technika.

FOTO: soukromý archív Kristýny Stejskalové

Jenže to je často hra na třetího. Prodáme vojenský materiál legálnímu partnerovi a ten ho pošle tam, kde by být neměl. Nedávno se objevily čtyři české vrtulníky v Libyi. Kde se tam vzaly?

Tyhle vrtulníky byly, tuším, prodané Spojeným arabským emirátům, aspoň takto se to psalo v médiích. Když jsem byla s delegací v Ománu a navštívili jsme Vojenské muzeum, byly tam vystavené české zbraně a u nich napsáno – zabaveno nepříteli. Zbraň je jen předmět, mobily se také můžou dostat do rukou extremistů a způsobit tím problém. Důležité je, že máme ve světě dobré jméno, dobrou značku a za naše zbraně se nemusíme stydět.

A hra na třetího? Nevím, záleží, jak to berete. Jestli z pohledu pacifismu, že svět může být mírový, já si to nemyslím. Je dobré, že produkujeme kvalitní zbraně, protože situace ve světě se zhoršuje a nebudeme odkázáni na cizí dodávky. Můj šéf Jiří Hynek říká, že lepší je zbraň mít a nikdy ji nepoužít, než ji nemít, když ji budete potřebovat. Tak snad ji potřebovat nebudeme.

Jak se můžeme při konfliktu bránit? Zrušili jsme povinnou vojenskou službu a mladí Češi nejsou v dobré kondici.

Věřím, že vojna bude obnovena, je to potřeba. Mnoho států tuhle povinnost zpětně zavedlo. Novodobá válka ovšem není o příkopech a tancích, jde například o kyberprostor. Dnes lze stát položit tím, že se nabouráte do systému bankovnictví a je konec. Ale i v této oblasti máme IT specialisty a v kyberbezpečnosti také.

Válka bude hybridní, pokud nastane. Musíme také zvyšovat rozpočet na obranu. V rámci NATO máme dávat 2 %, a to neplníme. Lidé si málo uvědomují, že státu je nutné něco dát. Je to naše země, musíme ji bránit, také svoji rodinu. Není to tak, ať se stát postará. Starší generace to v sobě ještě má, u mladých se ten pocit vytratil.

J. F. Kennedy prohlásil: Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země, ptejte se, co vy můžete udělat pro vaši zem. V Izraeli je dvouletá povinná vojna, i pro ženy. Nebezpečí tam dokáže odvrátit z 80 % civilní obyvatelstvo. Říká se, že Izraelci jsou uvnitř jemní, navenek tvrdí, Evropané naopak uvnitř tvrdí, navenek jemní. Neumíme se bránit. Celý evropský kontinent začíná mít tvrdé jádro a tenkou slupku, stáváme se extremisty, přestáváme věřit svým hodnotám.

Máte strach z třetí světové války?

Možná že už probíhá a nikdo si toho nevšiml. Dnes se války nevyhlašují. Válečných ohnisek je tolik, že se v tom ani nestačíme orientovat. Jsme šestou nejbezpečnější zemí světa. Snad si to udržíme. Jsem skeptická k operacím, které jsou vedeny koalicemi na druhém konci světa, přitom s postranními zájmy a úmysly.

Nevím, jestli je potřeba se vždy do všeho angažovat, nebo alespoň se protlačovat vojensky. Můžeme nabídnout vzory humanitární a ekonomické pomoci. Tak jako třeba Dánsko, které působí v Sýrii a Iráku, ale více než vojensky pomáhá humanitárně. Nastavilo plán pomoci pro postkonfliktní rekonstrukci. Dánů jsou čtyři milióny, ale myšlení i armádu mají velice pokrokové.

A co Češi?

Naši vojáci získali hodně zkušeností v Afghánistánu. Důležité je neustále se vzdělávat, měli bychom vědět, co se děje ve světě a jaké chyby nastaly. Víme, že se intervence v Libyi nepovedla, tak se z toho musíme poučit. Proto ráda přednáším, mám radost, když můžu předat nějakou zajímavou informaci. A těší mě zpětná reakce. Hlavně od seniorů na Univerzitě třetího věku se sama dozvím spoustu zajímavých věcí, diskutují, mám k nim velký respekt.

Kdo je pro vás inspirací?

Hodně osobností, ale jedním z největších mentorů je pro mě Tomáš Baťa. Nastudovala jsem jeho životní příběh, znám jeho historii, hluboce před ním smekám. Mám všechny knihy, které se jím zabývají. Ale obdivuji i některé politiky, herce, módní návrháře, třeba Coco Chanel, jak si šla za svým.

I v Česku máme velké osobnosti, kromě Bati ještě Tomáše Garriguea Masaryka, Otto Wichterleho, Emila Škodu, Bedřicha Smetanu, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka.

A co současníci?

Kdosi prohlásil, že silní lidé vytvářejí dobré časy a ty produkují slabé lidi. Slabí lidé vytvářejí špatné časy a ty zase produkují silné lidi. V období studené války vynikli Margaret Thatcherová nebo Ronald Reagan. Masaryk také vyšel ze špatné doby. I Madeleine Albrightová. Teď jsme ve špatných časech, ale v Evropě zatím silné osobnosti a vzdělaní lídři chybějí. U nás jsme v dobré době zrušili povinnou vojenskou službu a teď jsme totálně oslabení.

Je to tedy na mladé generaci.

Ano, i já se snažím ze sebe silného člověka udělat. Mám kolem sebe dost inspirativních lidí, kteří něco dokázali, mají zkušenosti, a já to každým dnem nasávám. Tohle na své práci miluji, protože se každý den něco naučím. Takže jsem optimistka, pesimismus nemá žádnou přidanou hodnotu. Doba je sice depresivní, ale je to výzva.

Obrazy ománského sultána Kábús ibn Sa’íd ibn Tajmúr al-Sa’ída visí všude. Lidé ho mají rádi.

Obrazy ománského sultána Kábús ibn Sa’íd ibn Tajmúr al-Sa’ída visí všude. Lidé ho mají rádi.

FOTO: soukromý archív Kristýny Stejskalové

Co děláte ve volném čase?

Sportuji, každé ráno před prací půl hodiny běhám. Vždycky mi tak přijdou inspirativní myšlenky. Cvičím aerobik, mám ráda spinning, tančím latinskoamerické tance. Miluju sladkosti a ráda peču pro celou rodinu.

Kam vyrazíte na dovolenou?

Chystám se do Irska a v létě s rodinou určitě navštívíme Sicílii. Jezdíme do Katánie. Můj dědeček byl Ital, vysokoškolský profesor a odborník na stavění průmyslových i vojenských lodí. Možná jsem své profesní zaměření podědila právě po něm, byl pro mě také velký vzor a často na něj vzpomínám.