František Krajánek rozloží na jídelní stůl několik exponátů ze své sbírky. „Uruguay, Austrálie, Libanon, Vietnam, Rakousko, Čína,“ jmenuje země původu, které by laik jinak jen odhadoval. Pro někoho jsou to obyčejné krabičky od cigaret, pro něj předměty sběratelské vášně. Nutno přiznat, že některé jsou výtvarně velmi zajímavé.

„Třeba Čína,“ bere do ruky blyštivou škatulku plnou ornamentů. „To je vůbec sběratelsky vděčná země. Nikdy v životě se od nich nedá sehnat všechno, protože jen tabákových fabrik tam stojí dvě stě,“ říká osmapadesátiletý stavař z Černošic, který dosud nashromáždil asi 220 000 obalů. Mezi českými sběrateli tak nemá konkurenci.

František Krajánek sbírá tabákové obaly z celého světa. V posledních letech mu však jeho zálibu hyzdí varovné nápisy a obrázky.

František Krajánek sbírá tabákové obaly z celého světa. V posledních letech mu však jeho zálibu hyzdí varovné nápisy a obrázky.

FOTO: Jiří Sotona, Právo

Jenže když sáhne po krabičkách vyrobených v posledních letech, ať už z Jižní Ameriky, nebo třeba z Austrálie, jsou si zoufale podobné. Všechny totiž odrazují potenciální uživatele velkými varovnými nápisy a obrázky. Na té uruguayské straší fotomontáž (alespoň v to doufám) kojence s cigaretou v puse, na australské fotky jakéhosi Bryana, kuřáka, jenž zemřel ve 34 letech a těsně před smrtí vypadal děsivě. Tažení proti kouření za pomoci obalů totiž zasáhlo skoro celý svět, a tím i nadšence, jimž přitom právě o obal, nikoli o obsah, šlo.

O škaredé obrázky nestojí

„Umělecká hodnota krabiček zmizela,“ konstatuje František Krajánek. „Jejich vzhled se většinou k něčemu vztahoval. Městu, osobnosti, události. Z toho nezbylo nic.“

Otázka se nabízí: Má takový koníček ještě smysl? „Polemiku o tom vedeme s kolegy už několik let, jestli sbírat psaná varování, natož obrázky.“ Sám se kloní k tomu, že skousne, pokud se mu nepovede získat všechny varianty ošklivých snímků nemocných kuřáků nebo jejich chorobou zasažených orgánů. Spíš než k budoucnosti se proto obrací k minulosti. Rád by zkompletoval všechny druhy krabiček vyrobených na našem území.

Ve světě sběratelů kuriozit není výjimkou, že třeba fanoušci pivních propriet bývají ve skutečnosti abstinenty. František Krajánek však není ten případ. Ve svých „nejlepších“ letech vykouřil až 50 cigaret denně. „Tehdy už mi ani nechutnaly, měl jsem je spíš jako rekvizitu, ani jsem je nevnímal.“

Přestal přibližně před 20 lety. „Musel jsem, jinak by mi už hrozili doktoři,“ říká. Na mou poznámku, že ti mu hrozili od chvíle, kdy vykouřil první cigaretu, reaguje: „No jo, ale to vám můžou jako kuřákovi povídat stokrát.“

Určitě je lepší přestat někdy než nikdy, ale ne vždycky to může znamenat výhru. Devětaosmdesátiletý Lubomír Karkoška z Životic u Nového Jičína přestal kouřit po druhém infarktu, který jej postihl ve 42 letech. Dá se tedy říci, že druhou polovinu svého života je nekuřákem. Tu první ovšem prokouřil řádně.

Začal ve druhé třídě

První z mnoha cigaret vyzkoušel jako zakázané ovoce už ve druhé třídě obecné, dnes by se řeklo základní školy. „Normálně se tak brzo nekouřilo, ale já jsem k nim měl přístup,“ vypráví Lubomír Karkoška. Jeho otec pracoval na šachtě a tabák byl jeho hlavní zálibou. „On i bagoval, jak se říkalo. To znamená, že žvýkal tabák kvůli prachu a plival ho kolem sebe. Dělali to vesměs všichni havíři. Dole se ale kouřit nesmělo, tak to doháněl nahoře.“

Z otcovy hromádky sta cigaret značky Vlasta začal ještě jako školák pravidelně ubírat. „Nekontroloval je, ale maminka mě párkrát přistihla a dostal jsem výprask. Nepomohlo to,“ hodnotí s odstupem let svoji počínající závislost. Když po třicítce nastoupil na místo vedoucího textilního závodu, úlevu od pracovního vypětí hledal právě v kouření a propracoval se až k 80 kusům denně. S nemocnou manželkou, která se starala o tři děti, přitom měli hluboko do kapsy. Jenže jak přiznává: „Cigarety jsem si neodpustil.“

Tvrdí, že kromě prvního infarktu snad nikdy nebyl na nemocenské, jenže když ve 42 letech zahrozila druhá srdeční příhoda, primář mu promluvil do duše: „Podívej se, zakazovat ti to nebudu, ale jestli chceš žít, tak okamžitě přestaň.“ Vylekal se a tabáku se už skutečně nedotkl.

Ačkoli mu zakouřené prostředí třeba v hospodách nevadilo, současný zákaz schvaluje. „Následky svého zběsilého kouření pociťuju dodnes. Mám ucpané cévy, nohy mi začaly černat odspodu do půli lýtek a za pět minut dvanáct mě v Třinci operovali. Od té doby jsem velice špatný a je to následkem kouření,“ nepochybuje.

James Bond zvládl 60 denně

Lubomír Karkoška holdoval tabáku v době, kdy to bylo naprosto běžné a společensky přijatelné. Štiplavý dým se šířil ve vlacích i v ordinacích lékařů. Televizní detektivky se neobešly bez drsných mužů zákona, kteří vydedukovali, kdo je pachatel, jen s nezbytnou cigaretou v ruce. V tom jsme za Západem nijak nezaostávali.

Ačkoli už v polovině minulého století byly zdraví škodlivé látky v cigaretách dobře popsané, v Americe se objevovaly plakáty, v nichž sami lékaři, či dokonce zubaři doporučovali tu či onu značku pro její menší škodlivost. Hrdina amerických westernů John Wayne se propůjčil reklamě na značku Camel a tvrdil: „Nemůžu si dovolit hlasovou indispozici. Proto kouřím camelky. Ty jsou jemné.“

Varovné nápisy a obrázky na tabákových obalech

Varovné nápisy a obrázky na tabákových obalech

FOTO: Jiří Sotona, Právo

V úvodu knižní bondovky Thunderball z roku 1961 cituje šéf Jamese Bonda lékařskou zprávu, na jejímž základě posílá agenta na zdravotní dovolenou: „Tento důstojník je v podstatě stále fyzicky zdravý. Jeho způsob života mu však patrně nedovolí si tento stav dlouho udržet. Přes má četná předchozí varování přiznává kouření šedesáti cigaret denně. Kouří balkánský směsný tabák, který má vyšší obsah nikotinu než levnější druhy. Pokud není plně vytížen službou, pohybuje se jeho konzumace kolem půl lahve tvrdého alkoholu denně…“

Agent 007 je sice jen fiktivní postavou, přesto sloužil jako vzor mnoha mužům, kteří jistě mohli podlehnout dojmu, že si lze zahrávat s vlastním zdravím, a přitom být takřka nepřemožitelný.

Ve skutečnosti by se James Bond pravděpodobně nedožil o moc vyššího věku než jeho stvořitel Ian Fleming, jenž si s ním co do životosprávy nezadal a zemřel v 56 letech na infarkt.

Jen počkej, zdraví!

Teprve koncem 60. let, u nás ještě o něco později, se na krabičkách začaly objevovat první varovné nápisy, tehdy ještě s neurčitým „Kouření škodí zdraví“. Od té doby kampaň jen sílí.

Ostatně i James Bond už si na filmovém plátně (s výjimkou jednoho symbolického doutníku na Kubě) desítky let nikotin nedopřál. Ve filmu Zlaté oko (1995) odstraní z cesty jednoho z padouchů, který si krátce předtím zapálil, se slovy: „Odporný zlozvyk.“

Nekuřákem se v novém století stal dokonce i vlk z animované ruské grotesky Jen počkej, zajíci!. V nejnovějších epizodách dal místo cigarety přednost žvýkačce. Kritici namítali: „Je to přece záporná postava. Neměl by tedy kouřit dál?“

Kolega z redakce Mirek vzpomíná, jak vyhrazená místa pro kouření na pracovišti ubývala a upozaďovala se, až se jako vyznavač tabáku cítil uzurpovaný. S kolegou, s nímž kuřácké pauzy obvykle trávil, proto začali uvažovat, že svou kratochvíli omezí.

„Jenže omezit znamená, že se na cigaretu o to víc těšíš a pořád koukáš na hodinky,“ zjistil. Přestat po 30 letech kouřit mu pomohla až náhoda. Na návštěvu k němu v sobotu večer přišel pár, který tvořili nekuřák a kuřačka. Jí došly cigarety a požádala proto Mirka, jestli by jí dal svou. Nabídl ženě krabičku, v níž byl poslední kus. „V neděli jsem se probudil, venku bylo blbé počasí a mně se nechtělo jít pro cigarety ven. Říkal jsem si, že půjdu až po obědě. Jenže ani po obědě jsem nešel. Dal jsem si kávu a k ní jsem si nezapálil, jak jsem měl obvykle ve zvyku. V tu chvíli jsem v podstatě zvítězil.“

Jeho kolega z práce ho samozřejmě hned v pondělí lákal na cigárko. Mirek šel, jenže místo krabičky vytáhl jablko. Dnes říká: „Líp se mi chodí do kopce, vrátil se mi čich. Akorát jsem přibral šest kilo a ta už asi dolů nedám.“

Mimochodem známá, která si od něj před 13 lety půjčila jeho poslední cigaretu, dodnes kouří.

Lákadlo pro mladé

Kuřáci se často všem preventivním opatřením vysmívají, „ošklivé“ krabičky schovávají do tabatěrek nebo obalů vlastní výroby a k zákazu kouření v hospodách podotýkají, že je to šikana. Zákonodárci se však dušují, že omezení kouření není zaměřeno proti kuřákům, ale na ochranu nekuřáků. A hlavně těch nejmladších, kteří mají možnost se rozhodnout, zda začít, či nezačít.

Státní zdravotní ústav loni zveřejnil závěry průzkumu, jenž se zaměřil na užívání tabáku v ČR v roce 2015. Na otázky v něm odpovídalo 1798 náhodně vybraných lidí různého věku, bydliště a vzdělání.

Z výsledků vyplynulo, že u nás holduje tabáku přibližně čtvrtina populace a mírně v ní převažují muži nad ženami. Tři čtvrtiny z ní si cigaretu dopřejí denně. Smutné je, že 35 procent všech kuřáků spadá do kategorie 15-24 let. S věkem pak počet vyznavačů tabáku klesá. Ve všech ukazatelích nicméně každoročně dochází ke zlepšení. Ještě v roce 2012 totiž kouřilo více než 31 procent Čechů starších patnácti let.

Až si zákaz sedne

Několik málo let může hrát v proměně společenského klimatu velkou roli. Ostatně zákon velmi podobný tomu, jenž od 31. 5. 2017 zakazuje kouření v barech, restauracích a na dalších místech, se pokoušel před pěti lety prosadit tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09).

„Byl odmítnut v rámci vládní koalice. Nedostal se ani do vládního projednávání,“ vzpomíná poslanec, lékař a dlouholetý ředitel Fakultní nemocnice v Hradci Králové.

Co se tedy během těch pár let stalo, že to najednou šlo a zákon získal podporu většiny poslanců, senátorů i prezidenta? „Trochu se změnilo spektrum lidí sedících v parlamentu, možná mezi nimi ubylo kuřáků, možná se jen shodou náhod sešlo víc odpůrců kouření,“ spekuluje. Určitě se podle něj projevily různé průzkumy veřejného mínění, které nakonec i poslance přiměly přiklonit se k poměrně restriktivní verzi zákona.

Poslanec Leoš Heger se pokoušel zákaz kouření v restauracích prosadit coby ministr zdravotnictví už před pěti lety. Společnost k němu však podle něj musela dospět.

Poslanec Leoš Heger se pokoušel zákaz kouření v restauracích prosadit coby ministr zdravotnictví už před pěti lety. Společnost k němu však podle něj musela dospět.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak houstla protikuřácká atmosféra, zažil i jako ředitel nemocnice. Kuřáckých koutků ubývalo, až je nyní hradecká nemocnice vyhlášena jako zcela nekuřácká (s výjimkou několika málo vyhrazených míst). Leoš Heger přitom ví, že jsou lidé, a to i mezi lékaři, pro něž je cigareta důležitá. „Pokud bez ní nedokážou být, tak se to jen tak neodnaučí, a úplný zákaz by mohl jejich pracovní výkon dost narušit.“

Sám si také občas zapálil, ale už si nevzpomíná, kdy ani proč s tím přestal. Vnímá však, že od 60. let, kdy se kouřilo všude, se doba změnila. „Už za socialismu se kouření vypuzovalo třeba z vlaků nebo letadel. Každý se s tím smířil a myslím, že i s hospodami to bude stejné,“ věří.

O dalším omezení ve prospěch nekuřáků je ale podle něj brzy hovořit. „Když je opatření moc, tak to taky není úplně zdravé. Myslím, že náraz způsobený novým zákonem bude velký, takže bychom další omezení měli nechat chvíli být, pozorovat, jak se s tím veřejnost vyrovná, a teprve pak o tom zase začít přemýšlet.“

Postupné vyhasínání…

1995 První významné omezení reklamy na tabákové výrobky v ČR, byť s mnoha výjimkami. Reklama nesmí nabádat ke kouření například tím, že zobrazuje scény s otevřenými krabičkami nebo scény, kde lidé kouří či tabákové výrobky drží.

2003 ČR následuje směrnici EU a tabáková reklama (s účinností od následujícího roku) mizí z novin, časopisů, billboardů, kin nebo sponzoringu kulturních a sportovních akcí.

2004 Irsko jako první země na světě přijímá zákon zakazující kouření ve všech uzavřených veřejných prostorách.

2005 Česko zakazuje prodej tabákových výrobků, potřeb a elektronických cigaret osobám mladším 18 let a dále hraček, které je napodobují. Kuřáci si už nezapálí ve vnitřních prostorách zdravotnických zařízení nebo finančních institucí.

2007 České dráhy ruší poslední kuřácká kupé a česká železnice se stává čistě nekuřáckou.

2010 Novela zákona zavádí v ČR povinnost pro restauratéry označit podnik jako kuřácký, nekuřácký či obojí při dodržení „stavebně oddělených prostor pro kuřáky a nekuřáky“.

2012 Česko ratifikuje Rámcovou úmluvu Světové zdravotnické organizace o kontrole tabáku, a to jako poslední členská země EU. Tím plně uznává negativní důsledky kouření a zasadí se o lepší informovanost, prevenci a ochranu svých občanů.

2016 Do praxe vstupuje směrnice Evropské komise zpřísňující prodej cigaret. Varování v podobě textu a fotografií musí pokrývat 65 % přední i zadní strany krabičky. Zakazuje se prodej krabiček s méně než 20 cigaretami a také ochucené tabákové výrobky.

2017 V České republice, poslední zemi EU, kde šlo dosud provozovat čistě kuřácké restaurace bez dalších zvláštních opatření, vstupuje 31. 5. v platnost zákon „o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“. Zakazuje kouřit ve všech vnitřních prostorách provozoven stravovacích služeb, sportovišť a zábavních prostorech, dále na nástupištích nebo v prostředcích hromadné dopravy.

2020 Skončí prodej ochucených tabákových výrobků, na něž se dosud vztahovala výjimka, například cigaret s mentolovou příchutí.

Spotřeba cigaret v Česku (v kusech na obyvatele)
20072345
2009
2071
2011
1988
2013
1904
2015
2010
Zdroj: Český statistický úřad