Málokdo ví, že den po vás má narozeniny i vaše žena. Jak taková dvojitá oslava vypadá?

Udeří čtyřiadvacátá hodina a moje oslava se překulí do její. A pokračujeme dál. (směje se)

Jste spolu více než třicet let. Jak jste se seznámili?

Na natáčení Rozpaků kuchaře Svatopluka. Ona tam dělala produkci. Zjistili jsme, že máme nejen takřka stejné datum narození, ale i stejný monogram, protože se tehdy jmenovala Jarmila Dattelová. To už bylo na pováženou.

Rozpaky kuchaře Svatopluka byl populární seriál, který se mu stal osudným. Při jeho natáčení se seznámil se čtvrtou manželkou, s níž žije doposud. V pozadí Jana Paulová.

Rozpaky kuchaře Svatopluka byl populární seriál, který se mu stal osudným. Při jeho natáčení se seznámil se čtvrtou manželkou, s níž žije doposud. V pozadí Jana Paulová.

FOTO: Press Data

A když jsme si povídali, vypátrali jsme, že máme oba na pravé ruce jizvu. A to už jsem věděl, že se nedá nic dělat. Musíme se vzít, řekl jsem. Děkuji pánubohu, že mi ji seslal v pravou chvíli. Ubral mi řadu starostí a zachoval mě pro divadlo.

Protože je to moje žena, kdo má dobré rady i postřehy v situacích, kdy je třeba učinit i závažná rozhodnutí. Není z těch, kdo skloní hlavu a řeknou: Máš pravdu, tatínku, uděláme to podle tebe, i když je to blbost. Nepouští se zbytečně do konfliktu, ale jen tak se nevzdává. A navíc dokáže i to, co málokterá ženská.

Co to je?

Myslet na všechny kolem sebe včetně manželek, které jsem měl před ní. Dala všechny tři dohromady, takže je z nich teď ohromná rodina a vychází s nimi v pohodě.

Mně nevolají, ale jí ano. Když je třeba s něčím pomoci nebo se postarat o naše vnoučata, domlouvají se spolu. Já vůbec nevím, co se děje. Vše vyřizuje Jája, k naprosté spokojenosti všech. Jen prosím už na ni víc nenakládejte, má toho dost.

Vraťme se na začátek vaší kariéry. Jak se v mladém automechanikovi z Kadaně probudí touha po divadle?

Měl jsem ji lehounce v rodině. Tatínek hrál ochotnické divadlo a do spolku Slovan přitáhl i moji sestru. Ta hrála ráda a maminka zase napovídala. Já jediný jsem s tím nechtěl mít nic společného. Bavila mě auta a sport. Divadlo? Co to je? říkal jsem si. Ale naši byli rádi, když v Kadani hostovali herci z Národního. Často přijeli bez dekorace a maminka půjčovala do inscenací třeba peřiny. Každý, kdo k nám pak přišel na návštěvu a přiblížil se k posteli, slyšel: Pozor, v těch peřinách spal pan Vojta!

Já divadlo dlouho jen okukoval. Raději jsem měl biograf, grotesky. Ale že bych se proháněl po plátně, jsem si nepředstavoval. Největší trest, jaký jsem mohl doma dostat, bylo, že jsem měl zakázáno jít do kina.

Nestárnoucí muzikál Jiřího Voskovce a Jana Wericha Divotvorný hrnec v osobité úpravě nejslavnějšího českého představitele vodníků má název Čochtan vypravuje. Uvádí Divadelní společnost Josefa Dvořáka.

Nestárnoucí muzikál Jiřího Voskovce a Jana Wericha Divotvorný hrnec v osobité úpravě nejslavnějšího českého představitele vodníků má název Čochtan vypravuje. Uvádí Divadelní společnost Josefa Dvořáka.

FOTO: archív Divadelní společnosti Josefa Dvořáka

Za korunu do první brázdy?

Lízat plátno, ano. To byla senzace. V první řadě jsme my děti řádily. Když se objevilo logo Bratří v triku, řvaly jsme jako paviáni. Když jsem ale šel do kina s rodiči, nechtěli do první řady. Ne, Pepíčku, do poslední, říkali mi, ale v té já se cítil nesvůj. Nedalo se tam nic dělat.

Kdy vás začalo herectví zajímat?

V Kadani někdy koncem 50. let vznikla parta kolem pana Čemery, která hrála divadlo. Jezdili se dívat do Prahy do Rokoka. Přivezli si odtud i nějaké texty. A zkusili hrát scénky. Tam jsem začínal, ale u mě se divadlo prosazovalo velmi pomalu. Bavilo mě, ale jen trošku.

Po pravdě řečeno, nejvíc se mi na něm líbilo lákat krasavice. Zpočátku jsem se utápěl v trémě a měl hrůzu z vystupování. Neměl jsem z něj žádný požitek, jen jsem zase pokukoval, jestli mě nějaká holka sleduje.

Šel jste k divadlu kvůli holkám?

Jo. Kvůli holkám jsem se naučil i tři akordy na kytaru, kvůli holkám jsem každý večer vyzpěvoval jako potulný trubadúr v prvním patře našeho bytu.

Pravda, to je přece lávka podložená v jednom bodě.

Zabíralo to?

Ne, vůbec. Když jsme někam vyjeli s divadlem, holky jely s námi. Po představení jsem přišel s kytarou a začal na ni hrát. Když večírek skončil, každý odcházel s nějakou dívenkou a já zase s kytarou.

Legendární inscenace S Pydlou v zádech se v Semaforu dočkala téměř 500 repríz. Nyní ji uvádí Divadelní společnost Josefa Dvořáka, hraje v ní i Markéta Hrubešová.

Legendární inscenace S Pydlou v zádech se v Semaforu dočkala téměř 500 repríz. Nyní ji uvádí Divadelní společnost Josefa Dvořáka, hraje v ní i Markéta Hrubešová.

FOTO: archív Divadelní společnosti Josefa Dvořáka

Jak jste se ocitl v ústeckém Kladivadle?

Díky dramaturgovi a režiséru Pavlu Fialovi, do jehož souboru jsem vstoupil. To on Kladivadlo do Kadaně přivedl z Broumova a rozhodl se ho celé přesunout znovu, tentokrát do Ústí nad Labem. Tam vznikla už poloprofesionální scéna a já se z automechanika automaticky stal poloprofesionálním hercem. To bylo kolem roku 1965.

Kladivadlo bylo pojem, vždyť položilo základy pozdějšímu Činohernímu studiu.

Pojem to byl. Do skupiny autorských divadel patřila tehdy ještě Ypsilonka, Semafor nebo liberecké Inklemo.

Vzpomínáte na šedesátá léta jako na období svobody?

Do určité míry ano, ale já jsem uvolňování ani utahování šroubů nijak nepociťoval. Neúpěl jsem mezi závity, protože bylo věcí šéfů, jak obejít nařízení. Na co ale vzpomínám rád, bylo cestování v té době. Kladivadlo začalo jezdit do zahraničí, hráli jsme třeba na festivalu v Hamburku či v Holandsku a Dánsku. To už mě divadlo chytlo. Možná i tímhle.

Rok 1983 a seriál Návštěvníci. Humorná sci-fi, kde hrál s Dádou Patrasovou a Jiřím Datlem Novotným, bavila malé i velké diváky.

Rok 1983 a seriál Návštěvníci. Humorná sci-fi, kde hrál s Dádou Patrasovou a Jiřím Datlem Novotným, bavila malé i velké diváky.

FOTO: Press Data

Hráli jste česky?

Ne, museli jsme hrát v němčině. Ale já v té době měl za sebou jen deset lekcí. Přesto jsem mluvil velice dobře. Ovšem jen na jevišti, protože jsem se texty nadřel. Pan Konšál, rozhlasový redaktor z Prahy, si mě vzal do prádla, stejně jako ostatní členy souboru. Německé texty mě naučil tak dokonale, že po představení lidi tleskali a místní novináři tvrdili, že tak kvalitní němčinu dlouho neslyšeli. Jestli, pánové, zaimprovizujete, končím, větší slovní zásobu, než je text, nemám, varoval jsem každého z kolegů, aby se držel textu.

Jaké jste měli v Kladivadle vztahy?

Výborné. Většina z nás přišla ze zaměstnání, byli jsme neherci. Uršula Kluková byla zdravotní sestra, Ivan Dědeček esenbák, Pavel Fiala tesař.

Nechybělo vám divadelní vzdělání?

Chtěl jsem divadlo dělat pořádně a vše se o něm dozvědět. Na představení začali chodit výtvarníci, architekti a další intelektuálové. A já s nimi vymetal večírky. Seděl jsem na nich s otevřenou pusou a poslouchal, co všechno se pod slovíčkem kumšt ukrývá. Byly to úžasné večery.

Čas od času jsem si zkusmo pustil pusu na špacír a do smrti asi nezapomenu na dámu, která na jednom večírku seděla vedle mě. Asi jsem jí připadal jako buran a křupan, který tam seděl v manšestrácích, měl pohorky a vytahaný svetr, a navíc někomu z těch pánů vstoupil do řeči. Otočila se ke mně a pronesla: Vy asi budete hodně chytrý, že? No, možná jo, odpověděl jsem. Když jste tak chytrý, tak mi řekněte definici pravdy, vybafla. Podíval jsem se ni a řekl: Pravda, to je přece lávka podložená v jednom bodě. Až jsem se lekl, co mě to napadlo. Ona se taky zhrozila a už si hleděla svého. To byl můj první úspěch.

Když jste hodně cestoval, míval jste myšlenky na emigraci?

Na emigraci jsme si jen hráli. Tím jsme trápili naše hostitele. Poslední den zájezdu jsme s Pavlem Fialou nechali soubor odjet a vrátili jsme se. Vždyť kluci z divadla už odjeli, co tu děláte? slýchali jsme. Rozhodli jsme se, že tu zůstaneme, my na to. To byste viděla, jak jim spadly úsměvy! Chvíli jsme je v tom nechali a pak jsme přiznali, že se jen projdeme po městě, ještě jednu noc přespíme a taky odjedeme.

Já bych to v cizině nevydržel. Musím být na rodné hroudě. Tady jsem vyrostl, tady mám kamarády. Utrápil bych se tam, a ať by mi bylo sebelíp, ať bych byl ve vatě, zasypaný dukáty až po komín, bylo by mi to k ničemu. Nic bych nevymyslel, na nic bych nepřišel. Ono mi to dá práci tady, natož v cizině.

Příště se budeme bavit hlavně o sportu,“ ujišťoval se herec, který stále velmi rád hraje tenis.

„Příště se budeme bavit hlavně o sportu,“ ujišťoval se herec, který stále velmi rád hraje tenis.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Proč Kladivadlo skončilo?

Kvůli roku 1968. Nelibě jsme se zapsali svým účinkováním u městského i krajského výboru strany. Fiala začal velice chytře vymýšlet náš útěk do Prahy, už jsme de facto hráli v Ateliéru ve Spálené ulici. Ale papírově jsme byli pořád v Ústí. A do toho přijely tanky.

Na výborech zařehtali a vrátili nás zpátky, stěhování se nekonalo. Fiala i Jirka Císler museli z divadla odejít. A ze mě udělali šéfa. Buďto to budete dělat vy, nebo vám někoho dají, řekli mi. Tak jsem to vzal. Pamatuju si, jak jsem šel poprvé na schůzi na krajský výbor strany. Seděli tam ředitelé v oblecích a vázankách a v aktovkách měli akta. Já přišel v krátkých džínách a batikovaném tričku a hned na vrátnici jsem se pohádal s vrátným.

Jak takové jednání na stranickém výboru probíhalo?

Přišel jsem a poznal, že tam nepatřím. Jednali o něčem, čemu jsem nerozuměl. Pak se loučili, hlavně mezi sebou. Sypal jsem ke dveřím, tajemník si mě zavolal a ptal se: Soudruhu, jsi náš nový ředitel? Ano, zvolil jsem taktiku jednoslovných odpovědí. Prosím tě, co budete dělat, vám prý zastavují repertoár? pokračoval. Ano, zopakoval jsem. A on: Chtěl jsem se zeptat, kolik tam máš soudruhů? Mě obešla hrůza, že by u nás někdo takový mohl být. To mě nikdy nenapadlo, odpověděl jsem po pravdě. Tak na to dej pozor. Hele, kdyby straník a nestraník udělali stejnou chybu, koho potrestáš? zeptal se na závěr. Upřímně jsem řekl, že straníka. Jeho oči žádaly vysvětlení! No ten přece musí vědět, jak se má chovat! Bambula nestranický ať se to učí, ale straník to musí umět, prohlásil jsem.

Hra Podmáslí měla premiéru 30. 1. 1966 v ústeckém Kladivadle. Na snímku: Josef Dvořák, Ivan Dědeček, Ivan Nestěrenko, Dáša Šteinigerová, Jarmila Juklová a Uršula Kluková.

Hra Podmáslí měla premiéru 30. 1. 1966 v ústeckém Kladivadle. Na snímku: Josef Dvořák, Ivan Dědeček, Ivan Nestěrenko, Dáša Šteinigerová, Jarmila Juklová a Uršula Kluková.

FOTO: archív Kladivadla

Prošlo vám to?

Prošlo, ale za chvíli už jsem stejně byl bez funkce. Došlo mi, že to prostě dělat nechci. Ale ještě předtím jsem se šel podívat do Semaforu na Jirku Císlera na představení Brejle. To se mi tak líbilo! Pokradmo mi ukápla slzička, protože jsem si myslel, že jsem po té etudě na výboru s divadlem skončil a už si nezahraju.

Za mnou seděl Jiří Suchý z divadla Semafor a během představení vyrušoval. Naklonil se ke mně a zeptal se: Vy jste taky ředitel? To mi udělalo dobře a použil jsem svou oblíbenou jednoslovnou odpověď: Ano. Prý končíte? ptal se dál. Ano, já na to. A nechtěl byste jít od nové sezóny k nám? A to už nevím, co jsem odpověděl, protože mě zalilo štěstí.

Zřejmě zase ano, protože jste v Semaforu strávil dlouhých 18 let. Vydržel jste tam až do roku 1990.

Bylo to nádherné období. Už jsem se nemusel nic naučit, vše podstatné mi dal Pavel Fiala, do Semaforu jsem přišel jako hotový komediant.

Který kolem sebe záhy vytvořil silnou hereckou skupinu.

To když se nám se Suchým vedle sebe přestalo líbit. Každý jsme chtěli dělat divadlo po svém. Já jsem jiný, on taky, to by v tom byl čert, abychom byli stejní! A tak jsem dal dohromady partu. Měl jsem možnost odejít z divadla, ale to bych musel říct nějaké argumenty. Ale já je neměl! Nemohl jsem tvrdit, že se mi tam hraje špatně.

Z lidí, kteří nehráli, protože pro ně nebyla příležitost, jsem sestavil skupinu. Přizval jsem do ní zase Pavla Fialu a taky Evalda Schorma. Udělali jsme spolu první inscenaci a ona se povedla.

Mluvíte o hře, kterou napsal Pavel Fiala, Má hlava je včelín?

Ano a Evald ji zrežíroval. Každý, kdo s ním zkoušel, potvrdí, že byl skvělý. Zároveň nenajdete nikoho, kdo by odhalil jeho kouzlo. Byl plachý, laskavý a vědoucí. Hercům nabízel, co by mohli dělat, a když to nešlo, stáhl to a nabídl něco jiného. I ti nejhloupější, tedy to je moc přísné, řeknu to laskavěji, tedy ti nejblbější měli pocit, že něco znamenají.

Další vaše kultovní představení bylo S Pydlou v zádech. V Semaforu mělo snad 500 repríz. Ostatně vaše divadelní společnost ho hraje stále.

Z něho se stala naše další vlajková loď. V Semaforu ho zrežíroval Evžen Sokolovský a já z toho byl zpočátku zoufalý. Kde je tady nejbližší hospoda, kde dávají laciné pití? Já teď vypiju hodně, prohlásil jsem, když mi ho Fiala navrhl.

Čeho jste se lekl?

Televizních seriálů. Ale vydali jsme se za ním. Evžen měl podivně měkký brněnský akcent a působil až roztomile. Přečetl si náš scénář a prohlásil, že by to mohlo být hezké. Ale to přece řekne každý režisér, nepřizná, že je to zhovadilost, od které nemáme nic čekat! Jenže mě brzy přesvědčil. Měl svůj styl, který na divadle platil.

V čem spočíval?

Měl svůj stoleček, kam mu museli přinést lahvičku vína. Já přicházel tak o čtvrt hodiny později a on mi za odměnu nabídl skleničku. Začal jsem mu vyprávět, co jsem dělal uplynulý večer. To už se sešli i ostatní a takhle jsme si vyprávěli tři hodiny a vypili další láhev vína. Pak jsme si povídali o komedii, co jsme měli zkoušet, a pomalu se k ní blížili. A začali se na ni těšit a chtěli si ji už zkusit. Lákala nás.

Byl to skvělý posluchač, kterého jsem rád bavil a vyprávěl mu. Taky neměl problém mě na jevišti stopnout. Není to škoda? ptal jsem se. Věř mi, že ne, uměl si stát za svým. Zkoušení bylo skvělé. Ovšem v té době jsem pochopil, že inscenace skončí, jakmile se přivezou kostýmy.

Kostýmy? Jak to?

Chlapi se do nich obléknou a maximálně si je nechají povolit. Ale ženským se rozzáří oči a koukají, co která dostala. Ta, co má kostým hezký, uteče, protože má strach, aby se nezačalo přerozdělovat. Ta, co má blbý, dráždí a zlobí výtvarnici a režiséra, v čemže to má hrát. Jak říkám, tam končí inscenace.

V pohádkách hrával často a rád, tahle je z roku 1979 a jmenuje se Kačenka a Zlatovlásek.

V pohádkách hrával často a rád, tahle je z roku 1979 a jmenuje se Kačenka a Zlatovlásek.

FOTO: Press Data

Kdo vás objevil pro film?

Začal jsem rolemi v pohádkách. V Semaforu jsme dělali Kytici a tam jsem hrál svého zásadního vodníka, který všechny ostatní odstartoval. Pak už šel jeden za druhým.

Jak jste se dostal ke spolupráci se Zdeňkem Svěrákem ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje?

Náhodou. Jsem fanda jejich divadla, jako většina národa. Tím u mě Češi zabodovali, že se jejich největší postavou stala ta imaginární. Když film Svěrák a Smoljak obsazovali, nechtěli známé tváře, tak nás s Luďkem vytáhli z autorského divadla. Škoda, že spolupráce nepokračovala dál.

A co Traja chrobáci? Jak jste se dostal k pantomimě?

Měl jsem štěstí na režiséry a dobré scénáře. Tenhle napsal Ctibor Turba a měl v něm i hrát spolu s Bolkem Polívkou a Otou Jirákem. Všichni se pantomimě věnovali. Režírovat měl Janík Roháč. Turba s ním probíral provedení, a jak byl od rány, řekl mu: To se nedá poslouchat, vy tomu nerozumíte, o čem chceme hrát. Roháč, místo aby se urazil, a protože byl osobnost a velký člověk, opáčil: Když tomu nerozumím, tak to režírujete vy a já vám budu dělat asistenta. Budu vás jistit. Ale tím pádem chyběl jeden herec. Možná že mě navrhl Roháč, protože mě znal ze Semaforu.

Spadl jsem do toho, ani jsem nevěděl jak, smlouvu jsem podepsal na Václaváku a ani jsem se do ní nepodíval. Důvěřoval jsem jim. Bylo pro mě naprosto úžasné objevit, že jde hrát beze slov. Nedávno jsem se díval na životopisný film o Busteru Keatonovi a byl jsem unesen. Co vše už bylo natočeno a co herci uměli! Několikanásobně víc než my dnes, kdy vše okecáme. Možná nějaký gen od Bustera Keatona doputoval přes různé rody až ke mně. To by bylo hezké.

Zmínil jste několikrát Jiřího Císlera. Byli jste kamarádi?

Velcí. I když on z velkého kamarádství uměl přejít do velkého nepřátelství. A ráno už o tom nevěděl. Rozuměl divadlu, měl načteno, byl skvělý dramaturg. Nosil pro Kladivadlo progresivní hry, hráli jsme třeba Francoise Saganovou! Byl i jedním z tvůrců Kytice. Suchý napsal skvělý text, Havlík výbornou muziku. Ale teď to zrežírovat! Dá se vyrobit i kýč či ušlechtilá nuda. To ale Císler nepřipustil. Každou baladu nasvítil jiným barevným filtrem, Zlatý kolovrat byl do zlata, Vodník do zelena. Naše divadlo přesahovalo na ulici. Kytice začínala Štědrým dnem, a tak se před představením třeba zapalovala purpura.

Často jste na jevišti stál taky s Uršulou Klukovou. Jaká byla?

Neupírám jí, že je chytřejší než já, což mi dávala najevo. Vzala si za úkol ze mě vytesat vzdělance. Pouštěla mi Uherskou rapsodii, kterou jsem povinně musel poslouchat. Podezřívám ji, že chodila do hudebky, kde jí to natloukli do hlavy, a ona to pak předávala mně, blbovi. (směje se)

Po odchodu ze Semaforu jste si založil vlastní divadelní společnost. A pak už tolik nechodily nabídky na natáčení?

Než se moje nová divadelní společnost rozběhla, věnoval jsem jí veškerý čas. Do té doby jsme hráli až 50 představení měsíčně. Po roce 1989 se ale změnili pořadatelé, často přišli lidé, co o nás neměli žádné anebo zkreslené informace. Vše se muselo vybudovat znovu. Nabídek do filmu přišlo v té době málo. A jak řekl pan Kopecký: Proč si na stará kolena kazit firmu? Toho jsem se, možná zbytečně vehementně, držel. Jenže komediant má točit. Musí. Jinak si odvykne.

Opravdu?

Vždyť jsem i deset let netočil! Jsou věci, jako jízda na kole, které nezapomenete. Ale na kole pak po takové době taky hned neskáčete. Ale nevzdávám se. Čekám, až se ozve telefon a zazní úžasná nabídka. Nejsem fatalista, ale vím, že ta nabídka někde je. Jen zatím nemůže prorazit. Najít cestu. Jsem přesvědčen, že některé věci mohou dělat jen někteří lidé. A tak ta nabídka hledá toho, kdo mi ji udělá.